Misantrop: Lešij 12.

28. září 2017 v 18:56 | Misantrop |  Lešij

Pondělí, 19. června 51
Svátek slaví Ruslan a Miloš, v Polsku Bořislav.
O půlnoci je před domem ještě příliš živo. O hodinu později konečně vycházím ven, abych po čtyřech dnech strávených ve městě kvůli chladnému a deštivému počasí odešel opět zpět do mého hájku zeleného.
Ani teď není ještě na můj vkus dost liduprázdno. Nočními ulicemi dosud jezdí vozidla, potácejí se jimi živé mrtvoly opilců a další lidé sedí ještě na prazích domů, kde rozprávějí a kouří. To se mi nelíbí. Dělá to na mne dojem, že tu bylo asi nějaké představení - z bytu jsem občas slýchal jakési potvorné zvuky linoucí se odkudsi od náměstí...
Sláva! Už jsem dokročil až k předměstským sadům, kde je konec veškerému ruchu, kde je tma a klid a volná cesta přede mnou. Tady už je ticho, které mám tak rád. Pouze u kříže na Šibeničním vrchu kvílí tichou nocí kalousek jako mrtvé duše oběšenců.
Ráno se probouzím do krásného, teplého a sluncem projasněného dne.
Sláva! Už se mi stýskalo, vy důvěrně známé stromy, ty celý můj hájku slovanský! Jen tady je mi dobře.
Po malé snídani beru do ruky hůl a procházkovou chůzí jitřním lesem odcházím k posedu. Nejdu nikam daleko, protože se chci brzy vrátit a slunit se.
Jeden z pcháčů rostoucích u lesní cestičky už je vyšší než já. Pozoruji jeho růst do výše už dlouho a mám z něj velkou radost. Určitě se raduje též a tu radost ze mne také cítí, a proto, dareba, schválně tak zdárně vzrůstá, aby mně a sobě dělal radost. Bojím se jen, že půjde tudy jednoho škaredého dne zlý člověk a srazí pcháčovu pýchu. Lidé jsou zlí. Jeden takový vysoký pcháč s rudou rozčepýřenou hlavičkou roste i přímo v mém háji a ten je také větší než já. Ten je však u mne v bezpečí, ke mně lidé nepřijdou.
Na posedu v jasanovém háji je krásně. Právě tu zpívá drozd. Sluníčko příjemně hřeje. Jde na mne ale dřímota. Slibuji si, že dnes půjdu brzo spát.
U lesní tůňky sedím chvilku na lavičce. Je mi horko a chce se mi tak hrozně moc spát, že je mi z toho až nevolno. Zpátky do hájku!
Zdejší žabičku, která uniká mému pohledu, jsem chtěl tentokrát objevit, blíže se pomaličku polehoučku k její loužičce, ale zase mne ta potvůrka převezla: vůbec jsem ji neviděl, ač jsem po ní pátral očima sebedůkladněji, protože žbluňkla do kalné vody v úplně jiné louži, než v které se nacházela minule! Chytrost zvířat je prostě obdivuhodná - jakož podivuhodná je hloupost člověka, který ji nepředpokládá.
Na zpáteční cestě lesem pozoruji putující hejnko sýkorek. Jsou přímo nade mnou a se sykáním přelétávají z jedné větve na druhou a z jednoho stromu na jiný tak dlouho, dokud se mi neztratí z očí v změti zeleného porostu.
Jsem znaven a mdlý, neboť chce se mi spát. Je horko a šaty mne tíží jako koule na noze. Těším se, až je zcela odložím a nahý ulehnu pod břízami, jež s tichým šuměním sklánějí se jakoby s mateřským porozuměním nad mým sladkým odpočinkem.
A ani jsem se nenadál a už se slunce kloní k obzoru, zanechávajíc mé lesní lože v chladném stínu.
Dlouhý červnový den byl dnes krátký. Avšak má nahota žádá si ještě tepla, více slunce, má nahota volá k slunci, aby ještě postálo a neodcházelo... To však neslyší, neposlušno mých marných rozkazů.

Postůj, slunce, chviličku,
stůj a povím ti básničku!

Zastav se ještě chviličku,
zazpívám tobě písničku!

Jako ptáčci zapěji ti písničku,
abys, sluníčko, stálo chviličku.

Ó slunce! Je krásné koupat svou blaženou nahotu v tvých hřejivých paprscích!
Dnes se snad neobléknu; ne, dnes se odmítám obléci! Den byl na to příliš krátký. Tak rychle utekl během mých slastných snů...
Večer se jdu podívat na čolky. Mám o ně starost, ježto po cestě k jejich tůňce nacházím vyjetou stopu po nějakém vozidle, které tudy projelo. Ale je to dobré, bylo to sice těsné, ale tůňkou neprojelo. Čolci jsou v ní teď dva, jejich larvy vidím také dvě. Není s nimi zrovna velká zábava; jen nehybně leží na dně a nic nedělají. Zítra se možná přemístí nebo některá z larev dospěje, a to je všechno. Nu, i tak může být zajímavé sledovat tyto nepatrné změny v jejich životním vývoji.
Někde blízko dupe po lese neviditelný srnec a rozzlobeně při tom pořvává. Nacházím první lesní jahůdku, ale není ještě celá červená. Z okraje lesa vidím v dálce nad obzorem vznášející se horkovzdušný balón, který tam provádí vyhlídkové lety.
Docela jsem se tou krátkou procházkou unavil. Když se pořádně nevyspíš, cítíš se pak vším unaven. Zato dosytosti vyspán, únavu necítím ani po největší námaze. Dosyta vyspán, nikdy nejsem života syt.
Ani posedět v klidu a pohodě nedá se teď nikde v lese, poněvadž mne ihned obsypou a žerou komáři. Den už stejně končí. Slíbil jsem si, že půjdu brzo spát, což učiním s chutí. Musím se pořádně vyspat, jinak se ztrácí chuť žít. Je to vlastně velice divné, že abys mohl dobře žít, musíš nejdřív dobře nežít, to jest spát.
V mém posvátném slovanském háji se znovu rojí mravenci. Odpoledne byla dutina ještě zcela prázdná, nyní se hemží množstvím okřídlených mravenců. Na zemi nacházím seschlé tělo krtka, které vypadá, jako by prošlo něčím zažívacím ústrojím. Velký střevlík putuje kamsi do počínající noci. Já ve stanu uléhám na své měkké lesní lože a snad už se konečně dosyta prospím. Budu na to mít ještě dva celé dny a dvě celé noci.

Úterý, 20. června 51
Svátek slaví Vladimír, Květa a Květuše, v Polsku Bratomír.
Ráno je krásně a teplo, po snídani tentokrát nikam nejdu a spím dál. Vstávám až v jedenáct, a to ještě jenom proto, aby mně neuteklo sluníčko, jinak bych snad byl prospal celý den. Probudilo mne také velké teplo, a tak se honem svlékám úplně donaha a bos radostně vybíhám na trávu pod břízkami, kde v příjemném polostínu strávím skoro celý bílý den.
Dnes už byl delší, poněvadž jsem lépe vyspalý. Vida, jak si lze snadno prodloužit život: stačí si ten život zkrátit dlouhým spánkem!
Ptáci zpívají, kolem poletují neposední motýli. Jim bych doporučoval, aby při své neposednosti radši nesedali na nedaleké kukuřičné pole, protože je čerstvě postříkáno nějakými jedy. Radši ať ti pestří motýli poletují jako blázni šťavami květů opilí tady u mne; udělají tím radost mně a sobě také, protože budou déle žít, zkrátí-li si výletovou dráhu o to jedem nasáklé pole.
Den byl dlouhý, ale stejně je mi líto, že už končí. Blíží se večer, ale je stále tak příjemné teplíčko, že je mi líto usušené šatstvo, spací pytel a pokrývku sundávat s větví a rovnat je na svá místa do stanu. Sluníčko se již schovává za stromy, ale stále je ještě tak rozkošné teplíčko, že je mi líto musit si dosud šťastně nahý vlézt do stanu před pisklavými komáry, kteří s rostoucím šerem začínají nepěkně dotírat, a že nemohu být ještě venku a bez ochrany oděvu volně se tam procházet, postávat, posedávat a polehávat.
Nevadí; v bezpečí svého stanu mohu nerušeně odpočívat, naslouchat sborovému zpěvu ptáků a spát, nekonečně dlouho spát...
Usnul jsem tak, jak jsem byl: nahý a bez večeře. Před půlnocí se probouzím odpočatý, vyspalý - a hladový. Po pozdní večeři se mi už spát nechce. Mám chuť na procházku. Teď je na ni ten správný čas: vedro pominulo, ač teplo trvá, komáři nejsou, lidé nejsou - půjdu si pro vodu! Stejně už mám jednu láhev prázdnou a zítra ráno by se mi jistě nechtělo nikam jít ven, mimo můj úkryt v posvátném slovanském háji. Zítra ráno bych mohl někde potkat nějaké lidi, anebo i kdybych nepotkal žádného, ani jediného člověka, kazilo by mi tu procházku již jen to pomyšlení, již jen ta možnost, že se mi někdo připlete do cesty a zkazí mi tím moji krásně osamělou náladu. V noci toto nebezpečí zcela odpadá.
Dnešní nejkratší teplá noc počínajícího léta je hezká. Nebe je bezměsíčné a plné hvězd. Je ticho. Nikde nikdo. Jen sem tam kdesi v podrostu kdosi zašustí tlapkami či zadupe kopýtky. U popravčího kříže dál kvílí kalouskova mrtvá duše.
Lesní studánka je dnešní noci výjimečně čistá, až na množství nedopalků, které hyzdí její okolí. Ještě že jim zakázali kouřit na veřejných místech. Já bych jim zakázal sem vůbec chodit. Lidé jsou prostě špinavci; ti si nezaslouží nic čistého, zdravého, neporušeného. Jestliže jim není nic svaté, ani zázrak čistého lesního pramene, jak se pak mohou pro sebe dožadovat, aby byl i jejich život považován za posvátný? To zkrátka nejde, to je zkrátka nemožné. Ne, lidský život není posvátný.
Je mi horko. Ty dlouhé kalhoty jsem si neměl oblékat. Svlékám alespoň košili s dlouhým rukávem, jen vojenskou vestu na holém těle si ponechávám.
Další odpad nacházím při kraji mého lesa. Je to čerstvý papírek od bonbónu. Není jediný, takových tu často nalézám víc. Někdo mi tu chodí, cucá při tom bonbóny a papírky je obalující se neobtěžuje po sobě uklízet. Musím si dávat pozor, aby mne tu neviděli. Musím se co nejvíc držet jen hluboko uvnitř mého nejposvátnějšího a nejčistšího slovanského háje. Nikdo jej nesmí objevit, nikdo jej nesmí znečistit. Lidé všechno čisté znečistí, všechno posvátné pošpiní. Lidé jsou špinavci. Nikdy mne nenajdou, nikdy mne nepošpiní. Já zůstanu čistý. Můj život bude dál posvátný.

Středa, 21. června 51
Svátek slaví Věkoslav, v Polsku Domamír. Dnešek je dnem letního slunovratu - a kupadelných svátků - významným dnem dávných Slovanů, kdy noc patřila milování, obřadním koupelím, pouštění věnečků po vodě a přeskakování slavnostních ohňů. Mám radost, že v naší době jsou po celém slovanském světě tyto krásné svátky obnovovány a znovu slaveny. Těší mne to, i když já sám bych se jich nejspíš nezúčastnil. Ale kdo ví, nikdy nemohu vědět, jaký budu třebas zítra anebo co budu dělat o příštím letním slunovratu. Možná i já jednoho dne opustím svou lesní skrýš, až venku zavládne opravdové slovanské lidství, a připojím se k společenskému kvasu, v kterém se budu cítit stejně svobodný, bezpečný a uvolněný jako o samotě. Záleží jen na lidech, zda někdy opět naleznou svou lepší slovanskou tvář. Jedině v obnově slovanství spočívá obnova opravdového lidství, opravdové lidské sounáležitosti, důstojnosti života a svobody.
Smutnějším výročím, které připadá na dnešní den, je poprava sedmadvaceti účastníků českého stavovského povstání v roce 1621. Nastala doba pobělohorská - těžká doba pro český národ. Určitě byl zvolen den popravy českých vlastenců záměrně právě na tento významný všeslovanský svátek. Dělá se to tak i v současnosti, dělá se to tak stále, aby tím ještě víc srazili sebevědomí a odvahu našeho národa k tomu, aby bojoval za svou nezávislost a svobodu.
Ráno je teplo, vybíhám bosý a nahý ze stanu rovnou na sluníčko pod slovanské břízky, kde si stelu lesní lůžko. Na něm a v jeho okolí trávím většinu dne ve společnosti motýlů, ptáků a svých vlastních myšlenek.
Prohlížím si své nahé, štíhlé, krásné a opálené tělo a přemýšlím o kráse.
Slované jsou nejkrásnější lidský rod. Sláva našemu rodu! U žádného jiného lidského rodu se krása duševní neprojevuje tak mohutně i v kráse zevnější, jako právě u Slovanů. Jsme krásní jako bohové, vždyť Slované jsou prý dětmi bohů.
Naše mladé slovanské ženy a dívky jsou vyhledávanými krasavicemi. Francouzky, Švédky či Vietnamky jsou také pěkné, drobné a jemné, ale nic se nevyrovná dokonalé kráse slovanských dívek. U Slovanek se sešly všechny krásy světa: dlouhé světlé vlasy, modré oči, jemná mléčná pleť, jemné dětské rysy v tváři, milý úsměv a sošná postava oblých ženských tvarů.
Zrovna tak slovanští muži jsou urostlí, silní a zdraví jako buk, stateční a pevní v zásadách jako hora - u nás věru hora nechodí k Mohamedovi, nejde-li k ní Mohamed... a jde-li Mohamed k hoře, hora nepustí Mohameda.
Podíváme-li se na západní muže, uvidíme jen směšné napodobeniny mužů slovanských: uvidíme tam muže slabé, zženštilé, otylé, měkké, ústupné a poddajné jako děvka. Na Západě vidíme muže, kteří naprosto selhávají ve svém základním ochranitelském určení: klidně si tam nechají znásilňovat své ženy a děti černošskými a mohamedánskými zvířaty, místo aby každého cizího násilníka hnali svinským krokem ze své země pryč. Slovanští muži své ženy a děti chrání jako vlastní tělo. Každý drzý vetřelec, který sáhne na naši slovanskou ženu či dítě, se zlou se potáže.
Příčiny slovanské krásy je nutno spatřovat v našem dlouhém zdravém vývoji: Slované, coby zemědělský národ, dostal od přírody vše potřebné pro svou krásu. Zdravá, veselá a pospolná práce na čerstvém vzduchu, v souladu s přírodním koloběhem, vytvořila prvý a základní předpoklad pro tuto výjimečnou krásu.
Se zemědělstvím souvisí úzce též převaha zdravé rostlinné stravy na úkor masité. Národy převážně masožravé, lovecké a kočovné jsou škaredé. Zlá povaha, která vede k masožroutství a která zároveň vytváří touhu zabíjet, se projevuje i v celkovém zlém vzezření. Masožravé národy jsou škaredé jako zlá saň. Slované, známí svou mírnou povahou, jsou naproti tomu krásní jako mírná laň.
Slované se neopíjeli; a nic tak neničí krásu, jako právě nemírné pití omamných nápojů. Pijáci jsou škaredí již v mladém věku, kdežto střízlivým ponechává příroda tělesnou svěžest až do stáří. Slovanskou krásu ale netvoří jen krása tělesná; tvoří ji také krása duševní a mravní, krása naší nejdokonalejší přenádherné měkké řeči, výtvarnost našich krojů a malebnost našich obyčejů.
V neposlední řadě je naše slovanská krása podmíněna čistotou naší krve. Slované se nikdy rodově nemísili s odlišnými národy a rody. Nikdy neplodili do svých řad škaredé míšence, kteří by zohyzdili cizími prvky náš čistokrevný rod. Slované nikdy nezradili dědictví zdravé čisté krve.
Ve všech těchto věcech spočívá naše pravá slovanská krása, kterou oceňuje celý svět. Sláva rodu slovanskému!
Krásný, teplý, první letní den pomalu končí. V posledních paprscích slunce se vyhřívám já a vedle mne motýl okáč. Naše duše teď souzní, souzní souzvukem lásky k přírodě, k životu. Je to láska odvěká. A je to láska slovanská. Žádný národ na světě nemiluje tak přírodu, krásu a život, jako národ slovanský. Je čest být Slovanem. Sláva rodu našemu!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm