Misantrop: Lešij 11.

28. září 2017 v 18:52 | Misantrop |  Lešij

Středa, 14. června 51
Svátek slaví Myslibor.
Také dnes vane studený vítr, obloha je samý mrak a samé slunce. Necítím však nikde člověčinu, naopak cítím čistý vzduch. Zemědělci pouze na okolních lukách stroji žnou trávu; je to sice hluk slyšitelný, avšak vzdálený.
Po snídani odcházím v nepřímém směru na Šibeniční vrch. U tůňky se nachází taková louže, na jejímž břehu sedívají dvě žabky. Dosud se mi ale nepodařilo je zahlédnout; jediné, co vždycky vidím, když kolem louže procházím, je cosi malého, co skočí z břehu do vody, a žblunknutí - pak už nic. Ty žabičky musejí velice dobře barvou splývat s okolním prostředím, protože při návratu, když jsem se tudy zase vracel, přestože jsem došel pomalu a opatrně až k té louži a bedlivě jsem pátral očima, kde ty žabky sedí, stejně jsem nakonec uviděl opět jen to žblunknutí.
Zvířata jsou chytrá; dokonce i ta nejmenší, nejopovrhovanější a nejvysmívanější jsou chytrá tak, že lidský rozum mnohdy stojí nad jejich chytrostí v úžasu. Zvířata jsou chytrá - bojí se člověka, schovávají se před ním, vyhýbají se mu, utíkají před ním, vzdorují mu, bojují svými nejlepšími prostředky. Jen árijský bílý muž poslední dobou nebývale upadl a ztratil své přírodní vlastnosti, díky nimž se kdysi povznesl. Nejvznešenější lidský rod na této zemi už není tím velikánem, který kdysi vládl celému světu. Hle, k čemu vede rozum člověka, odcizí-li se přírodě! Z velké rodiny Árijců už jen my, Slované, vzdorujeme této mravní zkáze jako poslední - poslední naděje světa, že lidská vznešenost a krása zůstanou zachovány i do budoucna. Jen my, Slované, máme dosud slunce v duši a přirozené pudy v krvi. Jen příroda a následování jejích vzorů chrání náš velký slovanský národ před lstivými klamy, jimiž se nás snaží obelstít, zkazit, pokořit a nakonec i zničit odvěcí nepřátelé všeho Slovanstva a vůbec celého bílého rodu. Já jsem toho nejlepším příkladem: mohou mi lhát a podsouvat mi zákeřně kteroukoli zkaženost, včetně bezmezné lásky k cizím lidem - není jim to nic platné, protože jdu do přírody, kde na vlastní oči vidím, že není pravda, co mi kdo říká. Žiji v přírodě a přírodou víc, než kam sahají lži nového světového řádu. Mne nezblbnou. Mne nikdo ničím nedonutí, abych zradil a zničil sama sebe.
U kříže zase stojí ten koňský přívěs, ale nikoho tu nevidím, neslyším. Nikde nikdo. Přes cestu k sjezdovce přechází volným krokem srnka. Z vrcholu té sjezdovky se dívám dolů na nové předměstí, které vyrůstá na bývalém poli, které kdysi sahalo až k našemu bývalému domu a kde jsem kdysi pracoval při sklizni brambor. Nic už není a nebude jako dřív. Město se rozrůstá, lidí přibývá, přírody ubývá. Jednou bude možná město dosahovat svými škrtícími chapadly ulic až sem. Úrodná pole už nejsou zřejmě tak potřebná jako stále nová a nová obydlí pro lidi. A co lidé - ti potřební jsou? Ale nebudou-li mít lidé pole, kde vezmou potravu? Vyklučí tento les, aby založili pole zde? A až budou místo lesů samá pole a města - kde budou brát lidé dříví? Kam budeme chodit rozjímat, kde budou žít zvířata, kde budu žít já? Nemyslím si, že lidé jsou nejpřednější hodnota tohoto světa.
Jdu si sednout na posed. Vyšplhal jsem nahoru. Dole v hustém podrostu jsem tím vyplašil srnku. Pohodlně se usazuji a hlavou mi víří tolik myšlenek, až je mysl naprosto čistá. Vzduch je také čistý. Necítím žádnou člověčinu. Je tady krásně.
Zpátky do mého posvátného slovanského háje se vracím touž oklikou kolem tůňky. Nalézá se tu neuměle zrobená lavička, příliš vysoká a hranatá na můj vkus - už ani ty lavičky dnes nikdo nedovede vyrobit tak, aby byly pohodlné na sezení a hezké na pohled; vůbec nic už se dnes nedělá hezkého, všude je vidět jen samá ošklivost, jen ta dnes může být krásná, a co zbývá krásného, to člověk nestvořil. Na několik tichých chvil jsem si na tu ošklivou lavičku sednul. Pozoruji ptáčky a naslouchám jejich zpívání.
Vracím se pomalu do svého hájku zeleného. Míjím srnky, zajíčka, veverku. Na opalování to dnes není, lehnu si do stanu. Po chvíli slyším dusot kopýtek. To nějaká další srnka vešla nic netušíc do mého háje, spatřila můj stan, vylekala se a zprudka proběhla okolo. Je tady hezky.
Po čtyřech hodinách spánku, který stejně rušily zase ty nesnesitelně hlučné stíhačky, vstávám a ještě zasněn potuluji se po svém háji. Sedím na pozdním sluníčku, mžourám do něj, dívám se do blahodárné zeleně, pozoruji drobný hmyz a pestré motýly. Jeden z nich, okáč luční, si sedl na mne, saje dlouhým zakrouceným sosáčkem jakési živiny z mého oděvu a střídavě přitom blahem roztahuje a stahuje svá krásná křídla. Viděl jsem také bíločerného motýlka, jehož jméno neznám a jejž jsem ještě nikdy neviděl. Zítra ho budu určitě hledat v síti - tedy v té počítačové, nikoli v té nechvalně známé síti na motýly... Byl to nejspíš bělásek rezedkový, rusky běljanka rezedovaja, polsky bělínek rukjevník.
Přemýšlím, stále ještě příjemně zasněn. Nejlepší myšlenky rodí se ze snů, tak jako nejlepší sny zdají se z myšlenek.
V mém háji je krásně. Nemusím udělat ani jediný krůček mimo, abych byl spokojen. Kromě toho, že je to příjemné, je to i bezpečné. Vždy a ve všem mém konání a myšlení beru si za vzor přírodu. Zvířata a motýli se také zdržují pouze tam, kde je to pro ně nejlepší a nejbezpečnější. I já se musím chránit. I já jsem zranitelný - víc než ti, kteří nemají v sobě nic vzácného; víc než ti, kdož nemají takový vzácný přírodní poklad, jako je tento můj posvátný slovanský háj. Nikdo zlý a nepřející, žádný člověk nesmí vědět, kde se skrývám. Musím chránit svůj poklad nejvzácnější.
Při večerní procházce lesem jsem učinil dva neobvyklé a vzrušující nálezy. V jedné z tůněk či spíše v kaluži jsem si povšiml nějakého pohybu. Přiblížil jsem se blíž a k svému úžasu vidím na dně vody ležet jednoho čolka a kolem něj nejméně sedm jeho larev! To jsem ještě neviděl. Procházím se tudy téměř denně, ale teprve dnes jsem si těch čolků všiml - což nutně neznamená, že jsou tu odjakživa. V příštích dnech se těším, že budu sledovat jejich vývoj.
Druhým vzrušujícím dobrodružstvím mé večerní procházky je setkání s liškou. Jdu lesní pěšinkou, pomalu a tiše, když vtom vidím, že podle cesty jde se mnou ještě někdo - liška! V tom večerním šeru mne zřejmě vůbec neviděla. Zastavil jsem se. Ona také a otáčí hlavu dozadu přes hřbet, jenže na opačnou stranu, než kde stojím. Vidím ji teď velmi dobře, neboť je blízko. Je to krásná malá lištička, ohon má dlouhý a hustý s bílým úzkým konečkem. Něco asi přece zaslechla, možná neslyšný zvuk mých kročejů, možná mne ucítila... Každopádně přidala nakonec do kroku, majíc zjevně naspěch. Zůstal jsem ještě chvíli stát v očekávání, zdali se neukáže někde dál nebo se nevrátí. Ale ne, už jsem ji nikde neviděl. Pěkná lištička!
Stmívá se a les je plný bílých motýlků, kteří také někam spěchají. Já nespěchám a jdu si ještě přivonět ke květům vrbovek. Jsou tu tři kvetoucí vrbovky malokvěté, z nichž voní jenom jedna, těm ostatním dvěma už se jejich báječná vůně vytratila. Avšak kdybych je byl utrhl, voněly by možná půl dne a pak by uvadly. Takhle voní beze změny dlouhou řadu dní a nocí, a tak mohu k nim čichat každý den. Není tedy lepší i pro nás nechat je žít a netrhat je? Vkrádá se mi na mysl ta pěkná slovanská písnička krále Miroslava:

Rozvíjej se, poupátko,
nejkrásnější z květů,
od rána až do noci,
budeš vonět světu.

Na závěr večerních procházek vždy zacházívám až k západnímu okraji lesa, kde sedě pod borovicí pozoruji tmavnoucí oblohu. Nyní jsem se ale zhrozil: proti mně svítí světla nějakého vozidla! Dal jsem se okamžitě na ústup.
Vůz se tam však jenom otáčel a jeho světlomety tudíž mířily na mne pouhou náhodou. Opatrně pokračuji dál k okraji lesa. Vozidlo se otočilo a jede pomalu cestou ke včelím úlům. Vidím z něj již jen červená koncová světla, která nicméně nezhasínají ani se nevzdalují. Řidič tam zřejmě zastavil. Nevyvádí mne to příliš z míry a klidně, leč obezřetně si sedám pod borovici. U protějšího lesa se překřikují dva srnci, jinak je ticho. Koncová světla stále svítí. Rozčiluje mne to. Nemám klid kvůli tomu vozu. Chvíli jsem ho pustil ze zřetele. Najednou vidím, že nic nevidím. Světla zmizela. Teď nevím, zda vůz konečně odjel, nebo jen řidič zhasil světla a zůstává tam dál. Mám z toho špatný pocit. Ustupuji raději do lesa a jdu do stanu ve svém hájemství. Dnes v noci, až půjdu do města pro nové zásoby, půjdu raději jinudy.

Čtvrtek, 15. června 51
Svátek slaví Víslav.
Na náměstí slepují jiřičky s jasně bílými bříšky hnízdečko přímo ve výklenku nad samočinnou výdejnou peněz. Divím se tomu, protože je kolem hodně lidí a velký ruch. U nás na sídlišti, nad jedním oknem protějšího domu, mají hnízdečko také, ale tam jsou spíš vlaštovky, ježto hnízdo je svrchu otevřené, na rozdíl od uzavřeného hnízda jiřiček. Tomuhle hnízdu se divím také. Já bych musil mít k hnízdění naprostou samotu a nedotknutelné soukromí. Ale co se divím; ty jiřičky a vlaštovky se zase třebas diví nám, lidem, že nás zde může žít tolik pohromadě. Tomu se ostatně dost často podivuji i já sám.
Po obstarání nákupů jedu jako generál Laudon skrz ves k rybníku. Je den naholázeňský - den nahého koupání v přírodě. Za čtyřicet minut usilovného šlapání na kole jsem tam.
Je deset hodin dopoledne. Nikde nikdo. Na hladině rybníka plove labuť a několik lysek. Kuňkají žáby. Stavím kolo na stojan, roztahuji do trávy na břehu pokrývku, svlékám se donaha a nořím se do chladivé vody. Je teplejší než minule.
Avšak moje vodní radovánky jaksi rozčilily tu labuť. Zcela vladařsky a beze strachu se blíží směrem ke mně. Já už jsem mezitím z vody venku. Labuť vyráží nazlobené skřeky, které jakoby říkaly: "Co tady chceš! Táhni odtud!" Tvářila se při tom docela útočně, ale blíž ke mně nepřiplouvá. Svěřepě jako zápasník dívá se na mne střídavě jedním i druhým okem, jako kdyby mne chtěla vyzvat na souboj, já stojím neústupně na schůdcích, mlčím a také se na ni zpříma dívám. Nikam to nevede.
No nic, nebudu ji rozčilovat, nechám ji být a jdu se natáhnout na pokrývku. Tahle labuť je zřejmě buď zvyklá na lidi, že se jich nebojí, nebo v životě člověka neviděla, že se ho nebojí - anebo ještě lépe: nepovažuje mne vůbec za člověka, nýbrž za nějaké zvíře, které jí chce zabrat území, a proto se mne nebojí.
Podobné chování lze u labutí sledovat poměrně běžně. Jsem v jejich chování dobře vyučen sledováním přímých přenosů ze záchranného zařízení pro živočichy v Makově. Labuť po každém narušiteli jejího prostoru chňape zobákem, a ostatní zvířata to řeší prostě tak, že jí jdou z cesty. Také já si z jejího chování nic nedělám. Ona by mne nepřeprala a já bych se s ní nepral. Jako moudřejší tvor ustupuji - ale jen proto, abych zvítězil. Přesně podle naší dávné slovanské moudrosti. A nakonec si na mne zvykla, když viděla, že se chovám pokorně, tiše a klidně a nijak ji neohrožuji. A je klid.
U lidí by však tento postup neúčinkoval. Naopak: lidé, když vidí, že jim někdo ustupuje, jejich útočná povaha se stupňuje, místo aby se tím tišila. Také proto je se zvířaty vždy snazší pořízení, kdežto s lidmi se nedá vyjít naprosto v ničem.
Pokaždé, když jsem pak znovu vkročil do vody, abych si v ní zaplaval, labuť už byla klidná, vůbec si mne nevšímala, dokonce přistála u břehu blízko mne, kde podřimovala, aniž bychom si navzájem sebeméně překáželi. A mír opět zavládl přírodou.
Labuť byla díky svému zvláštnímu vzhledu a věrnému chování bájemi opředeným ptákem Slovanů, Indů, Řeků i Seveřanů. Známé jsou smutné labutí písně, když labutě umírají. V hudbě patří písně a skladby s labutí myšlenkou mezi nejkrásnější. Za všechny vzpomeňme alespoň Čajkovského Labutí jezero, Wagnerova Lohengrina či Labutí píseň nizozemské hudební skupiny V pokušení.
Ve všech slovanských jazycích se labuť nazývá podobně: slovensky rovněž labuť, srbochorvatsky labud, rusky lebeď, ukrajinsky lebiď, bělorusky ljebědž, polsky labendž, bulharsky lebed, slovinsky labod.
Užívám si nádherného počasí, slunečních paprsků a samoty v těchto mých soukromých naholázních. Zachránil jsem tonoucího páteříčka. V blízkém lese vyklepává datel do zvučného dřeva svoje znamení. Zní to z lesa jako střelba dávkami ze samopalu. Občas mu jiný datel z jiné části lesa odpovídá. Napadá mi, že tohle tajemné datlí ťukání do stromů jistě přivedlo Samuela Morseho na nápad vymyslit morseovku.
Vždy, když sestupuji po schůdkách do vody, skočí pod hladinu dvě zelené žabky. Rybník je to pravý žabák, ale mně to nevadí, naopak jsem rád, že to není mrtvá voda jako někde na veřejném koupališti a že je tu spousta rozmanitých živočichů, že tu nejsou žádní lidé, že se tu tudíž mohu koupat a slunit zcela nahý a zcela sám. Lidé by mi tady vadili vždycky, i kdyby i oni byli nazí jako já. O samotě je to nejlepší - nejen to koupání bez plavek.
Ve čtrnáct hodin se balím a opouštím své naholázně. Právě včas, neboť na zpáteční cestě už jsem potkal jakéhosi kolaře v červeném, který se mne ptal, zdali tudy jede správně na... - nemohl si vzpomenout na název vesnice Jedlová, a tak mu napovídám: "Na nádraží?"
Pochopil, že je to vtip, a na znamení, že pochopil, se zasmál - očividně měl bystrou hlavu. Takových lidí je málo, ti nejsou až tak špatní. Tenhle měl dokonce na hlavě posazenou jakousi červenobíle vzorovanou čelenku, která velmi připomínala čelenku slovanskou! Neměl jsem čas prohlédnout si ji podrobněji, pouze jsem něco takového podvědomě zaznamenal a až nyní si to ve vzpomínce zpětně vybavuji. Nevím, zda je to způsobeno prostě tím, že se v současnosti slovanstvím tak silně zabývám a na ně pořád myslím, a proto tedy že je také všude a ve všem vidím, nebo zda ten kolař byl opravdu nějaký vědomý Slovan. Možné to je, neboť to není vyloučeno. Vím, že myšlenku vědomého slovanství a návratu k němu zastává i u nás v Českých zemích mnoho lidí, jichž stále přibývá - takže to skutečně mohl být vědomý Slovan, můj kmenový souvěrec. Vždyť tak jako současné ohrožení samostatnosti naší země a samotného bytí našeho národa a jazyka přivádí lidi k vlastenectví skoro již zapadlému, tak i pravé vlastenectví nutně vede k ještě dálnějším a rozsáhlejším našim kořenům, to jest ke slovanství, rovněž již málem zapomenutému. Je to pochopitelné, je to nevyhnutné, je to zákonité, neboť jedno vyplývá z druhého a to druhé doplňuje první. Jsem-li si vědom své vlasti, musí mi být též jasné, že má vlast je zem slovanská.
Ale zase jsem měl jasné tušení blížícího se člověka! Kdybych se o chvilku opozdil, byl by mi tam vjel a zkazil by mi pohodu i celkový dojem. Zase jsem včas ucítil člověčinu!
Dál už také začínalo být příliš mnoho lidí - vracím se právě včas. To je dobré k zapamatování: příště se radši už po třinácté hodině odpolední vydám na zpáteční cestu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm