Misantrop: Lešij 14.

28. září 2017 v 19:03 | Misantrop |  Lešij

Sobota, 24. června 51
Výroční den vyhlazení Ležáků nacisty v roce 1942. Kdysi jako dítě jsem tam byl s rodiči. Nic tam nezbylo, kromě památníku. Pamatuji si dodnes, jak mne udeřila ta pochmurná prázdnota. Nepůsobilo to na mne dobře. Myslím, že jsem se dokonce trochu bál. Je to přibližně čtyřicet kilometrů od nás. V dnešní nejisté době mám podobný pochmurný pocit hrozivého nebezpečí, dnes se také bojím. Stále kdosi mocný usiluje o naše vyhlazení.
Svátek slaví Hostimil a Danuta.
Ráno jdu pro vodu. Chtěl jsem jít radši v noci, ale psal jsem od večera až do půlnoci a potom už se mi chtělo spát.
Ráno ta procházka k lesní studánce také nebyla špatná. A třebaže je volný den, potkal jsem jen jednoho kolaře a na silničce jsem se ještě skokem do lesa schoval před jedním projíždějícím vozidlem - pro jistotu - nikdy nevíš, kdo v něm sedí, třeba to může být někdo, kdo mne tady nemusí zrovna vidět a vědět o mně; stačí ta náhodná setkání. Komu mohu, tomu se zkrátka milerád vyhnu. Znám lidi. O setkávání s nimi valně nestojím, zvlášť blízko mého lesa, kde se skrývám.
Pokračuji cestou přes sjezdovku, odkud je pěkný výhled na políčská předměstí. Tady také nejsou žádní lidé.
Po nabrání vody a po namíchání rozpustného nápoje jdu samozřejmě nahoru na posed. Dnes se tam nějak snaživě rozezpívali ptáci.
Pokračuji dál oklikou okolo tůňky. Zde jsem si také chvilku poseděl na lavičce. Rostou tu lesní jahůdky. Ochutnal jsem jich několik. Byly dobré, nejsladší ty, které už nakousli nějací hmyzí strávníci; je vidět, že hmyz se vyzná a pozná, co je dobré a co není. Já se také vyznám - lesní jahůdky jsou výtečným pamlskem. Ukrajinsky se jim říká polunycja či sunycja, bělorusky sunicja, polsky i jagoda i poziomka - jako cosi lahodného ze země, kašubsky potrovnica - v trávě rostoucí, hornolužicky truskavica, dolnolužicky glinicka a rusky zemljanika - též podle země, hlíny. V ostatních slovanských jazycích se vyskytují jména příbuzná s naší československou jahodou.
Žabička z tůňky mne zase převezla a skočila do kalné vody dřív, než jsem ji na břehu rozeznal, ač jsem si mohl oči vykoukat. Zase jsem ji neviděl - a její dvě nové soudružky, které skočily s ní, také ne!
Ze zvířat jsem cestou viděl všehovšudy jen dva zajíce a jednu veverku.
Vracím se s dvěma plnými lahvemi pramenité vody do svého háje.
Zpočátku bylo dost oblačné počasí, třebaže krásné teplo, ale teď už není na obloze ani mráček. Nebe je dnes zase čisté, bez nepřátelských postřikovacích letadel. Škůdci naší země mají asi také volný den.
V hájku je hezky. Převlékám se z lehkých letních šatů do mého nejpřirozenějšího obleku - do nahoty - a jdu se do trávy slunit. Je to krásné být úplně nahý v letním lese. Je to nejen naprosto přirozené, ale navíc je to ze všeho nejpohodovější. Takhle bych mohl být celý život - takhle zcela přirozený a volný. Neznám nic lepšího.
Ležím na pokrývce v trávě a pokud nesním se zavřenýma očima nebo nepodřimuji, pozoruji z hmyzího úhlu pohledu, kterak se v zeleném pralese z přesliček, trav a travních ptačinců proplétají luční kobylky, mravenci, mušky a jiný drobný hmyz. Je to takový jejich les, jejich celý svět. Občas nad stébly vysoko se vypínajícími přelétne jako nějaký pták či vrtulník velká hmyzí tiplice či přiletí z nebes jako mimozemský návštěvník podivný černý letec v brnění brouček písařík. Kdyby byly moje oči světlopisným přístrojem, snímky by byly skvělé. Když se vžiji do toho jejich hmyzího světa z jejich úhlu pohledu, sám se stávám hmyzem a sám obývám jejich zdánlivě nekonečný zelený prales.
Vtom vzhlédnu a poznávám, že i já, ač jsem o mnoho větší než hmyz, nejsem nic než drobný, titěrný, smrtelný živočich, jemuž je jeho les celým světem. Také pro mne je můj posvátný slovanský háj mým zdánlivě nekonečným zeleným domovem, kde je mi nejlíp. Zde, úplně nahý a volný, žiji svůj život se stejným údělem, jaký má ten nejmenší hmyzí tvoreček.
Hmyz se řekne v různých slovanských jazycích různě, avšak zajímavě: polsky jsou to ovády, ukrajinsky komachy (asi podle vzoru komary - komáři), rusky a bulharsky shodně nasekomy, bělorusky nasjakomyja, srbsky žuželke či mrčes, chorvatsky kukaca (snad podle hmyzích kukel) a rusínsky chrobač (jako chrobák v češtině). Mně se nejvíc líbí ty dva srbské výrazy: žuželke - to známe i z češtiny jako žouželky - a mrčes - jako cosi mrňavého.
Slovanské jazyky se mi líbí a rád se jim učím, protože jsou nejen neobyčejně malebné, ale poznávám z nich zároveň slovanskou duši, tu naši širokou duši, která je dosud schopna obsáhnout a rozumět světu kolem nás - díky jedinečně popisným a významotvorným slovům naší slovanské mateřštiny.
Zaslechl jsem nějaké vzdálené lidské hlasy. Vlastně je slyším už dost dlouho, jednou z jedné strany, podruhé z druhé strany... Asi houbaři. Pro mne jsou tak vzdálené jako z opačného kouta zeměkoule. Nevnímám. Co jsou oni pro tohoto nahého tvora, který zde jako duch lesa přebývá, přemítá? Co mám s nimi společného? Kdyby teď lidé neočekávaně vnikli do mého háje a našli mne tu nahého, bylo by to pro mne jako došlap velké hrubé nohy do křehkého zeleného poklidu titěrného hmyzího království. Všechno vzácné by jediným svým těžkým krokem rázem zničili.
Slunce se kloní k západu, raději sklidím s větví okolních stromů své sušící se na nich věci a sebe také uklidím do stanu. Tam, jako v nějaké noře, ještě dlouho pobude ten nahý nelidský tvor, než jej chlad večera donutí zase se obléci a stát se znovu člověkem.

Neděle, 25. června 51
Svátek slaví Ivan a Rychvolod. Den državnosti (státnosti) slaví Slovinsko a Chorvatsko.
Den zahajuji ranní procházkou lesem. Jdu pro vodu. Je hezky a je takové ticho, jaké bývá jen o nedělích ráno v lese.
Z úzké cestičky vedoucí okolo vysokého pcháče, který je už o dvě hlavy vyšší než já, vidím po straně v divoké zelené spleti dvě stvoření: srnku s mládětem. Vzpomněl jsem si, jak jsem je tu nedávno potkal a nechtěně rozdělil. Srnčátko povyrostlo od té doby. I ten pcháč, i to srnče - i můj duch, doufám - všecko roste výš a mohutní.
Přicházím k hraniční silničce mezi mým lesem a lesem pokrývajícím Šibeniční vrch - ten už nemohu zvát svým, protože tu bývá příliš mnoho lidí - a už vidím z hloubi lesa jít po té silničce nějaké podivné lidské stvoření, ani muž, ani žena, ani chlapec, ani děvče, takové nějaké obojetné nebo spíš neobojetné nic. Ten podivný lidský tvor neurčitého pohlaví právě drží u ucha dalekohlas (telefon) a cosi do něj stručně řekl, neslyšel jsem, co, jen jsem čekal, až půjde dál.
To, co jsem viděl, byl běžný světoobčan nového světového řádu, bezpohlavní, vykořeněný, beze smyslu pro přírodu, která je tomu hlupákovi jen obrázkem na pozadí jeho chytrého dalekohlasu. Začíná to "pěkně", hned zkraje.
Vzápětí za ním, ale z opačného směru, jedou dva podivní brouci na kolech a o čemsi spolu rozprávějí. Stojím už téměř na kraji lesa, a kdyby si ti brouci všímali něčeho kolem sebe, byli by mne museli snadno vidět. Ale oni nevidí nic než tu šedivou jednotvárnou silničku před sebou, jako by měli koňské klapky na očích. Takoví jsou teď všichni: šediví a jednotvární, s klapkami na očích i na uších - na uších ovšem nemají klapky, nýbrž dalekohlas. Ti mají přírodu také jen za pouhé pozadí pro své tělesné cvičení. Vsadil bych se, že kdyby tudy jel jen jeden z nich, že by za jízdy také věnoval víc pozornosti obrázkům na svém chytrém dalekohlasu anebo by volal tomu druhému - takových odcizených bytostí jsou teď všude k vidění celá mračna. Je vůbec div, že spolu ti dva ještě postaru hovořili zpříma, že spolu nemluvili skrz dalekohlas - i toho se určitě jednou dočkáme, půjde-li to se světem a s lidstvem takhle dál. Nu, začíná nám ta neděle "hezky".
Pak jsem teprve vyšel z lesa já a pokračoval jsem v cestě za vodou. Tady jsem měl štěstí a cestu volnou. Z vršku sjezdovky je krásný výhled do daleka, až tam, kde se hory modrají - a také dolů pod ni, kde stojí dvě vozidla a jeden obytný přívěs.
Ale kousek od pramene nevěřím svým očím: zase tudy kráčí chůzí nemužnou neženskou totéž stvoření, které jsem viděl prve! Budu se musit asi v pramenité vodě omýt, protože se mi zdá, že dosud spím! To není možné, já se toho podivného tvora nezbavím - pořád mi někde leze do cesty; no, to mám "nejradši"...
Nabírám vodu. Rozpustný nápoj v prášku nemám, a tak mi bude musit zase jako dřív chutnat stará dobrá obyčejná, ale živá voda.
Teď, jako polit životodárnou vodou štěstí, mám dlouho od všech lidí pokoj. Na posedu v jasanovém háji je hezky, zpívá tu červenka a pozoruji ptáčky, jak se proplétají větvičkami keřového podrostu a vzlétají odtud ke stromům.
Opatrně vycházím z jasanového háje na obvodovou cestu. Ale sotva jsem z ní odbočil na pěšinku vedoucí lesem k tůňce, slyším zvuk blížícího se kola s pohonem (zvuk motorky). Rychle ustupuji z pěšinky do lesa. Jezdec na tom ďábelském stroji je téhož druhu jako všichni ostatní: ztracený bloudící netvor, který nic nevnímá a který je nejenže na světě úplně zbytečný, ale který tomu světu navíc i škodí, a to zcela úmyslně, i když nesmyslně. Ten také nevidí, neslyší, necítí, nemyslí... Doprovodil jsem jej alespoň nadávkami, když jsem nemohl kopanci nebo údery mého pádného kyje.
U tůňky ochutnal jsem trochu nově uzrálých lesních jahůdek a posadil jsem se na lavičku. Sluníčko pěkně svítí a hřeje, zažívám nerušené chvíle pohody.
Vtom mi napadla myšlenka, že jsem letos ještě nepotkal toho protivného strejdu, který mi tu vloni pravidelně křížil cestu na mých výpravách za vodou. Tušení. Jakmile se dostaví, dávám sluchu těmto mým předtuchám. I tentokrát jsem jich uposlechl a aniž bych si je jakkoli rozumově vysvětloval, zvedám se z lavičky a odcházím.
Tušení blížícího se člověka mne nezklamalo. Jdu si, jdu, také kolem nezbedné žabičky, která přede mnou znovu nepozorována skáče do kalné louže i se svými třemi soudružkami, povídám si tiše pro sebe, že v dálce na konci lesa se opět kmitla postava nějakého člověka, když tu se bezděky ohlédnu a několik kroků za mnou se přibližuje další člověk. Tady je ale o nedělích provoz, jen co je pravda! Výrazně jsem zvolnil krok, aby mne mohl ten muž rychle předejít a byl od něho co nejdřív pokoj. Muž mne dohonil, a když mne míjel, pohlédl mi do tváře a pozdravil. Odpověděl jsem ve vší slušnosti a dal jsem svému pozdravu zvučné a zpěvavé znění, abych nevzbudil podezření, že jsem nějaký divous. Ten muž však vzbudil podezření u mne, když se začal vyptávat, zda jsem místní. Ta nezvyklá otázka mne nevyvedla z míry a odpověděl jsem klidně a po pravdě, že jsem místní, z Políček. Zdálo se mi, že je to ten člověk, který mne nedávno viděl v mém lese a který potom rozštípal a schoval kus seříznutého pařezu, který jsem používal jako sedátko. Byl mi podezřelý i tím, jak úlisně a lstivě mluvil, tahaje ze mne rozumy: připadal mi jako nějaký vyšetřovatel Bezpečnosti. Mnoho jsem takových za život poznal, takže vím, že to byly otázky přesně toho druhu. Nedal jsem na sobě znát ani znepokojení, ani nevoli, a klidně jsem mu odpovídal. Nechtěl toho vědět zase až tak mnoho: spokojil se tím, co a jak jsem mu řekl, a dál mluvil jen o počasí a o houbách. Na sebe prozradil pouze to, že prý tudy vždycky chodí takové kolečko, načež jsem si honem pospíšil s přitakáním, že já rovněž - to proto, kdyby mne ještě, nedej Perun, někdy někde viděl, aby můj divouský vzhled nevzbudil v něm podezření, co tady dělám nebo odkud jsem přišel.
Nepříjemné setkání - jako každé setkání s člověkem. Měl jsem být chytřejší a jít pro vodu v noci. Vstával jsem asi o půl druhé, abych se najedl, mohl jsem jít. Loni jsem chodil výhradně v noci a měl jsem od lidí pokoj. Jenomže mne obtěžovalo přerušovat si kvůli tomu spánek.
Radši to, než nechat se rušit lidmi. O nedělích už nikam ve dne nejdu. Možná ani v ostatní dny. Je mi milejší dlouhá nerušená samota než chvilkové nepohodlí přerušeného spánku.
Muž došel k hraniční silničce a bral se po ní v dál. Já silničku překračuji a mířím do útrob mého domovského lesa. Tady ze mne všechno napětí padá, stejně jako veškerý oděv, který zanedlouho ze sebe shazuji.
Je hezky. Sluníčko hřeje a opaluje mé svobodné nahé tělo a má mysl se veselí. Tady je mi dobře. Zpívají lejsci a strnádek a já buď ležím na zemi mezi dvěma slovanskými břízkami, nebo se bosý a nahý toulám trávou po okolí a mezi stromy.
Odpoledne se kupí oblaka a postupně se jimi zatahuje celé nebe. Večer se dalo do deště. V noci procházím pustými ulicemi, jimiž se toulají jen osamělé kočky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm