Misantrop: Lešij 10.

28. září 2017 v 17:27 | Misantrop |  Lešij

Neděle, 11. června 51
Svátek slaví Výšemír, na Slovensku Dobroslava. Je také výroční den otevření Národního divadla a prvního uvedení Smetanovy opery Libuše.
Ráno svítí sluníčko do předsíňky mého stanu. Je ještě brzo, je mi zima, nechce se mi nikam z vyhřátého pytle, ale musím pro vodu, a to co nejčasněji; je neděle, později bude venku jistě mnoho lidu, což nemám rád.
Je krásné ráno. Za slunečných jiter jsou procházky lesem nejkouzelnější.
Sotva jsem vyšel z mého lesa, už vidím při okraji dalšího stát nějaké vozidlo. Je prázdné. Odhaduji, že někdo možná přijel běhat nebo venčit psa. Kdybych tak věděl, kde se ten dotyčný právě nalézá a kudy půjde nebo poběží, rád bych se mu vyhnul. Nemám lidi rád.
Nikoho jsem nepotkal, nikoho neviděl. Jdu dál kolem stromu, z kterého se ozývá žadonění strakapoudích mláďat, pak přes sjezdovku, kde dole u chaty sedí nějací lidé a štěká na mne zdálky jejich pes. To nemám rád. Příště půjdu jinudy.
U studánky je volno, dokonce i výjimečně čisto, ale sotva jsem naplnil svou láhev pramenitou vodou, tím posvátným výronem lesních šťav, už se zdola od předměstských sadů blíží nějaká postava. Já to věděl, že to dnes bude hrozné.
Stoupám rychle nahoru lesem k posedu. Utíká odtud právě srnka.
Dnes je tu obzvlášť hezky, pozoruji v jasanovém háji dva velké dravé ptáky a jednoho strakapouda, a nechce se mi odsud.
Zvenku jsou slyšet občas lidé a když vstoupím na cestu zpátky, tak jsou i vidět. Já to věděl.
Jdu oklikou zpátky. Dnes se ta nepřímá cesta věru vyplatila. Nemám v lese lidi rád, v lese chci být sám. Nač bych jinak do něj chodil

a v něm skryt
měl bych svůj byt?

Kdybych byl chtěl potkávat lidi, byl bych se procházel v městských sadech. Ale to by mne netěšilo.
Konečně překračuji silničku, pomyslnou hranici mezi světem lidí a světem lesních duchů, a už zase vídám srnky místo lidí. Tady už se rozprostírá ona báječná lesní samota

bez lidí a bez ruchu,
a já mám naráz potuchu,

že zbytek dne bude krásný, uvolněný a bezstarostný.
Je horko. Nahý se sluním pod slovanskými břízkami a nade mnou si hrají ptáčci. Neznám nic lepšího. Je rozkoš splývat s přírodou, je rozkoš dotýkat se bosýma nohama země a zcela nahý hřát se na slunci, stulen jako nevinné dítě v lůně přírody.
Tyhle základní živočišné radosti jednou spasí svět. Naše přirozené potřeby a touhy překonají každou novodobou společenskou chorobu. Lidé si mohou navymýšlet sebezvrácenější novoty a nejnižší myšlenky mohou dokonce povýšit na zákon, přesto příroda a prastaré pudy nakonec, jednou, zvítězí nad lidskou chvástavostí. Proto, ať si říká kdo chce co chce, návrat k přirozenému řádu je vždy možný, ba zcela určitý. Příroda vždy nakonec převáží nad nepřirozeností.
Je nejen možný návrat k přírodě, je možný i návrat k našemu původnímu slovanství, neboť ono je svázáno právě s přírodou a jejími přirozenými hodnotami nejpevněji.
Stále je možný náš návrat ke slovanským zvykům a obyčejům. I kdybychom ztratili svou národní samostatnost (už nyní rozkazuje v zemi české cizina), stále budeme míti to hlavní, co dělá národ národem a co bude tvořit základ budoucí naší národní samostatnosti: svou slovanskou řeč, která přetrvá a jako náš národní poklad vytrvá v tisíci opisech mnoha a mnoha děl našeho národního písemnictví. Přijde čas - a já vám zvěstuji, že ten čas přijde! - kdy znovu budou se slzami vděčnosti a s posvátnou úctou do rozechvělých ruk čtenářů brány a dychtivýma očima čteny české knihy. I kdyby je pod přísnými tresty zakazovali, i kdyby je spalovali, i kdyby je hanobili urážením a ponižovali zesměšňováním, vždycky se mezi Čechy najdou stateční lidé, kteří zachovají poklad naší národní slovanské řeči. S tou všechno národní totiž začíná a končí. Já věřím, že právě začíná. Celosvětová choroba odezní, bouře se přežene. Vzdor všem protivenstvím jazyk slovanský národa českého věčně bude žíti.

Úterý, 13. června 51
Svátek slaví Bogija. Dnes si připomínáme také jedno neslavné výročí: první den lidového hlasování o vstupu do Evropského svazu v roce 2003. To se nemělo stát. Osudová chyba českého národa. Začátek našeho konce. Já pro to nehlasoval, tušil jsem, jak to skončí (viz Škarohlíd 1., září 37 nebo Rakovina na kůži Země 8.), ale pokud někdy budu smět, budu hlasovat za vystoupení.
O jasné měsíčné noci se vracím do lesního hájku. Ulice jsou pusté, ani žádná vozidla po nich nejedou; ty obludné lidské stroje nyní jen němě stojí při chodnících, zhaslé, chladné a nehybné jako mrtví nepřátelé, okolo nichž lze konečně v klidu a bez obav přejít, snad pouze s jistou dávkou zbývající nejistoty, zdali snad náhle a z příkazu nějaké zlovůle znovu neobživnou a nepustí se opětovně do jim určeného boje s námi živoucími.
Ale vozidla jsou teď naštěstí zmrtvělá. Pod jedno se právě ukryla kuna, která odtud sleduje mou tichou chůzi. Ani ona, ani já nechceme být nikým viděni, nechceme-li býti lidmi rušeni.

Je krásná noc,
kterou nikdo neruší;
je krátká červnová noc,
kterou až den dlouhý přeruší.

Ráno v mém posvátném slovanském háji je po probuzení hezky, snídám a jdu ven. Pro vodu dnes nejdu, protože jsem si přinesl nápoj z domu, ale přesto míří mé první kroky směrem k Šibeničnímu vrchu, pod nímž vytéká ta posvátná čirá zemská tekutina, která věrně tiší naši žízeň, chladí naši horkost a smývá špínu našich těl i duší.
Dnes ráno se nicméně hodlám jen trochu projít po lesích a pak si sednout k odpočinku a k poklidnému rozjímání na starém posedu na kraji jasanového chrámu.
Avšak ouha! Ještě jsem nedošel ani na konec mého polesí a už z jeho chráněné hloubi vidím a hlavně slyším zpovykanou sebranku asi dvaceti dětí na výletě. Tak už to zase začalo.
Pestrobarevný průvod bez ustání štěbetajících děcek se valil po silničce oddělující svět lesních duchů od světa lidských puchů. To je hluku! Jak může někdo pořád tolik mluvit a nikdy, vůbec nikdy nezavřít klapačku? Já bych byl i po krátké promluvě tak duševně unavený, že bych radši napsal knihu a nebyl bych po jejím napsání tak unaven, jako jsem unaven a duševně otráven z přílišného mluvení. To je hrozné! Unavuje a otravuje mého nelidského ducha už jen pouhé zaslechnutí toho jejich neustálého žvanění!
Po odeznění toho hlučného průvodu vystupuji z lesa a překračuji silniční mez. Po ní se však velkou rychlostí a s útočně svítícíma očima svých světlometů řítí směrem ke mně tmavé vozidlo! Sotva jsem přešel a uhnul stranou na lesní cestu. Vozidlo zabočuje na opačnou stranu, brzdí, zastaví se u vjezdu do lesa, kde zůstává stát, aniž by se co dalšího dělo.
Tak už to zase začalo. Jakmile se oteplí a blíží se léto, lidských vetřelců v přírodě přibývá. Oni tomu možná říkají výlet, já tomu ale říkám úlet. Říkají tomu výlet do přírody, ale počínají si v ní jako smyslů zbavení. To skutečně postrádá smysl. Jestliže jsem čeho zbaven já, pak dobré nálady z takové podívané. Dokonce jsem přestal mít chuť procházet se tu a přemýšlet za takovýchto okolností a rozhodl jsem se jít místo do přelidněného Šibeničního lesa (pro ty šibeničníky zatracené), jak jsem původně chtěl, raději úplně jinam. A když "úplně jinam", tak samozřejmě a jedině na Jelínek. Tam snad bude pusto a klid a možná tam zase potkám nějakého toho "jelínka" jako minule. Jdu. Jdu tam.
Kráčím přes rudomodře vykvetlé moře vojtěšky a pak zahradou šípkových růží a borových samotářů do vrchu nad Políčky. Růžové keře voní už zdálky a leckoho přírody neznalého by možná dokázaly překvapit tím, že - na rozdíl od růží pěstěných, šlechtěných - tyto růže šípkové mají květy dokořán světu vůní, chutí a barev otevřené, lákající svou náručí nejrůznější národ hmyzích mlsných sosáčků a užitečných opylovačů, ale jsou i doopravdy růžové podle svého jména.
Nahoře na vrchu nad Políčky je úchvatný rozhled. Nachází se tu také ojedinělé políčko brambor a o kus dál pod ním ještě jedno. V celém širém okolí je tudíž tato malá oblast pravděpodobně místem s nejhustším výskytem těchto dříve v českých zemích tak hojně pěstovaných jedlých, chutných a výživných hlíz. Jinde není po bramborových polích ani stopy. Brambořiště mizejí z naší země, což je škoda, především naše škoda, našeho českého národa. Dokonce ani za Korouhví jsem už letos nenašel políčko brambor jednoho tamního soukromníka, který naší rodině vždy dva pytle prodával. Tam, kde jsem kdysi sbíral brambory, rostou dnes nové domy, nové ulice a nová obytná předměstí. Avšak obyvatel má mít údajně naše městečko už nejméně padesát let stále stejně. Co tím míním a co z toho vyplývá? Že vládnoucí úřady nám nestydatě lžou, lže nám vláda, ulhaný je celý tento chorý svět.
Ve výrobě brambor jsme byli kdysi soběstační; teď se dovážejí z ciziny. Náš národ byl kdysi soběstačný a vyváželi jsme my. Nyní už nemůžeme pěstovat na českých polích české brambory, protože je hospodářství schválně a záměrně nastaveno tak, aby se nám to nevyplácelo a my abychom tak byli závislí na dovozu ze zahraničí. Už nemůžeme a nesmíme být nezávislí a soběstační, neboť nezávislost a soběstačnost znamenají svobodu a ta svoboda je také zakázána. Čechy a Češi a vůbec všichni Slované prý už nesmějí být svobodní. A ještě raději prý máme být mrtví než svobodní. Tak to chce nový světový řád.
Obyvatel také máme dost (především já jich mám dost - víte, jak to myslím, že?), přesto prý jich podle podlých sedmilhářů máme mít stále méně, a proto je nutné doplnit je a postupně i nahradit nekonečnými zástupy nebezpečných cizáků, kteří rozpoznavše předem naši společenskou chorobu, jež nás oslabila, dostali nyní zálusk na celou naši slovanskou zem. A naši slabí a zkažení vládci jim ji zrádně slíbili a tajně prodali. Bez ostychu zradili svůj lid, rozhodnuti vyměnit nás, neposlušné a po svobodě toužící, za cizáky, kteří poslušni jsou a kteří více než po svobodě touží po moci nad námi a po prolévání naší krve.
Jeden člověk je vždy nebezpečím pro druhého. Člověk se marně utěšuje myšlenkou, že člověk člověku neublíží, ježto jednoho druhu jsou. Ale není to pravda. Lidé jsou různí a tito různí jsou hrůzní. Jeden klidně zradí druhého a pro sebemenší užitek pase se na jeho neštěstí a třeba ho i zabije, ač holedbá se mírumilovností. "Mír"? Dovolte, abych se zasmál, než mne smích přejde a začnu se bát. Slyším-li člověka mluvit o míru, začínám se bát a z obav o svůj život utíkám od něj co nejdál. Není člověka, který by si nepřál zničit jiného - jen v tom jsou všichni lidé stejní. A začalo to všechno u brambor.
Na tomhle zajímavém vrchu nad Políčky se nacházejí, kromě políček s brambory, také dvě semenářská pole s jílkem a s hořčicí. Ale kdyby v nich nebyl umístěn štítek s názvy těch plodin, pojmenovat bych je nedovedl, zvláště žlutě kvetoucí hořčici byl bych s to považovat mylně za řepku. Mnozí lidé, kterým se nelíbí Babišovy ohromné žluté řepkové lány, které z velké části pokrývají český venkov, a to právě na úkor mnohem potřebnějších brambor, tak možná nevědomky nadávají na porosty hořčice. To jsem také nevěděl. A zase jsem o trochu znalejší.
Ta hořčice mimochodem velmi příjemně voní (podobně jako řepka), a o něco později a mnohem dále až u vodárny nacházím další žluté pole s hořčicí! Netušil jsem, že jich tu může být tolik. Vlastně nyní v tomto období jsou asi všechna žlutě kvetoucí a silně voňavá pole nikoli řepková, ježto řepka je už odkvetlá, nýbrž hořčičná.
Dole pod kopcem, kde se nachází to druhé bramborové políčko, leží statek. Zaslechl jsem odtud zvuk, jako když zahudruje krocan nebo krůta. Zadíval jsem se v ta místa. Je to člověk, nebo je to hromada hnoje? Je to daleko, a bez dalekohledu vidím svýma krátkozrakýma očima dost nezřetelně, ale přesto se domnívám, že tam v ohradě rozeznávám... je to možné, že - pštrosa? Nu ano, proč by ne, už to tak asi bude. Prochází se tam na svých dlouhých běhavých nohách od jednoho konce k druhému rozvážně jako starosta s rukama sepjatýma za zády - totiž s křídly - a občas vydá hlas podobný krůtímu.
Pštros. Hm. Proč ne, lidé se dnes lacino dostanou ke všeličemu cizokrajnému. I domácí kozy vídávám často cizího plemene než ty naše obyčejné bílé hezké české. Ale tohle zavádění všeho cizího já nemám rád. Na náš český venkov patří naše zvířata a naše milé a hezké české kozičky. Jinak by to tu nakonec nevypadalo jako u nás doma v Čechách, ale jako všude jinde, zkrátka v cizině. Mohli bychom potom naši Českou zemi přejmenovat třebas na Ledaskde, a bylo by to jedno. Jen mně by to nebylo jedno. Naše země by ztratila svůj ráz. A my, Čechové, byli bychom jako všichni ti... nu, prostě jako cizáci, jak to říci jinak.
Co se dále týče bílých českých koz, mám je velmi rád v českých veselohrách, jako jsou například Na samotě u lesa či Dědictví aneb Kurvahošigutntag - tam mám oči jen pro ně a nejsem dalek dokonce ani toho názoru, že kozy jsou mnohem lepšími a zábavnějšími herci než nejuznávanější hvězdné osobnosti - i když to jsou většinou také hloupé "kozy", které nejlépe dovedou ukazovat zase jen ty své "kozy". Koneckonců nemám rád slovo "koza" jako nadávku; nemám rád ani slovo "kozy", jakožto lidové označení pro ženská prsa, a nikdy jsem to slovo v této souvislosti ani nepoužil. Mám rád jen ty opravdické, milé a hezké, české bílé kozičky. Me-e-e!
Za těchto úvah došel jsem do pohádkového lesa. Krátce jsem se zastavil u zdejšího pramene, a už stoupám vysoko do kopce k sluncem zalité mýtince s rozlehlým výhledem dolů na les. Tady si sedám na příhodný pařez, kolena si podpírám rukama a odpočívám.
Na sluníčku je příjemně, ale ve stínu, nebo když se obloha zamračí a zafouká studený vítr, je docela chladno.
Sedím dlouho, sedím zadumán. Tady se mi líbí, tady jsem rád. Kdo hledá štěstí v cizině, jako nějaký poblázněný Švanda dudák, nenalezne je tam. Jen tady doma jsem vždy nacházel štěstí. Jen ve vlasti lze nalézti štěstí a spokojenost. Jen aby ta vlast byla také tak šťastná...
Myslím na ni, na svou vlast, na tuto svou domovinu drahou. Neopustím ji, nezradím ji v její nejtěžší zkoušce. Nenechám ji padnout, nenechám ji nikomu. Budu bojovat - za sebe i za ni. Má vlast bude nutně potřebovat každého věrného vlastence. Ve mně jej vždy bude mít.
"Jelínka" jsem dnes na Jelínku sice nepotkal, jako minule, ale viděl jsem několik srn, jednu dokonce kousek od onoho památného místa setkání, jiná vystrkovala z obilného lánu jen hlavu s napjatými slechy. Také jeden zajíček seděl na travnatém prostředku kamenité stezky, až dokud jsem se k němu příliš nepřiblížil a on neutekl.
Viděl jsem i kravičky ležící, které hned zvědavě vstávaly, aby se i ony mohly podívat na mne.
Na zvířata se dívám rád, a jsem rád, dívají-li se i ona na mne; ale dívá-li se na mne člověk, považuji jeho drzý pohled za přípravu k útoku. Jeho i můj. Většinou ten útok přijde. Jeho i můj. S lidmi je totiž potíž - v tom je ta potíž totiž. Se mnou je dvojnásobná.
Do svého háje jsem došel unaven a hladov. Ne že bych příslovečně hlady polykal hřebíky nebo snědl koně, ale něco chutného bych si dal. Stejně je polední čas oběda.
Co se týče jídla a pití, jsem stále, již po třicet let, věren slovanské životosprávě. Opojné nápoje nepožívám, maso zvířat nejím. Staří Slované byli také takoví. Proto byli tak krásní, tak ušlechtilí a natolik duševně na výši - snad se jedná o vzájemnou příčinnost. Vždyť je známo, že si proto i utahovali z okolních masožravých národů. O Tatarech například vtipkovali, že žerouce maso, mají asi stále svátek.
Napovídá se toho mnoho o zdravotním prospěchu, o lidské přirozenosti, o tvaru zubů, o vlastnostech zažívacích šťav, o délce střev - jen o duši neslyšíme nic. Je-li naše duše dobrá, maso nejíme; je-li zlá, maso přímo hltáme a nějaký důvod si už pro to najdeme, abychom maso jedli s klidným svědomím. Nezáleží, zdali jsme ustrojením těla býložraví, masožraví či všežraví - záleží jen na naší duši, čím se budeme živit. Můžeme být stokrát tělem holubicemi - ale máme-li duši dravce, budeme se chovat jako draví sokoli. Člověk má všecky tělesné znaky býložravce, ale duši má krutou jako šelma. Slované měli vždy pověst holubice sivé - ale je-li potřeba, změní se rázem v jasné sokoly!
Večer - slunce už je nízko - pozoruji na jasné obloze dva stíhací letouny. Krouží stále kolem dokola na jednom místě, občas se k sobě nebezpečně přibližují. Napjatě sleduji, kdy se stíhačky srazí - jeden pomníček už tady nedaleko mají. Hluk je z toho uširvoucí. Asi si máme na zvuky války zvykat - proto to dělají. Pořád si máme na cosi zvykat: na naše postupné vyvražďování, na ztrátu lidských práv, na ztrátu svobodné počítačové sítě, na zvyšování daní, na rušení starobních důchodů, nakonec na válku.
Prý: "Zvykejte si." Nemám tuhle stále častěji opakovanou větu rád, stejně jako nemám rád větu "Nejde to" - na ni vždy odpovídám: "Neznám nejde, všechno jde." Kdyby ty stíhačky místo hraní si radši sundaly z oblohy ty cizácké letouny, které po celém světě (vyjma Ruska) nad našimi hlavami zcela nerušeně a beztrestně rozprašují jakési směsi jedovatých látek a těžkých kovů, které pak vdechujeme se vzduchem! Na co má naše armáda tedy vůbec letectvo? Aby jím při ruských hranicích znepokojovalo našeho mírumilovného slovanského bratra, zatímco tady nám někdo velmi bohatý a velmi choromyslný ničí zdravé životní prostředí a zabíjí naše lidi?
Prý: "Zvykejte si." - Omyl! Na to si nikdy nezvyknu, že jsou na světě lidé úplně pomatení, ale přitom tak mocní, že jsou nad zákonem, a vyvolají světovou válku jenom proto, poněvadž jsou úplně šílení. Ale na obrazovkách se na vás usmívají, mávají vám vesele, netváří se na vás kysele, ústy plnými pokryteckých vět neříkají: "Chceme vás zabít, protože jsme k tomu dost mocní a dost choří." Ne, oni nám jenom chlácholivým hlasem řeknou, že se nic tak hrozného neděje a že se nedá nic jiného dělat; že si máme pouze zvykat, že budeme vražděni.
Když je rozčilen obyčejný člověk, vlepí prostě někomu políček, přinejhorším se někomu pomstí tak, že mu zabije psa. Mocní nemocní se mstí jiným mocným nemocným podobně: sprostými podrazy a zabíjením jejich vlastního obyvatelstva. Říká se tomu válka. A na to si prý máme zvykat.
Nesnáším tu větu. Nesnáším lidi mocné, nemocné, bohaté a zkažené natolik, že jsou úplně bez soucitu; nesnáším lidi, kteří vám s nezúčastněným úsměvem suše oznámí, že musíte kvůli nim chcípnout, protože jste podle nich menšího významu než zablešený pes.
Prý: "Zvykejte si." Ne, nebudu si zvykat, že nějací mocní lidé, nakažení vzteklinou, budou rozhodovat o mém bytí či nebytí. To oni jsou jako psi, jako vzteklí psi! To oni, nikoli já, si zaslouží osud vzteklých psů utržených ze řetězu přirozenosti! Takoví vzteklí psi, kteří koušou všecky kolem sebe, budou jednoho krásného dne jako vzteklí psi také utraceni, a to i s těmi, kdo jim slouží. Připravte se na soud, přijde brzy a bude veliký. A zvykejte si na to, že já si nikdy nezvyknu!
Večer, když se vracím z procházky, skákalo přede mnou po lesní cestičce zase nějaké maličké srnče! Zase jako to na Jelínku slabounce pískalo a volalo mámu. Srnka byla kousek opodál. Jenomže já jsem ty dva svým příchodem od sebe nechtěně odtrhl, takže nemohli utíkat spolu. Matka ustupovala pomalu bez srnčete vlevo ode mne, mládě vpravo. Pěkně jsem malého vystrašeného srnečka viděl v porostu kousek od cesty. Také se na mne díval. Až když jsem přešel, mohli znovu jít k sobě. Čekal jsem, že srnka spustí povyk, ale byla klidná a celou cestu mne sledovala.
Bylo to hezké. Blízká setkání s plachými divokými zvířaty jsou vždycky hezká, zvlášť je-li přítomno i roztomilé mláďátko. Bylo to hezké završení dnešního večera.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm