Misantrop: Lešij 20.

28. září 2017 v 19:24 | Misantrop |  Lešij

Neděle, 16. července 51
Svátek slaví Luboš, Lubomila a Držislav.
Ráno moudřejší večera, praví české přísloví. Musil jsem asi přemýšlet ve spánku celou noc, protože když jsem se ráno probudil, měl jsem pocit, že jsem rozhodnut. Ráno po probuzení jsem měl zcela jasný pocit, že bych měl konečně přestat utíkat jako poplašený zajíc a měl bych se naučit hájit si své území. Neutekl jsem ze své vlasti do ciziny před novým světovým řádem, neuteku ze svého posvátného slovanského háje ani před nějakým hloupým Hloušem. Slovo háj je od slova hájit, budu tedy svůj háj hájit jako své hájemství proti všem. Slované také hájili svá území proti všem dobyvačným nájezdníkům a bránili je srdnatě a sveřepě, neuhnuli, neutekli. Kde bychom dnes jakožto Slované byli, kdyby naši stateční předkové odevšad jen utíkali! Krčili bychom se strachy v malých počtech kdesi na malých horských územích, o která nikdo nestojí, nebyli bychom až do dneška tak početným a rozšířeným národem. Já jsem také Slovan; ani já tedy nebudu nikam před nikým utíkat a budu si hájit své výsostné území, svůj posvátný slovanský háj. Nenechám se vyhnat.
Přesto jsem se šel znovu ráno podívat na to záložní místo, kousek odtud. A hned při východu na lesní cestičku jsem zapochyboval o rozumnosti svého počínání. Uslyšel jsem totiž opět lidské hlasy. Napadlo mi, že teď bych se asi neměl nikam vzdalovat od svého hájemství a raději je hlídat. Přesto jsem se šel podívat nenápadně blíž, kdo to tam mluví. Hned jsem lehko zjistil, že si na kraji lesa a kukuřičného pole povídají tři ženské a jejich ustavičné kdákání šíří se do daleka. Přesto nedbám a když už jsem vyšel, pokračuji směrem k vyhlédnutému záložnímu místu.
Cestou jsem nalezl ten vysoký pcháč, který byl o dvě hlavy vyšší než já a z jehož prospívání jsem měl takovou radost, povalený, pošlapaný a zničený. Já to věděl, že ho jednou někdo zabije. Včera večer, když jsem se tudy vracel z průzkumu, ještě stál a vypínal se ve své kráse. Nyní je s ním a jeho krásou konec. Musily to spáchat ty ukdákané ženské, nikdo jiný to být nemohl. Však to tvrdím pořád, že člověk v lese je jen neštěstí a pohroma. To jsou ti pověstní čeští houbaři. Řeknu vám jedno: Češi považují svoje každoroční houbaření za jakýsi svůj půvabný a neškodný národní zvyk, ale já v tomto zvyku-zlozvyku vidím jen další hmotařskou zábavu, jako je třebas nesmyslné nakupování naprostých zbytečností. Za pěkné národní zvyky můžeme považovat leda nějaké duchovní záležitosti, třeba hraní a zpěv lidových písní, tanec či jakoukoli lidovou tvořivost, včetně české kuchyně, avšak nikoli sběr a hromadění něčeho hmotného, jako jsou třeba právě ty houby, to žrádlo, to plné panděro. Neustálá starost jen o to sprosté břicho není žádný duchovní odkaz, který by bylo možno považovat za pěkný národní zvyk, to mi nikdo nevymluví. Pěkným duchovním národním zvykem by byly třeba jen prosté procházky přírodou, bez trhání něčeho, bez rvaní čehosi, bez hulákání po lesích a bez špinění vod a trousení odpadků. Máme my snad takový národní zvyk? Nemyslím si. Já ano, já mám ten zvyk, protože jsem věrným dědicem našeho krásného slovanství, k němuž se hrdě hlásím, ale kdo jsou tedy ti, kteří znají jen hmotařské zábavy a ještě je nepravdivě vyhlašují za české národní zvyky? Myslím, že to nejsou ani praví Čechové, ani praví Slované, ale jen jakési neživé mrtvoly nového světového řádu, které nedělají nic, z čeho by neplynul nějaký hmotný zisk, třebas v podobě těch obyčejných hub, které si strkají do svých rovněž obyčejných hub. Snad je to také obyčej, ale obyčejný, nikoli národní.
Nechávám ženské ženskými a pcháč pcháčem a pokračuji v cestě k záložnímu místu. Chci se tam rychle podívat a jít zase rychle zpátky. Ale bloudím, hledám a nemohu najít. Teprve po delší době to místo nacházím. Ale nevím, připadá mi to tady jako v cizině, jako vyhnanství. Tady bych si rozhodně pohoršil a dlouho by trvalo, než bych se tady zabydlil, prošlapal nové chodníčky a zvykl si tady.
Je hezky a teplo. Snad konečně začne pořádné léto. Nebudu si je kazit zbabělým stěhováním sem do toho vyhnanství. Kdákání ženských teď prochází okolo. Vracím se zpátky do svého háje, kde je mi nejlépe. Ženské jsou pryč, jdu se podívat na ten nepořádek, který tam určitě nechaly. Samozřejmě, válí se tu po nich papírek z krabičky od cigaret. Však jsem to tušil. Škodou největší je však ten zničený pcháč. Toho je mi líto, ale dříve či později se jeho zničení dalo čekat; stačilo, aby tudy jednoho dne prošli lidé, s nimiž přichází jen neštěstí a zhouba.
Chvilku jsem si zde poseděl. Jakmile ty ženské odešly, už je tady zase klid a ticho. Všude tu poletují motýli, z nichž nejkrásnější je perleťovec. Vědí ti motýli, že mají dnes díky mně svátek?
Motýli jsou takové luční víly. Vždyť polský název pro babočku je rusalka (a rusky motýl je naopak babočka). Není to nádherné názvosloví? Řekněte mi, který národ kromě slovanského tolik ve své řeči projevuje svou nezměrnou lásku k přírodě!Jinak se řeknou motýli (kteří se v letu jakoby motají) v některých slovanských jazycích dosti podobně: polsky motyle, bělorusky matyli, slovensky motýle, slovinsky metulji, ukrajinsky meteliky; někteří Slované ale vlastní názvy nemají a používají přejaté cizí, například Srbové a Chorvaté mají leptiri, ale Makedonci říkají motýlům peperutki a Bulhaři peperudi (česky asi tolik, co polétavé perutě). Žádný jazyk na světě nedovede tak pěkně básnicky vystihnout křehkou krásu motýlů - jedině slovanský.
Vracím se zpátky do mého posvátného slovanského háje. Je hezky. Vytahuji věci ze stanu k usušení a jdu se opalovat. Zůstávám, kde jsem.

A neradím nikomu,
aby se přiblížil ke stanu,
jinak mu rozšlapu košíček
a nakopu pytlíček!

Zanedlouho slyším další lidské hlasy. Již druhá dnešní výprava. Tahle se však nebezpečně přibližuje. Honem utíkám úplně nahý ke stanu, abych se v něm případně schoval. Lidé se blíží, prohledávajíce okolí tak blízko, že je mohu vidět. Oni však nevidí ani mne, ani stan, ani věci rozvěšené po větvích. Přesto už už v jednu chvíli rozepínám zdrhovadlo stanu, abych do něj před nimi a jejich slídivými zraky na poslední chvíli skočil, kdyby bylo nejhůř. Čekám schovaný v podřepu v předsíňce a bedlivě hlídám každé zašustění, zapraskání větviček, každý zvuk i každý pohyb těch vetřelců. Napjatě čekám. Zdá se, že můj háj bez zájmu míjejí a pomalu se vzdalují.
Uf! Už jsou pryč, ale bylo to těsné. Dlouho ještě slyším jejich vzdálené povykování. Konec tohoto týdne je věru rušný - celkem tři houbařské výpravy během dvou volných dnů. Znovu chvilku uvažuji o přestěhování. Ale nakonec tam by to bylo jistě podobné. Když se přemnoží houbaři, je to s nimi stejné jako s každým jiným obtížným hmyzem - není před nimi úniku. I to sluníčko se před nimi schovalo za mraky. Pro dnešek je s opalováním konec. Doufám, že je konec i s těmi hmotařskými výpravami za vzácným pokladem z hub - do jejich nenasytných hub - alespoň pro dnešek.
A já myslil, že se tady budu nudit. S nimi tedy ne, s lidmi se člověk nenudí. Veselí, bezpečí, klidu a míru si člověk s lidmi neužije, ale aspoň se s nimi nenudí, byť by se nudil rád a nechtěl si s nimi hrát - častokrát.
Jdu obhlédnout škody. Nejsou tak strašné, jen obvyklý obrázek: prašivky rozkopané, jedlé houby poztrácené - jako když se přeženou nenažrané kobylky. Někdy to bývá i horší.
Teď mi přes cestu přeběhla v nejkratší vzdálenosti srnka. Srnec za ní ale nenásledoval; nebyly to přes tu blízkost žádné slepé námluvy. Poštěstí se tohle někdy těm zpovykancům? Těžko. Ty srnky teď musejí být také nešťastné z těch houbařů. Ale ty mají alespoň tu výhodu, že jenom poodběhnou jinam, kdežto já musím hájit stan.
Navečer už necítím člověčinu, a odcházím proto poněkud dál od stanu na poněkud delší pochůzku. Teď už snad mohu bez obav opustit háj nehlídán.
Toulám se pomaličku po mých tajných cestičkách. Na kraji lesa a kukuřičného pole je první moje zastávka. Sedím v lesíku na kořeni čelem k poli. Byl to asi uspokojivý pocit našich slovanských předků, když takhle jako teď já hledívali na svou vzrůstající úrodu, kterou sami zasili, sami vypěstovali a sami sklidili a kterou také sami dovedli ubránit před loupeživými vojsky nepřátel, kteří znali jen lup a válku, ale neznali tak jako Slované poctivou práci a mír. Ani dnes to není jiné; stále máme my Slované mezi ostatními národy světa výjimečné postavení: my jediní v klidu a míru pracujeme, vytváříme hodnoty, nikoho nenapadáme, a jiné nepřátelské národy, zejména západní, nás o plody našeho umu jenom okrádají. Inu, mají to s námi snadné: jsme rozdrobeni a nejednotni. Svatoplukovy pruty jednotlivě snadno zlomí každý lupič a kazisvět, avšak na prutech spojených zlomí se každému zloději jeho kradmá ruka a cizopasník ji stáhne kviče bolestí.
Pak jsem vyšel z lesíka na posečenou louku s rozestavenými kotouči sena. Vůně sena mně připomíná dětství. Tehdy zemědělské stroje nevytvářely ze sena kotouče, nýbrž malé kvádry, ze kterých jsme my děti stavěly obydlí a pevnosti, v kterých jsme si hrály. Dětství by bylo bývalo pěkné, ale vše kazila povinná školní docházka, učitelé a spolužáci.
Z téhle louky je pěkný rozhled na ty naše rodné milé kopečky. Když ukážete tyhle obrázky někde v cizině, tak nám všude naši krásnou zemi závidí řkouce, jaké že to máme štěstí, že můžeme žít v tak malebné a úrodné krajině. Kdo z nás domácích dá těm cizincům za pravdu? Já s nimi souhlasím, já zde žiji rád a bohatství naší země si vážím. Ty odporné vlastizrádce ve vládě naprosto nechápu. Ti jsou tak bezectní a zkažení penězi a mocí, že by za úplatek klidně prodali i svou vlastní matku, a zapomínají, že naše vlast je také naše matka, ba i víc než ta, protože je věčná. Nenávidím každého, kdo všechno - krásu země i národní dědictví - přepočítává jen na ty mizerné smradlavé peníze. Ano, peníze samy nesmrdí, jistě - ony totiž zasmrádnou až v hrabivých pazourech těch hnusných vlastizrádců.
Z louky je také dobrý výhled na blízký Hloušův rybník. Vůz je tam, je to dobré, protože on na houby zásadně nechodí, nýbrž jezdí. To jsou také takové velkopanské mravy zhýčkaných lenochů, které dost dobře nechápu. Jsou líní udělat krok, aby jim to jejich tlusté přežrané velkopanské břicho náhodou nesplasklo.
Dál už po louce nejdu, ačkoli by se po ní lehce dalo přejít až na vršek Jelínku. Ale tak daleko nechci zajít, a krom toho by mne mohl vidět Hlouš, a to jeho čumění bych nepřežil buď já, nebo on.
Dál na louce u lesnaté meze vidím běhat zajíčka a ze žita vyběhl právě srnec, přeskákal je několika hbitými skoky, načež zmizel v lesíku na pomezí vojtěšky.
Jdu zpátky do lesa, abych si tam poseděl pod stromem. Po delší době jsem zaslechl šramot. Mezi břízkami se proplétá jásavá hněď letní srnčí srsti. Je to urostlý srnec, který míří zřejmě na louku, z které jsem já přišel. Není to sice žádné blízké setkání, ale vidím ho dobře a zřetelně.
Odtud se jdu ještě jednou podívat na to záložní místo. Nejde mi to stěhování stejně z hlavy. Jednou tam budu musit tak jako tak přesídlit, až tam najdu nejvhodnější místo pro stan, vyšlapu si chodníčky a vyklestím si cestičky. Tento dosavadní les stárne, řídne, stává se vyšším a prostupnějším a nezvaných hostů v něm rok od roku přibývá. Tenhle je dobrý, mladý, divoký; vůbec tam nemohu nic najít a stále tam bloudím. Tam lidé jistě nepřijdou. Tam by mohlo být víc klidu i o houbách... Teď mi napadá, že ti houbaři jsou se svou hmotařskou zálibou nejen duchovně nezralí, ale oni se ještě ani nenarodili, jestliže chodí stále pohoubách.
Večer píši a pak poslouchám zase Kolo. Už je to trochu obehrané, ale pořád tahle skvělá slovanská hudba jitří mé city. Když hudba dohrála, je skoro půlnoc - čas jít do města pro nové zásoby.
Kolem mne to skučí, mručí, podupává, když jdu tmou lesem k městu. U kříže létá netopýr a kalousek už není sám: našel si družku, a tak tam teď kvílejí dva, jeden blízko zrovna kdesi nad mou hlavou.
Čistím lesní studánku, protože je znovu celá znesvěcena odpadky, a v Liboháji vyhazuji do odpadkového koše prázdnou láhev od kořalky. Tady to musilo vypadat!
Ve městě je klid a pusto, jen mi zase aspoň jeden kolař musil mermomocí přejet přes cestu. Hádejte, jste-li pověrčiví: kdo přináší smůlu - ten člověk na kole, nebo černý kocour na chodníku?

Úterý, 18. července 51
Svátek slaví Drahomíra, Drahomír, Drahomila, Drahomil, Drahuše, Milota a Miroslav.
Po jedné hodině v noci opouštím byt a s čerstvými potravinami vracím se do svého posvátného slovanského háje. Lidi nepotkávám, jenom vozidla, což je totéž.
Dopoledne chvilku drobně prší, po snídani dál dospávám probděnou noc i den.
Ve třináct hodin je hezky a teplo, ačkoliv předpověď počasí varovala před silnou bouří s deštěm. Nic takového ani podobného se nekoná.
Je pracovní den, nikde nikdo, a mně napadlo, že teď by byla nejlepší příležitost přestěhovat stan na to záložní místo.
Musím to udělat a chci to udělat. Tahle skrýš už dosloužila. Už tu bývá příliš rušno. Hlavně minulá sobota a neděle mi byla výstrahou.
Hned po rychlém obědě jsem se vydal ještě jednou a naposledy na průzkum. Už nebloudím a jdu najisto. Stejně jistě jsem zanedlouho určil nejvhodnější místečko pro nové ležení.
Je to tady dobré. Určitou známkou toho je náhodný zjev lesní kuny, která kolem mne těžkými dupavými kroky prochází, avšak mne zřejmě vůbec nevidí a klidně jde dál. Tak si počíná divoké zvířátko, které je tady doma a cítí se zde natolik jisté a bezpečné před lidmi, že úplně zapomíná na ostražitost. Snad tady budu v bezpečí před lidmi i já, divoký duch lesa Lešij.
Vzápětí nato se vracím na staré místo složit stan, který nakládám i s veškerou další výbavou do vaku, stan přenáším a stavím na místě novém.
Hotovo. Pěkně jsem se při tom uhřál a zpotil. Ale jeden stanový kolík pohřešuji. Asi jsem ho zapomněl tam. Musím ještě pro něj. To je tak, když si člověk nespočítá, kolik kolíků má mít. Mno nic, když je hlava blbá, nohy se nachodí. Chvíli hledám... Ejhle, tu je: zabodnutý v zemi!
Konečně je hotovo. Vytahuji pokrývku a jdu se bosý a nahý vystavit odpolednímu slunci. Panuje krásné, slunečné a teplé letní počasí. Ležím naznak ve vysoké trávě a dívám se do korun zdejších bříz. V sedu pozoruji rozličné motýly a lučního koníka.
A když se slunce začíná k večeru schovávat za okolní stromy mého nového posvátného slovanského háje, přehazuji přes kmen padlé, ale přesto živé břízky k vysušení pokrývku, na níž jsem ležel a seděl, a po malé svačince jdu klestit tajnou lesní cestičku ven.
Nedalo mi to moc práce. K okraji vyššího a řidčího lesa to není až tak daleko. Poslední úsek jsem pochopitelně nechal nevyklestěn, aby žádný člověk ani náhodou moji cestičku neobjevil a nepustil se po ní dál až k mému stanu ukrytému mezi hustými stromy.
Myslím, že mohu být se svým dílem spokojen. Zbývá cestičku vyzkoušet noční chůzí, ve tmě, jen při světle svítilny, zda nezabloudím. První příležitost k takové zkoušce mi poskytne dnešní noc, až půjdu k lesní studánce pro vodu.
Večer před západem slunce jsem ještě upravoval cestičku v tom přilehlém vysokém lesíku. Ale tam jsem měl práce málo; jen jsem odhazoval z cesty větvičky, šišky a klacky, aby byla chůze pohodlnější.
Po této prácičce jsem nevěděl, co počít, a tak jsem se šel podívat k silnici do Korouhve, co tam dnes v lese řezali pilami - bylo to slyšet až sem.
Našel jsem pět až šest čerstvých pařezů a hromady sypkých pilin. Po jednom z těch pařezů se procházela ruměnice pospolná, ale moc pospolná nebyla; byla tam sama jako já, tvor společenský, který není vůbec společenský.
Řádně se stmívá - a já teď nemám po ruce svou svítilnu. Nyní se ukáže, jak skoro potmě najdu svou novou cestičku... Ale ano, nacházím ji a bez potíží po ní docházím až ke stanu.
Horší je to hodinu před půlnocí za úplné tmy, osvětlené jen úzkým ostrým kuželem světla svítilny; les potom vypadá zcela jinak a já v něm trochu tápu. Mé nejisté kroky vedou k lesní studánce.
Na jednoproudé silničce, spojující samotu Jelínek s továrnou na výbuchy v Bořinách, se dnes pracovalo; spravovali tu její povrch. Tuhle malou, ale veledůležitou silničku snad opravují každým rokem, jen co se na ní objeví sebemenší škvírečka, důleček či trhlinka. Důvodem té zvláštní přednostní péče není samozřejmě nic jiného než to, že na konci té malé silničky bydlí sám velký starosta Políček. Tyhle směšné poměry jsou všude stejné. Každé město nebo ves je v zásadě malý či velký Kocourkov.
Obloha je jasná, temná, plná hvězdiček. Město, které mám ze sjezdovky pod sebou jako na dlani, je ztichlé, ale přece se ze zahrádek ozývá pahudba a pahovory lidí a nezbytné štěkání psů. Ještě že nejdu až tam.
Na zpáteční cestě už netápu. Čeká mne první noc strávená v mém novém posvátném slovanském háji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm