Misantrop: Lešij 17.

28. září 2017 v 19:15 | Misantrop |  Lešij

Úterý, 4. července 51
Svátek slaví Sendomír, podle Wlastenského kalendáře, původu zřejmě polského, ale významu pro mne neznámého. Pokud bych mohl hádat, řekl bych, že jméno označuje "toho, jenž sije (setbu) v míru". Smutným výročím připadajícím na dnešek, je zánik třistapadesátileté Národní lípy v českých Libníkovicích, kterou v roce 1925 zničila vichřice. Dnes jsou hojně sázeny jiné národní lípy po celém slovanském světě, které snad přetrvají tyto zlé časy, pokud je domácí vlastizrádci nevytrhají, jak se leckde děje. Je to neuvěřitelné: vadí jim i nevinné stromy, i na nich si vylévají svou protinárodní zlobu. Ale slovanská lípa zapustí kořeny, vyroste a bude kvést - stejně jako národ slovanský, kterého je znakem.
Čekal jsem dlouho do noci, skoro až do dvou hodin, než jsem vyšel do předměstských ulic, abych se jimi vrátil do svého posvátného slovanského háje, nyní o těch hrozných prázdninách mně ještě dražšího.
Doma jsem si za mírný poplatek osmi a půl dolaru stáhl ze světové sítě soubor skladeb od ukrajinské hudební skupiny Kolo. Tuhle zajímavou a původní novodobou hudbu se slovanskými nápěvy znám a poslouchám delší dobu. Nyní jsem se tedy konečně odhodlal si ji i koupit. Nahrál jsem si ji ze svého stolního počítače též do svého kapesního počítače, který nosím pořád s sebou a do něhož mimo jiné zapisuji tento Lešijův deníček, takže se mohu těšit, že ve chvílích přílišného nočního ticha, kdy se nechce spát, budu poslouchat skvělou slovanskou hudbu charkovské skupiny Kolo.
Je zdánlivé pusto a klid. Zdá se, že to je ta pravá noční hodina, kdy všichni lidé již zmizeli z ulic. Má cesta začala dokonce šťastně: potkal jsem pod stromořadím ježka. Také on, chudák jako já, čeká do hluboké noci, než se odváží vystoupit z denního úkrytu a projít se pustými nočními ulicemi.
Ale i když většina lidí už spí, přece jsem zase viděl alespoň jednoho nespavého uličníka, který brázdil svým vozidlem prázdné město, na jehož konci vůz obrátil a jel zas zpátky! Tenhle lidský zmetek na mne aspoň schválně nenajížděl; ale možná jen díky tomu, že jsem šel právě stranou pod neosvětleným a neprůjezdným stromořadím. Příště půjdu ještě o něco déle.
Zmetci zatracení! Potíž s nimi spočívá stále v tom jednom: mají moc peněz a mnoho volného času. Člověk neduchovní podstaty, bez ušlechtilé duševní práce, jíž by svůj zájem a volný čas cele věnoval, neví, co si počít se svou svobodou, a tak vymýšlí jen samá uličnictví, jimiž otravuje život ostatním. Chybí mu hmotná nouze a těžká ubíjející tělesná práce, která by jej zaměstnala na celý den a na každý den - pak by možná v noci spal, aby nabral sil k další denní dřině, která by ho konečně unavila natolik, že by od něj byl svatý pokoj.
Nedivím se mocným nového světového řádu, že chtějí lidstvo úplně zotročit, uvrhnout je do bídy a snížit jeho počet až na zlatou půlmiliardu. Vždyť já chci totéž!
"Zlatá půlmiliarda"? Zlatý milión! Půl miliónu té otravné, zpovykané, ožralé, blbé, násilnické sběře by úplně stačilo na zajištění blahobytu pro hrstku opravdu duchovních lidí, kteří by tu sběř drželi jako zvěř v nějakých pracovních ohradách, aby zápach jejího potu a jejích výkalů nerušil náš jemný čich!
Záměry mocných představitelů nového světového řádu plně souzní s mými. Jen s tím rozdílem, že já k nim, k těm mocným, nepatřím. I oni jsou mými nepřáteli, poněvadž jejich bohulibé úmysly by stejně nepostihly nejvíc tu lidskou sběř, kterou společně tak nenávidíme, nýbrž znovu jen mne. Ta sběř své zotročení ani nevnímá, kdežto pro mne je svoboda vším. Mocní také sahají po mé zemi, po mé vlasti milované, chtějíce zničit můj slovanský národ a mou českou řeč. To neměli dělat. Sami ti mocní jsou koneckonců nemocní; to nejsou ti praví, kteří by měli vládnout nad sběří - oni sami jsou sběř. Nic duchovního není na mocných nového světového řádu: jsou lační hrabivci všeho hmotného, jsou duševně choří, jsou plni úchylek od přírody, jsou plni nechutných zvráceností. Sběř chce vládnout nad sběří - a pomocí sběře. Nový světový řád zavádějí staří neřádi. Ano, tak je to odnepaměti. Ale tak to také odnepaměti - neúčinkuje. Nikdo přece nemůže vládnout natrvalo pomocí služeb lidí špatných, pomocí udavačů, vlastizrádců, prodejných lidí bez svědomí a poctivosti, lidí mravně, duševně, citově a pohlavně zvrácených, pomocí ubohých slouhů moci, užitečných hlupáků, kteří nechápou, že napomáhajíce zhoubě, sami zhoubě neuniknou. Vládnout nelze též natrvalo pomocí lží a klamů. Oni nejsou ti praví, kdo má vládnout nad sběří a spravedlivě spravovat tento svět. Vládnoucím činitelem je vždy nějaký veliký duch - duch lesa, duch přírody, duch života, duch ušlechtilosti, duch slovanství. Ta sběř, kterou všude potkávám - to nejsou Slované prodchnuti přírodním duchem slovanství; to je sběř nového světového řádu. Kdysi to byli možná Slované, jejich předkové byli možná Slované - ale tohle, ta smíchaná sebranka pronárodů, hovořící jakousi podivnou směsicí cizích jazyků, bez kořenů, bez ducha, bez duše, bez pravé mírné slovanskosti, to nejsou Slované, ba ani ne lidé, to je zvěř. Až budou lidé zase pravověrnými Slovany, jako já jsem, pak se s nimi možná smířím; Slovan se Slovanem se snadno smíří. Pak možná vyjdu ze své lesní skrýše a se slzami dojetí v očích obejmu své bratry a sestry slovanské. Koho mohu objímat teď, za tohoto stavu společnosti? Jen stromy; jen slovanské břízy, lípy a duby.
Ráno se probouzím do neskonalého ticha mého posvátného slovanského háje. Konečně jsem zase tady; v bezpečí, v klidné pohodě ubíhají mé dny a noci.
Přemýšlím, co budu dělat, kam půjdu, která místa navštívím.
Nepůjdu nikam. Vzpomněl jsem si, že jsou prázdniny, a čelo se mi celé zkrabatilo tím pomyšlením. Venku jsou lidé, ta sběř, ta zvěř. Nepůjdu nikam. "Co mi tady chybí?" přemýšlím. Lidé to nejsou. A tak už nepřemýšlím a

usazuji se pod bílou břízkou,
jedinou mou blízkou družkou.

Teprve navečer, když v čistém vzduchu necítím už člověčinu, plížím se jako duch neslyšně lesem a konám obchůzku.
Myslivci rozebírají starý nahnutý krmelec. Přistupuji k němu, abych si jej prohlédnul... A lekl jsem se lesní myšice, která se mihla těsně před mým zvědavým obličejem. Ona se mne asi lekla také. Je teď schována někde v růžku za kůlem. Je tu jistě ráda ubytována, poněvadž všude je rozsypána pšenice, kterou se může snadno živit.
Nechávám myšici myšicí a prohlížím si dál vnitřek rozebíraného krmelce. Na stropě je přilepeno vosí hnízdo a dvě menší. Vosy tu ale nejsou. Občas mrknu okem po úkrytu myšice, zdali ji neuvidím.
Mou pozornost poutají prkna a desky a také žebřík uvolněný ze stavby a opřený o větev sousedního stromu. Ten by se mně báječně hodil: mohl bych se po něm dostat nahoru na jednu vodorovně trčící větev jednoho ze stromů v mém háji, kam nedoskočím a kde bych mohl jako na hrazdě cvičit shyby. Rozmýšlím se, zda si mám ten žebřík odnést. Ne, radši ještě počkám, až jestli tady zbude jako nepotřebný. Mou zásadou je jednak nebrat, co není moje, a za druhé nedat ničím znát mou přítomnost ve zdejším polesí.
Plížím se ještě jednou tiše a pomalu k úkrytu myšice... A znovu jsem ji spatřil! Bojí se. Zaškrabala tlapičkami, schována v rohu za kůlem. Odcházím, aby měla klid. Kdyby o mně nevěděla, tak bych ji mohl sledovat ještě dlouho; ale že už o mně ví a není jí má přítomnost vhod, tak radši půjdu. Já tuhle neomalenou dotěrnost také nesnáším.
Za chvíli jsem došel až na kraj lesa. Dál jsou louky a pole a silnice. Louka je posečena, kousek se po ní projdu při okraji lesa. Někdo v něm šramotí. Je to zvíře, nebo nějaký houbař? Radši se otáčím, stejně jsem u konce, a jdu zpátky do skrytu lesa. Všiml jsem si teď také, že u silnice okouní nějaký kolař. Je to daleko, takže nevidím, co tam dělá, ale mám nedobrý pocit, že odtud čumí přímo na mne. Mám dost tohoto kraťoučkého výletu mimo nejhlubší les. Stačí někde vidět nebo jen tušit člověka - a mám po náladě a mizím v lese. Tou jejich rozlezlostí a všudybylstvím zošklivil jsem si všecky lidi. Stará jizva se rozjitřila a těžko se kdy zacelí.
Ptáci už nepějí své večerní písně. Občas nějaký pípne, ale už to není ten radostný halas jako na jaře. I oni cítí, že slunce se s létem den co den níží a vzdaluje a že života ubývá.
Dál se procházím ztichlým večerním lesem, až dokud slunce nezapadne a já půjdu do stanu také spát.

Středa, 5. července 51
Svátek slaví slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj. O jejich sporném "dobrodiní", které s křesťanstvím přinesli slovanské Moravě, jsem pojednal jinde. Pro mne má svátek Vratislava - ta, která slaví návrat k původní slovanské víře v přírodu - žádní "svatí", kteří přišli, aby zničili tuto naši víru a nahradili ji křesťanstvím. V současné době přicházejí do naší země jiní věrozvěstové, byť v podstatě stále stejní - věrozvěstové islámu, kteří také chtějí zničit zárodky našeho obnovujícího se slovanství. Je to pořád stejné, dějiny se neustále opakují. Hanba všem nezvaným věrozvěstům nepravé cizácké víry!
Dvě hodiny před polednem mne budí nárazy ptáčků o střechu stanu, jak tam posedávají. Je mi horko. Rozepínám spací pytel. Venku svítí sluníčko, máme naději na hezký den a po delší době se rýsuje možnost slunění.
Dál je mi horko v těch šatech, v kterých jsem strávil chladnou noc. Svlékám se proto úplně donaha a jdu se opalovat pod břízky.
Před polednem bylo slyšet hlášení obecního rozhlasu oznamující zkoušku výstražné znělky (sirény) a myslivci stloukali nový krmelec nebo rozbíjeli ten starý. Jinak je víceméně ticho. Nebe je sice plné bílých oblaků, za nimiž se hřejivé sluníčko co chvíli skrývá a pak je trochu chladno, ale vydržel jsem, protože jsem rád úplně nahý pod širým nebem a protože doufám v postupné zlepšení.
Být nahý v přírodě, to ve mně budí nevýslovně libé pocity. Připodobnil bych je citu milostnému, ale bez té pohlavní dráždivosti, která provází společnou nahotu zamilované dvojice. Já jsem nahý, ale sám, bez tělesné ženy, s kterou bych mohl spojit naše dvě nahá těla v okamžiku nejvyšší důvěrnosti. Mám jen přírodu, zemi, s níž se lze ovšem spojit pouze v duchovním smyslu, nikoli smyslně jako s obyčejnou ženou z masa a kostí. Takové spojení se zemí a s přírodou je nejdokonalejší právě v úplné nahotě, která, ač tělesná, přece je současně hluboce duchovní. Pranepatrný kousek ošacení by toto spojení surově přerval a kouzlo by se vytratilo.
Nahota v přírodě ale rovněž vzbuzuje neobyčejně vznešený pocit naprosté volnosti a divokosti. Mám pocit, že nejsem člověkem, nýbrž zvířetem, volným, nezávislým, nezkrotitelným. Ba mám pocit, že nejsem ani člověk, ani zvíře, nýbrž duch, netělesná bytost, která se vznáší nad těžkostmi všech tělesných osudů, zbaven tíže, zbaven jha, bez starosti, bez nutnosti - a bez oděvu. Jediný proužek cizorodé látky na těle by mne svrhl s výšin ducha. Je vysoce povznášející být úplně nahý v přírodě.
Vydržel jsem takhle neoblečen nakonec až do pozdního odpoledne. Neboť sluníčko během dne rozehřálo můj háj natolik, že jsem byl ještě rád za ten kousek chladivého polostínu pod břízkami.
Motýli sáli neodbytně můj pot, ptáčci si hráli na větvích stromů a mně se na konci dne vůbec nechtělo oblékat a stěhovat se zpod jasného slunečného nebe zpátky pod střechu stanu. Jak ten den rychle utíká, je-li krásné počasí! Zítra snad bude pokračovat.
Navečer se přihnala bouře s deštěm. Po několika zahřměních a krátké přepršce nás však obešla jaksi z jihu. Nebe se pročistilo a je zase hezky. Někde blízko pouze cosi ruplo a spadlo - asi malý stromek nebo silnější větev.
Obvyklou večerní procházku přesto vynechávám, protože voda došla a po setmění chci jít tudíž ke studánce - za světla by to byla vražda, to vím - a pak v noci navíc do města pro zásoby, tak šetřím síly. Chtěl jsem jít k prameni už minulou noc, ale právě po té večerní procházce jsem usnul, jako by mne do vody hodil, a nikam pro vodu se mi jít stejně nechtělo.
V jedenáct v noci tedy vstávám, ač jsem už spal, a odcházím k lesní studánce pro vodu. Noc je teplá, měsíčná a bouřlivá. Na severu se blýská a hromy bijú. Ve spojení s měsíčním svitem je to úchvatná podívaná. Jdu svobodně a klidně, bez rozčílení a bez stísnění, maje jedinou úzkost, a to tu, zda mne nestihne po cestě nějaký liják nebo průtrž mračen. Bouře je však daleko. Mohl by to být také letecký úder nebo dělostřelba, napadlo mi. Nejvíc jsem se k té bouři přiblížil právě u té studánky. Ale i tato bouře se nám vyhýbá směrem tentokráte severním.
Dole ve městě je živo a hraje tam hudba. Dnes v noci tam nebudu pospíchat. Půjdu do města třebas až po druhé hodině noční či ranní, prostě co nejdéle, ale zase ne tak pozdě, abych pak potkával první pejskaře, kteří od božího jitra znečišťují ulice a obtěžují náhodné chodce, jako jsem třeba já.
Po naplnění dvou lahví vodou a namíchání nápoje se vracím do mého háje. Zastavuji se na sjezdovce, odkud je dobrý výhled, a chvilku pozoruji vzdalující se bouři. Je to velkolepé přírodní divadlo střídajících se světel, tmy a září. Naši slovanští předkové za tím nebeským dějstvím viděli boha bouří a dešťů. "Perun to spral," říkali si, když tak, jako teď já, sledovali z nějaké posvátné hory, třeba z Řípu, nějakou podobnou bouři.
Ano, dnešní noc patří Perunovu hněvu, dnešní noc patří bouřím. Jedna ještě neodezněla a další se blíží znovu ze severu - nebo že by ze západu? Inu, ze Západu se nepochybně blíží vždy všecky bouře, ale jiné, například bouře válek a zlých společenských převratů. V současnosti opět hledí Slované s obavami k Západu. Nikdy nic dobrého nepřinášejí západní bouře pro Slovanstvo.
Ve svitu měsíce vidím na louce podél cesty dvě tři srnky. Jsou blízko, ale utíkají se přede mnou schovat do lesa. Les je les, tam je bezpečněji. To je také moje řeč.
Šťastně jsem došel do svého posvátného slovanského háje a chvíli nato začíná pršet. Skvěle načasováno. Teď už jen počkat, až se vyprší a vybouří, a mohu jít do města pro nové zásoby na další šťastné dny v lese. Kéž by bylo tak snadné přečkat i tu zlou bouři, kterou na nás nesesílá dobrotivý slovanský bůh Perun, ale západní bůh zmatku, bůh Neřád, bůh Kazisvět, bůh nového světového řádu! Ale obávám se, že to tak snadné nebude.
Po druhé hodině s půlnoci se konečně vydávám na cestu do města. Obloha je zatažená, stále kdesi bouří a voda po dešti skapává s listí. Mokro je ráj pro národ žab, žabiček a ropuch. Musím jít opatrně, abych nějakou nezašlápl. Potkal jsem dvě žabičky sedící ospale na lesních cestičkách.
Dole na předměstích je pusto a prázdno, až na myšku, kterou jsem vyrušil na chodníku před samoobsluhou. Ale začíná lít jako z konve. Tak jsem tomu přece neunikl. I jedno vozidlo na mne znenadání vyjelo, až jsem se lekl. Já už vážně nevím, kdy a kudy mám chodit, abych měl od nich pokoj. I kdybych létal, stejně by létali okolo mne a nedali by pokoj ani ve tři hodiny v noci. Inu, sběř. Je to sběř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm