Misantrop: Lešij 24.

28. září 2017 v 22:02 | Misantrop |  Lešij

Čtvrtek, 3. srpna 51
Svátek slaví Miluše, Miloslav a Miroslav.
Dnes jsem ve městě kvůli nákupům, čehož využívám k výletu na kole k jedlovským rybníkům. Ten můj oblíbený, kde byl minule příliš velký provoz, jsem minul a pokračoval jsem dál k dalším rybníkům. Zkusil jsem jeden, který vypadal nadějně, neboť jsem se tam mohl schovat v listnatém lesíku kousek od vody, naproti je malý ostrůvek s nějakým stromem uprostřed, vypudil jsem svým příchodem všecko tamní vodní ptactvo... - ale když jsem vstoupil uřícený do vody, zjistil jsem, že je mělká sotva po pás.
Takže jsem se vrátil na polní cestu a dojel jsem po ní k jinému rybníku, už vyzkoušenému loni. Tam jsem dlouho vydržel, voda byla báječná, koupal jsem se a slunil úplně nahý, ačkoli kolem jezdí po silnici vozidla, a jediné, co mne nakonec odsud vyhnalo, byl zemědělský stroj, který na vedlejší posekané louce sbíral a nakládal kotouče sena, což jsem vyhodnotil tak, že je možné, že zajede i na mou louku, kde stály připraveny takové kotouče dva.
A tak jsem se zase sbalil a objížděl další rybníky. U jednoho malého, avšak hlubokého, jsem se zastavil, svlékl jsem se donaha a vykoupal, ale neměl jsem tam potřebný klid, protože okolo vedou polní cesty a po jedné jel právě tam a zpátky nějaký vůz tak pomalu, že už jsem si začínal myslit, že snad zastaví a jeho osádka mi tam vleze. Jakmile jsem oschnul, odjel jsem znovu jinam.
Objel jsem všecky nejbližší rybníky, ale nikde se mi nelíbilo. Zemědělský stroj mezitím odjel s plným nákladem kotoučů sena a k louce u rybníka, kde jsem se předtím opaloval, vůbec nedojel. Mohl jsem tam klidně zůstat. Ale ani tam jsem se nemohl už vrátit, protože mezitím tam někdo přišel, stoupl si do člunu a bidlem se odrážel po vodě.
A tak jsem se rozhodl zamířit zpátky k tomu "svému" nejoblíbenějšímu rybníku. Tam je to asi nakonec přece nejlepší, jen musím zavčas zmizet. Procestoval jsem víc času než kolik jsem ho prokoupal a proslunil a obloha se nakonec zatáhla. Ve "svém" rybníce jsem odhrnul od schůdků do vody vrstvu žabinců - žabička zelená tam koukala z vody také - a dvakrát jsem se ještě rovněž úplně nahý vykoupal. Po nemilých zážitcích z minula se zde dnes necítím vůbec jistě, ale přece jsem tu nakonec strávil docela dlouhou dobu. Nemíním ji nicméně zbytečně prodlužovat - už je stejně nejvyšší čas vypadnout odsud - je už půl druhé a brzo budu mít hlad. Způsobil jsem u všech rybníků rozruch všem tamním kachnám a volavkám, a přitom jsem měl zůstat věrný "svému" rybníku, kde byl dnes možná naopak klid největší. Škoda, mohlo to být delší a usedlejší. Nyní je čas k návratu. Jsou žně a prašné strniště rozorává stroj. V celém lese je plno prachu, který se podobá mlhám. Štípe to do očí. Nasazuji si sluneční brýle a dupu do šlapadel.
Silnice se dnes proměnily v krvavá jatka. Jeden z vrabců doplatil životem na nepozornost. Už když jsem tudy projížděl já, viděl jsem, jak si zahrávají se životem hrou na silnici a neopatrným jejím přelétáváním. Nyní leží na vozovce zkrvavené tělíčko nebohého lehkomyslného vrabčáka, snad příliš rozdováděného tím nádherným počasím, kterého srazilo a přejelo nějaké nemilosrdné, jistě "strašně spěchající" vozidlo. Strašné určitě bylo. Ale každé vozidlo má také strašného řidiče, který se nesmiluje a třebas i schválně vjede do hejna čtveračivých ptáčků, kteří se tak radují ze života, že nepomýšlejí na smrt. Já je znám ty "strašně spěchající" řidiče! Mám teď před očima zcela jiný obrázek, nekrvavý, kdy ráno zobali vrabci na mém okně drobečky a staří cvrlikajíce krmili mladé. Ta jejich radost se mi vždy líbí. Krvavá jatka na silnicích se mi ale nelíbí.

Další mrtvola leží v příkopě:
je to zřejmě sražený pes.
Dnes jsou jatka na silnicích -
a nejenom dnes, a nejenom dnes.

Sotva jsem doma rozvěsil vlhkou pokrývku na balkóně a uvařil si horký černý čaj a květákovou polévku s brambory a zelím, přihnal se liják, který mne pěkně osprchoval, když jsem letěl sebrat na balkón prádlo. "Dlouho nepršelo, že?" říkám si trpce. Doufám, že to krásné sucho a teploučko vydrží aspoň ještě pro následující tři dny na konci týdne, kdy bych měl být zase v mém posvátném slovanském háji. Pro mne za mne by takhle krásně mohlo být celý rok.

Pátek, 4. srpna 51
Svátek slaví Domogoj a Mironěh.
Do nočních ulic se odvažuji vstoupit až po druhé hodině. Po obou silnicích, které je mi nutno překročit na mé cestě do svého posvátného slovanského háje, se řítí zlověstná vozidla, ale chodce žádné nepotkávám. Aspoň něco, když ne nic. Na chodníku míjím jen velikánského ježka, vykrmeného zřejmě letošní bohatou nadílkou slimáků. Vyplatilo se počkat tak dlouho, cesta je klidnější a volnější.
Čekání na ten správný noční čas jsem využil poslechem rozhovoru s předsedou hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomiem Okamurou, vysílaném na Svobodném rádiu. Toho budu volit v klíčových říjnových volbách do sněmovny já, máma a dokonce i jeden z mých synovců - jen táta se žel nezúčastní, protože jednak už vůbec nevychází a za druhé už z toho nemá rozum.
Tak tak, doba je zlá - tak zlá, že dokonce i nespolečenští nelidové a osamělí poustevníci, jako jsem já, se musejí účastnit společenského života v zájmu svém, své rodiny a své vlasti. Doba je vážná, všecky dřívější žerty jdou teď stranou. To jsme to dopracovali, toho jsme se dočkali na stará kolena! Byl jsem ostatně poprvé svobodně volit už loni při krajských volbách, v nichž jsme společně s mámou dali své hlasy zdejšímu zastupiteli za Národní demokracii. Naprosto tehdy ve výsledku propadla tato strana i naše hlasy. V životně důležitých letošních volbách už propadnout nesmějí; volíme jednoznačně Svobodu a přímou demokracii, volíme rozumem současné největší vlastenecké hnutí u nás, které určitě nepropadne, ale bude prý naopak velmi silné, třebaže srdcem jsem já osobně víc na straně Dělnické strany sociální spravedlnosti než na straně polovičního Japonce Okamury. Nu, snad to bude dobrá volba. Má-li tuto českou zemi zachránit před hrůzami války, zmohamedánštění a nového světového řádu poloviční Japonec, ať je to třeba Japonec, jen když ji zachrání. A není-li mi příliš milý on sám, věřím a doufám, že v jeho hnutí je mnoho dalších dobrých českých vlastenců, kteří nedají tuto slovanskou zemi do spárů nepřátelských cizáků, kteří si už na ni brousí zuby, částečně na ní hodujíce už teď. Doufejme, že jim společně pokazíme chuť.
Ráno se dalo do deště. Je to špatné. Na obzoru se rýsuje modrá barva naděje, je teplo, já jsem ve stanu nahý, ležím, spím, ale je již poledne, po poledni, a prší dál.
Odpoledne se konečně vyjasnilo a vysvitlo sluníčko. K večeru si oblékám zelenou krycí vestu a kraťasy, nazouvám obuv, když jsem z ní nejdřív s odporem vybral dva tři slimáky, a jdu se trochu projít.
Nejblíž to teď mám z mého nového ležení k západnímu okraji lesa, kde na sousedním poli stále ještě voní vojtěška. Odsud, zpod starobylých borovic, lze luštit a věštit stav a vývoj povětrnosti. Je hezky, na nebi zbývají útržky lehké bílé oblačnosti, zítra by mohlo být také tak hezky.
Mezi stromy se cosi mihlo. Zastavil jsem se, abych sám nehybný lépe rozeznal pohyb cizí. Záhy jsem uviděl srnku ustupující zřejmě přede mnou z vysokého lesa do houštin, kde se nachází i můj úkryt, náš společný.
Ochutnal jsem jednu jedinou malinu, kterou jsem tady našel. Byla velká, zralá a sladká. Jedna stačí. Je to takový malý, milý přírodní pamlsek.
Odsud z tohoto malebného lesního zákoutí je pěkný výhled na jižní stranu, kde se doširoka rozkládají lesy, chlumy, louky a políčka mé rodné a drahé vysočiny. Jak krásná je to zem! Jak ji miluji! Nedokážu si ani představit, že by kdy padla do područí islámských nebo jakýchkoli jiných nepřátelských cizáků, kteří by určitě zničili její panenskou krásu. Ne, to se nikdy nemůže stát. Ale totéž si jistě myslili i staří Slované, když se k nim kdysi stejně lstivě a násilně vkrádalo podobné semitské náboženství smrti - křesťanství. Také tehdy se možná naši hrdí a neporazitelní slovanští předkové domnívali, že nikdo a nic nemůže dobýt jejich nezdolné državy, zlomit jejich oprávněnou hrdost a vyvrátit a z kořenů vytrhnout slovanskou rodovou víru v život. Vezmeme si z této dějinné souvislosti ponaučení my, současní potomci dávných svobodných Slovanů, a nedopustíme další opakování dějin, sotva jsme svrhli jho cizácké nadvlády a znovu se začali vracet zpět k životu a přírodě podle našich starých dobrých slovanských zvyků? Záleží jen na nás. Uvědomme si, že jsme synové a dcery slavných husitů, kteří ubránili svou vlast proti všem, proti všem! Nuže, do boje, bratři a sestry, nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme! Hrr na ně! Zachraňme naši českou zem i víru naši slovanskou!
Mé kroky nyní míří k mému bývalému ležení, k němuž vede tajná lesní cestička. Na ní opatrně překračuji malého slepýše, abych na něho nešlápl. Slepýš - letos již třetí - sebou trhl, jako každý živočich, který je nadán pohybem a lekne se. Znehybněl a s tázavým pohledem čeká, co udělám. Nechávám ho být, aby se nebál. Jdu dál do svého bývalého háje, abych si tam dřepl zády opřen o břízku a v klidu chvilku rozjímal. Nakonec je to dobrá meta pro mé procházky, kde si lze v klidu a míru posedět, zavzpomínat a popřemýšlet.
U jednoho stromu s dutinou, v níž se na jaře rojili okřídlení mravenci, jsem s napětím pozoroval, jak se dostane ze svízelného postavení slimák, který nevědomky vlezl do mravenčí osady. Mravenci jej začali zkoumat a okusovat, ale kusadla se jim zalepovala hustým slizem, který slimák vylučoval na obranu před nimi. Kroutil se a stahoval celý do sebe, až konečně pochopil, že musí odtud co nejrychleji vypadnout zpátky, odkud přilezl, a že kupředu cesta nevede. Hle, i tak jednoduchý tvor to pochopí, ale lidé to nechápou.
Byla to vzrušující a napínavá podívaná. Slimák se z toho dostal. Ale takhle rychle jsem ještě slimáka lézt neviděl. Třeba jednou uvidím stejně rychle utíkat celou českou zemi ze spárů Západu zpátky na slovanský Východ, odkud jsme přišli.
O kousek dál se nalézá taková malá bahnitá tůňka, která se zjara a po deštích naplní vodou. Nyní je rozryta a rozšlapána jakýmisi nejasnými stopami. Vypadá to jako po návštěvě divokého prasete, ale opravdu jen jednoho jediného samotáře - stop je málo. Docela dobře sem mohlo zabřednout i jiné zvíře, ale divočáci tu občas také bývají. S divočákem jsem se tu potkal už nejméně dvakrát.
Vracím se zpátky do stanu hladov, obtěžován kloši a komáry a omotán nitkami pavučin. Slepýš už je pryč. Odhazuji dál od stanu další tři slimáky, kteří mezitím znovu přilezli. Připomněl jsem si hanlivou přezdívku muslimských dobyvatelů, jimž vynalézavost proslaveného českého vtipu říká muslimáci. Mu-slimáci - jak přiléhavé jméno pro slizké odporné vetřelce, které tu nikdo nechce, ale kteří se jako morová nákaza rozlézají po celém světě!
Slimák se jmenuje polsky šlimak, rusky slizeň, bulharsky plužek (jako česky plžík).
Padá noc na můj posvátný slovanský háj. Páteční noc. Kdesi za lesy a háji hraje zase jakási venkovní odpudivá, špatně ozvučená, plechově a dutě sudovitě znějící lidská pahudba a místo zpěvu nesouladné lidské kvílení, vytí a křik. Jsem rád, že jsem tady a ne tam. Cvrkot zdejších lučních kobylek je mi milejší.

Sobota, 5. srpna 51
Svátek slaví Milivoj a Chranislav.
Nádherné počasí, nebe téměř bez mráčku - a bez postřiku, ačkoli běžná letadla létají dost, ale ohon z par se jim ihned rozpouští - žádné jedovaté čáry neotravují modrou oblohu. Svlékám se úplně donaha, poněvadž noc byla poněkud chladnější, takže jsem spal jen polonahý, a stelu si pelíšek v příjemném polostínu. Zde buď ležím a pospávám, přičemž mne občas leká a budí nezbedný luční koník, který po mně a přese mne skáče, nebo sedím či se procházím a zkoumám taje a zákoutí mého stále ještě nového posvátného slovanského háje. Je v něm pořád co objevovat, ale pomalu si tady zvykám, prošlapávám cestičky, vytvářím si svá oblíbená místečka, určuji, kam chodit nejlépe na záchod, kde si v zamyšlení sedat, kde se slunit, kde sušit věci, kde nabíjet sluneční sběrače; poznávám, kde bývá sušeji, kde vlhčeji, kde a kdy bývá úplný stín, kde a kdy polostín a kde a kdy svítí plné slunce. Prohlížím si zdejší smrky, břízy, jeřáby, lísky, olše a krušiny, vyhýbám se trnitým šlahounům ostružiníků, ale s rozkoší se naopak procházím v hebké, měkké travičce a po uklizených hladkých cestičkách pod smrčky. Je tady krásně. Zvykám si. Zvlášť za takovéhoto nádherného počasí, jaké je dnes, nemohu se nabažit úplné volnosti a nerušeného soukromí v úplné, osvobodivé nahotě. Souzním s přírodou tělem i duší.

Je to ráj -
tenhle můj háj.

Po houbařích tady není ani potuchy; vzpomenu si na ně jen tehdy, když na ně zapomínám - a když na ně zapomenu, tak jsem rád, vzpomínaje na ně, že si na ně už skoro nevzpomínám. Oproti minulému působišti, odkud mne vyhnali právě ti houbaři, je tady větší ticho, například hluk od silnice sem nedoléhá tolik a ještě to sem mám blíž. Zkrátka si zvykám.
V noci, když v mlhách vychází měsíc, se vydávám k lesní studánce pro vodu. Všude je ticho a klid, je příjemné teplíčko, neobtěžují ani lidé, ani hmyz, a cesta lesem vesele ubíhá.
U pramene je zase nepořádek: na lavičce někdo "zapomněl" prázdnou láhev z umělé hmoty. Vyhodím ji do koše zítra, až tudy půjdu do města. Jsem zvědav, jestli tu ještě bude. Spíš tu ale nepořádku přibude než ubude. Věčně stejná potíž s lidmi. "Kde jsou lidé, tam jsou potíže," jak pravil soudruh Stalin. "Nejsou lidé, nejsou potíže." - Měl pravdu, moje řeč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm