Misantrop: Lešij 15.

28. září 2017 v 19:08 | Misantrop |  Lešij

Pondělí, 26. června 51
Svátek slaví Zdivoj. Jméno prý znamená "zdělaný (učiněný) voják". Mně se ten výklad nezdá. Na mne to jméno působí tak, jako by se jednalo nikoli o vojáka, nýbrž prostě o zdivočelého člověka. Neboť zdivočelý člověk - to je přece takový zdivoj.
Od rána je hezky. Po nákupech spěchám na kole k rybníku. Předpověď počasí je sice mírně nepříznivá - hlásí oblačno - ale teď ráno je ještě nebe čisté.
Je pondělní dopoledne, těším se na liduprázdnou přírodu a slunečné počasí, ale ani v jednom nemám štěstí. Tak za prvé na kolostezce překážejí početné houfy dětí a za druhé předpověď počasí vyšla úplně přesně, takže když jsem dojel k rybníku, bylo už nebe samý mrak.
Nevadí, shazuji veškeré oblečení a nořím se nahý do vody. Obával jsem se, že po dešti bude voda studená, ale vůbec nebyla, byla krásně teplounká. Vítr ovšem fouká silný a studený, ale vleže na pokrývce, skryt v porostu travin, jetelů, jitrocelů, vikví a hrachorů, není tak citelný a slunce svit se opírá do mé nahé pokožky neztenčenou letní silou.

Žel nastokrát Perunu,
pohoda trvá sotva hodinu

a pak se natrvalo zatahuje obloha.
Škoda, ale nelituji; konipásek se usadil blízko mne na výpusti a dělal to své jednotvárné čirik-čirik, občas přilétla na průzkum velká vážka a dravý pták pátral v rákosinách nad hlavami vodních ptáků po kořisti.
Na schůdcích do vody jsem objevil dvě pijavice. Ne, nemám na mysli ani představitele vládnoucí moci, ani žádné úředníky nebo lékaře, ale skutečné pijavky lékařské. Byly přisáty na kameni schodu a volně vzplývaly ve vodě, čekajíce na krevnatého živočicha, aby z něho sály výživu. Mohl jsem jím být i já. Důkladně jsem se celý prohlédl, když jsem vylézal z vody na suchou zem, zda se na mne nepřisály. Ještě mám v živé paměti zemské pijavice thajské. To byly hrozné příšery. Bylo až strašidelné, jak se ke mně plazily ze všech stran. Přisály se na mne a zakously, aniž jsem cokoli cítil. Až lidé mne upozornili, že mám nohu od krve. Pijavici jsem viděl naposledy přesně na den (!) před devíti lety také nedaleko odtud (viz můj Zápisník živého muže, kde o tom píši). Slovanské jazyky jsou v pojmenování pijavic - či správně pijavek - jednotné: nazývají je buď pijavka, nebo pijavica. Česky se snadno domluvíte ve všech slovanských zemích. Kéž bychom byli tak jednotni i v jiných věcech.
Za hodinu jsem se chystal na zpáteční cestu do města, když tu vidím odtud odjíždět také nějaké vozidlo. Málem jsem si ho ani nevšiml - kdybych ležel, tak určitě ne. Bylo to zase to zelené, dřevařské, a zase ve stejnou hodinu - asi odjíždí vždy v jedenáct na oběd. Tahle pravidelnost se mi ale nelíbí. Příště by mne mohl řidič buď ze zvědavosti, nebo z obyčejné lidské potřeby někomu něco zkazit, přijít obtěžovat nějakými pitomými řečmi. Příště to možná zkusím zase u jiného rybníka, je jich tu v okolí ostatně dost a dost.
Na zpáteční cestě jsem na mámině vypůjčeném dámském kole konečně objevil, vyzkoušel a využil jakési přidané zařízení na přehazování převodu, což činí z jejího poměrně obstarožního městského kola docela slušné novověké horské kolo. To jsem učinil objev! Dodnes jsem si já blázen nepomyslil, že to je vůbec k něčemu dobré a ani jsem to nijak nezkoumal. Do kopečků jsem s kola prostě slézal a šel jsem pěšky, když už jsem nemohl dál vysílením šlapat, aniž bych si uvědomil, že je kolo vybaveno takovým náramným vynálezem! Nejsem já blázen?
Tak to bývá často, že máme přímo na očích tu nejzřejmější skutečnost, a my ji přesto nevidíme, protože na ni nemyslíme. Neuchopili jsme ji myšlenkou. Teprve až něco promyslíme, pak to teprve také jaksi uchopíme. To je pravý význam slova pochopit. Právě tak mají lidé na očích, že s nimi vláda hraje nepěknou hru, že jim chystá úplné zotročení a v lepším případě nahrazení dováženými cizinci, v horším případě vyhlazení celého národa; lidé mají doslova na očích vládami vyvolávané náboženské a národnostní třenice, války a občanské střety, a přesto tyto očividné hrůzy současné a budoucí nevidí, protože je odmítají vidět, odmítají nad těmi jevy přemýšlet, uchopit je myšlenkou, a tím také pochopit a účinně se proti nim bránit.
Sloveso pochopit je v češtině dosti nešťastné: znamená doslova "chopit se myšlenky", kdežto například ruština má mnohem vhodnější výraz ponimať - česky pojmout. Chceme-li mít myšlenku opravdu ve své moci, nestačí ji jen uchopit do rukou, nýbrž je daleko lepší, pojmeme-li jido sebe a ona se tudíž stane námi samými, splyne s námi a už nám ji nikdo nemůže vzít z rukou, jimiž ji pouze uchopíme. Podobně jako čeština je na tom stejně špatně třebas běloruština: ta také nemá myšlenku plně ve své moci, ta pojímá myšlenku pouhým omylným a měnlivým rozumem, ona razuměje, zatímco bulharština razbira čili po česku rozebírá a chorvatština myšlenku dokonce přímo schvátí, ale tím ji také nemá zaručenu navždy. Pouze tedy ruština a s ní ještě polština, ze slovanských jazyků, mají takříkajíc myšlenku pevně pojatu v sobě, jako součást národní bytosti, a tedy neodnímatelnou.
Po kolostezce se nevracím, mohly by tam zavazet ještě ty děti, a navíc po silnici jde to pěkně s kopce a je tím pádem lepší jízda.
Hned za odbočkou na město se při krajnici u lesa povaluje mrtvola nějakého velkého ptáka. Hrabavé nohy mu trčí nehybně vzhůru jako němé varování živým. Je to sražená slepice. Ale kde by se tady vzala? Žádné lidské stavení se široko daleko nenalézá. Slepice ležela na druhé straně silnice, nechtělo se mi k ní přejíždět, abych si ji lépe prohlédl - navíc nesnáším pohled na mrtvá zvířata. Tělo vypadalo jako slepičí, ale klidně to mohla být také slepice bažantí. Vypadalo to dost hrůzně. Ale lidem to tak nepřijde. Kdyby tam tak ležel přejetý člověk, to by byla jiná - nebo možná ani to ne. Když o tom tak nakonec přemýšlím, tak si myslím, že by lidmi možná neotřásla ani mrtvola lidská a bez zájmu by dál jezdili okolo ní, uzavřeni před celým trpícím světem ve svých zaprášených vozech. "Co je nám po vás, my spěcháme!"

Úterý, 27. června 51
Svátek slaví Ladislav a Ladislava. Lidové rčení na dnešek předpovídá:

Pro déšť na den Ladislava
dlouhým mokrem bolí hlava.

Dnešní den je také významným dnem památky obětí komunismu. Jednou si budeme podobně připomínat nějaký Den památky obětí islámu nebo možná Den obětí liberálního kapitalismu či Den obětí demokracie anebo dost možná Den obětí nového světového řádu.
Po půlnoci se lehce oděn a těžce ospalý vydávám na zpáteční cestu prázdnými městskými ulicemi do lesa. Za celý den jsem se vůbec neprospal, tak tak jsem zamhouřil oka, a nyní jsem už tak ospalý, že jsem si zapomněl vzít s sebou svítilnu; naštěstí jsem si na ni zavčas vzpomenul ještě před domem a nemusil jsem se pro ni vracet tak daleko. Bez ní by se mi špatně proplétalo noční tmou hustým lesem tajnými chodníčky až k mému stanu a potom za dva dny stejnou cestou zpět.
Vrátil jsem se domů pro svítilnu a ospalý kráčím na druhý pokus temnými ulicemi, kde nikde nikdo, jen já a kočky toulavé, jež tiše střehou mé kroky.
Jdu předměstským Libohájem kolem lesní studánky. Po dnešku tu je znovu jakýsi nepořádek a odpadky lemují celou další cestu Šibeničním lesem. Tady musil být provoz! Kam člověk přijde, tam jako svou stopu obtiskne dílo své nepořádnosti a nevychovanosti. Jistě to byly opět nějaké děti na "naučném" výletu před prázdninami - na "naučném" výletu, který je beztak nic nenaučí. Kudy šly ty nezvedené děti, tudy se táhne nepřerušovaná stopa odhozených papírových kapesníčků a umělohmotných obalů od sušenek. To abych si vzal vreče za smeče (chorvatsky pytel na smetí), až to tu budu po nich uklízet a jako neviditelný duch lesa dávat les znovu do pořádku! Budu tedy dělat to, co lidé nazývají "samočistící schopností přírody". Nevědí, hlupáci, že to já, Lešij, duch lesa, jej po nich vždy očistím.
Procházím dál lidmi znečistěným nočním lesem až ke kříži na Šibeničním vrchu. Kupí se tu do výše domů hromady klád. Až se sem půjdu někdy za světla podívat, možná to tu nepoznám pro množství vykácených stromů.
Čerstvé dřevo voní mlčky do noci. Často se ve tmě kolem mne ozývají neznámé hlasy, kroky, dupot a šelest. Poplašená lesní zvířata vstávají ze svých pelíšků a zdvořile se mi vyhýbají.
Ráno je hezky, snídám a spím dál. Nikam nejdu, vodu jsem si přinesl domácí, natočenou z vodovodu, nápoj namíchaný z prášku je také hotov.
V poledne je zataženo, obědvám, trochu se dosud nahý a bosý procházím v lesní trávě a pak spím dál.
Odpoledne hřmotně hřmí a krapet krápe, ležím stále nahý a zasněný dál.
Bouřka a déšť dlouho netrvaly, ale chladno už je nepříjemné, ač nahota je mně příjemnější než hřejivost oděvu.
Pouštím se zatím do psaní - snad lepšího, než jaké čítám běžně na české síti. Chtěl bych jím vyzvat každého správného Čecha a upřímného vlastence, aby nic nepsal, neovládá-li předem pravidla české mluvnice a pravopisu. Neboť svým nesprávným psaním nadělá víc škody české věci než užitku. Já vím, obhajují se pisatelé naléhavostí popisovaného předmětu, jeho vážností, důležitostí a potřebou svého sdělení; ale není nic naléhavějšího v dnešní době, nic vážnějšího, důležitějšího a potřebnějšího než zachování čistoty naší mateřské slovanské řeči, naší krásné češtiny. Neboť každé její znečištění nesprávným tvarem či dokonce cizím slovem je předstupněm vedoucím k jejímu narušení, pak i rozvrácení a nakonec zničení. Žádám tedy všechny pravé Čechy, aby nepsali a neříkali nic, co nemohou vyjádřit českým jazykem. Neboť záplava cizích slov usídlí se potom natrvalo v našem jazyce, až bude nakonec i naše mysl myslit cize, tak nějak nehezky nečesky, bez ducha pravého slovanství. Cizí slova, špatný pravopis a nesprávná mluvnice nahlodávají naši českou řeč, ničí ji a nás spolu s ní. Naše čistá čeština je proto mnohem důležitější než naše jakkoli závažné myšlenky. Neboť ztratíme-li postupně a nepozorovaně naši čistou mateřštinu, potratíme nakonec i čistý plod ducha našeho slovanského. Pravda, mnozí by musili zmlknout a mnohé by nebylo vyřčeno; ale raději ať jsme nevědomí, než abychom poztráceli jediný nástroj veškerého našeho národního bytí, jediný prostředek naší současné i budoucí národní obrody! Nemějme obavy - vždy se mezi Čechy najde někdo, kdo bude promlouvat jako Jan Hus: pravdivě a česky. A z jeho neposkvrněných úst a jeho neúhybného pera bude prýštit celé naše poznání. Jen zůstane-li zachována čistá čeština, zůstane zachována i možnost pro naše čisté myšlenky. Pro ty, kdo przní český jazyk, mám jen slova pohrdání. Ti nejsou pravými českými vlastenci. A těm, kteří prokládají své věty cizími slovy, vzkazuji jen toto slovanské rčení: "Klapej zobákem, ptáku jarabáku, jak ti zobák narostl!"
K večeru konám malou procházku po okolním lese. Po dlouhém půstu je jídlo vždy chutnější, říká se; stejně tak bych mohl teď říci, že po dlouhém spánku zdá se les ještě kouzelnější.
Najednou se zastavuji a dlouho pozoruji na zemi sedícího velkého dravého ptáka, jak cosi trhá a polyká. Jsem dobře a vhodně ukryt nedaleko v zeleni mladých stromků, kde svým krycím vojenským oděvem splývám s okolním prostředím, takže ani ostražitý dravčí zrak mne tam nedokáže odhalit. V poklidu a v nehybném postoji pozoruji ptákovo počínání.
Prozradilo mne snad až moje čtveré kýchnutí anebo se dravec prostě nažral a sám o své vůli vzlétl, zakroužil a pomalým letem odlétl kamsi mezi vysoké stromy. Nezbylo po jeho díle nic než hromádka trusu.
Já jdu dál směrem k mločí tůňce. Cestou jsem ochutnal jednu lesní jahůdku a také jsem zjistil, že i tady bych potřeboval na uklizení všech odpadků celý pytel - lesík se nachází v těsné blízkosti silnice, snadno přístupný několika vjezdy, takže není divu, protože, jak už jsem mnohokrát opakoval: kde jsou lidé, tam je nepořádek. Dokonce jsem tu nalezl i malé ohniště, zakryté navezenými sem starými cihlami a kamením, a vedle hromadu na sebe postavených dalších cihel a kamenů - to je rovněž obecně lidské: vršit na sebe věci a dělat z nich hory; hory nebetyčných hloupostí, řekl bych.
Nyní již přicházím k té tůni čolků. Dnes se nachází na jejím dně asi o polovinu méně larev a opět žádný dospělý. Pravděpodobné vysvětlení je takové, že končí jejich období rozmnožování a že po ukončení vývinu opouští dospělý čolek svou rodnou tůň a vydává se do světa hledat štěstí. Přejme mu je.
Já se naopak vracím ze "světa" zpátky do stanu. Jednak jsem unavený, a vinou dotírání nespočetných komárů si nemohu nikde jinde v klidu pohovět, zadruhé se zase ozývá hřmení blížící se bouře a já nechci zmoknout.
Za chvíli nato začíná opravdu pršet a na můj stan se snáší krom deště též tma končícího dne.

Středa, 28. června 51
Svátek slaví Lubomír, Lubomíra a Svatomír. Dnešek je výročním dnem bitvy na Kosovu poli v roce 1389 mezi Srby a muslimy. Už tenkrát - a v budoucnu možná zas.
Jitro je jasné, slunečné, s příslibem hezkého dne. Trochu jsem si narovnal kostru, došel na záchod, poohlédl se po okolí, prošel se po mém háji. Les je však mokrý, po snídani spím dál.
O několik hodin později vstávám jen proto, abych se napil a položil ven do trávy na sluníčko mou sluneční nabíječku.
Před polednem už se budím z divokých snů velkým horkem, rozepínám spací pytel a svlékám se úplně donaha.
Vytahuji ven k vysušení spacák, pokrývku a další věci a obědvám.
Po obědě ležím nahý na sluníčku pod břízkami. Je krásné počasí, slunce pálí jako žár ohně, zpívají lejsci, budníček, černohlávka a drozd, na obloze burácejí stíhačky, mezi stromy se honí sojky, v travinách motýli.
Ležím nebo sedím a nemyslím na nic světoborného, prostě žiji jako spousta malých i větších živočichů okolo mne. Jim to stačí a mně v této svaté chvíli též.
Odpoledne se nebe pokrývá bílými oblaky, později i tmavými mraky a dokonce začíná bouřit.
Balím znovu veškeré usušené příslušenství a vracím je zpět do stanu.
Ač zataženo a ozývá se Perunovo hromování, stále je velké teplo. Aniž bych měl sebemenší potřebu pokrýt svou přirozenou nahotu jakýmkoli kouskem nepřirozeného oděvu, vklouzávám do stanu, píši a očekávám vlahý déšť.
Nebe potemnělo černými mračny a v lese se zšeřilo. Hromobití je silnější, zatím pouze po kapkách udílí nebe zemi vláhu.
Háj se topí v temnotě, jako kdyby byla již noc, déšť sílí, drozd zpívá dál.
Vtom temnotu háje prořízl ohnivý blesk a vzápětí se ozvala ohlušující rána hromu. Donutilo mne to se posadit. Právě jsem si uvědomil pravý význam slova ohromující. Drozda nicméně hrom nijak znatelně neohromil a vesele si zpívá dál.
Trošičku se přece jen ochladilo, stále nahý leže přehazuji přes sebe napůl cípy spacího pytle.
Prší dlouho, prší vydatně. Podlaha stanu má dobrou výdrž a jen tak snadno vlhkost nepropouští, přesto se uprostřed vytvořila mokrá louže. Budu mít co sušit.
V lese je to stálý boj s vlhkostí. I když neprší a je sucho, stejně je nutno pořád sušit vnitřní vybavení stanu.
Neúnavný drozd stále zpívá.
Jak se bouře vzdaluje a déšť ustává, přibližuje se večer a noc nastává. Projdu se až o půlnoci, až půjdu do města, abych tam zítra ráno nakoupil další zásoby na příští dny prožité v mém posvátném slovanském háji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm