Misantrop: Lešij 22.

28. září 2017 v 21:53 | Misantrop |  Lešij

Neděle, 23. července 51
Svátek slaví Libor, Liboslav a Luboslav.
V noci jsem byl v Liboháji pro vodu a pak jsem spal jako zabitý až do poledne. Ve spánku jsem vnímal jen šramocení jakési myšky pod stanem - zřejmě ji zaujala ta vystýlka z chvojí - a dupání srnčích kopýtek.
V poledne vstávám jen proto, abych se najedl, a poněvadž drobně prší a chce se mně ještě spát, ležet a lenošit, pospávám dál.
Odpoledne je hezky, takže vylézám konečně bosý a nahý ze stanu a jdu se protáhnout na sluníčko. Na opalování to však není; je mokro a sluníčka je málo. Kromě toho mám teď po tom dlouhém odpočinku spíš náladu na toulky lesem. Proto si natahuji kalhoty, nazouvám obuv, oblékám vestu a vydávám se pomaličku na potulku po všech svých tajných lesních cestičkách i mimo ně.
Dnes se mně líbil hlavně rozkvetlý okraj kukuřičného pole, kde na různobarevné květy různých bylin usedali stejně tak různobarevní motýli a různí další majitelé žíznivých sosáčků, kterými dychtivě sáli rostlinné šťávy. Musím hodně namáhat paměť, abych to všechno živé sám pro sebe správně pojmenoval. Nejvíc se mně líbil vysoký porost fialově kvetoucích štětek, druhým jménem planých, pokud se nepletu. Hned vedle oplétají vysoké stvoly kopřiv opletníky sličné s překrásnými narůžovělými kalichy velkých široce rozevřených květů. Takovou rozličnou krásu neuvidíte ani v cizokrajném pralese - jen u nás doma, v naší krásné vlasti milené.
Ochutnal jsem také první dvě maliny, které uzrály v mém bývalém háji. Smutek, který po něm zbyl v mé duši, ještě bolí. Ale chodit sem mohu dál, tak co.
Myslil jsem na příčinu, která mne odsud vypudila, a náhle jsem si vzpomněl, že je neděle, že musím být zvýšeně obezřetný, ale že můj nos necítí žádnou člověčinu a že je naprosté ticho. Pouze kdesi v dálce se ozvalo slabé zahřmění. Mohl to být klidně hrom války, a já bych o ní tady ani nevěděl, leda by bouchla jedna z jejích pum přímo sem. Nevědět o světě je občas výhodné a vždy příjemné.
Slunce klesá níž a níž, mraky se přiženou na křídlech studeného větru a zase se rozplynou, na mé holé paže vkrádá se chlad, jenž poroučí chloupkům na husí kůži vstát.
Vracím se do svého nového slovanského háje a ještě dlouho se po něm procházím. Propletl jsem se jeho neprostupnými křovisky až k okraji, kde končí. Lidská noha sem dosud nevkročila a doufám, že ještě dlouho nevkročí. Žádný cizák nesmí porušit neporušenost této země a tohoto posvátného háje!

Sobota, 29. července 51
Svátek slaví Trposud - ten, kdo trpělivě snáší svůj osud.
Po celých dlouhých pěti deštivých dnech se vracím do svého posvátného slovanského háje. Už se mi po něm začalo stýskat natolik, že se má touha promítla do snu. Včera odpoledne jsem si hrál dokola hudbu ukrajinské skupiny Kolo, usnul jsem při ní a ve snu jsem se octl ve svém lese. Hudbu jsem vnímal dál, ale nezpívali v ní zpěvačky a zpěváci, nýbrž já. Zpíval jsem pod stromy jako nějaký účinkující v přírodní zpěvohře. A div nejpodivuhodnější byl ten, že jsem zpíval nejen dobře a správně, ale i ukrajinsky, a že jsem dokonce znal ta slova nazpaměť! To dokazuje, jak je člověk v bezvědomí neobyčejně chápavý, a probere-li se pak k plnému vědomí, stává se obyčejně nechápavým a úplně nevědomým.
Doma jsem měl krom starostí o staré dobré rodiče hlavně starost o stan, jestli se do něj neprokousává myška a jestli chléb, který jsem tam nechal, nemizí v jejích útrobách nebo se nekazí, netvrdne či neplesniví. Ale ukázalo se, že mé starosti byly liché; žádná myška se do stanu ani pod něj nedostala a chléb, ač s den prošlou spotřební lhůtou, je stále dobrý a chutný. Trochu jen v láhvi povadla čerstvá chuť živé vody, která je rovněž stará již týden, ale pít se dá.
Co se týče cesty, která připadla znovu na horečnatou noc z pátku na sobotu a která začala ohnivým nebeským úkazem velké dlouze padající hvězdy, byla podle očekávání opět hrozná. Před druhou hodinou noční se teprve vrací dolní soused z hospody, chvilku předtím, než opouštím byt já. Tlupy opilců, kteří ničí svá mladá těla a mozky, nedbajíce dávných slovanských zvyků a obyčejů a života v střídmé střízlivosti, potloukají se neklidnými nočními ulicemi. Na dva mladé opilce jsem samozřejmě také narazil. Stáli za rohem s láhvemi v rukou a hlasitě hovořili. Mne si naštěstí nevšímali, ale stejně jsem kvůli nim raději přešel na druhý chodník. Odkudsi zdálky zaznívá nespícím městem živá hudba a další hudba - jenže neživá - se nahlas line přímo z jednoho pootevřeného okna. Další opilec se potácí tmavou uličkou směrem ke mně. Hrůza. Hrůza jako ve zlém snu. Tyto potácející se trosky, tyto zatemnělé stíny mají být lidé? To mají být ti světelní Slované, kteří světlem svého ducha mají zachránit celý svět? To má být ten mladý, silný, zdravý a uvědomělý slovanský dorost, budoucí naděje našeho božského rodu? To má být ta česká mládež, která má jednou svou vlast budovat a bránit proti všem nepřátelským cizákům? Mám věru veliké pochyby a obavy o budoucnost a směřování našeho národa, jestliže jeho mládež vypadá takhle zbědovaně. Rozhodně na ni není hezký pohled.
Ale dál v Liboháji už je pusto a klid a já se snažím zapomenout na neštěstí, které stíhá moji zemi a můj lid nemilovaný. V tomhle ubohém stavu je nerad vidím a nemám je rád. Chci je milovat čisté a bystré, jako jsem já. Proto o mně říkají, že mám rád jen sebe a že lidi nenávidím. Není to tak úplně pravda. Ve skutečnosti nenávidím pouze všechno špatné. Mohu snad za to, že všecko špatné se soustředí právě v lidech, které tudíž nemiluji?

Ale co mám na nich milovat -
tu jejich špínu a tupost snad?

Les je po deštích celý rozbahněný, cestičky rozježděné od těžkých i lehkých kol, všude špinavé louže a odpadky. Stan je celý olezlý hnusnými slimáky, potřísněn jejich trusem a poskvrněn jejich perleťově lesklými stopami. Ale uvnitř je díky podloží z chvojí sucho, měkko a útulno. Ukládám se k spánku rozradostněn, že jsem se na příští dva dny zbavil všech lidí, že jsem konečně zase v lese a že můj stan i všechno uvnitř něho je v pořádku.
Ráno je hezky, ale ještě příliš brzo a chladno na vstávání. Teprve k polednímu, kdy sluníčko protepluje vnitřek mého pohodlného stanu, rozepínám vchod a chystám se ven. Z obuvi právě vylézá slimák, puzen zřejmě, tak jako já, stoupající teplotou. Další dva či tři slimáky vyskytující se okolo s odporem odhazuji dál od stanu. Sahám rukou na lesní půdu - je vlhká, na opalování to dnes nebude, snad až po týdnu suchého počasí, mám ten dojem. Letos je prostě mokré léto - to už tak někdy bývá.

Hlavně že jsem v lese
a že tu vůbec mohu býti.
Musím lesu vysloviti
své každoroční velké díky.

Děkuji a jsem ti vděčen,
posvátný slovanský háji,
příbytku mého bytí,
že tu mohu býti
a že mi skýtáš krytí.

Staří slavní Slované znali tuto vděčnost, kterou právě takto básnicky projevuji. A jedině Slované proto také děkují hned čtyřmi možnými slovesnými způsoby: buď česko-slovensko-polsko-bělorusky projevují vděk, nebo rusko-ukrajinsky přejí děkovanému, aby jej spasil či chránil bůh (spasi boh; přičemž stejné české rčení "chraň bůh" má spíše odmítavý smysl), anebo srbochorvatsky chválí či makedonsko-bulharsky darují na oplátku blaho čili blahodávají.
Být vděčni - přírodě za její nezištné dary a dobrým lidem za nezištnou pomoc - to je jedna z našich nejlepších slovanských vlastností, kterou bychom neměli ztrácet, nýbrž ji naopak rozvíjet. A není chybou té vlastnosti ani vinou jejích nositelů, že právě vlastnost z nejlepších bývá nejvíce zneužívána, a to právě těmi, kdož neznají vděk a neznají nezištnost. Takovým lidem je záhodno se vyhnout a odhánět je od sebe. Já vděčen jsem - a sice nezištně.
Toulám se lesem po tajných cestičkách. Panuje ticho - spíše stísněné než uklidňující. Ten jarní veselý rozruch, který skýtal tolik radostí a nadějí, už není; ten se vrátí až napřesrok. Vrátí se s ním i lesní holoubek, který tu leží mrtvý, bezduchý a zčásti již škubaný. Jeho sivá pírka tu leží poházena na třech místech, zatímco na jeho nehybné bezhlavé tělo se vrhají brouci a mouchy. Všechno se vrací a nic netrvá beze změny.
Veselejší obrázek poskytují pestří motýli a také krátké setkání s plavmoskokou srnkou, která ukonejšena tichem a samotou překvapena jest mnou, před nímž prchá.
Druhého dnešního srnečka jsem viděl o něco později, avšak o dost déle a též o mnoho blíž. Postával jsem tiše v lesíku při okraji louky, když jsem uslyšel zvuky, jako když kdosi chraplá, sípá a odfrkuje. Strnul jsem, naslouchám, ale nevím, které zvíře ty podivné zvuky vydává - mohlo to být i divoké prase. Čekám dál naprosto nehybný, kdo se ukáže. Strašidelné zvuky se přibližují a už vidím srnčí běh, vzápětí celé tělo a hlavu s parůžky. Srnec se blíží přímo ke mně! Stojím jako zařezaný, nevěda, co počít, a tak prostě stojím dál a jsem zvědav, kdy si mne ten mladý srnec konečně všimne. Ten však jde dál přímo ku mně, hledí do země a chrochtavě posmrkává. Nevím, zdali mohou mít srnci také rýmu, ale tenhle ji očividně měl silnou jako trám! Voda mu čůrkem tekla od čumáčku a oči měl zakalené. Viděl jsem to dobře a zřetelně, vždyť byl teď na pouhé dva kroky ode mne! Stále mne však neviděl, ačkoli byl tak důvěrně blízko. Neviděl mne, nerozlišil od okolních stromků a keříků, zato však ucítil. I když měl ucpaný čenich rýmou jako trám, přece nevidomým čichem rozpoznal můj lidský pach, náhle se zastavil, přikrčil, zadními běhy skrčenými pod sebou připraven vyskočit, slepě se ohlédl a nato pádil dupavě zpátky lámaje cestou větvičky. To bylo dobrodružství!
Začínám mít hlad, a tak hledám a ochutnávám maliny. Ale letos je jich málo. Maliny jsou pravé naše slovanské plody; ve všech slovanských jazycích se jmenují podobně a dokonce i neslovanští Maďaři převzali slovanské pojmenování malin od svých sousedů, říkajíce jim málna.
Vracím se zpátky do stanu, odkud právě odlétl nějaký ptáček. Tam jím a potom ležím a ptáčci družně štěbetají, posedávají a poletují okolo. Tlukot jejich čiperných křidélek je jediným zvukem, který oživuje to letní trochu stísněné ticho lesa. Tihle neposední ptáčkové představují milou společnost, která vždy potěší. O lidech tohle říci nemohu. Naštěstí sem do lesa dnes žádní nepřišli.

Neděle, 30. července 51
Svátek slaví Bořivoj, Bořislava a Ludomyslav. Dnes je také výročí památného prvního pražského vyoknění z roku 1419. Volám "opakovat, opakovat!"
Ráno je krásně, na obloze ani mráček. Nečekám na nic, svlékám se donaha a jdu se slunit. Ranní sluníčko příjemně hřeje do zad. Se stoupajícím sluncem a stejně tak stoupající teplotou mne začíná stále víc a víc štípat pot, a vyhledávám proto zastíněnější místa. Leká mne ještěrka šelestící v trávě a já se ohlížím, není-li to snad nějaký had - letos jsem ještě žádného neviděl, to je divné. Bosý a nahý užívám si teplého - a hlavně suchého - letního dne, střídám místa, zkouším to tu i onde, někde si sednu, jinde si lehnu, a takhle mi příjemně ubíhá den.
Odpoledne asi ve tři hodiny se jdu do stanu napít a naobědvat, je mi uvnitř příjemně, říkám: pohovíš si, lehneš si na chvilku - načež jsem usnul sladkým spánkem, tak jak jsem byl, to jest zcela nahý, a procitl jsem až o čtyři hodiny později o sedmé večerní, kdy už se slunce kloní k západu. Okolo stanu zase dovádí a ševelí ptáčci, je slyšet sykání a třepot křídel protahujícího hejnka sýkorek a mně se ani nechce bdít a vstát.
Je stále krásné teplíčko. Oblékl jsem si jen kalhoty a vestu, nazul obuv a jdu na procházku. Už se pomalu šeří, alespoň tady v lese, ačkoli slunce ještě nezapadlo, ale dnes poprvé si uvědomuji, že se dny krátí.
Ouha! Málem jsem teď šlápl na slepýše! Had to sice není, spíš beznohá ještěrka, mnoho slovanských jazyků jej dokonce nazývá červem, ale stejně jsem se lekl. Chvilku jej pozoruji. Leží nehybný, středně velký a hlavu schovává pod list mochny. Nejblíže českému pojmenování je bulharské slepok a slovenské slepúch, polsky je to padalec.
Slepýš není ani červ, ani není slepý, což je dokladem toho, jak naše omyly přecházejí natrvalo do naší řeči a stávají se pevnou součástí národního jazyka. Jak potom nemáme být omylní, když z omylů se skládá již samotná naše slovní zásoba?
Což mne přivádí k úvaze, že náš jazyk utváří naše myšlení víc než si myslíme. V kladném smyslu to může působit tak, že hovoříme-li rodnou řečí, naučí nás milovat rodnou zem. V záporném smyslu to může vést k pohrdání vším domácím, k světoobčanství a nakonec k vlastizradě. To vidíme najmě u našich duševně pracujících, kteří se jak známo rádi vyjadřují mnohdy tak nadbytečnými cizími slovy, až je jejich řeč nejen nesrozumitelná a neživotná, ale i nehezká, ačkoliv pro každé cizí slovo máme odpovídající hezký český výraz, a nemáme-li jej, pak je to jen a jen chyba našich překladatelů, spisovatelů, novinářů a jazykovědců, že takový český výraz neobjevili, nevynalezli a nepoužili. Nadměrné používání cizích slov vede nakonec rovněž k zradě vlastního národa. Vidíme to nejen u již zmíněných duševně pracujících, mezi nimiž je vlastizrádců nejvíc, ale i u naší mládeže, která je vyučována již od prvních dětských krůčků cizím jazykům, ale nikoli už správné češtině a správnému pravopisu. Výsledkem je opět její zcela vlažný vztah k vlastní zemi, národu a řeči, což znovu vede až k zločinu nejhoršímu, to jest k vlastizradě.
A odtud přecházím volně k další úvaze, proč jsme my Slované tak chytří a uvážliví, že každé dějinné pohromě odoláváme nejdéle, podléháme jí ze všech národů nejpozději, a přece vždy nakonec nad ní vítězíme. Odpověď je tak říkajíc přímo nasnadě, hovoříme-li o vlivu jazyka na myšlení: je to proto, ježto náš jazyk je tak složitý, popisný a přesný, že jeho používání přímo podporuje správné myšlení. Proto svět, který používá jako jediný všeobecný dorozumívací jazyk jednoduchou a nepřesnou angličtinu, nutně hloupne a tone v šílenství. Záchrana národa, jakož i celého světa, tedy spočívá v udržování a v zdokonalování národních jazyků, hlavně takových složitých a významotvorných, jako jsou jazyky slovanské.
Opatrně slepýše překračuji a vyhlížím ven ze své husté lesní skrýše, je-li vzduch čistý. Je to dobré, nikde nikdo. Líbí se mi, že je odsud dobrý rozhled do sousedního vysokého lesa, takže kdyby se tam někdo náhodou potloukal, snadno bych ho uviděl.
Jdu po mých tajných cestičkách směrem k bývalému ležení. Mrtvý holoubek už tu není, zbyly po něm jen hromádky peří, porůznu rozeseté po lese, podle toho, kde ho kdo ožíral anebo táhl pryč. V přírodě nic nepřijde nazmar.
Našel jsem také pírko sojčí, překrásně ozdobné, ale zanechal jsem je tam, kde jsem je objevil, protože takových už doma mám...
A co se týče těch pírek, mne baví spíš vyhledávat si na hraní taková pírka, která po vyhození do vzduchu různě létají, plachtí, vrtí se, pohupují či padají k zemi opisujíce větší nebo menší kruh. Mnohdy lze touto prostou a nenákladnou hrou užít mnoho zábavy. Myslím, že tahle zábava patří mezi vůbec nejstarší a nejzákladnější přírodní hry, jimž se naši slovanští předkové věnovali. Rozhodně je to lepší zábava než války, rvačky a lov zvěře.
Poseděl jsem si pod břízkami na místě, kde jsem se obvykle sluníval. Stejně to tady bylo nejlepší. Vzpomínám si, že ani tady jsem si zpočátku nemohl zvyknout. Tak je to se mnou vždycky a stejně tak s místy minulými i budoucími. To dělá ta naše slovanská věrnost domovu. Jsme nadáni duchem zachovávajícím, nikoli měnivým. Naším živlem je stálost a trvání, nikoli překotné změny. Ty vedou jen k horšímu, jak je vidět v současném světovém dění. Proto jen my Slované dovedeme těmto nešťastným změnám nepodléhat tak lehko jako pírko, s nímž si pohrává sebemenší vánek.
Pokračuji dál v pouti zšeřelým lesem. A další slepýš pod nohama! Dnes už druhý! Tenhle je menší a zřejmě bystřejší, protože sám svým pohybem mne na sebe upozornil. Nyní však také znehybněl. Možná je tím poslušen nějakého obranného popudu, podobně jako si brouci hrají v nebezpečí na mrtvé. Chvilku se na něj dívám a pak jej překračuji a pokračuji dál tmícím se lesem až k jeho okraji.
Přivábila mne sem vůně čerstvého sena. Vystupuji ze tmy lesa na posečenou večerní louku osvětlenou zářícím půlměsícem. Vlahost noci a vůně sena mne lákají pustit se dál po louce podél lesa. Napadlo mi, že o noci, jako je tato, by měla být slavena nějaká slovanská přírodní slavnost. Možná se letní kupadelné svátky nekonávaly pouze v jediný den a noc, ale spíše vždy, když k oslavám tepla přírody vybízela sama překrásná noc, jako je tato. Já tedy slavím, alespoň v duchu.
Procházím se po louce, tak volně a klidně, jak lze jen po setmění. Na kraji lesa tu rostou krásné břízy. Bříza - bílá říza. Kdybych dnes uviděl břízu poprvé v životě, ustrnul bych asi nadšením, jaký překrásný strom to je. A to je strom náš domácí, ryze slovanský, však se také řekne ve všech slovanských jazycích shodně, pouze s nepatrnými obměnami; žádný jiný strom není tak krásný, s bílou korou a křehkými zelenkavými lístky, které se chvějí a brzy z jeseně opadají. Jsme si vůbec vědomi té nesmírné krásy, která je vlastní pouze naší krásné slovanské zemi? Víme vůbec o tom, jaká bohatství a nádheru nám poskytuje naše drahá vlast? Myslím, že pokud ano, tak ne dost, a je proto nutno si je stále připomínat. Zvlášť v poslední době se na krásy naší domoviny nějak pozapomíná. Lidé utrácejí peníze v cizině, kde je mnohde navíc pro našince velmi nebezpečno, vozí tam našim nepřátelům své peníze, a přitom je u nás doma tolik netušených krás a stále ještě bezpečno, ač okolní svět se topí v krvi.
Na závěr své procházky se opírám zády o borovici na opačném konci lesa s výhledem na západní obzor. Příznačně se tam blýská. Ale nikoli na lepší časy. Blýská se tam, ale nehlučně; zvuk bouře až sem nedoléhá. Zatím. Tady vládne klid a mír. Zatím. Kéž by to tak zůstalo napořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm