Misantrop: Lešij 19.

28. září 2017 v 19:22 | Misantrop |  Lešij

Středa, 12. července 51
Svátek slaví Bořislav, Imislav a Tatomír. Roku 1908 byl v Praze v tento den zahájen druhý slovanský sjezd, jehož cílem bylo sjednotit Slovany proti velkoněmecké rozpínavosti. Velice současné. I dnešní Německo - navíc zmohamedánštělé - představuje pro slovanské národy velké nebezpečí. Stále stejná opakující se potíž.
Sotva jsem brzo ráno prvně otevřel stan, už mi spadl dovnitř odporný slimák; dalšího jsem vyhmátl uvnitř obuvi a několik dalších, kteří se nacházeli na stěnách nebo na zemi v nejbližším okolí stanu, jsem s odporem odhodil dál - br, ti slimáci jsou nechutní živočichové! Jakmile se nějaký živočich přemnoží, právě tak jako v těchto deštivých dnech slimáci, pak je to pravá hrůza - to je nejlépe vidět u lidí, kteří jsou přemnoženi trvale; to je také hrůza.
Na brzkém ranním nebi dosud neomezeně kraluje svítivý měsíček. Je ještě brzy. Po snídani, skládající se z kouska tmavého chleba s toskánskou pomazánkou a malé skleničky dřeně z jablka a manga, ležím dál.
Dopoledne sice svítí nadějně sluníčko, ale půda je stále zoufale mokrá na to, abych si na ni lehl a slunil se. Vystavuji tedy slunečním paprskům alespoň svou sluneční nabíječku a chvilku také sebe do půl těla svlečeného a pozoruji přitom jakéhosi blanokřídlce, snad pilořitku velkou, jak kladélkem snaží se naklást vajíčka do škvír v březové kůře. Pak si jdu do stanu znovu lehnout.
Brzy odpoledne se nebe zase zatahuje, ale neprší a je krásně teplo. S ulehčením zjišťuji, že výrazně ubylo komárů, takže je možno si v lese konečně po dlouhé době v klidu posedět. Tvoří se dosud zelené nezralé plody maliníků a v porostu ostružiníků létá z květu na květ velký motýl perleťovec se sytě pomerančovými křídly. Je hezky a chvílemi dokonce zazáří letní sluníčko. Půda vysychá.
Večer ovšem znovu prší. Občas se mračnem prodere zapadající slunce a na protilehlé straně východní se rozklene velká duha usmíření. Srnec ji však nevidí, vstoupí do mého posvátného slovanského háje, spatří mne stojícího pod stromy, kam neprší, a spustiv povyk odběhne.
"No tak se nerozčiluj, já tady také bydlím a tobě neublížím!"
Velká duha usmíření v tu chvíli nad lesy mizí. Myslím, že skutečný mír nastane tehdy, až se lidé usmíří se zvířaty a až zvířata budou lidem důvěřovat, že jim lidé neublíží.
V bájesloví starých Slovanů se věří, že když se muž dotkne duhy, je vytažen do nebe a stane se z něj mračník či oblačník - napůl čarodějné stvoření, nad kterým má moc bůh hromů a blesků Perun. V bulharské pověsti se říká, že když člověk přijde pod duhu, změní pohlaví: pokud je muž, musí začít myslit jako žena, a je-li žena, musí začít myslit jako muž. Bulhaři také říkají, že "svítí-li slunce a prší (což má za následek vytvoření duhy), medvěd se žení". Zajímavé jsou názvy pro duhu ve slovanských jazycích: bulharsky a srbochorvatsky se duha řekne duga, rusky raduga, bělorusky vjasjolka, ukrajinsky veselka (čili svatba - sňatek nebe se zemí,viz též bulharské rčení o medvědovi, který se za duhy žení), makedonsky je duha vinožito, slovinsky mavrica, polsky tenča, hornolužicky tučel, dolnolužicky tyca a konečně slovensky skoro po našem dúha.

Pátek, 14. července 51
Svátek slaví Bohdan a Dobroslav.
V noci je velké chladno, teplota se drží sotva několik stupňů nad bodem mrazu. Musil jsem se doma před cestou do mého posvátného slovanského háje přistrojit, protože kdybych byl šel tak, jak jsem přišel, jen v kraťasech a v lehké košilce pod vestou, byl bych dnes v noci dozajista umrzl. Oblékl jsem si na cestu dlouhé ruské vojenské krycí kalhoty a na tu lehkou košilku navrch ještě jednu tlustší rovněž s krycím vzorem, a stejně jsem se v tomto skoro zimním úboru nijak nezahřál ani stoupaje do Šibeničního vrchu.
Můj dech se tou zimou zviditelnil a holé ruce mne zebou. Nad hlavou mám jasné nebe plné hvězd a půlměsíc ozařuje můj rodný kraj. Všecka lidská sběř je naštěstí aspoň zalezlá, až na jednoho sběře, který mi kříží cestu vraceje se zřejmě z hospody. Ještě že nejsem pověrčivý; znáte přece to rčení:

Člověk přes cestu když přejde,
neštěstí zjevné z toho vzejde.

Ve stanu jsem si oblékl ještě další kus oděvu a zachumlal jsem se do teplého spacáčku. Br, mám pocit, že s létem přišel naopak již podzim.
Ráno v háji je sice hezky, ale chladno, a tak musím dál zůstat oblečený. Pospávám až do odpoledne, kdy znovu drobně poprchává. Doma jsem se vůbec nevyspal, protože tam mám jednak spoustu práce a zábavy, a za druhé tam chybí hlavně to správné uklidňující lesní ticho.
Pospávám až do večera, kdy konečně vstávám a jdu se trochu projít po okolí. Koukám, že tu vyrašilo několik zvláštních rostlinek zvaných hnilák smrkový, který se vyznačuje tím, že úplně postrádá zelenolist (chlorofyl).
Mé kroky vedou k novému krmelci. Střechu už má pobitu vodovzdorným pokryvem, dovnitř stoupají kamenné stupně a uvnitř se nacházejí sudy s krmivem; jen dvířka dosud chybějí. Venku před krmelcem leží na zemi kus olízané kamenné soli. Nedaleko se též vyskytují nové stopy po dřevařích, včetně o strom opřeného hydraulického ramene.
Nyní jsem zvědav, jestli z toho starého krmelce zbyl ten žebřík, který by se mi hodil. Ale když jsem přišel na místo, kde krmelec stával, už po něm zbyla jen hromádka staré střešní krytiny a prorezlá plechovka - žebřík nikde. Škoda a smůla.
Přes cestu mi přeběhla "myška", ale nikoli ta lesní myšice, která se nedávno schovávala ve starém polozbořeném krmelci, nýbrž malý hraboš, který vyšel z díry v zemi a úžasně rychle a úsměvně běhal po lese. Přeběhnutí přes cestu tohohle roztomilého tvorečka smůlu nepřináší, na rozdíl od člověka, který roztomilý není ani trochu.
Jdu se teď podívat až k okraji lesa, abych odtud vyhlédl do široka otevřené krajiny kopců a luk. I tady nacházím nové stopy po dřevařích. Vzpomínám si, že jsem z tohoto směru zaslechl nedávno jakési vzdálené zvuky pil.
Jdu se také podívat, co nového se děje v čolčí tůňce. Ale byl jsem zklamán očekáváním čehosi nového; tůňka je dočista prázdná, ani larvy už v ní nejsou. Avšak spustila se zde krátká přeprška. Sedl jsem si tedy pod střechu stromů a v suchu jsem deštík v příjemném zadumání přečkal.
V jiné kaluži jsem pak objevil čerstvý nedopalek, snad dokonce dnešní. Je zajímavé, že ti lidé mají potřebu odhazovat odpadky neustále někam do vody. Zřejmě je v tom nějaký pradávný zlozvyk, který se bezmyšlenkovitě dědí dál z otce na syna. Copak o to, staré dobré zvyky a starodávné slovanské obyčeje je třeba zachovávat, ale myslím, že je při nich nutno zachovat si i nějaké myšlenky. A jednou z těch myšlenek je ta, že čistá voda se špinit nemá. Koneckonců slovanským obyčejem rozhodně nebylo špinit posvátnou živou vodu, kterou Slované naopak velmi ctili a chránili, ať už v jakékoli podobě, třebas v louži. Voda je voda, i z té louže se lze napít, omýt, osvěžit, očistit. Tenhle dobytek, který tu nechal svou špinavou navštívenku, abych věděl, co je zač, to nebyl Slovan, to byl nějaký vykořeněný světoobčan bez vlastních myšlenek; to byl nějaký Novoevropan, který už nezachovává staré dobré slovanské zvyky, z nichž uctívání čisté vody pokládám za zvyk nejkrásnější. Ne, tenhle dobytek nebyl věrným dědicem našeho čistého a krásného slovanství, to byl cizák bez duše a bez hodnoty, jakých teď bloudí nejen po českých zemích nepočítaně. Mám dojem, že jsem obklopen samými nepřáteli, zrádci a cizáky. Odhozením odporného nedopalku do posvátné vody to začíná a vlastizradou to končí. Copak nikdy nenastane velké národní a duchovní očištění?
Další stopou je zmačkaný papírový kapesníček s jakousi hnědavou skvrnou, kdoví od čeho. Fuj! Ale houbařů jsem zatím naštěstí mnoho neviděl a mému posvátnému slovanskému háji se dosud vyhýbají jako muslimové, židé a křesťané vodě. Doufám, že to tak vydrží navěky, nebo abych nebyl zas až tolik neskromný, alespoň do jeseně, až tu už nebudu.
Po setmění se kdesi spustilo zase obvyklé prázdninové "naklepávání řízků" - zdaleka se nesoucí a žel slyšitelná lidská pahudba vypouštěná pod širým nebem. Ani nevím, zda srnec, který se potmě zatoulal až k mému stanu, pokřikuje kvůli té pahudbě, anebo kvůli světlu z mého kapesního počítače, do něhož si právě teď zapisuji své zážitky a myšlenky.
V noci jdu ještě k lesní studánce pro vodu. Vojtěška na poli pěkně voní.
V přilehlých městských sadech, zvaných básnicky Liboháj, je tma jako ve středověku, přesně taková tma, jakou se snaží nastolit nový světový řád, ačkoli obvykle bývají osvětleny, ne sice zrovna duchovním světlem poznání, nýbrž alespoň lampami. Kolem pramene je opět poházeno několik použitých papírových kapesníčků. Je neštěstí, jestliže kamkoli přijde člověk; nebo nikoli ani tak neštěstí, jako spíš pohroma. Také jsem si doma všiml, při srovnání s jedním mým starším snímkem pořízeným právě tady při nabírání vody, že proud je o poznání slabší než býval kdysi. Teď voda sotva teče a skoro už jen kape. A že by v poslední době málo pršelo, to se říci nedá. Určitě je to způsobeno těmi neustálými úpravami, které na tom prameni pořád provádějí. Jsem zvědav, kdy se nějakému "novému Evropanovi" podaří ten pramen tak obratně upravit, až z něj přestane prýštit voda úplně - všeho nejhoršího se lze obávat od současných lidí i budoucích.
Napustil jsem vodu do láhve, nasypal jsem do ní rozpustný prášek a namíchal nápoj. Po kamenité stěně pramene lezl brouček střevlíček a ovšemže též jeden slimák. Na lesních cestičkách je plno slimáků a jeden další střevlíček také. U kříže na Šibeničním vrchu dnes v noci kalousek jakoby naříká i nad rozkládajícími se a silně zapáchajícími ostatky bývalého krtečka, s nimiž cloumá spojená úklidová četa složená z mravenců, brouků hrobaříků a ovšem zase jednoho slimáka. Fuj, snad jsem do toho nešlápl...
Cestou jsem se pěkně zahřál, pěkně v klidu prošel a přišla na mne únava a ospalost. Vojtěška na poli už nevoní. Pahudba vříská dál.

Sobota, 15. července 51
Svátek slaví Stomír a Lubomysl. Roku 1410 proběhla v tento den bitva u Grunwaldu, kde polský král Vladislav II. jagellonský porazil Řád německých rytířů. Polské království vykročilo směrem k vedoucí úloze ve východní Evropě.
Dopoledne se sluníčko na dvě hodinky zázračně prodralo skrz mraky, čehož využívám k malé procházce po svých tajných lesních chodníčcích.
Je dokonalé ticho, ani ptáček nepípne. Pozoruji množství motýlů, jejichž sváteční den jsem určil sice až na zítřek, ale on se ten jejich zvýšený výskyt přece jaksi kryje s celým tímto obdobím. Podobné svátky či významné dni, jako je Den motýlů, podle mne chybějí jako sůl v našem kole roku (v kalendáři). Stále máme jen jakési svátky státní či náboženské, z nichž hlavně ty náboženské nikomu nic neříkají a nikoho tudíž nezajímají. Den motýlů by se měl stát součástí alespoň kola roku slovanského. Nevím, jak na tom byli s motýly staří Slované, zda se jim také líbili tak jako mně, ale domnívám se, že slovanská láska k přírodě a zaujetí jejími krásnými ozdobnými tvary a barvami nemohly ponechat stranou zájmu Slovanů ta nejkrásnější stvoření přírody, jakými jsou motýli. Mně se dnes nejvíc ze všech líbil bezvadně krásný okáč bojínkový, který se nadlouho usadil na žlutém květu černýše hajního, kde rozprostřel svá zdobně malovaná bíločerná křídla.
Usadil jsem se zády opřen o strom a rozjímám. Je ticho, žádný zvuk, žádný pohyb. Jen jednou se ozvalo kdesi v houštinách dupání a praskot větviček, zřejmě způsobené srncem, ale nic jsem neviděl, nic se nepohnulo. V hlavě mi zní Rodovzduší ukrajinské hudební skupiny Kolo. Slunce a to ticho vůkol mne uspávají. Půjdu si lehnout.
Navečer se chystám na novou procházku. Opouštím stan a vycházím zvolna z mého posvátného slovanského háje, když vtom mne zastavily lidské hlasy. Naslouchám. Přicházejí nikoli z lesa, nýbrž z opačné strany, od kukuřičného pole, odkud bych se nikoho nenadál, protože tam se rozkládá řídký porost stromů a vysoká, hustá a špatně schůdná tráva. Nicméně přichází z toho směru někdo. Zůstávám stát na prahu háje a naslouchám. Hlasy jsou dva: jeden mužský, který se blíží, a druhý ženský, který mu odpovídá zdálky. Najednou jsem spatřil toho muže, jak s košíkem v ruce kráčí travou, kde se obvykle opaluji. Odtud můj stan vidět nemůže, jenže on k němu po mé vyšlapané cestičce stejně dojde.
A už je tam! Už došel až do místa, kde má můj stan jako na dlani. Napjatě vyčkávám, co udělá. Určitě stan viděl, ale neodvažuje se k němu přiblížit - to bych mu ani neradil - a vrací se zpátky. Hlasy lidí se zase vzdalují. Jdu po jejich zvuku za nimi. Zanedlouho jsem uviděl jejich vozidlo, kterým přijeli. Stálo na kraji kukuřičného pole a právě bouchla dvířka a vůz se rozjel směrem dolů k Hloušovu rybníku. Toho Hlouše mi byl tady žid dlužen! Všichni, jenom ne on! Teď můj nejbližší soused - nejhorší nepřítel - ví, kde ležím.
Přemýšlím, co udělám. Nejspíš se přestěhuji jinam. To bude nejrozumnější. Hned jdu pátrat po nových možnostech na předem vyhlédnuté záložní místo. Tady by to šlo. Hezkých skrytých koutů je tu dost, i otevřené místo na slunění, jen už jsem nestačil prozkoumat, kudy se sem nejpohodlněji dostávat, hlavně v noci a po dešti, kvůli mokré trávě a podobně, jelikož se stmívá a také drobně prší. Musím další průzkum, včetně případného přestěhování, odložit na zítřek. Ve dne, za světla nebo za slunečního svitu, bude vše jasnější a hledání jistější.
Škoda, byl jsem tady zvyklý, s chodníčky prošlapanými, s cestičkami lesem proklestěnými - ale ví-li o mně někdo, kde se schovávám, tak to mi vadí, zvlášť je-li to ten blbec Hlouš. Ten by mi sem chodil jako domů a ještě bych se musil bát, že mi tady v nestřežené chvíli něco ukradne či poničí. Zítra se zkrátka uvidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm