Misantrop: Lešij 2.

27. září 2017 v 23:58 | Misantrop |  Lešij

Sobota, 20. května 51
Svátek slaví Zbyšek, Hvězdoslav, Hvězdoslava.
Po dlouhém spánku, trvajícím skoro až do poledne, jsem se probral hlady týrán a ve snu obrazy pekařských výrobků pokoušen do velmi studeného dne. Je zataženo, chladno. Po vydatném jídle jdu opět ke studánce pro vodu. Je zajímavé, že se mi nezdálo o čerstvé zelenině, kterou mám tak rád, nebo o ovoci, které tak rád mlsám. Ale to jsou všecko spíše doplňky hlavní stravy Slovanů, sice chutné, zdraví prospěšné, plné důležitých životabudičů i nerostných látek, ale přece jen sloužící spíše jako předkrm či domlsávka po hlavním jídle. A tím hlavním jídlem byly vždy u Slovanů především obiloviny z klasů zlatých jako jsou jejich vlasy, čili výrobky z obilí, jako je chléb náš vezdejší, různé obilné kaše a kulaté koláče slavnostnějšího rázu. Ty kulaté tvary, které dávali Slované svým moučným plackám, chlebům a koláčům, včetně vrývaných do nich křížů a svastik, mající znázorňovat samo životodárné slunce, jsou nejvíce vlastní snad právě jen naší velké jazykové (a nejen jazykové, jak vidno!) rodině Indoevropanů. Ku příkladu chléb se řekne v Indii rótí, což je viditelně příbuzné s latinským rotovat, točit se v kruhu, a rovněž jihoslovansky se říká chlebu kruh. Je to jasné: ony dozlatova upečené chleby a koláče jsou naším zlatým sluníčkem, jež denně pojídáme. Jaký div, že právě my, Slované, máme tolik slunce v duši, když se jím v zástupné podobě a díky němu vlastně pořád krmíme! Tím milým sluníčkem, které je však dnes schováno pod tmavým příkrovem těžkých mračen.
Cesta ke studánce ubíhá nicméně příjemně, neboť vede celá lesem, a ač je sobota a volný den, nepotkal jsem ani jednoho človíčka.
Podle nápisu jsem zjistil, že zdejší lesní studánka je zde zbudována už od devatenáctého století, společně s přilehlou kapličkou.
V souvislosti s lesními studánkami a v souvislosti s národní slovanskou obrodou bych viděl někdy rád i obnovení slovanského obřadu jarního otvírání studánek, jak jej zbásnili a zhudebnili mí dva slavní spolurodáci Miroslav Bureš a Bohuslav Martinů (všimněte si těch krásných slovanských jmen!). Jenže zrovna tady by nebylo co "otvírat", poněvadž pramen je zcela uzavřen pod zemí a voda vytéká na povrch skrz jakousi umělohmotnou trubku. Taky v jistém smyslu svědek doby.
Po nabrání vody z umělohmotné roury do umělohmotné láhve pokračuji nahoru lesem přes porost devětsilů k starému posedu. Překřikují se tu na dálku dva srnci, jednoho z nich mohu z mého vyvýšeného bodu vidět. Je mi chladno a těším se už do vyhřátého spacího pytle, ale přesto se ještě necítím unaven a prodlužuji si cestu k mému posvátnému háji dál kolem tůňky. Nevím proč, ale zde mne náhle všecka ta krása a odloučenost dojímá a vhání mi slzy dojetí do očí. Nebo je to tou zimou, že mi tak slzí oči a z nosu mi teče? Nevím. Každopádně mám pocit jakési něhy, vznešenosti a hrdosti na svůj slovanský původ.
Po návratu do stanu se zachumlávám do přikrývek a usínám až do večera. Zdálo se mi cosi podivného o nějaké krásné milé dívce, která se mnou zapřádala rozhovor. Vyptávala se mne na spoustu otázek a já jí v důvěře na ně po pravdě odpovídal. Nemám tušení, kdo ta dívka byla. Snad to bylo zjevení samotné bohyně Lady.
Před setměním je ještě čas na malou procházku po okolí. Dnes je to přesně osm let, kdy jsem byl naposled v práci. Ta otrokárna mi rozhodně nechybí. Peníze taky ne. Pobírám teď nějaké dávky za to, že se starám o nemohoucího tátu. Byl jsem nejdřív zásadně proti tomu, abych za službu svému vlastnímu tátovi dostával peníze od celého národa, ale máma i moje sestra je také dostávají, a tak jsem je nechal, aby je na mne též nechali připsat - já sám jsem v tomto směru nic nepodnikl. I tady v lese pořád musím myslit na nemocného tátu a na to, jak bych jej mohl zabavit, rozveselit, dostat ho ven a vrátit jej k plnohodnotnému životu. Ale nic mne nenapadá takového, abych tím netrpěl zase já. Ta nemoc je totiž stáří... Nevyléčitelná únava ze života. A umírání. Čeká nás to všecky. Jen příroda je věčná. A my spolu s ní.
Červenka dnes večer zase tak krásně smutně zpívá. Na louce se pasou dva srnci. Nebudu je rušit, a odcházím proto oklikou zpátky do lesa, abych je zbytečně neplašil. Posedím si ještě zády opřen o strom a budu poslouchat večerní ptačí písně na dobrou noc, na lehkou noc, jak říkají bratři Jihoslované.

Neděle, 21. května 51
Svátek slaví Hostimil, Hostimila, Hostimír, Hostimíra, Hostislav, Hostislava.
Ráno je ještě chladněji než včera, stále zataženo. Nechce se mi ani vylézat ze zahřátého spacího pytle, snídám a spím dál.
Později dopoledne se přece občas usměje sluníčko. Vyndavám sluneční sběrač na světlo, ať sbírá sílu k pohonu mého zápisníku, a stále ještě navlečen v zimní kabát odcházím konečně na procházku. Dnes mám namířeno kolem tůňky na přehradu, kde jsem dlouho nebyl.
Procházím kolem tůňky, kde se na chvilku zastavuji k příjemnému posezení. Pak pokračuji dál přes silnici, kde je podél ní budována zřejmě stezka pro kola, a přicházím ke kravínu. Za brlením stojí smutné stádečko kraviček, které mne přitahuje svými pohledy. Neodolám a přicházím až k nim. Chuděrky jsou tam zavřené jen o suché slámě, když všude kolem venku zelenají se šťavnaté jarní louky! Chtěl bych volat na toho, kdo s nimi nemá strpení: "Pusťte krávy domů, pusťte krávy domů!" - Ano, ale kde mají krávy ten domov? Tam na loukách zelených, kde je bude hlídat pasáček s píšťalkou; v čistém a bezpečném chlévě, kde se o jejich blaho bude starat dobrotivý hospodář. Tam všude by měl být jejich útulný domov. Ale zatím jsou v tomhle hrozném vězení.
Přistupuji až k brlení, tiše ke kravičkám hovořím jejich řečí, to jest bučením, zdá se, že mi rozumějí a důvěrně přicházejí také blíže. Natahuji k nim své holé ruce, abych je pohladil, položil na jejich čela a čumáky své chlácholivé dlaně, ale ony blíž nemohou, bojí se nataženého ohradníku pod proudem, proklatý ohradník, proklatý vynález, který zlí lidé postavili mezi nás! Jak je nenávidím! Trhám kravičkám okolo aspoň trochy těch pampeliškových lístků, ale ony o ně nemají zájem, chtějí jen donekonečna naslouchat mému broukavému bučení a dívat se na svobodného tvora tam za mřížemi jejich vězení, chtějí se dívat na tvora, který se jim snaží něco povědět, na tvora, který se jim snaží předat cosi, co v životě ještě snad nikdy nezažily: lásku, porozumění a pocit sounáležitosti všech živých tvorů na této zemi.
Je velká otázka, jaký měli dávní Slované vztah ke kravám. V této otázce nesmíme podléhat dětsky prostoduchým představám o vzájemné lásce a úctě. Lidé jsou nesnesitelně krutí ke zvířatům i sami k sobě v každém rodu, slovanský nevyjímaje. Nicméně snad bychom se mohli dopustit myšlenky, že právě dávní Slované (společně s Indy) se duchovním vývinem dopracovali k asi tak nejlepšímu chování vůči jim podléhajícím kravám. Rozhodně alespoň nepili jejich krev, jako černoši ve východní Africe, nekoupali se úchylně v krvi z jejich ještě živých prořízlých hrdel, jako židé a muslimové na Blízkém východě, ani je neobětovali bohům, jako to činili ti "úžasně vzdělaní" Řekové. Podobnými otázkami se zabýval též Heinrich Himmler po velkém německém národním převratu ve 30.-40. letech minulého století a dospěl k podobným výsledkům, co se týče dávných Germánů. Snad pouze popisoval zvyky Lužických Srbů žijících v Sasku, snad mluvil povšechně o Indoevropanech, kdož ví? Nicméně je pravdou, že Slované s kravami žili pod jednou střechou, což mělo mnoho výhod. Maminka mi vyprávěla, že její maminka, když jí bylo ve světnici zima a nechtěla z nějakého důvodu zatápět v kamnech, vzala si šití ke krávě do chléva a šila tam, protože u krávy bylo teplo. Babička byla ráda v teple, které šlo od krávy, a kravička byla ráda, že není sama. Všichni byli spokojení. Kráva byla majetek, který se cenil živý. O svátcích na kravičku (a vůbec na veškerý dobytek) lidé mysleli též a přinášívali jí drobné pamlsky od svého svátečního stolu. V Indii je kráva posvátná a těší se zacházení jako s druhou matkou rodu. Nejinak tomu bylo jistě i u našich předků, dávných Slovanů. I současní Čechové dospěli k určitému "duchovnímu" vývinu ve vztahu ke krávě-živitelce. Ale k jakému!
Násilím se odvracím od kraviček a pokračuji dál směrem k přehradě. Oblačnost se mezitím trhá, vysvitá zlaté slunéčko a dělá se pěkné horko. Kabát musí ovšem dolů. Zavěšuji ho na nejbližší větvi; až půjdu tudy zpátky, vyzvednu si jej.
Chtěl jsem si zde vyšlapat cestičku, ale zjistil jsem, že to asi nepůjde tak lehko, navíc se tu stále pracuje, vyhýbám se lesníkům i mnoha lidem shluknuvším se o nedělním poledni kolem vody. Ty rybáře prostě nesnáším, považuji je za nejsprostší druh lidí. Však víte, kvůli tomu jejich zabíjení nebohých ryb, s nimiž nikdo nemá soucit. Jsem už zhnusen lidmi, jejichž jediná touha je ničit a ničit a ničit...
Došel jsem teď na místo, kde si mne kdysi spletl srnec se srnkou, díky mému hnědému oblečení. Krásně se tady sedí na kraji pěstovaného smrkového lesa a lesa lužního, naprosto divokého a nepěstěného. Zpívá tady pěnkava, je pěkně vidět, jak dokořán při tom zpěvu otvírá zobáček.
Tím luhem se vine podél zátočin potoka velmi pěkně zbudovaná naučná stezka. Nápisy s vědomostmi jsou plny ostudných chyb; ale kdopak už dnes dokáže ještě něco napsat, aby tam nebyla aspoň jedna chyba? Já jsem už dlouho nic takového neviděl, a myslím, že ani neuvidím. Oni se ovšem nestydí. Nevědí, za co se mají stydět. Nedávno jsem viděl na jednom lidovém shromáždění proti vládě natisknutý papír i s příslušnou chybou, ale majiteli nijak nevadilo, že tam má chybu, dál pyšně vystavoval svůj papír i s tou chybou, protože o ní nevěděl a protože ostatní, kteří ten jeho nápis četli, tu chybu také nerozeznali a nepověděli mu o ní. Vládní představitel, jemuž byl ten nápis určen, si musil pomyslit něco o blbcích, kteří chtějí tímto způsobem něco požadovat a něčeho se na něm domáhat - pokud ovšem sám tu chybu dokáže rozeznat. Nejspíš taky ne.
Ta naučná zdejší stezka je nicméně krásná. Hlavní je ten klid a krása přírody. Žáby dole v rybníce kuňkají a skřehotají a skuhrají jako o závod, a mně je tady dobře. Je zajímavé, že žába se řekne ve všech slovanských jazycích stejně, jenom v ruštině jinak, ale přitom nejpůvabněji: ljáguška. Z té žaby dýchá jistý štítivý odpor, ale ljáguška zní jako cosi milého, což žába také je.
Sluníčko svítí, svlékám si další díl šatstva. Dochází mi pití a začínám pociťovat svíravý hlad.
Ale když už jsem po dlouhé době zase tady, chci se zde podívat ještě trochu dál, až k velké lesní tůni. Býval tu k vidění černý čáp, ale dnes jsem tady zahlédl něco jiného černého. Mihlo se to ve dvou kusech podrostem. Upřel jsem v ta místa soustředěný pohled, ale už jsem nic neuviděl. Vím jenom, že to byla černá zvěř, tedy nic jiného než prasata divoká. Je to tu od nich celé rozryté! Vypadá to, že mám letos štěstí na výskyt prasátek za bílého dne. Tolik let nic a letos najednou už dvakrát! Úžasné.
Musím jít zpátky. Hlad se ozývá. Už se ani nikde nezastavuji a jdu rovnou do háje, do mého háje.
Večer ještě malá večerní procházka a v noci mohu jít zase do města pro nové zásoby.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm