Misantrop: Lešij 13.

28. září 2017 v 18:59 | Misantrop |  Lešij

Čtvrtek, 22. června 51
Svátek slaví Rozvita a Břetislav.
Včerejší slovanská slunovratová koupadla jsem zmeškal, ale dnes jsem si je vynahradil. Koupal jsem se zase u téhož rybníka, co minule.
Počasí bylo nádherné, voda báječně teplá. Labuť jsem při mém příjezdu zprvu neviděl, až později vyplula ospale odkudsi z rákosin, mne si naprosto nevšímajíc. Dále jsou na rybníce lysky, které se pořád honí a rychle a lehce při tom běhají po vodě jako nějaké vodoměrky. Těm také vůbec nevadím. Zvukové pozadí obstarává strnádek, kdesi hodně daleko jsou z lesa slyšet zvuky pily a dunivý pád poraženého stromu. Po nějaké době jsem zpozorněl, neboť z nedalekého lesa vyjel v zeleném vozidle lesní dělník. Naštěstí jenom v dáli po straně projel a víc jsem ho neviděl, neslyšel. Pak už jen přes pokosenou louku na vedlejším břehu přeběhl srneček, právě když jsem byl po krk ve vodě. Jinak je klid.
Na obloze ovšem klid ani zdaleka není. Zase probíhá jeden z nechvalně pověstných "leteckých dnů". Nejenže rachotí stíhačky, ale také je dnes plné nebe těch cizích nepřátelských letadel, která rozprašují ve vzduchu smrtelně jedovaté látky a otravné sloučeniny různých těžkých kovů. Dělá to na mne dokonce dojem, jako by ty naše stíhačky ta cizí letadla spíš ještě naváděly a ukazovaly jim cestu. Možné je všechno. Od našich domácích zrádců se dá očekávat lecjaké darebáctví.
Jsem zvědav, kdo tomu jednou udělá přítrž. Nechápu, jak jim to záměrné poškozování našeho čistého vzduchu může procházet. Dokonce nám nalhávají, že nic nerozstřikují, že ty stopy vysoko v povětří jsou prý pouhé výpary z pohonných látek. Drze nám lžou a nikdo s tím nic neudělá.
Kdyby naše letectvo či protivzdušná obrana za něco stály, tak by ty zločince z naší oblohy sundaly nebo rázně vyprovodily za hranice našeho vzdušného prostoru. Ale my nemáme ani takovou vládu, která by jim to nařídila. Nejsme v Rusku a nemáme Putina. Rusové se mají, že mají v čele své země takového vlastence, jako je Putin. Ten prostě vydá rozkaz k sestřelení každého nepřátelského letounu, a hned je ruské nebe čisté a modré, jaké bylo ještě včera i u nás.
Dlouho jsem nevěřil v jsoucnost těch otravných letadel, dokud jsem se o nich nepřesvědčil na vlastní oči. Dlouho trvalo, než letadla začala rozstřikovat jedy i tady nad Políčky. Dlouho bylo naše zastrčené a nevýznamné nebe čisté; nyní už není zastrčené ani nevýznamné: došlo i na náš kraj, i on je teď otravován cizáckými jedy se zcela zjevným úmyslem škodit nám, našemu zdraví, naší půdě, naší vodě, a dokonce měnit i naše podnebí.
Včera byla obloha úplně čistá; těch několik málo dopravních letadel také zanechávalo za sebou čáru - stopu z par, ale ta pára rychle mizela, kdežto stopy těch otravných letadel nemizejí, jsou hustší, rozptylují se do šíře a nebe po nich není jak vymalované, jak by mělo být, nýbrž jako poškrábané a čáry se křižují, až je jich plné nebe. Letounů je také mnohem víc než při běžném dopravním provozu; některé ani neletí rovně, jako ty dopravní, nýbrž různě zahýbají, kličkují, opisují prapodivné křivky.
Jsem vážně zvědav, kdo a jak jim to jednou zatrhne. Jsem zvědav, kdo jednou konečně zbaví svět všech kazisvětů a škodimírů. Jsem zvědav, kdo jednou bude napravovat svět ze všech křivd a škod. Už předem lituji všechny, kdo budou v budoucnu osudem vyvoleni vykonat tento nadlidský úkol. Lituji je, ale zároveň jim závidím, že konečně budou moci vykonat něco velkého, co má smysl.
Ozdravění světa bude úkol nesnadný. Je toho příliš mnoho, co bude třeba napravit. Mnozí říkají, že úloha napravit svět bude jednou v rukou Slovanstva. Prý nastává doba, ve které právě končí noc Slovanů a začíná slovanský úsvit. Věřím tomu. Ne proto, poněvadž to mnozí říkají, ale proto, ježto ten úsvit já sám také vidím. Ano, dlouhá noc Slovanů končí a na východním obzoru už se světlá nová naděje lidstva.
Opožděná koupadlová slavnost končí. Věřil bych i tomu, že naši nepřátelé, tvářící se jako naši přátelé, si vybrali právě tento nejoblíbenější, nejvýznamnější a nejkrásnější slovanský svátek, aby jej právě dnes nejvíc posypali svými otravnými jedy. Vím, že se to tak dělá schválně a úmyslně a zcela záměrně. Vím to. To se dělá - viz německé zahájení útoku o slunovratu dne 22. června roku 1941 na největší slovanskou velmoc, tehdejší Sovětský svaz.
Slavnost prvního letního koupání končí. Musím ještě dodávat, že je to koupání nahé? Eh, připadal bych si jako nějaký blázen, kdybych se měl koupat v plavkách! Připadal bych si jako nějaký hodně úchylný člověk, který si libuje ve zvrácenostech, a proto že se koupe oblečený! Tak jsem si zvykl na nahé koupele, že nemohu už jinak.
Nechce se mi odsud, zase se oblékat, zase navlékat na sebe ty protivné šaty, vhodné jen pro uspokojení většiny těch zvrhlíků, kteří považují lidskou nahotu za nepřístojnou. Teď však už musím jet zpátky, než bude dům a jeho okolí plné sousedů, jimž se zdráhám byť i jen pohlédnout do jejich neupřímných baziliščích očí. Kromě toho dostávám hlad.
Doma koukám na natočené záběry z různých kupadelných slavností z celého slovanského světa. Jsou to hezké svátky. Žádné jiné národy nemají tak hezké slavnosti. Všichni účastníci se usmívají a zpívají a tančí pospolu v kruhu držíce se za ruce v záři ohňů. Druh k druhu, všichni oblečeni v slavnostní bílé hávy s krásnými výšivkami, na hlavách věnečky z kvítí. Je to hezké. Je z toho cítit taková ta nezaměnitelná slovanská pospolitost, jako když si hrají a dovádějí malé nevinné děti. Slované jsou v jádře nevinní lidé - jen to jádro v sobě objevit. A když všecky ohně uhasnou a vyjde ranní slunce, nad jejich shromážděním se rozklene duha - znamení míru.
Zprávy ze západního světa jsou zcela jiné: všeobecný neklid, nesvoboda, lži, překrucování pravdy, zatýkání, války, vraždy a násilí v ulicích jsou tam na denním pořádku. Západ je mrtev - ať žije úsvit Slovanů!

Pátek, 23. června 51
Svátek slaví Zdeňka, Zdena, Zdeslava a Radoslav.
V noci se blýská a prší. Musím odložit návrat do háje na ráno.
Ráno je ještě zataženo a větrno, ale teplo. Rodiče na mne mluví a rozptylují mne, až jsem si zapomněl vzít pytlíky s rozpustným nápojem v prášku.
Když už je řeč o rodičích, máma včera sledovala v dalekozoru (v televizi) rozhovory s ruským hosudarem Vladimírem Vladimírovičem Putinem, které vysílala jedna naše soukromá stanice. Máma, odkojená a krmená převážně jen zrádnými vládními lžemi, ježto nedovede sama bez mé pomoci ovládat počítač a hledat na svobodné síti pravdivé zprávy, byla jím nadšena. Čekal jsem to. Já sám považuji Putina za velkého malého muže, malého sice vzrůstem, ale velkého svými činy a svým duchem (připomíná trochu Napoleona).
Máma je jím ovšem naprosto unesena. Rozpor mezi vládními lžemi a nezkreslenou skutečností, náhle zřený, vyvolává u neznalých osob úžas. Všichni ti vlastizrádní žvanilové ve vládních sdělovacích prostředcích nám o něm celou dobu jenom lhali, že je to ďábel a nepřítel světového míru. Opak je pravdou: náhle v něm vidíme velkého muže, kterého si dějiny zapamatují; muže uvážlivého, moudrého a prostého. Poznáváme velkého muže, který miluje svou velikou zemi a jeho statečný lid, z velké části též slovanský. Vidíme v něm opravdového vůdce nejen svého národa, ale i celého světa; všichni ostatní "vládci" jsou víceméně jen poslušnými loutkami v hrabivých rukách nadnárodních zbohatlíků.
A jmenuje se hezky, po našem, Vladimír - to jest významem toho jména "ten, který vládne světu aneb ten, kdo vládne v míru".
Vladimír byl prvním ruským knížetem, který přijal jho křesťanství - Vladimír Putin je naopak vůdcem, který zbavil ruský národ jha nového světového řádu. A my si můžeme leda přát, aby jednou osvobodil i nás, ostatní slovanské národy, jež jsou k tomu osvobození vlastními silami, zdá se, příliš malé a slabé. Už dlouho ostatně mámě tvrdím, že Rusko bude jednou osvobozovat celou Evropu od muslimů. A na tom trvám.
Vladimír byl též mámin bratříček, můj hodný strýček Vláďa - proto možná ta mámina rodinná příchylnost ke každému dobrému člověku jménem Vladimír, Vláďa, Voloďa. Máma je prostě Voloďou Putinem nadšena.
Já se bavím tím, že vysílání těch rozhovorů v hlavním vysílacím čase vzbudilo bezmocný vztek a nenávist našich domácích vlastizrádců, zaprodanců a přisluhovačů nového světového řádu, jakož i Evropského svazu. Všichni zrádci řvou teď jako šílení - ale není jim to nic platné. Pravdu nelze věčně zamlčovat a pod ochranou pravdy dere se pak ze tmy k světlu též krásná rostlinka svoboda, svoboděnka.
O té včerejší noci, kdy Perun, slovanský vládce nebes, metal po obloze svými blýskavými blesky, blýskalo se snad i tady dole v Čechách na konečně svobodné časy. Kéž by tomu tak bylo!
Po noční bouři mířím lehce oděn teplým zvlhlým ranním lesem ke svému posvátnému slovanskému háji. Cestou odbočuji ještě na chvilku ke starému posedu na kraji jasanové světliny. Blížím se nepozorován až k jedné srnce. Páchne tu močovina. Pod zamračeným nebem se mračím na další vůz s močůvkou, který ji právě rozstřikuje po louce podél stezky. Smrad je příšerný. Ti lidé jsou hrozní smraďoši: stále jen všude něco smradlavého či jedovatého rozstřikují - po polích, po lukách, po nebi... Co to jen je s těmi lidmi? To je ta příroda tak vadná, že se neobejde bez neustálých lidských postřiků, anebo je vadný člověk, který je stříká? Něco tady rozhodně smrdí. Já tedy nevím, jak vy, ale mně ta původní voňavá příroda lépe voněla. Tahle nová smrdí - a člověk též.
Vítr pod zamračeným nebem šíří puch močoviny, ale také rozhání mraky. Bude hezky. Podle cesty překvapuji další nepozornou srnku. Možná to byla táž, kterou jsem zastihl před posedem.
Cesta uběhla kupodivu celkem hladce, nikde nikdo, mnoho lidí jsem nepotkal ani na předměstích. Říše smradu končí. Na okraji mého lesa už zase libě voní vojtěška. Království vůní začíná.
Po příchodu do háje ve stanu chutě snídám a ukládám se k spánku. Spím velmi dobře za příjemného švitoření lesních ptáčků až do půl páté.
Poté vstávám a jdu se projít po nejbližším okrsku. Jsem zvědav na čolky. Larev jsem napočítal hodně, nejméně patnáct, dospělého čolka jsem v té jejich tůňce nenašel žádného.
Nyní už je zase krásné slunečné počasí. Na posečené louce u lesa se vyhřívá zajíček. Já chodím dál po svých lesních chodníčcích, střídavě posedávaje, střídavě postávaje v různých zákoutích, v různých zamyšleních, až mne mé kradmé kroky zavedly tam, kam jsem radši chodit neměl.
Vtom jsem zaslechl slabý šramot. Bylo už pozdě se skrývat. Přede mnou se objevil nějaký člověk, který vedl s sebou kolo. Postavil jsem se mu beze slova tváří v tvář. Když mne konečně uviděl, zprvu také nic neřekl. Viděl před sebou náhle vyvstat lesního ducha: na hlavě vyrudlý vojenský klobouk, na sobě zelený krycí vojenský oděv, za pasem nůž. Úlek mu zavřel ústa a zabránil mu v prvé chvíli promluvit. Pak přiznal, že se mne polekal. Já jsem odvětil, že jsem spíš překvapen, že tu někdo jezdí na kole. On odpověděl, že tu nejezdí na kole, že si je tu jen vždycky odkládá a pak se tu prochází. Nevěřil jsem mu to. Kdo ví, co za úchylárny tady hodlal provádět. Na vymýšlení všelijakých úchyláren, které by lesního ducha v životě ani nenapadly, jsou lidé přeborníci, kterým se žádný jiný tvor nevyrovná.
Zeptal se mne v prvním úleku, jestli už rostou houby. Zalhal jsem, že vůbec ještě nerostou, ačkoli je jich už plný les. I on je musil svými brýlemi vidět. Ale přece ty houbaře, kteří mne obtěžují svým prolézáním lesních houštin, nebudu ještě do mého lesa zvát, řka, že tu rostou houby - to bych musil být sám proti sobě. On řekl, že když jsem tu já, půjde radši pryč. Odpověděl jsem ve vší slušnosti, že kvůli mně nemusí odcházet, ačkoli jsem si to nemyslil ani za mák. On už ale odcházel a ještě prohodil, že by tu mohl najít místo hub leda hovno. Pochopil jsem tu narážku na mne a od té chvíle jsem zmlknul a už jsem se s ním dál o ničem nebavil a nechal jsem ho v klidu a beze všeho odtáhnout z mého lesa. Nemám rád lidi, kteří mluví sprostě. Navíc po té jeho nechutné narážce jsem poznal, že další rozmluva s ním nemá smysl, protože bychom se leda pohádali.
Sprosťáky nemám rád. Kdo mluví sprostě, prozrazuje svůj nízký stav. Kdo nízkého má ducha, ten prozradí se právě takovými nechutnými a sprostými řečmi. Já také používám jadrné výrazy, ale jen v případech, kdy je jimi nutno zdůraznit cosi sprostého, co nejlépe popíše zase jen sprostost. On však se mnou hovořil sprostě proto, aby mne ponížil. A pokud to tak zle nemyslil, jak jsem jeho řeč o hovně v souvislosti se mnou pochopil já, a je to tudíž jen obyčejný sprosťák nízkého ducha, který se neumí slušně chovat a slušně vyjadřovat, pak takového nevychovance nemám rád dvojnásob. Žel, takových sprosťáků nízkých duší je mezi lidmi velká většina. Lidé jsou zkrátka sprostí, lidé mají nízké dušičky, lidé mají nízkého ducha. Tenhle sprosťák v brýlích a krátkých kalhotkách, který zabloudil jako slepec do mého lesa, je toho názorným příkladem. Ať táhne, odkud přišel! Ať táhne a už se nevrací! Mohl by to vyřídit klidně všem lidem na celém světě. Já bych byl šťastný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm