Misantrop: Lešij 18.

28. září 2017 v 19:19 | Misantrop |  Lešij

Sobota, 8. července 51
Svátek slaví Milorád.
V noci na včerejšek jsem doma až do rána poslouchal pořád dokola tu ukrajinskou skupinu Kolo. Poslouchal jsem ji před usnutím, během spánku i po procitnutí - prostě pořád. Dlouho jsem neslyšel něco tak hudebně dokonalého, prodchnutého navíc tou pravou slovanskou zpěvností a citem, který je nám všem Slovanům tak vlastní. Nikde jinde se neprojevuje čistý duch slovanství tak zřejmě, jako právě v hudbě.
A aniž bych chtěl v tomto směru nějak vyzdvihovat svůj vlastní národ český, přece musím právě Čechům a české hudbě přiznat cenu největšího citu pro umění hudby. Vezměme si jen, jak čeští hudebníci dokážou provést skladby třeba německých barokních skladatelů, jejichž hudebnost je též proslavená nade vše, co, řekněme, najdeme v Evropě potažmo v Novém světě americkém. To netvrdím je tak z ničeho, nýbrž mluví ze mne letitá zkušenost v tomto směru, potvrzená i nejnovějším mým hudebním přírůstkem do mé sbírky: smyčcovými skladbami Georga Philippa Telemanna, nahrané českým hudebním souborem, jež jsem si koupil z našeho českého vydavatelství Supraphon za pouhé dvě stovky korun. Ani sami Němci nedovedou s takovým hudebním citem zahrát skladby svého barokního krajana, jako to dovede náš ryze český soubor! Natož nějací plačtiví Italové, těžkopádní Britové či břinkaví Francouzi anebo zdaleka nejhorší břídilové, jako jsou Američané - žádný jiný národ nemá takový hudební cit, jako my, Češi, malý slovanský nárůdek, ale hudebně nejnadanější a bytostně nejhouževnatější. My Češi přežijeme všechny cizí vpády, všechny hrůzovlády, všecka neštěstí, kterými nás drtí naši nepřátelé - a ještě při tom budeme hrát na hudební nástroje a zpívat si naší rodnou mateřštinou, která je základem naší slovanské zpěvnosti.
Ze západních národů se velikou hudebností vyznačují jedině naši sousedé Němci. Dříve jsem se domníval, že my, Češi, jsme byli tím velikým německým citem pro hudbu ovlivněni, jakožto nejbližší sousedé Němců a s dějinnými vazbami na národy německé; ale už si to nemyslím. Nyní jsem naopak přesvědčen, že nikoli Němci, nýbrž my, slovanští Čechové, jsme ovlivnili svou hudebností své západní sousedy! To oni se učili rozumět hudbě od nás, nikoli my od nich! Koneckonců celé východní Německo bylo kdysi slovanské; od posvátného ostrova Rujany a Roztok na severu, po Postupim a Berlín ve středu, až po Chemnici (Chmelnici), Lipsko a Drážďany na jihu, všecko to dnes německé území bývalo kdysi obydleno slovanskými kmeny - i ta místní jména jsou ryze slovanská. Od nich, od zpěvných kmenů slovanských, zdědili Němci svou hudebnost anebo jí byli ovlivněni natolik, že ji prostě převzali jako vlastní.
Ze slovanských národů oplývají hned po Češích (a zvlášť Moravanech) velikou hudebností též Slováci a Rusové. Soudím tak podle nahrávek vážné hudby, které mi doma zbyly ještě z doby starého dobrého socialismu, kdy byly k nám hojně dovážené a ve velkém množství u nás vydávané slovenské a ruské soubory. Dodnes to jsou nepřekonatelné hudební skvosty, které stále poslouchám; v současných našich obchodech už nic podobného nenajdete.
Ale abych se vrátil k té charkovské skupině Kolo: máloco mne v poslední době dokázalo tak nadchnout pro novou hudbu, třebaže založenou na starých slovanských lidových písních, jako právě tento úžasný objev z Ukrajiny. Soubor skladeb s názvem, který překládám jako Rodovzduší (Etnosféra) začíná nejprve bezeslovnou Písní lesa. Tento úvod nás uvede tudíž do lesní tišiny, zřejmě zimní či předjarní, v níž se ještě nic tak zvláštního neděje, nicméně ovzduší je již plno očekávání. Po tomto krátkém úvodu začíná druhá skladba v pořadí, která působí stejnou radost na duši, jako příchod jara. Neobyčejně malebně a mile zabarvený dívčí, jakoby dětský hlásek nám hned v první sloce oznamuje, samozřejmě v rodné ukrajinštině, které však každý Slovan snadno rozumí, že

přišla vesna,
vstala ze sna.

Od tohoto okamžiku jsem nadšen a mé nadšení trvá až do konce. Celé přírodní kolo roku je zde vyzpíváno s tak neobyčejnou hravostí, něhou a láskou, že to nemá obdoby mimo náš slovanský svět. V této hudbě se opravdu naplno ozývá nejvlastnější duch slovanství, který snad ani není lidský, nýbrž božský. My Slované nejsme lidé - lidé jsou sběř - my jsme děti bohů. Poslechněte si tuto nadvelehudbu a uvěříte. Jen Slované, děti světlých bohů, dovedou tak zpěvem velebit božskou přírodu. Jediné slabé, hluché či nudné místo nemá tato naprosto úchvatná hudba. Říkám: poslouchal jsem ji celou noc i ráno pořád dokola, aniž bych jí měl dost, a vypínal jsem ji až násilím, když jsem odcházel na nákup.
Jaký nebetyčný rozdíl je mezi staronovou hudbou slovanskou a pahudbou západní, o tom jsem měl možnost se přesvědčit na vlastní uši i oči hned následující den a noc, aniž bych byl o to žádal. Na městském hřišti se totiž konala jakási mně blíže neznámá hudební slavnost. Hlukem a řevem z ní bylo celé město celý den i noc doslova zahlceno, ani okna se nemohla nechat otevřena, aby ten ruch nepronikal do domácností - pronikal i tak. Strašné. Divím se, že městský úřad něco takového dovoluje. Ale když jde o prachy, jde stranou všecko: ticho, poklidná letní pohoda i třebas budoucnost země a štěstí národa. Však to známe. Nepomohlo mi ani to, že jsem čekal dlouho do noci, až jsem zaspal, a po půl třetí ráno, kdy už jitřenka nad světlajícím se obzorem zářila, odcházel jsem mrzut a rozespalý do svého háje.
Moje cesta vedla, lidužel, právě okolo toho hřiště, místa konání hudební slavnosti, jejíž pokračování dnes slyším i tady v lese, daleko od města, ale zřejmě ještě ne dost daleko. Bylo to tam hrozné. Hluk a řev byly nesnesitelné. Měl jsem pocit, že kráčím tmou nikoli do posvátného slovanského háje, nýbrž do ďábelského západního podsvětí. Zpěvák zrovna cosi oznamoval hlasem hrubým a jazykem sprostým. Za okamžik nato se spustila "hudba". Hrozná pahudba. Lidé řvali s ní. Spěchal jsem, abych už byl pryč z toho pekla. Míjely mne potácivé postavy, jakoby bez duše a bez tváří.
Teprve nahoře na Šibeničním vrchu se rozhostilo kolem ticho - ale jen proto, že "slavnost" pro dnešek končí.
Jsem ospalý a hladový, v uších zní dosud ozvěna toho hrozného rámusu. Vůbec nemá smysl čekat dlouho do noci, než se lidé uklidní a do domovů uklidí. Jenom se leda nevyspím a ztratím spoustu času, ale lidem se tím stejně nevyhnu.
Po příchodu ke stanu zjišťuji, že jsem měl uvnitř návštěvu. Ale nebyl to žádný takový host, jehož bych se musil obávat, to znamená, že to nebyl člověk; byl to jen nějaký malý ptáček, který vnikl do předsíňky a na památku zanechal na stěně bílý trus. Není to pro mne nic překvapivého nebo nového; mnohokrát jsem byl svědkem toho, že zvídavý a chytrý ptáček vnikne dovnitř stanu, aby vyzkoumal, co tam najde k snědku. On ví moc dobře, že se tam skrývá mnoho chutného hmyzu.
Ráno spím dlouho a špatně. Můj posvátný slovanský háj prozařuje zlaté slunéčko, ale

já nejsem schopen vstát,
ježto chce se mi stále spát.

V jednu hodinu konečně opouštím stan a stelu si lůžko pod nebem. Je teplo, střídavě oblačno. Odkládám veškeré šatstvo a v úplné nahotě spájím se duchovním poutem se zemí a přírodou. Dívám se do korun stromů, jak jimi provívá vítr, na ptáky a motýly, kteří poletují okolo. Objevil jsem náhodou dál v trávě mezi řídce rozestavenými stromy zvířecí chodníček, který tam asi vyšlapaly a používají srnky. Pustil jsem se po něm. Vede až k průsekové cestičce, po které často chodívám lesem i já.
Zatím je ticho, ale zanedlouho již mé citlivé hudební ucho zaznamenává první ohlasy té jejich západní útočné a sprosté pahudby tam dole v podsvětí. Naše národní obrození se bude musit jednou vypořádat i s tímto cizáckým dovozem, který ničí a narušuje naši slovanskou duši a tím pádem (doslova pádem) i naši zpěvnost. Budeme musit odvrhnout nejen vše západní, nám cizí a škodlivé, ale i nahradit je něčím jiným, slovanským, nám blízkým a prospěšným. Pakliže se bude naše hudba ubírat směrem, který vytyčuje příkladně ukrajinská skupina Kolo, nemám o úspěšnost takového nahrazení obavy. Taková nádherná hudba v slovanském duchu hravě převálcuje pahudbu západní, že si na ni už nikdy nikdo ani nevzpomene, leda jako na záporný příklad ohavnosti.
Je večer, slunce se kloní k západu, v lese se stmívá. Vše se stmívá, kloní-li se co k Západu. Den končí, jak začal: otřesnými hlasitými pazvuky linoucími se z města. Od zvířecího chodníčku se ozývá bekot srnce. Možná je i on zneklidněn tou strašnou pahudbou. Na jedné české mýtině uprostřed lesa se prý dnes koná staroslovanská oslava svátku Kupaly. Tam teď musí být veselo. Radši bych šel tam, mezi střízlivé, bíle oděné roduvěrné Slovany s květinovými věnci na hlavách, než mezi ožralou řvoucí sběř, opásanou řetězy a povykující při jakési západní pahudbě, která přesně dokládá rozvrat a smrt Západu, zatímco slovanský Východ se pozvedá ke světlu a životu věčnému. Spi sladce, Západe, a sleduj, jak na Východě vychází slunce! Je ve tvaru slovanské svastiky.

Neděle, 9. července 51
Svátek slaví Drahoslava a Drahuše.
Ráno drobně prší; obracím se na druhý bok a spím dál. O desáté dopolední už vidím ze svého stanu, že svítí sluníčko na můj posvátný slovanský háj. Přesunuji se tedy úplně nahý na pokrývku pod břízkami. Panuje naprosté ticho; jen občas pípne kdesi v dáli strnádek či budníček nejmenší. Je krásné domácké teplíčko, ač nebe není zcela čisté a modré, nýbrž pokryté jemnou průsvitnou bílou oblačností, která se však víc a víc trhá. Nakonec se ještě mohu opalovat, tak jak mne náš dobrý slovanský bůh stvořil: celého nahého a vlhkého z vlastního potu. Tohle krásné letní počasí mně však dlouho nevydrželo; odpoledne zase se zatahuje a když už jsem pověsil na březovou větev pokrývku k uschnutí, začalo dokonce pršet, ačkoli sluníčko v tu chvíli zrovna vysvitlo. Rychle jsem si sbalil všechny věci a vklouzl jsem stále nahý do stanu. Na venkovní teplotu neměl ten osvěžující letní deštíček pražádný vliv; stále je příjemné teplíčko, které hýčká nahou kůži mého svobodného těla. Po chvíli déšť ustal, aniž by jediná kapička pronikla střechou lesních stromů, ale na obzoru hřmí. Je pozdě na další opalování.
Tohle stálé teplo a dostatek vlhkosti je nicméně dobré pro rostliny; pro houby, pro les, pro úrodu na polích. Na mně nezáleží. I kdyby do mne Perunův blesk uhodil, komu na mně záleží? Příroda má mnoho životů; všecko, co jestvuje, je živé, a co je živé, to může umřít. Nikdo na celém světě nemůže počítat se zvláštními ohledy, ani já ne. I já jednou zemřu, až mé tělo vyčerpá sílu životní, ale můj duch - duch lesa - bude žít dál. Věčně bude Lešij chránit slovanské lesy a jeho děti, jež jsou potomky nesmrtelných bohů.
Hřmění ustává, bouře, která nebyla, se vzdaluje, obloha je znovu čistá, sluníčko září ještě vysoko. Využívám tohoto času k malé, pomalé procházce po mých tajných cestičkách uvnitř lesa.
Viděl jsem jednoho srnce, který přede mnou vyskočil z podrostu, kde asi podřimoval, nedaleko od světlinky, přes kterou kolem mne v těsné blízkosti nedávno proběhla zamilovaná srnčí dvojice. Tenhle byl ale větší, statnější a zřejmě také starší než ten mladý milenec, který honil po lese srnku.
Druhou srnku jsem překvapil blízko u cestičky, kterou jsem se právě vracel ke stanu. Ta se pásla na zelené lesní travičce a jakmile mne uviděla, všeho nechala a utekla se schovat několika hbitými skoky do hustého březového mlází.
Mně rovněž, jak náleží, vyhládlo, ale já to musím udělat zcela opačně než ta srnka: já se musím jít schovat do své skrýše, abych se najedl, zatímco ona tu svou musí opustit, aby se napásla. Oba nicméně nesnášíme, jestliže nás někdo cizí při jídle ruší - a nejen při jídle: při životě. Oba bychom mohli říci: "Neruš - nevidíš, že žiji?"
Večer se mi nechce spát, poslouchám proto Kolo a Telemanna, než půjdu po půlnoci do města pro nové zásoby. Krásná hudba - v obou případech.
Noc je mlhavě měsíčná, teplá, jdu nalehko a klidně bych mohl jít i nahý, protože jsem po cestě potkával leda lesní srnku, křepelku, zvanou v několika slovanských jazycích prepelica či polsky přepjurka, dále slyším kalouska a v ulicích vidím domácí kočky. Přesto jsem slyšel na samém kraji města, blízko, ani nevím, kde přesně, nějakou hudbu, ne živou, nýbrž mrtvou, z nějakého přístroje hranou, a nezbytné hulákání jakési ožralé sběře. Prázdniny jsou pro mne nejhorším obdobím léta, musím-li procházet městem, které i v noci bdí a nedá mi pokoje.

Úterý, 11. července 51
Svátek slaví Valčislav, Vyšeslava a Kalina.
Po půlnoci se kradu liduprázdným stromořadím zpět k lesu. Nikde nikdo, ani kočky. A přece mi k mé smůle přešel přes cestu aspoň jeden člověk! Přece se mihl stín člověka na úplném konci města, kde bývá jako naschvál právě ten největší ruch! Ale ten člověk se jen mihl jako stín a dál už je cesta vlhkými lesy volná, dál už jen tichou nocí kvílí kalousek.
Na kraji lesa a pole voňavé vojtěšky jsem se krátce zastavil, abych se naposled pokochal krásnou, teplou měsíčnou nocí. Jak jsou příjemné ty letní noci v lese! Lidé tu nejsou, hmyz neobtěžuje, zima mi není. Teď a tady jsou ty nejlepší procházky. Pustý letní les je nejlepší místo k životu.
Ráno znovu prší. Stan je doslova obležen slizkými slimáky, kteří jsou úplně všude; vlezou i do zuté obuvi - je to odporné.
Po snídani spím jako obvykle dál. V poledne svítí sluníčko, obloha je jasně modrá s bílými obláčky. Radostně vybíhám ven. Všecko je ale mokré; tráva je mokrá, zkropena kapičkami vody, půda je mokrá, nasáklá červencovými dešti. Obvyklé své lůžko pod širým nebem radši ani nepřipravuji, protože by zdola leda zmokvalo vláhou dosud nevsáklou a nevysušenou, ač se žarný svit slunce o to snaží sebevíc, ale není mu to nic platné.
Svlékám se alespoň na chvilku donaha, jediný kousek oděvu odkládaje přes větev břízky, a s rozkoší protahuji své osvobozené tělo, jež vystavuji sálavým paprskům slunce - jako opodál ta babočka admirál, která teď na sluníčku roztahuje svá barevná křídla. Chtěl bych tu blaženou chvíli zvěčnit. Chtěl bych své nahé tělo protáhnout a vytáhnout až k nebi a rozprostřít je po celé zemi, aby bylo mé spojení s nebem a zemí úplné a dokonalé. Chtěl bych se stát duhou a klenout se vysoko nad světem. Ale oblaků přibývá a na obzoru lze již vidět tmavá mračna nesoucí nový další déšť. Po obědě skutečně zahřmělo a následně začalo pršet.
Odpoledne se procházím po svých lesních chodníčcích a cestou mlsám červené jahůdky. Na okraji světlého lesa a pole s kukuřicí zírám dlouze do dálky na mateřsky oblé kopečky mé rodné vysočiny. Jistě takhle s láskou a hrdostí hledívali na svou domovinu i naši slovanští předkové, kteří po tvrdé práci na polích odpočívali v stínu lesů. "Po tvrdé práci" - to se jen tak říká, prázdně a bezobsažně, že ta práce byla tvrdá. Pro nás, změkčilé lidi, by ta ruční práce byla opravdu tvrdá, ale pro naše předky tvrdá jistě nebyla; ti byli sami dost tvrdí a tělesné námaze uvyklí. Slované stále něco užitečného a tvořivého dělali; dovedli zároveň obdělávat půdu, pracovat se dřevem, tkát lněné látky i bránit svou vlast se zbraní v ruce, zatímco my dnes nic z toho neumíme, jsme celkově zlenivělí a otupělí nadměrným blahobytem a nudou a zahálíme i v takzvaném zaměstnání při takzvané práci, která je mnohdy neužitečná, zbytečná nebo dokonce přímo škodlivá. A pak po takzvané práci nedovedeme ani smysluplně odpočívat, v klidu přírody, v tichu lesa, nad stránkami knih, kde duše pookřívá a duch se pozvedá. Naši předci měli plné ruce užitečné a tvořivé práce a neměli čas vymýšlet různá darebáctví a úchyláctví, tak jako my dnes, a ve svém volném čase nezdržovali se pitím lihovin ani neubíjeli svého ducha nijakým netvůrčím způsobem, jako to činí lidé dnes. Slované neotravovali ani svá těla nijakými škodlivými jedy a nápoji, ani své duše nějakou netvůrčí činností. Proto byli tak tělesně i duševně silní. Jim nic nemohlo být tvrdé, leda poroba. Proto je nepřátelští cizáci musili zničit právě tou porobou. A i nás stále ničí, nás, potomky dávných mocných Slovanů, kteří jsme dědici této slovanské síly; stále nás ničí, ač jsme porobeni, stále i v této naší současné porobě se bojí naší dědičné slovanské síly a dál nás otravují lstivě podsouvanými jedy, dál nás navádějí a svádějí ke škodlivým činnostem a prázdným zábavám, které ubíjejí našeho slovanského ducha. Tak mocný byl kdysi duch slovanství, že dosud se jej naši nepřátelé bojí, aby se neobrodil, aby se nepozvedl, aby si neuvědomil sama sebe. Ale on se přesto obrozuje, přesto se pozvedá a uvědomuje si svou sílu - nezničitelnou sílu a moc čistého ducha slovanství - aby jednou opět přinesl svému lidu nezávislost a svobodu.
Po procházce spím až do stmívání. Už nikam nejdu, abych ve tmě zbytečně neplašil plachou lesní zvěř a ptáky usazené již na hřadech stromů. Místo toho poslouchám tu výbornou slovanskou hudbu skupiny Kolo z Ukrajiny - celý den mi zněla v hlavě. A čím častěji ji poslouchám, tím více se mysli otvírá i smysl slov těch krásných písní a já s radostí zjišťuji, že těm slovům začínám rozumět. Když si totiž zvyknete na tu zdánlivě cizí řeč, poznáte, jak je vám blízká, ač vnější podoba jednotlivých slov může být trochu odlišná, přece

po častém poslechu
odkrývá vaše mysl
slov těch vnitřní smysl

a vy poznáváte, že třebaže hovoříme různými jazyky, jedni česky a druzí třeba ukrajinsky, jsme stále jeden národ, jedna velká rodina slovanská. Proto se každý Ukrajinec snadno u nás naučí česky a naopak. Jeden Slovan vždy jako svému bratru porozumí jinému Slovanovi. Proto myšlenka všeslovanské vzájemnosti je vždy možná a nikdy není mrtvá. Stále žije naděje na naše opětovné sjednocení, až budou některé zločinecké a vlastizrádné vlády odstraněny z nemocného těla našich bratrských národů. Jedině potom bude Slovanstvo mocné a silné a neporazitelné, jedině potom zavládne na světě konečně mír, který byl odvěků naší nejvyšší hodnotou. Jen si tu hudbu poslechněte, ať poznáte, jaký nekonečný mír z ní vyrůstá!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm