Misantrop: Lešij 16.

28. září 2017 v 19:11 | Misantrop |  Lešij

Pátek, 30. června 51
Svátek slaví Šárka, Vlastimír a Vlastimíra. "Vlasti mír" - to bychom si přáli, ale někdo stále bojechtivý, jako ona bájná Šárka z dívčí války, naší vlasti mír nepřeje. Zdá se, že vždy musí být zlo poraženo válkou, kterou samo začalo, aby nastal vytoužený mír Slovanů. "Každá válka nakonec končí mírovými dohodami," říká Vladimír Putin, "pojďme tentokrát, poprvé v dějinách, přeskočit ten válečný střet a dohodněme se již nyní na míru." - Velká slova velikého slovanského mírotvůrce.
Pro špatné počasí zůstávám doma. Stejně potřebuji více cvičit svá tělesná posilování a chladnější venkovní vzduch je pro ně vhodnější než obvyklá vedra potu, kterými nás polévají letní horka. Nicméně už se na ně zase těším.

Sobota, 1. července 51
Začal nejteplejší měsíc v roce. U nás jej nazýváme červenec, ale v Polsku mají lipiec, postaru lipieň, v Bělorusku též lipěň, na Ukrajině lipeň - vše podle kvetoucích slovanských lip v tomto období roku. V Chorvatsku mají srpaň, podobně jako náš srpen od srpu, nástroje žatvy - to je také velmi pěkné slovanské pojmenování - a na Dolní Lužici mají tamní Srbové žňojsky - rovněž podle žní. Staré slovanské jméno měsíce července bylo ovšem v Bulharsku červen, kde se v současnosti, žel, používálatinského názvu juli, tak jako v různých obměnách i na Slovensku, v Rusku, Srbsku, Bosně a tak dále. Chudáci. Časem a s prohlubujícím se slovanským uvědoměním, které v současnosti probíhá po celém Slovanstvu, se možná tito polatinštění chudáci vrátí ke svým starým slovanským názvům měsíců. Doufám v to.
Dnes je výroční den vstupu Chorvatska do Evropského svazu, toho nového žaláře národů; psal se rok 2013. Ach, ty nešťastné třináctky... Zajímalo by mne, které číslo lid chorvatský považuje za šťastné či za dějepisně významné, jako máme my, Češi, osmičku. Nejbližší osudová osmička vychází na příští rok 2018. Bude šťastný, či nešťastný? Budeme jako národ svobodni? Domůžeme se po stu letech znovu české samostatnosti? Kéž by!
Svátek slaví Jaroslava a Vesna. Jaro čili básnicky vesna, podle slovanské bohyně jara stejného jména, právě uplynulo, takže tento svátek není zrovna vhodně určen na počátek léta - bohyní léta je Živa - leč Vesna není jen bohyní jara, ale také bohyní mládí, života a lásky, což všechno se k létu tudíž tak trochu též hodí. Vesna je rovněž oblíbené ženské jméno v jihoslovanských zemích. A napadlo mi právě: že je-li slovanskou bohyní léta Živa, je bohem léta - sám Život?
Zamýšlel jsem na konci tohoto týdne raději zůstat doma, poněvadž předpověď počasí nebyla příznivá, ale protože včera bylo celý den hezky, nevěřím už žádným předpovědím, které se mění devětkrát za jediný den a pokaždé předpovídají jiné počasí, a věřím radši nebi nad hlavou a svým touhám.
A po dvou dnech pobytu v bytu mne má touha pudí jít zase do lesa, do mého posvátného slovanského háje, kde se tak dobře spí a ještě lépe rozjímá o věcech věčných i současných.
Obával jsem se obávané noci z pátku na sobotu; noci, která bývá příliš neklidná a nemálo rovněž zalidněná. Začaly též obávané dětské prázdniny, začal čas pracovních dovolených, všude je teď přes den více lidí a za nocí slyšet jsou lidské hlasy a zvuky hudební.
Tak i této noci, ač ulice se zdají zet prázdnotou, pustotou. Chodce jsem sice nepotkal žádného, ale přece jsem cestou viděl tři noční jezdce na kolech a několik vozidel, jež rušila můj klid, a to až u vstupu do Liboháje, kde město končí a sady a lesy začínají - právě tady, na samém konci města, na prahu vysvobození, kde bych, neznat to, čekal nejméně ruchu, dočkávám se naopak ruchu největšího.
Lidský netvor naposledy chňapl po mně svou tlamou jedovou; zde už jsem volný a kráčím temnými lesy k mému háji, veden světelným kuželem své svítilny a puzen svou stejně zářnou touhou.
Ráno je mi zima, musím se více obléci, zalézám zpátky do spacího pytle a spím dál.
Po jedné hodině po poledni procitám, dlouho ještě zasněn sedím ve stanu, dívám se z něj ven na datla, který jako zkušený lékař proklepává kůru stromů v mém háji a pak vycházím na krátkou procházku po nejbližším okolí.
Zkoumám možnosti dokonalejších úkrytů pro můj stan, aby nebyl tak na očích v nadcházejícím houbařském období.
Cožpak o to, pěkných úkrytů by tu bylo mnoho, ale žádný by mi nebyl vhod, než jakožto pouhé nouzové řešení. Já, jakmile se někde usadím a zabydlím se tam, těžko si zvykám na něco nového. Čtěte pozorně, vládcové a přisluhovači nového světového řádu: "Těžko si zvykám na nové!" - Ale pakliže mne nouze donutí vzít za vděk novému, můj stav se nemění a postup se opakuje: zase jsem věren novému.
Slovan má svůj domov, lpí na něm a jen tak lehkovážně se jej nevzdává. Stejné je to u nás, u Slovanů, i s vírou: tu naši původní nás nouze kdysi donutila opustit a my teď na té nové, nám vnucené, znovu trváme jako na vlastní. V této veskrze slovanské vlastnosti spočívá naše největší síla i slabost.
Snad nás nová hrozná nouze donutí navrátit se znovu k naší prastaré původní víře dávných Slovanů. Je to téměř nutnost a je to téměř jisté; neboť v tomto strašném, nelidském, rozvráceném, bezduchém světě převrácených hodnot a zvrhlých novot zbývá již jen jediné řešení: návrat k slovanské víře a životu našich předků. Nic jiného nám už nezbylo, neboť to, co nabízí nový světový řád, je jen otroctví a smrt.
Jedině Slované nejsou dosud mrtvi; jedině Slované nejsou dosud otroci - ačkoli nás tak na Západě nazývají. Ale mýlí se (snad schválně): Slavané nejsou slaves (otroci), Slavané jsou ti, jimž patří sláva. Naučte se nejdřív pořádně slavansky, vy Zápaďané z říše zla a smrti, až o nás budete příště chtít mluvit! To vy jste otroci! My, Slované, jsme a budeme vždy svobodni! A Slované jsme nazýváni podle slov, jichž jsme znalí. Naučte se těm slovům! Jsou zvukomalebná a mnohému se z nich naučíte. Slované nazývají se u Chorvatů Slaveni, v Makedonii a Srbsku Sloveni, v Slovinsku Slovani, v Polsku Slovjanie, v Rusku a Bělorusku Slavjaně, na Slovensku Slovania, na Ukrajině Slovjani, v Bulharsku Slavjani, na Dolní Lužici a v polském Slezsku Slovjany, na Horní Lužici Slovjenjo. Je nás na čtyři sta miliónů. Takovou velkou rodinu jen tak nezotročíte.
Nový světový řád nakonec skončí postaru, tak jako všichni kazisvěti: lidé sami ho vyženou, zbraněmi i beze zbraní, holýma rukama jej budou hnát, odkud přišel, a on bude utíkat, zbaběle utíkat, až pozná, že se mu někdo staví na odpor.
Unavil jsem se tím hledáním a těmi potulkami a mám hlad. Po obědě jsem znovu usnul.
Zdál se mi hrozný sen: díval jsem se v něm vykloněn z okna mého pokoje ven a táta v sousední ložnici též. Koukáme na sebe, vykloněni z oken, a vesele na sebe máváme. Táta mává, mává, směje se a směje, až docela zapomněl na opatrnost a vyklonil se ze svého okna poněkud víc. Volám na něho, aby se tak nevykláněl, že vypadne. On ale neslyší a vyklání se ještě víc, aby natáhnutou rukou co nejvíc dopředu zkusil, zda neprší. A vtom se mé obavy naplnily: s hrůzou sleduji, jak táta ztrácí rovnováhu a padá střemhlav z okna v třetím poschodí, jak dole dopadá tváří na trávník a bez hnutí zůstává ležet! Křičím na mámu, aby zavolala záchranku, a vybíhám před dům. Táta leží tak, jak dopadl, beru jeho hlavu do dlaní a štkám: "Tati, tati..." Táta se pohnul a zvedá ke mně oči. Žije! Ptám se ho, jestli ho něco nebolí. Prý nic, jenom prý trochu zuby, dodal po chvíli. Zkoumám vnitřek jeho úst: ani kapka krve, zuby má všecky a v pořádku (ve skutečnosti už žádné nemá). Znovu se ho nevěřícně ptám, zdali ho něco nebolí, a volám nahoru do oken, aby někdo konečně zavolal lékaře. Mezitím se setmělo, v oknech svítí světla. Někdo mi podává dalekohlas (telefon), abych mu pomoc přivolal sám. Vůbec se v tom přístroji nevyznám, tlačítka jsou označena jakýmisi neznámými obrazci. Utíkám po schodech nahoru do našeho bytu, abych použil můj vlastní dalekohlas. V bytě hraje nahlas rozhlas (ve skutečnosti by to byl spíš dalekozor (televizor). Vyčítám mámě plačtivým hlasem, proč dosud nezavolala záchranku. Neodpovídá a dál poslouchá ryk linoucí se ze zesíleného rozhlasu. Zavírám jej a vymačkávám na svém dalekohlasu známé pohotovostní číslo. Táta leží nadále dole na trávníku osvětleném okny sousedů a obklopen hloučky čumilů. Nikdo mu nepomáhá, nikdo se o něho nestará, ani cizí, ani máma. Je to celé na mně. Vytáčím číslo. Nikdo se dlouho neozývá, nakonec zvedá sluchátko hlas, který ale nepatří zdravotníku. Omyl. Pečlivě vytáčím stejné číslo určené pro záchrannou službu. Zvedla to nějaká rozhlasová stanice! Určitě mám špatné číslo. Rychle spouštím počítač, abych je našel pomocí něho. Vzápětí volám na nové číslo nalezené počítačem, ale je to číslo na jakéhosi poslance. A když si zoufám nejvíc, vtom se v bytě objeví táta, přišel sám, nic mu není, je svátečně oblečen, oholen, celý jakoby zázračně omládlý. Nevím proč, ale nezdá se mi to. Nedůvěřivě ohmatávám tátu... a najednou jsem se probudil.
Br, to byla můra! Jsem rád, že to byl jen zlý sen a že jsem vzhůru. Dlouho sedím a přemýšlím o tom snu. Já myslím, že jsem viděl tátovu smrt. Ty jeho sváteční šaty, které měl oblečeny... byly šaty do rakve. Ta jeho jakoby mladistvá podoba... to byla věčně živá vzpomínka na mého starého dobrého tátu. Copak asi dělá? Nic, jak je to teď u něj, žel, obvyklé. Jenom já se mu starám o nějakou tu zábavu. Myslím, že nebýt mne, dávno by zemřel nudou, bez touhy, bez těšení, až přijdu domů zdaleka, kam on se mnou nemůže. Musíme tam nakonec všichni: smrtelníci do návy, lesní duch do lesa.
Musím jít nyní ven, projít se lesem, jen to poskytuje útěchu. Vystrčil jsem hlavu ze stanu a co nevidím: na vedlejším vyvráceném stromu poposedává malý ptáček a zhluboka se přede mnou jakoby uklání. Po tom hrozném snu je to milé procitnutí do ještě milejší skutečnosti. Tak je to vždy. Příroda vám vždycky přinese před oči něco milého, co vám dá útěchu a povzbuzení.
Kráčím pomalu lesem po svých tajných chodníčcích, které jsem si sám vyšlapal. Ještě jednou zkoumám záložní úkryty pro můj stan. Ne, tady to nepůjde, zatím ne, Slovan je věrný, Slovan je palice dubová, která je příliš tvrdá na zbrklé novoty.
Nebe ztemnělo a spustila se prudká přeháňka, právě když jsem mlsal lesní jahůdky. Schoval jsem se pod strom a opřen zády o něj vyčkal jsem, až přestalo pršet.
Myslivci tady budují nový krmelec; minule jsem slyšel bouchání při jeho stavbě až v mém hájku. Krmelec je pěkný, dalo by se v něm i přespat. Je to jednoduchá stavba, nic složitého: podsada, krovy, nedodělaná střecha až k zemi. Stačí. Dřív lidé takhle jednoduše stavěli i obytné domy; nemusili mít na to žádné povolení, stačil na to člověk sám za pomoci ochotných sousedů, postavil se komín, domácí krb, chlévy a stáj, stodola; nebylo potřebí tahat elektrické rozvody, nebylo třeba vodovodních vedení ani odpadních trub, záchod a studna se vykopaly venku, voda se brala v potoce, v řece, z lesní studánky; okolo domu se zřídila zahrádka na květiny a zeleninu, založen byl ovocný sad, vyklučen les a oseto políčko, věrný muž si bral věrnou ženu, děd umřel, ale počat a zrozen byl syn, byla radost být na světě - prostý a krásný byl život našich předků. Dnešní život, svázaný všemožnými zákazy a nařízeními, život popírá. Žít se má prostě a jednoduše v souladu s přírodou a s lidmi svého kmene. Ale copak lze dnes takto žít? Nu, snad se takový život jednou vrátí. A až se v té šťastné době vrátím na svět, budu tak možná žít i já.
Nad stromy přeletěla volavka a hlasitě zakřičela. Došel jsem až na kraj lesa, který ozařuje oslepující zář zapadajícího slunce. Přilehlé rudomodré vojtěškové pole příjemně voní. Teď v něm běží vyplašený zajíček.
Pomalu se vracím lesem ku svému háji. Snáší se noc. Světlo mého zápisníčku ozařuje můj stan a plaší hartusícího srnce. Nad lesy opět zazněl křik volavčin. Neklidnou prázdninovou nocí zní vzdálené zvuky lidské pahudby.

Neděle, 2. července 51
Svátek slaví Božislava, v Polsku Božidar.
Probouzím se brzo ráno, kdy drobně prší. Nasnídal jsem se a spím dál.
V poledne obědvám a jdu se projít pod zataženou oblohou.
Jdu pomalu, pomaličku, často se v zamyšlení zastavuji, nemaje směr ani úmysl.

Odklízím z cestičky
napadané větvičky,

pohladím strom, jdu dál a sednu si na paty na kámen rozjímání. Pozoruji ptáčky prosmýkající se listovím, utrhnu jahůdku, přivoním k lesnímu květu.

S jasnou náladou
se jasní i nebe nad hlavou.

A když se letní slunce prodere mračny a zasvitne svými loučemi zlatými až na zem, cítím opět tu známou vůni teplé půdy.
Vtom slyším šramot a dupot. Z hlubin lesa se přímo proti mně řítí srnka, takže se k ní raději natáčím bokem, aby případný střet tolik nebolel. Srnka zpozorujíc mne na poslední chvíli ostře mění směr běhu a v těsné blízkosti se mi obratně vyhýbá a pádí dál, sledována dychtivými zraky parůžkatého srnce, který má oči jen pro svou vyvolenou a mne si vůbec nevšímá, jako bych byl pouhý nehybný strom. Štvanice lásky. Kolikrát už jsem jí byl svědkem! Ale vždy jsem jejím pozorováním nesmírně poctěn, okouzlen, dojat, vzrušen a obdarován. Nádherné bylo i to blízké setkání s plachými lesními bytostmi, které by se mne běžně bály, ale v době namlouvání jde všechen jejich strach stranou, jako cosi nedůležité a zbytečné.
Ze starověkých bájí víme, že podobné štvanice lásky probíhaly kdysi dávno v hlubokých evropských lesích i mezi dvěma mladými lidmi, mezi krásným jinochem a půvabnou pannou. Byla to přirozená zkouška síly a vytrvalosti, než došlo k jejich milostnému spojení. Byla to zkouška přírody, trvalejší a spolehlivější pro zajištění zdravého potomstva než všecky pouze slovní námluvy, uplácení penězi, prázdná lichocení, pusté lži, pokrytectví, podvody a úskoky, známé z novodobých dějin našich zústavněných sňatků. Bez požehnání kněze, bez razítka úředníka, bez peněz a bez zákonného dovolení brali se mladí Slované podle starých přírodních pravidel, divoce a nevázaně jako srnec se srnkou. Musily to být krásné časy, kdy naše slovanská rodina žila takto nespoutaně v pralesích dávnověké země.
Sluníčko se mezitím už zase pěkně letně směje na náš svět současný. Některé věci zůstávají na tomto světě stálé a neměnné, navzdory jeho šílenostem, zvrácenostem, znásilňování a úpadku přirozených mravů. Tady ano, tady o samotě v lesích ještě panuje a je vůbec možný zdravý rozvoj ducha a těla. A tyto poslední zbytky našich lesů stanou se jednou prvními našimi obrannými valy a pevnostmi, z nichž podnikat budeme vítězné výboje do světa zkaženého svými nepřirozenostmi,

abychom jednou dobyli zpět
a uzdravili celý náš svět.

Po večeři se jdu ještě naposledy projít po lese, než půjdu v noci do města. Je zataženo a už skoro šero. Ale jakmile jsem vylezl ze stanu, vyšlo nové slunce. Já sám si teď připadám jako nějaký sluneční bůh, který přináší světu světlo radosti a poznání. Kamkoli přijdu, tam se všecko rázem rozjasní.
Zvolna zapadající slunce osvětluje zelené vrcholky stromů a bílé obláčky plující nad nimi a odtud se odráží jeho jasná zář dolů na zem, kde tvoří světelná pole, ač okolní les tone již v šeru. Tento svět je prostě světem zázraků.
Procházím po všech mých chodníčcích, jen co noha nohu mine. V mločí tůňce je to pořád stejné, jen několik larev jako minule. To v sousední louži prorostlé zeleným okřehkem je poněkud více živo: vesele tam dovádějí broučci potápníčci, pohybují se hbitě sem a tam a rozpustile strkají jeden do druhého.
Dnes večer jsem se různě toulal až do tmy, kdy vysoko na jasném nebi září půlměsíc a kdy letos poprvé vidím ve větším množství mihotavá světélka světlušek. Já uprostřed jejich rejů rozsvěcuji také svou svítilnu a odcházím si do stanu ještě na dvě hodinky odpočinout, než mi bude jíti do města pro nové zásoby.
O půlnoci vstávám buzen budíkem a vydávám se na cestu do města. Nebe je celé černé, bez hvězd, bez měsíce.
Prázdniny začaly. Nepořádku je po cestě tolik, že jej nestačím ani pobrat. Někdy se válí odpadky třeba i jen kousíček od odpadkového koše, kam líná ruka zhýralcova už zřejmě nedosáhla. Pytlík od rýžových chlebíčků, od brambůrků, plechovky od různých nápojů, od piva značky Staročech, kterouzhyzdil český les jakýsi mladočech - jedním slovem sběř zkažená zatracená má prázdniny.
O hodinu později již kráčím neklidnými ulicemi nočního města, které se hemží životem - lidužel lidským. Mé obavy ze začátku prázdnin a dovolených se potvrzují a mne rozmrzují. Nocí táhnou tlupy uřvaných opilců, před domy postávají ve tmě tiší milenci a na dovršení vší mrzutosti zastavilo na křižovatce vozidlo, svítí mi nestoudně přímo do očí, zřejmě si mne uvnitř osádka vozu dlouho prohlíží, dlouho vyčkává, až budu přecházet, a pak mi drze vjede do cesty! Jsem rozčilen a sahám po noži, připraveném u mého pasu. Řidič to musí dobře vidět. To právě chci. Proto klidně, beze spěchu a sebevědomě přecházím přes ulici v záři světlometů. Jen ať vystoupí z vozu a něco proti mně jen cekne!
Mám dost. Mám dost všech lidí v tomhle městě, v téhle zemi, na celé zeměkouli. Nenávidím je, vždy jsem je nenáviděl a nenávidět budu. Nikdy to nebude jinak, protože lidé jsou zkrátka sběř, kterou lze jen nenávidět a co nejvíc se jí vyhýbat. Příště půjdu ještě o hodinu déle - to snad už budou všichni spát tak, jako kdyby byli mrtví. Kéž by se už neprobudili!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm