Misantrop: Lešij 25.

28. září 2017 v 22:06 | Misantrop |  Lešij

Neděle, 6. srpna 51
Svátek slaví Něhoslav.
Škaredé počasí. Horké "psí dny" vydržely týden. Krátce po poledni se sice začínala oblačnost nadějně protrhávat, načež nadšeně jsem vyskočil ze stanu, vystavil jsem slunečním paprskům mé sběrače a vyrazil na procházku, ale také tato naděje vydržela jen krátce. Záhy se zase zatáhlo a začalo drobně pršet.
Byl jsem zrovna dost daleko, poblíž mého dřívějšího působiště, kde jsem spokojeně dřepěl pod hustými větvemi stromů, ale musil jsem přesto chtě nechtě vstát a pospíchat zpátky, abych ty sběrače uklidil do sucha pod střechu. Ony jsou sice takzvaně nepromokavé, ale naprší-li na stykové součástky, ty pak reznou a horší se jim dotyk a přenosná schopnost.
Pak už jsem nikam jinam nešel, jen jsem si ještě na chvíli dřepnul na kraj ostrůvku, kde jsem dumal pod smrčky, dokud mně nebrněly nohy a neodebral jsem se do stanu.
Na této procházce - dokud bylo hezky - mne zaujaly žlutě kvetoucí lesanky, což jsou vlastně lesní starčky, polsky starci, bělo-rusko-ukrajinsky zvaní krestovniky, ale tohle jméno se mi nelíbí, a proto jim říkám přinejmenším už od dob Čistého zdroje žití lesanky, podle toho, že rostou a kvetou v lese, a ženským rodem, protože jsou krásné jako lesní panny. Však je také horlivě obletovalo mnoho různých motýlů, jako bělásci, okáči, perleťovci a babočka síťkovaná ve své tmavé letní podobě. Tady se světlomilným rostlinám daří, poněvadž sem svítí celý den sluníčko - pokud svítí - a k vidění tu jsou kromě lesanek i hluchavky nachové a netýkavky malé, na jejichž k prasknutí zralé tobolky se semínky rád sahám a ony pak pod dotekem prstů zábavně vystřelují.
Rostou tu také maliníky. Několik malin jsem ochutnal po dobrém obědě; bylo jich málo, ale byly dobré. Víc je zdejší světlé odrůdy ostružin, které mají výtečnou sladkohořkou chuť, jakou mají třeba brusinky nebo grapefruity, jimž se chutí podobají.
Grapefruit čili pompela - jak je možné, že dosud nikdo nevymyslil pro toto ovoce český název? To je selhání české vynalézavosti! Doslovný překlad "hroznové" či "vínové ovoce" by nám také příliš nepomohl, neboť s hroznovým vínem nemá grapefruit opravdu vůbec nic společného, a překlad z francouzského pamplemousse (pompelová pěna?) by byl také značně zavádějící. Já bych navrhoval české jméno hořkoplod.
Jak maliny, tak tato světlá a hořká odrůda ostružin jsou velmi sladké, neboť zdejší dostatek slunce v nich vyrábí onu ovocnou sladkost, kterou rádi mlsají lidé i zvířata, staří i mladí, ženy i muži - a mlsá je rád i lesní duch Lešij.
Ostružinám říká moje máma černice (ukrajinsky to jsou spíš borůvky), Poláci ježyny, Rusové ježeviky, Ukrajinci ožiny, Slovinci robidnice, Srbochorvaté a Bulhaři kupiny.
Po příchodu do mého bývalého posvátného slovanského háje spadla právě se smrku malá šištička. Původcem jevu se ukázala být veverka, která mne pozoruje z vysoké rozsochy.
Obcházím ten smrk, ne proto, abych pronásledoval veverku, nýbrž abych se po pěšince vedoucí kolem něj dostal pod dvě břízky, kde jsem se dřív sluníval a kam si nyní chodívám dřepnout zády opřen o bílý kmen tohoto slovanského stromu.
Potom jsem se ještě procházel dál po blízkém okolí, dokud nezačalo pršet. Celou noc a ještě i teď se z nějaké veliké dálky nezřetelně ozývá jakési hulákání a výkřiky, jakoby vyvolávané nějakým oznamovatelem jakéhosi podniku, jehož povahy a účelu bych se asi stěží dohadoval.
To je strašné, ty prázdniny! Už aby bylo po nich a lidé a děti aby se navrátili zpátky do práce a do škol, aby nastal v přírodě zase klid a abych mohl znovu vyrazit na svobodné potulky liduprázdnou krajinou i mimo můj les, jenž je mou skrýší a posvátným hájemstvím.
Stále je zataženo a chvílemi drobně zaprší. Dnešek je již asi pro lepší počasí ztracen.
Nudím se, vyspán do sytosti, a jsem tomu rád, že mám dlouhou chvíli, aspoň dny neutíkají tak zoufale rychle a téměř bez povšimnutí. Je dobře, že se čas vleče; život je krátký, nač jej ještě popohánět a zkracovat.
Nicméně k večeru se jdu ještě jednou projít, abych zkusil, zda nezažiji něco dobrodružného.
Dlouho se nikde nic zajímavého neděje; byl jsem znovu v prvním háji - a nic. Šel jsem tedy cestičkou k severozápadnímu cípu lesa, kde se stáčí hraniční silnička - také nic zajímavého. Nakonec jsem si dřepl mezi dva obrovité smrky na mé oblíbené sedátko a díval se naproti na dvojici poštolek, které s pískotem létaly okolo hnízda vysoko na protějším stromě. Vtom na vedlejším nejbližším stromě přistálo cosi černého. Byl to datel, rusínsky ďatel, slovensky tesár, bulharsky klvač, makedonsky klukajdrvec. Mohl jsem ho pozorovat poměrně zblízka jsa kryt převislou jehličnatou větví, pod níž jsem seděl. Datel, bez nejmenšího tušení, že je sledován mým zvědavým pohledem, klidně a nerušeně kloval do kůry blízkého javoru a šplhal po jeho kmenu. Mohl jsem tedy z jediného místa současně pozorovat jak poštolky, tak i datla.
Po čase brněly mně už nohy a potřeboval jsem se postavit. Datel právě zalezl za kmen, takže jsem neviděl já jeho ani on mne; poštolky už se také neukazují - divadlo končí. Opatrně, polehoučku a potichoučku opouštím představení, aby herci o tom nevěděli.
Je mi zima. Krátké kalhoty jsou nedostatečné, ještě že mám s sebou teplou košili s krycím vzorem. Zase je z léta málem podzim. Vlezu si do spacáku, budu psát svůj deníček, číst Tylovu Poslední pohanku a poslouchat hudbu, než nastane noc a půjdu zase do města pro nové čerstvé zásoby.
V jednu hodinu po půlnoci vstávám a vydávám se na cestu dolů do města. Je mi zima. Mám na sobě krátké kalhoty, ale chtělo by to spíš rukavice. Měsíc v úplňku září kdesi za řídkou oblačností a osvěcuje celý noční kraj. Nikde se ani nic nepohne, ani nic neozve. Ta "zapomenutá" láhev je u pramene pořád, nikdo ji neuklidil, pouze ji někdo shodil na zem. Zvedám ji a vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše. Když to neudělám já, neudělá to nikdo. Město je liduprázdné, až na několik vozidel, jedoucích po silnici kdoví odkud, kdoví kam, kdoví proč. Pod stromořadím potkávám zase ježka, který se ve všech slovanských jazycích řekne podobně. Tenhle je menší než ten páteční. O kousek dál něco malého, hbitého prchá pod stojící vůz, aby se tam schovalo. A před jedním tichým neosvětleným domem sedí kočička, která mne sleduje očima, když procházím okolo.

Pondělí, 7. srpna 51
Svátek slaví Lada, ladná Lada, slovanská bohyně krásy a lásky. Moji sestru v dětství na hodinách sportovní gymnastiky učili, že její pohyby musí být ladné, to jest žensky krásné, něžné a půvabné. Ve staročeštině znamenala lada mladou dívku, pannu, v srbochorvatštině znamená ženu, manželku. Dodnes se polsky řekne "krásná žena" ladna kobieta. A s naší slovanskou Ladou jistě souvisí i anglická Lady, tedy dáma či paní. Lada je jméno princezny z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele. Nejznámější nositel tohoto jména byl však muž: český malíř a spisovatel Josef Lada.
Jel jsem v tento den na kole k rybníku, ale měl jsem radši zůstat doma. Ráno bylo sice chladno, leč jasno, těšil jsem se alespoň na opalování, jenže než jsem dojel, obloha se pokryla oblaky a když sluníčko zakryl oblak, nastalo zase to chladno. Sluníčko bylo častěji za mrakem, než aby plně svítilo a hřálo.
Jednou jsem se vykoupal, a když slunce stále ne a nevycházelo zpoza mraků, rozhodl jsem se raději jet domů a cvičit - mám co dohánět, když jsem pořád v lese, mimo svou domácí tělocvičnu s činkami. Voda byla stejně špinavá, zapáchající a plná sinic, a k jinému rybníku jet nemělo smysl kvůli tomu nevydařenému chladnému počasí. Příště - bude-li ještě letos vůbec nějaké "příště" - stejně pojedu k vodě jinam, protože tady už mne letos tolikrát lidé přistihli a vyrušili, že už zde nemám žádný dřívější pocit jistoty a pořád mne to nutí se ohlížet, jestli někdo nejde. Nejlíp je mi hluboko v srdci lesa, v mém posvátném slovanském háji, kam nikdy nikdo nepřijde; to je málo platné něco s tím nadělat jiného - jedině tam je dobře Lešijovi.
U rybníka jsem viděl na poli dvě srnky, které ustrnule zíraly, kdo že to jede s větrem v zádech okolo, že ani neutíkaly, a třetí, když jsem se vracel stejnou cestou. Ta utíkala hbitě dlouhými skoky přes zelené pole do dáli k obzoru a do vršku, utíkala rychle, ale dlouho nevydržela s dechem; asi třikrát se musila zastavit, nadechnout a ohlédnout se za mnou, než proběhla polem až za obzor.
Na břehu rybníka jsem nalezl dvě nejobvyklejší lidské stopy - ty jejich nezbytné odpadky, které ustavičně trousí, kudy jdou. Odporný lidský zlozvyk! Třetí odpadek ležel na příjezdové cestě. Všechny ty tři hnusné průmyslové odpady jsem po těch harantech mizerných nevychovaných sebral a doma vyhodil do koše. Řekl jsem už, že někdo to dělat musí? Aha, řekl - včera. Někdo to dělat musí - patří to mezi tři základní úlohy zlého slovanského lesního ducha Lešije: zlobit zlé lidi, nenávidět je a chránit a zachovávat les čistý. Kdekoli najdete les poházený odpadky, poznáte, že ten les nemá svého ochranného ducha, který by jej čistil. Podobně tomu, kdekoli najdete znečištěnou studánku, pramen, potůček, řeku, rybník, jezero či moře, poznáte, že ty vody nemají ochranného ducha. Kdekoli pak najdete v nepořádek uvrženou vísku, město, kraj či celou zem, poznáte, že ta místa nemají svého dobrého ducha. A najdete-li v té nešťastné zemi lidi bojácné, ponížené, utištěné, pokořené a porobené, poznáte, že ti lidé nemají svobodného ducha. Tak mnoho je zapotřebí mít ducha, aby byl v pořádku celý svět! A proto každý, kdo je jako já nadán a prodchnut duchem, měl by být též duchem ochranitelským, chránícím svým nenápadným, nepostřehnutelným působením celý svět. Každý z nás nechť je ochranným duchem své země! Každý ať přispívá svým malým dílem k velikému zdaru naší slovanské vlasti!
Zpátky jsem jel tentokrát místo po silnici raději po kolostezce - ta je bezpečnější. Nechci dopadnout jako ta slepice a ten pes, sraženi úděsně vražednými vozidly do příkopu, nebo jako ten vrabčák, kterého přejel zabijácký vůz přímo ve vsi. Minule mne jeden takový vůz předjížděl a minul mne jen těsně; bylo to o chlup, jak se říká.
Doma se věnuji hlavně tátovi. Ostříhal jsem mu nehty na nohách a vyměnil prádlo, pak si posedíme v loubí a večer se podíváme na něco dobrého českého v dalekozoru. V noci se pak tajně přesunu na další dva dny zpátky do lesa.

Úterý, 8. srpna 51
Svátek slaví Soběslav, Soběslava a Nezamysl. Soběslav Svoboda - tak jsem se původně podepsal pod můj spisek Krev a sperma; jako nelida, který slaví jen sama sebe, sám sobě slavný, svůj vlastní zákonodárce, jehož druhé jméno je Svoboda.
Po druhé hodině noční procházím úplňkem ozářenými, pustými a tichými ulicemi města směrem k lesům, kde je ukryt před znesvěcením můj posvátný slovanský háj. Konečně je ta pravá noční hodina, kdy nepotkávám nikoho z lidí.
A stejně mne na samém konci města minul alespoň vůz bezpečnostní hlídky! Věru pěkná "hlídka"! Jedou se jako obvykle zašít někam za město na lesní odbočku, kde budou chrápat ve službě, já je znám! Nic neuhlídají, ale nakonec mohu být rád, že mne minuli bez zájmu a neobtěžovali.
V Liboháji jsem uslyšel podivný výkřik, o kterém jsem zprvu nevěděl, ke komu jej mám přiřadit, zda k nějaké volavce či jeřábu - až jsem si vzpomněl, že dole při okraji leží malý rybníček, na němž asi ze snů labuť procitla.
Velký kulatý měsíc ozařuje rozsáhlá luka mezi lesy téměř jako světlo denní. Večer prý plné kolo Měsíce ukrajoval kousek stínu Země. Já jsem o tom částečném zatmění měsíce věděl, ale o úkaz jsem se dál nezajímal, aniž bych projevil sebemenší snahu jej spatřit na vlastní oči. Kdyby byl viditelný teď, kdy kráčím sám pustou nocí pod svobodným nebem, byl bych se rád podíval a vzhlédl bych zvídavě vzhůru, ale jinak chodím světem se zraky stočenými k zemi jako lesní zvěř.

Hlavu v oblacích mám,
však oči patří k zemi,
kráčím nocí sám a sám
a samotnému dobře je mi.

Po příchodu ke stanu mne mile překvapilo, že po něm neleze ani jeden slimák. Všude jinde je jich plno, jenom tady nejsou. Buď už všichni konečně zalezli zpátky do podsvětí, odkud vzešli, nebo se mi je podařilo všecky odházet dost daleko na to, aby se vrátili, anebo je tu ještě jedna možnost, totiž že pochopili, že je v okolí svého stanu nechci a jsou s tím plně srozuměni, takže se skutečně nevracejí. Poslední možnost zní bláznivě a neuvěřitelně, ale proč ne; proč by nebylo možné, že slimáci mají rozum a dovedou jím chápat? U lidí se rozumí samo sebou, že jsou rozumní a chápaví, i když ve skutečnosti... Konec konců již mnohokrát mne zdánlivě jednoduší tvorové překvapili svou chytrostí, zatímco u lidí rádoby moudrých jsem se naopak setkal s nechápavostí až zrůdnou. Ať je to s těmi slimáky jak chce, upřímně řečeno si spíš myslím, že je prostě sucho a že až zase naprší, budou tu znova.
Dopoledne jako obvykle dospávám včerejší probděný den. Venku fouká ševelivý vítr, který roztančil stromy, a slunce svit se střídá se stíny. V příjemném závětří uvnitř stanu rozepínám spací pytel, svlékám přes hlavu teplou košili, jež byla v noci mým jediným oděvem, a dál ležím zcela nahý.
Odpoledne po obědě vycházím na plné slunce a chvíli se opaluji. Sluníčko hřejivě pálí a já s rozkoší vystavuji své nahé tělo jeho zlatým paprskům. Později je mi už příliš horko, a tak se přesunuji více do polostínu. Tam je mi za chvíli zase zima, protože sluníčko zakryl veliký mrak a vítr je studený. Takhle pořád dokola střídám místa, až se nakonec uchyluji zpátky do pohodlí stanu.
Navečer se oblékám a jdu na procházku. Procházím se krokem pomalým po mých tajných lesních cestičkách. Takové pomalé procházky lesem jsou báječné. Můžeš si založit ruce za záda a jít, kam tě napadne, s každým krokem ti předstupuje do zorného pole jiný předmět, jiné zátiší, můžeš se zastavit, můžeš si sednout, můžeš dlouze zírat před sebe do prázdna a hluboko do sebe do zúplna, můžeš se dlouho dívat na stromy, na jiné rostliny, na hmyz - stále je cos nového a zajímavého k vidění, co jsi ještě neviděl, třebaže ses na to již mnohokráte díval a třebaže jsi mnohokráte šel kolem.
Takto jsem došel do mého bývalého ležení. Kolik už jich tady v tom lese bylo! Napočítal jsem nejméně devět různých míst, na kterých se tyčil můj stan. Na jednom z nich jsem dnes objevil vyhrabaný srnčí pelíšek. Srdce mi jihne při tom nálezu. Tam, kde jsem spával dřív já, spala potom nějaká srnka. Kdyby tak věděla, že spí v místě, kde dlouhou dobu přebýval divoký lesní člověk!
Jak nerad jsem se loučil s tímto hájem; jak často jsem se do něj vracíval teskně vzpomínat a jak těžko a neochotně jsem si vždy zvykal na nový! Ještě před týdnem jsem podobně tesknil i po mém předchozím háji, do kterého teď chodím už jenom na procházky, ale už neteskním; zabydlil jsem se a zvykl si na nový, současný, a už bych znovu neměnil.
Jdu se podívat na keř s těmi chutnými hořkosladkými ostružinami, jestli na něm nedozrály další plody. Samozřejmě, že dozrálo mnoho dalších ostružin, a protože jsem ode dneška opět vybaven dlouhými kalhotami, mohu se tady v kopřivách a trní pohodlněji pohybovat a hledat a nacházet i maliny, které ale nejsou většinou moc dobré, a také ostružiny černé, které jsou sice některé už jedlé, ale stále ještě dost nakyslé - jejich pravý čas teprve přijde.
Když se začíná stmívat, sedím v jednom svém oblíbeném důlku pod stromem, přede mnou právě proběhl zajíc, a najednou jsem si uvědomil, čím to, že je to sezení dnes takové pohodové a proč je taková báječná i celá tahle toulka. Je to tím, že vůbec neobtěžují jindy dotěrní komáři ani kloši. To je ohromná úleva, snad spoluzpůsobená pokročilejší roční dobou, větším chladnem a mým důkladnějším oděvem, díky němuž se mi nedostanou tak snadno na kůži. Přesto jsem později v stanu nahmátl za krkem alespoň jednoho kloše.
Ve vysokém a hustém lese už je téměř tma, ale na krok stále vidím. Ještě nemám dost, a tak mířím k západnímu okraji lesa. Tady je vidět ve vojtěšce další zajíček, který však hned po mém výstupu z lesa běží pryč. Škoda, že den končí. Musím se vrátit zavčas do stanu, protože nemám u sebe svítilnu. Poslední pohled na tmavnoucí nebe věští počasí dobré i na zítra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm