Misantrop: Lešij 21.

28. září 2017 v 21:49 | Misantrop |  Lešij

Středa, 19. července 51
Svátek slaví Zoroslava, Radomila a Vladislav.
V noci narazil do stěny stanu nějaký malý živočich, asi myška, a brzy ráno kolem dupala kopýtka nejméně dvou srn. Vyrostlo jim tu díky mně nové hnízdo a les ve mně získal nového obyvatele.
Spal jsem stejně jako v bývalém háji hlavou k západu, nohama k východu. Slunce mi tedy vstalo u nohou. Tehdy panuje ještě ranní chlad, a tak vylézám nahý ze spacího pytle jen proto, abych si odskočil na záchod, načež se znovu vracím do stanu a spím dál.
O desáté hodině dopolední pro velké teplo rozepínám spacák a dál ještě chvilku ležím zcela nahý jen tak na pokrývkách.
Zanedlouho už bude uvnitř stanu příliš dusno, aby v něm bylo příjemno setrvat, ačkoliv je umístěn v polostínu. Dnes bude totiž horko; takové velké horko, že i vně stanu dávám přednost pobytu na zastíněných místech a co nejmenšímu pohybu.
Vánek ovívá mé nahé tělo. Podle pohybu stínů přesouvám několikrát svou pokrývku. Slunce pálí a žhne. Nejlepší by to dnes bylo někde u vody. Po čistém modrém nebi letí černý čáp. Z polospánku mne náhle vyrušil lesní skřivan, který příliš zprudka zašramotil na větvi blízkého smrčku. Leknutím jsem se z leže vzepjal, čímž jsem polekal zase já jeho.
Vedro je na padnutí. Teprve později odpoledne se objevily nejprve jemné bílé obláčky, pak větší, až posléze se obloha zatáhla celá souvislou oblačností, skrze niž, jako skrz mlhu, dál prosvítalo to nemilosrdné pálivé slunce. Nakonec i ten mlhavý zářič zcela pohltily tmavé mraky. Teplo však trvá dál, třebaže teď už není tak nepříjemné. Teď je naopak velmi příjemné teplíčko a já dávám sušit pokrývku a vracím se do útulného stanu, jehož pohodlí si v teple dál zcela nahý užívám.
Večer se vyjasnilo, takže pokrývka dobře uschla, a když se slunce chýlí k západu, vycházím naopak já na malou procházku. Už mi to chybělo. Tohle nucené povalování mne nebaví věčně, takže vítám, že se ochladilo a mohu se pohodlně projít po lese.
Ve smutné vzpomínce na starý dobrý háj mířím právě tam. A ač nerad, přece musím přiznat, že starý háj byl lepší než nový. Uprostřed stanu je malý, zpočátku neznatelný hrbol, takže horní i dolní polovinu těla mám při ležení trochu níž, po stanu a do obuvi v předsíňce lezou mravenci, naštěstí jen ti malí černí neškodní, a v horkém dni je v stanu horko a dusno. Zkrátka nejradši bych se přestěhoval zpátky. Po prázdninách to možná udělám, až nebudou po lese chodit početné výpravy houbařů, a určitě hodlám využít mého starého dobrého posvátného slovanského háje příští rok na jaře, než začnou zase ty hrozné prázdniny a lesy se opět začnou hemžit tlupami houbařů.
O kousek dál jsem se usadil na moje oblíbené místečko pod smrkem, kde je široký výhled na březový luh, ale rostou tam v divoké změti samozřejmě i jiné stromy, jako jsou jívy, lísky či olše. Tady se hezky sedí, přemýšlí a pozoruje. A po chvíli už také vidím, že se nějaké chlupaté zvířátko prohání podrostem. Bude to veverka.
Mezitím se stmívá a přilétají první ptáci na svá nocleziště. Nadělají u toho rámusu, než se vzájemně pozdraví, popovídají si a usadí se na noc po větvích... Za sebou slyším kosa a před sebou nejen slyším, nýbrž i vidím dvě červenky.
Já už si půjdu také brzy lehnout, ale předtím ještě zajdu až na kraj lesa k vojtěškovému poli. Ptáci se chystají k spánku, avšak srnky právě naopak vycházejí z úkrytů na noční pastvu. Též zajíc teď asi zašustil v suché trávě podél cestičky.
Usadil jsem se pod borovicí proti západnímu obzoru. Slunce je dávno pryč, zanechavši za sebou na obloze jen ohnivý opar. A když se na tmavnoucím nebi posléze rozsvítí hvězda zvaná Strážce medvědice, obracím své kroky zpět do lesa a jdu si do stanu lehnout.
O půlnoci odcházím do města pro nové čerstvé zásoby potravin. Silnička je spravená ještě víc. Zbývá snad už jen natáhnout červený koberec pro veleváženého pana starostu. U kříže haleká sám opuštěný kalousek. Nic neztratil; byl sám - a je zas - jako já. Je věrný jen tomuto pochmurnému místu, lidužel ne tak opuštěnému, jak by si přál, protože se tu teď kácí hromadně stromy. Pro ten ruch se asi přes den pořádně nevyspí a pak musí ještě celou noc bez přestání halekáním strašit lidi. Taky to nemá lehké. Tlusté ženy to mají též těžké, ale ty jsou tlusté záměrně, aby se o nich nemohlo říci, že to jsou lehké ženštiny. Po cestě uklízím na dvou různých místech dva umělohmotné pytlíky - jeden u nešťastné studánky a druhý v staré lipové aleji - je noc pytlíků. Další pytlík jede na neosvětleném kole zřejmě z hospody, poněvadž je mu ulice úzká a šněruje jí jako tkanička obuví. Kdo ví, jestli se ten pytlík na konci také zauzlí? V sadech potkávám kunu. I v matném světle pouliční svítilny vidím, jak přede mnou šplhá na kmen stromu do výše mé hlavy, drží se tam všemi čtyřmi z druhé strany a zpoza kmenu na mne juká jako hravé dítě: "Kuk, tady jsem! Že mne nechytíš?" - Nechytím a chytat nebudu. Ale ten šplh bych se rád od té kuny naučil. Kuna skáče se stromu na zem a utíká do tmy. Dál jsou noční ulice pusté, až na dvě jediná vozidla na celém světě, která mně musí stůj co stůj zkřížit cestu při přechodu poslední překážky, jíž je silnice vedoucí směrem na Bystré. Jak smolně jsem vyšel, tak jsem přišel. Už abych odešel.

Čtvrtek, 20. července 51
Svátek slaví Česlav a Stojslav, ale dnes je hlavně staroslovanský svátek boha Peruna. Oslavil jsem jej slavnostní nahou koupelí a sluněním u přírodního rybníka za Modřecí.
Počasí zpočátku přálo, Perun byl dobrotivý. Jen škoda, že nesrazil svým bleskem s nebe ta nepřátelská letadla, která zase cosi rozprašovala. Prý to mají být nějaké látky určené k ovlivňování počasí. Možné to je, protože se záhy zatáhlo, zamračilo a ozval se hrom - ani o něm teď nemohu s jistotou tvrdit, zda ještě vůbec patří našemu hromovládnému slovanskému bohu, anebo Slovanům nepřátelským silám, které snad hodlají proti nám použít i počasí jako zbraň. Všechno nám berou, a nyní že by sahaly i na nejvlastnější projevy našeho boha? Vždyť bouřky a ničivé lijáky jsou v posledních letech jaksi až podezřele časté.
Nicméně voda byla báječná, teplounká, jedna radost s ní svým nahým tělem splývat. Břeh byl tentokrát posečený, z čehož jsem neměl příliš radosti ani pocitu bezpečí, ježto bylo na mne tím pádem víc vidět, nemoha se skrýt ve vysoké trávě. V mělké vodě na schůdcích jsem tentokrát viděl kromě žabek a pijavek též asi dva tři vodní plže s růžky z rodu plovatky bahenní. Na druhé straně poblíž rákosí plovala stará známá labuť a také jedni noví obyvatelé, kteří na tu dálku vypadali jako potápka černokrká s rodinkou malinkých potápčátek. A když jsem k rybníku přijížděl na mámině kole, zvedl se odtud právě velký dravý pták a kroužil mně nad hlavou.
Dřív než hrom ozvaly se však zemědělské stroje, které vjely na protilehlé pole, které začaly žnout. To už jsem se zvedal k odjezdu, ještě naposledy jsem se vykoupal, ve vzdouvajícím se větru jsem se sbalil, oschl a nerad jsem se opět oblékl. Stejně je zataženo a slunce nesvítí. Drobně dokonce začalo poprchávat a hromy duní. Ty stroje možná žaly hrách, který jsem potom při odjezdu ochutnal. Vybral jsem si jeden nedozrálý lusk s mladými hrášky. Chutnaly dobře.
Zanedlouho po mém návratu domů se spustil déšť. Perun se projevil - nebo že by nikoliv náš slovanský bůh, nýbrž zločinná mezinárodní sebranka jeho nepřátel za něj nyní ovlivňuje povětrnost? Perun aby to spral!

Sobota, 22. července 51
Svátek slaví Želislav a Milena.
Po jedné hodině v noci zkoumám z okna pokojíku čistý venkovní vzduch a vyrážím do zdánlivě tichých a pustých ulic městské prázdninové horečky.
Cesta začala dobře. Místo rozdrážděných vozidel mne tentokrát čeká na křižovatce sedící bílá kočička, která vyhlíží, jako kdyby se chtěla pomazlit nebo jít se mnou. Dívá se na mne a kousek mne doprovází. Mohl jsem ji aspoň pohladit, když už projevila zájem; ale jsem ospalý a kráčím dál a ještě dlouho se po ní otáčím a ona po mně.
Horečka prázdninového města, které nespí, se naplno projevila na konci ulice, kde jsem přešel přes cestu třem zpovykaným holkám, které tvořily stádo, jemuž jsem spěchal se vyhnout a nedat na sobě znát rozladění, jež mně způsobilo. A o čem že spolu rozmlouvaly? O bzdění, o prdech - i s názornými zvuky - takové jsou náměty hovorů našich panen! Tedy, ne že bych od nedospělých myslí dospívajících dívek očekával něco jiného než právě hlouposti a sprostosti, ale přece jen slyše je, přidal jsem do kroku, abych jim unikl. Vtip je v tom, že ony ty sprosťárničky nevymizejí z jejich hlaviček ani ve zralosti, ba stanou se jedinou věcí, na kterou budou myslit. Nečekal jsem od nich básničky ani písničky, ale sprostotu nemám rád. To vysvětluje, proč jsem zůstal v životě jakožto člověk mezi lidmi sám jako kůl v plotě. Lidé jsou nekonečně, nepředstavitelně sprostí: v mluvě, v hlavě i při veškerém svém konání. A nenávidíte-li tuhle sprostotu, nesnášíte i lidi - jako já je nesnáším. Doufám, že nikoli černá kočka přes cestu, nýbrž zlostí rudý Lešij znamená neštěstí.
Chata dole pod sjezdovkou je dnes v noci také osvětlena a veškerý neklidný ruch, hovory a křiky opilých lidí se zde jakoby slévají v jedno. Zhasínám raději svítilnu, abych nevzbudil jejich pozornost.
Povinnou smůlu jsem si vybral a dál už je cesta volná a klidná. Dnes poprvé mám vzdálenost z domu do mého nového posvátného slovanského háje kratší, neboť se nachází o trochu blíž. Stan je v pořádku, ale přisáto je k němu několik protivných slimáků. S odporem je sbírám a odhazuji v dál. Spal jsem dobře.
Brzo ráno se ozvalo zahřmění a spustil se déšť. Už zas. Nevadí, aspoň se pořádně vyspím až do oběda.
Odpoledne je hezky a sluníčko zase svítí a hřeje. Stan není těmi dešti nijak promáčen a jeho okolí je také poměrně suché - půda saje vláhu dobře, aniž by se tvořily vně nebo uvnitř stanu jakékoli loužičky.
Vstávám, abych něco podnikl ve věci těch nepohodlných dolíků pod stanem. Rozhodl jsem se je vycpat chvojím, kterého tu zbylo po proklesťování cestičky dost a dost. Nacpal jsem všecek chvoj pod stan a na dva pokusy jsem ho tam vhodně rozmístil. Teď už se mně leží ve stanu mnohem pohodlněji.
Je horko. Při práci jsem se značně uhřál a zpotil. Sedl jsem si proto do stínu skupinky mladých smrčků na jedno vyvýšené místečko, které připomíná ostrůvek. Připadám si zde jako trosečník, který by byl radši jinde, ve své původní vlasti, ale který si nakonec své vyhnanství zútulnil natolik, že se mu stalo novým domovem. Snad si na můj nový slovanský háj přece nakonec zvyknu.
Je hezky; tráva a půda jsou však dosud mokré, a tak se namísto obvyklého slunění jdu radši projít po mých tajných lesních cestičkách - po tomhle nedávném přestěhování na nové místo jejich délka a počet opět utěšeně narostly.
Jdu znovu ve smutném vzpomínání na staré místo. Tam jsem se usadil pod břízku, jednu z němých svědkyň a strážkyň posvátného háje, a oddal se mlčenlivému rozjímání. Před týdnem tuto posvátnost narušil nepovolaný vetřelec, jemuž jsou jakékoli duchovní záležitosti naprosto cizí, protože propadl nízké hmotařské zálibě, která ho přivedla až sem, na toto místo pro obyčejného smrtelníka zapovězené. Dnes je znovu sobota, v níž se nerobotá, a znovu jsem náhle zaslechl lidské hlasy. Vrah posvátného ducha slovanského háje se vrací na místo činu, aby se přesvědčil, zda jeho oběť dokonala? Zpozorněl jsem a naslouchám těm hlasům. Znějí ze směru od nedalekého kukuřičného pole. Že by opět ten hmotařský znesvětitel? Ne, nikdo se neblíží; hlasy putují dál. Ještě štěstí, že se ti lidé vždy dopředu ohlásí. Je mi to rozhodně milejší, než kdyby se tu náhle bez hlesu zjevili jako duchové; ale to by už člověk nebyl člověkem, nýbrž právě duchem - takovým, jako jsem já.
Zvedl jsem se také k odchodu jinam. Mám teď chuť svléknout ten propocený oděv a vystavit své nahé tělo chladivému vánku, což také po návratu ke stanu ihned činím.
Ale dlouho mně nevydržel ten nahý odpočinek pod šelestivými břízami a modrým nebem mého nového háje; obloha se zatahuje temnými mračny, hřmí a zanedlouho opět prší. Už zas. Pokud si dobře vzpomínám, dřív nebyly ty bouřky tak časté, jako jsou nyní, téměř dennodenní. Dříve taktéž hodně pršelo, ale bez hromů a blesků. Ne, tohle nedělá náš dobrý Perun hromovládce - to dělá celosvětový Kazisvět krutovládce! Tohle není slovanské - to je pohanské!

Udeří-li blesk,
není už cítit čistý voňavý vzduch,
nýbrž ropa a střelný puch.

Nic už není jako dřív - a nebude. Kdo to tak chce mít? Kdo si to přeje? Já ne. Přitom celý můj život směřuje k tomu, aby bylo všecko jako dřív. Někdo bude musit ustoupit. Někdo se bude musit vzdát. Já to nebudu. Já nikdy neustoupím a nikdy se nevzdám.
Večer po dešti se jdu znovu projít mokrým lesem. Slimáci se tu vyskytují v ohromném množství i ohromujících velikostech. Půjde-li to takhle dál, budou velcí jako já a ovládnou svět budoucnosti. Ale naštěstí nikdy nic nejde dál a všecko se jednou zastaví a promění - to je platná prvotní zásada pro všechno tvorstvo, nejen pro slimáky, ale i pro lidi. Ze současného dění budoucnost sice nevyvěštíš, ale dívej se dobře na dnešek, abys v něm uviděl věci budoucí, které se nikdy nestanou.
Další pohromu jsem objevil v úmyslně pošlapaných vysoko se pnoucích pcháčích. Kazisvět nejapný vtrhl do lesa - spaste svoje duše!
Jedna pohroma stíhá druhou. Zvýšený výskyt různých pohrom prý předchází velikým světovým změnám, převratům a válkám. Ovšem - ony je vyvolají, jsouce jich příčinou. Zaplaví-li naši krásnou slovanskou zem černí nepřátelští cizáci, stanou se pohromou, vyvolajíce tím velikou změnu, převrat a válku. Tak je to vždy: má-li být pohroma jakási zapravena, musí se cosi změnit; ale aby se cosi mohlo změnit, musí to být úplně převráceno; a převrátit cosi opravdu účinně může jedině válka. Přesně tak: Rozboř celý svět válkou - a začni budovat svět na jeho troskách znovu a lépe. Obávám se, že světová pohroma už dosáhla takových rozměrů, že jinak než světovou válkou zapravena nebude. Milý zlatý mír není pro každého; je jen pro mírné, není pro ty, kdož jsou pohromou pro tento svět. Pohroma musí dostat přes držku, aby byl konečně klid a mír.
Na okraji lesa pozoruji měnící se obláčky. Dva z nich tvarem připomínají zvířata. Ten větší je obrovský ještěr, který dští oheň. Od něj utíká pes, který se časem obrací, a změněn v krysu honí se za dlouhým zubatým ocasem pravěkého ještěra. Krysa se nakonec zakusuje do ocasu zlého draka a z hřbetu jí vyrážejí bělostná labutí křídla.
Stmívá se. Nitro lesa již tone v šeru. V něm jsem si povšiml pod nohama jakéhosi pohybu. Zastavuji se a rozsvěcuji svou svítilnu. Byla to malá ropucha, která na poslední chvíli uskočila z dosahu mé těžké obuvi. Ropucha nehybně kouká, co se děje. Prohlížím si ji. Tahle není onou strážkyní prahu; ta byla větší. Copak ta asi dělá? Jakpak se má?
Není to krásné, že si člověk vůbec pokládá takové otázky? A není to krásné, že člověk, který se proměnil v ochranného ducha lesa, zná a rozeznává jeho zvířecí obyvatele? Inu, myslím, že krásné to vskutku je. Lehkou a dobrou noc vám všem, kteří myslíte nejen na sebe, ale i na ostatní!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm