Misantrop: Lešij 23.

28. září 2017 v 21:58 | Misantrop |  Lešij

Pondělí, 31. července 51
Svátek slaví Dyslav a Lubomír.
Poslední červencový den konečně začaly každoročně opakované a dychtivě očekávané "psí dny" - dny mimořádných letních veder. Nevím, zda Slované tyto horké dny nějak nazývali, určovali či slavili anebo si je vůbec nějak připomínali nebo vnímali. Vím jen, že Rusové po nich pojmenovali prázdniny, ale nikoli ze slovanského základu, nýbrž z latinských slov diescaniculares - "psí dny" čili poruštěně kanikuly. Já osobně tyto dny vždy s nadšením vítám a slavím.
Tento první psí den jsem strávil u mého oblíbeného rybníku, a to - jak jinak - nahou koupelí a sluněním. Nebyla to však vydařená slavnost. Nejdřív zase pravidelně kolem jedenácté tudy projel do lesa kdosi na kole s pohonem (na motorce), když se nejdřív zastavil na kraji lesa, odtud na mne chvilku zíral; vzápětí po něm přijel nakladač, aby naložil na vůz klády - to mu trvalo asi hodinu; zanedlouho přijela sekačka sekat trávu - asi půl hodiny; a příslovečná poslední kapka, kvůli níž přetekl pohár, byl zabloudivší kolař, který se zničehožnic objevil u mne na břehu, kde jsem ležel právě zcela nahý na břiše, prošel okolo mne, a když viděl, že jsem zvedl rozmrzele hlavu, ptal se po cestě na Baldu. Ochotně jsem mu ji ukázal, ale náladu jsem měl už pro dnešek nadobro pokaženu. To byla ta poslední kapka, poslední mocný popud, abych se zvedl a odejel pryč. Stejně už byly dvě hodiny odpolední a dostával jsem pomalu zase hlad - jablkový koláč a vanilkové sójové mléko byla příliš střídmá svačinka. Příště zkusím jiný z mnoha zdejších rybníků - tady je na mne nějak moc rušno.
Ale nebylo to zase tak zlé. Koupal jsem se a opaloval v přírodě zcela nahý, tak jak je to jedině nejpřirozenější, nejsprávnější, nejzdravější a nejpříjemnější, a kromě toho jsem také viděl mnoho zajímavých zvířat, například šest bílých volavek, jednu malou užovku podplamatou, která plovala ve vodě (můj první letošní had!), a dále obvyklé kachny, lysky, labuť a velkého dravého ptáka, který kroužil nad tím vším. Nebylo to tak špatné.
Na závěr jsem ještě po cestě lesem sebral starou zmačkanou tamo se povalující umělohmotnou láhev a ve vesnici jsem ji ukázněně vyhodil do třídicí nádoby. Moji zemi, moje lesy chci mít čisté, vždyť je to můj domov. Ty neukázněné děti naší překrásné české země, které ji špiní a jí si neváží, snad jednou také dospějí a dorostou k téže lásce, jakou chovám k naší vlasti já. Vždy tu ostatně budu já, zlý duch slovanského lesa, abych všecky lidské dareby, jakožto osoba starší, vývojově vyvinutější a rozumnější, neustále upomínal a káral.
Doma nám do ložnice vlétlo otevřeným oknem obrovské zelené saranče. Máma mne volala, co že to je. Prohlásil jsem, že tak velké saranče jsem ještě nikdy nikde neviděl, načež jsem je chytil a vyhodil prudce z okna ven. Saranče ve výšce rozkmitalo svá malá křidélka a uletělo. Úchvatné. Co ještě přinesou letošní psí dny?

Úterý, 1. srpna 51
Svátek slaví Ludomír, Ludomíra a Rohslav.
Začal druhý prázdninový měsíc srpen, který Poláci nazývají rovněž sierpieň, polští Kašubové zélnik, zelan či také sěrpiň, Ukrajinci serpeň, Slovinci veliki srpan, Chorvaté kolovoz, Bělorusové žniveň, Lužičtí Srbové žněnc nebo jacmjeňski (podle ječmene); všechny názvy nějak souvisejí se žněmi, jen staří Rusové, Srbové a Bulhaři nazývali srpen zarev, prý podle milostného řvaní jelenů, kteří přicházejí v této době do říje.
Asi o půl druhé hodině noční vycházím spoře oděn do vyhřátých ulic města, kde směstnáni žijí ubozí lidé. Zdá se, že již spí, ač zdání vždycky klame - zvlášť o těch hrozných prázdninách. U sousedního domu si spolu hrají dvě bíločerné kočičky. Tmuprozírající očka se jim lesknou a přede mnou utíkají, ale zrovna vždycky tam, kudy vedou mé kroky. Nakonec se schovaly pod stojící vůz a nechaly mne projít.
Pod stromořadím je pusto a prázdno, cesta volná. Jako obvykle potkávám jediného nočního chodce na rohu křižovatky vedlejší ulice a hlavní silnice. To je hrozné, tady vždycky na někoho narazím, i kdyby byla nejpustší noc! U nás na předměstí je klid, ale tady u východu z města se ozývá stálé hulákání ožralů. Co to s těmi lidmi je? Vždyť je to už choré, jak nezřízeně chlastají a řvou noc co noc! Řekněte mi, do čeho se chtějí vlastně propít? Do zapomnění? Do zhloupnutí? Do smrti? Nechápu to zvlášť v dnešní napjaté době, kdy není ničeho více třeba, jako právě vystřízlivění - doslova i v přeneseném smyslu. Vždyť právě proto, že naše zlá doba přímo vybízí k zapomenutí, je nejvyšší čas přestat se opíjet nepravými nadějemi a sny, podívat se pravdě zpříma do očí a začít brát život vážně. Musíme si uvědomit, jakým nebezpečím jsme dnes vystaveni: temné síly nového světového řádu nás chtějí uvrhnout do bídy, úplně zotročit, zničit naši národní samostatnost, vyhladit naše ušlechtilé bílé plemeno jako celek, a Slovany zvláště, a nahradit nás dováženými muslimy a černochy a úplně přepsat dějiny, aby o nás nezbyla nikde ani zmínka. Válka je na spadnutí, je doslova za dveřmi, v podstatě už probíhá, majíc své prvé oběti, a co uděláme my - my se budeme dál vesele opíjet, nerozumně výskat a bezstarostně skotačit? Krutý náš nepřítel nás otevřeně hodlá učinit otroky a cizinci ve vlastní zemi, chce nás vybít! Někdo by měl konečně už dostat rozum a dělat si starosti. Lidé by se měli probrat, nebo se jednoho dne probudí do velmi ošklivé skutečnosti a nikdo a nic je pak nezachrání. Ani ten chlast už třeba nebude - i když ten ano, ten bude vždy, ten se jim hodí k otupování lidí... To je hrozné, jak jsou někteří lidé hloupí ještě i tváří v tvář tak vážnému národnímu ohrožení!
Les ponenáhlu vysychá. Je teplo. Vlezl jsem do stanu a shodil se sebe veškeré oblečení. Úplně nahý usínám, aniž bych se přikryl. Teprve k ránu jsem přes sebe přehodil cíp spacího pytle.
K polednímu už je v stanu horko a dusno. Stále bosý a nahý vylézám ven a stelu si z pokrývky a spacího pytle pelíšek v ostrůvku toho nejstínovatějšího stínu. Zde vydržím celý horký den.
Dnes poprvé, díky tomu báječnému počasí, mám konečně pocit, že si tu na novém místě zvykám a že to tu začínám mít rád jako svůj nový domov a nikoli už vyhnanství. Starý háj je zapomenut, ať žije nový!
Pro svůj venkovní pelíšek jsem si našel velmi dobré a rovné místečko, vlastně místečka dvě, když to prvé příliš spalovalo nemilosrdně pálící slunce.
Zlaté slunéčko! Je hezké, že tak hřeješ, že nemusím mít na sobě ty protivné šaty, ale tvým přímým paprskům dnes své nahé tělo raději nevystavím. Jsem seveřan, běloch, Slovan; na taková vedra nejsem přizpůsoben, a v chladném stínu je mi tudíž lépe. A lépe je být sám a v soukromí v lese, k tomu rodem Lešijů uzpůsoben jsem, než být někde na veřejném prostranství u vody. Sem nikdo nevleze, tady mohu být úplně klidný a bezpečný. Nevzpomínám si, že bych byl kdy u nějaké vody, aniž by mi tam někdo nevlezl. Ať jsem byl kdekoli, vždycky mi dříve nebo později nakonec někdo svým neomaleným příchodem zkazil mé nahé koupání. Tady v lese mohu být nahý celý den i noc, a další den třeba též, a nikdo mne neruší. V lese je to nejlepší.
Nebe je bez mráčku, vítr povívá stromy a příjemně ovívá mou nahotu. Jsem nahý lesní mudrc. Sleduji zdánlivý pohyb slunce po obloze - ano, zdánlivý, neboť v pohybu je Země. Zamýšlím se nad tím, jaká že síla to neustále kvedlá mořem všehomíra, že se tento nikdy nezastaví. Otázka je jako vždy již odpovědí a na nejsložitější otázky jsou vždy nejjednodušší odpovědi. Hýbe se všecko - i nejmenší částečka hmoty, ač zdánlivě v mrtvolném klidu, se stále a bez popudu hýbe jako živá. A co je jako živé, to je živé doopravdy. Jak by se nepohybovalo všecko ve velikém nekončícím vesmíru, když kmitá jako živá i nejmenší částečka hmoty? Celý vesmír je jediný hybný živý útvar - a já jsem jeho živá součást, která se točí nesmyslně s ním.
Nebe je bez mráčku - a bez letadel. Jen jednou zaburácela stíhačka, ale po nepřátelských letounech není dnes ani stopy. Ne jako včera, kdy bylo postřikujících letek opět plné nebe. Povětrnostní podmínky a vzdušná vlhkost jsou stejné, jakost paliva a pohonu nerozhodují nebo jsou také stejné. To nejsou obyčejné stopy par. A kde se tady vůbec bere tolik letadel v jeden den a druhý den žádné? Už tato skutečnost je krajně podezřelá. Na stránkách letového provozu tahle divná letadla nenajdeš. Je to tajná činnost, ale očividně zřejmá. Jsou i jinak chytří a soudní lidé, kteří dosud nevěří na tuto záškodnickou činnost, a potřebují mít o ní důkazy. Asi nejsou tak chytří a soudní. Důkazem je samo nebe. Stačí zvednout hlavu k výšinám a porovnávat. Až jednou vyjde pravda najevo, jakože už zjevná je, budou se všichni ti chytří a soudní divit, jak mohli být tak slepí a hloupí.
Avšak dnes je čisté nebe nad lesem. Nikdo sem nepřijde. Jen jednou jsem se lekl, že někdo jde na houby, ale byl to naštěstí jen zatoulaný srnec, který zadupal kopýtky v trávě a přešel bez povšimnutí kolem mého stinného ostrůvku.
Komáři vymřeli horkem a suchem. Viděl jsem jen tři, a všichni zaplatili krví za to, že dostali chuť na mou krev. Z toho ať si vezmou ponaučení ty národy, které nežijí z vlastní poctivé práce, jako my Slované, nýbrž z lupu a obchodu aneb z loupežného obchodování a obchodních loupeží. Také jejich čas se nachyluje a ony brzy poznají, že budou musit buď zemřít, nebo se naučit živit vlastní tvořivou prací. Teprve potom zavládne na celém světě pravý slovanský mír.
Dnes budu snad nocovat pod širým nebem. Sluníčko už zapadá a mně se stále nechce do stanu, stále je mi v pelíšku ve stínu stromů příjemně. Teprve když tmavne les, vlhne půda, drobný hmyz lechtá a slimáci se rozlézají, teprve potom se uchyluji na nadcházející teplou noc do svého mnohem pohodlnějšího stanu. Před usnutím jsem si ještě vyposlechl několik hudebních skladeb, které náhodně vybral můj kapesní počítač.

Středa, 2. srpna 51
Svátek slaví Střezislava.
V noci jsem byl dvakrát na záchodě; noc byla teplá, bezhvězdná. Chvíli jsem pokaždé zcela nahý a bosý postál pod tmavou oblohou uprostřed přátelského lesa, kde hebká travička hýčká má bosá chodidla a teplý vzduch hladí mou nahou pokožku; vychutnával jsem si ten božský, skoro nelidský pocit bezmezné volnosti. Teď bych mohl dělat cokoliv mne napadne, jít kamkoliv mne bosé nohy ponesou, zcela nahý, zcela volný, naprosto svobodný. A najednou jsem si uvědomil, že mé vůli se nekladou žádné podmínky ani meze už nyní, už dávno, a že přece už dělám, co mne napadne, a chodím si, kamkoli mne bosé nohy nesou; donesly mne sem, do tohoto posvátného slovanského háje - co bych mohl chtít víc? Nemám žádné jiné přání, než dosíci stavu, v němž se právě nacházím - lze od života žádat ještě čehos víc? Jsem dokonale šťasten.
Ráno je stále dlouho pod mrakem, až v poledne se souvislá oblačnost protrhává a vysvítá opět milé sluníčko. Ve stínu stelu si svůj oblíbený pelíšek a rozespalý snažím se ještě trochu spát. Ale už to nejde.
Jsem zase nahý lesní mudrc. Oči se mi otvírají a zírají do nebe. Cítím, že kdybych takhle zíral do nebe nepřetržitě aspoň sto let, načerpal bych shůry všecku moudrost světa a stal bych se vševědoucím. Ale tím, že bych znal všecko, byl bych na tom stejně, jako kdybych neznal vůbec nic, protože by mi všeznalost nebyla k užitku víc než úplná nevědomost. Kdo ví všecko, nezná vlastně nic; a kdo neví vůbec nic, ví toho právě tolik, kolik potřebuje. Nejlépe je na tom ten, kdo zná všecko jenom nedokonale - tak zná nejvíc z toho, co je mu nejméně k užitku. Stejně tak nejvíce probuzený může být ten, kdo spí nejtvrději; a když se probudí, udělal by lépe, kdyby zase spal. Vědět všecko znamená nevědět nic. Nevím nic, a tak vím všecko. Není zaznamenán jediný případ, že by se lesní zvíře trápilo otázkou svého bytí, životem po životě a podobnými nesmysly. Lesní zvíře je podobno onomu nahému mudrci, který tak dlouho vleže zíral skrz stromy do nebe, až se k němu snesla moudrost a on najednou věděl všecko. Náhle viděl, jako to zvíře, že všecko okolo něj se točí a mění a vznikajíc zaniká, viděl a pochopil, že je částí toho celku, který v jednotlivostech zaniká, avšak v celku se obnovuje a trvá dál, a znaje to a pochopiv to seznal, že veškerá znalost v takovém stálém a proměnném světě neznamená naprosto nic ve srovnání s klidnou odevzdaností přírodní částečky, která ví, tuší, cítí, zbla znajíc, že ač smrtelná, nikdy nezemře; že ač odsouzena k zániku, přec nikdy nezaniká. Nic jí nenáleží, proto nic nemůže ztratit. Toto nic je jí však vším. Tak vidíte, že nevědět zhola nic v tomto vrtkavém světě jistot je totéž, jako vědět úplně všecko. Nyní znám tedy všecko.
V poledne se ozvaly sirény nejméně ze dvou nejblíže obydlených míst - takzvaná zkouška sirén. Starořecké sirény byly sice něco úplně jiného - bylyť to zlé mořské víly, které zpěvem lákaly plavce do záhuby - ale přece mají cosi společného: tyto také lákají do záhuby. Připadá mi, že někdo mocný chce pracovitý lid stále něčím děsit a otravovat mu život. Zkouška sirén je sice takový malý, pěkný, hlučný a zbytečný nesmysl, ale ještě by nám měl někdo vysvětlit, pro jaký účel se ty sirény zkoušejí a čemu mají ty zkoušené sirény sloužit a hlavně kdy a v jakých případech. V případě jaderné války jsou již zbytečné a v případě obyčejné války nebo jiného neštěstí jsou taktéž zbytečné, neboť nás na ně sdostatek upozorní samy ty hrůzy. Zkrátka ti, kteří nepracují, ale tyjí z práce druhých, musejí těm druhým ještě navíc neustále něčím otravovat život a pít jim krev, i kdyby si ta neštěstí měli sami vymyslit a provést. Oni že chtějí někoho před něčím varovat nebo dokonce chránit a bránit?Vždyť je to lež jako věž! Vždyť nám pořád jen lžou a něco zatajují, a nejenže nás nechrání ani nebrání, ale všemi tajnými prostředky dělají všechno možné proto, abychom se musili bát o svou bezpečnost a dokonce i strachovat o holé životy! Ano, lákají nás do vlastní záhuby. Nejsem proti, ale proč lákají do záhuby jen mne, můj národ a moji zem mně svěřenou? Proč nelákají do záhuby spíše a především všemožné nepřátele naší vlasti? Proč? Protože oni, ti mocní, kteří nemají co na práci, a tak stále vymýšlejí, jak a čím co nejvíc potrápit svůj lid, jsou našimi nepřáteli největšími, proto!
Po obloze občas přeletí letadlo s podezřelým bílým ohonem. Jednou zcela zřejmě jednomu letounu právě došel postřikovací plyn, stopu za ním jako když utne, ale letoun nevypnul pohon, neplachtí ani neklesá, nýbrž naopak znatelně nabírá výšku a stoupá, zvuk stroje je slyšitelný, šlape na plné obrátky, ale stopa nezůstává za ním vůbec žádná. To je tak jasný důkaz záškodnické činnosti, že nevím, jaký jasnější důkaz by kdo ještě chtěl! Lidé by měli víc zírat do nebe, tak jako nahý lesní mudrc, aby věděli aspoň něco, když ne všecko. Já vím přinejmenším to důležité, že je proti nám vedena tajná válka a že mnozí to ani netuší.
K večeru mi napadlo, že bych se mohl jít projít venku po lese; ale představa, že bych se musil kvůli tomu (kvůli lidem) obléknout a obout, mi přišla tak nemožná a protivná, že jsem ten nápad okamžitě zavrhl. Dnes v noci, až půjdu do města (mezi lidi) pro nové zásoby, si budu musit připomenout, abych se nezapomněl obléknout; dva dny a dvě noci jsem byl úplně nahý a docela jsem si na tu nahotu tak navykl, že mi teď připadá nejen naprosto přirozená, ale i naprosto nepřirozené nahý nebýt.
Po půlnoci se vydávám krásnou teplou a jasnou měsíčnou nocí na cestu do města. Po cestě sbírám a do koše potom vyhazuji celkem čtyři odporné západní odpadky, které špinily a hyzdily můj slovanský les. Vím, je to jen maličkost, taková základní maličkost, kterou mohu udělat pro svoji milovanou vlast - zbavit ji západních, nadnárodních, cizáckých odpadků, které nám sem vozí jako na jakousi skládku - ale maličkostmi všechno veliké začíná. Tímhle může začít každý zapálený vlastenec - uklidit, vyčistit českou zem od všeho cizáckého, aby se znovu zaskvěla ve své slovanské čistotě a kráse. Z maličkostí se skládají veliké věci.
U křižovatky hlavní a vedlejší ulice zase potkávám nějaké dva ožraly jedoucí z hospody na kolech. Další dva se motají cestou od školní jídelny. To je hrozné město! To jsou hrozné prázdniny! To jsou hrozní lidé!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm