Misantrop: Lešij 26.

28. září 2017 v 22:09 | Misantrop |  Lešij

Středa, 9. srpna 51
Svátek slaví Ratibor.
Dnes je horko. Strávil jsem celý den úplně nahý leže v polostínu, kde jsem si upravil měkký pelíšek. A když je horko, padá na člověka únava, mdloba a dřímota. Jen jako v polosnu jsem vnímal poletování žluťáska, ťukání datla do bílých kmínků slovanských bříz, švitoření lužních sýkorek, ploštici, která po sobě zanechala hořce čpavý pach látky, kterou vypouští na svou obranu, jako ve snách jsem vnímal, že kdesi se ulomil ztrouchnivělý strom a s žuchnutím dopadl na zem, že rachotí vzdálená továrna a na nebi stíhací letouny, jako ve snu jsem zavřel oči s posledním pohledem do vršků stromů a zase je na konci dne náhle otevřel, jako kdybych byl novorozeným srnětem, které nahé, holé a bezbranné vypuzeno z mateřského lůna poprvé otevřelo své veliké nechápavé oči a spatřilo nad sebou zamženou zeleň svého lesního domova...

Byl to krásný milý sen
a rychle jím uběhl den,
však co je to se mnou jen,
že jsem jím tak zarmoucen?

Když slunce na konci dne zapadá, přioblékám se, za pasem nůž, a honem ještě na procházku. V malé lesní výseči se na obloze mihl nějaký velký pták, snad čáp či volavka. Usedám na konci mých tajných cestiček do vyseděného důlku a v zadumání pozoruji, jak se snáší tma. Celý bílý den jsem prolenošil, a teď bych nejradši prochodil tuto černou noc. Jdu zpátky temným lesem na druhý konec k západnímu obzoru. Tam, pod borovicemi, přelétá kolem mne neslyšný netopýr, a nad nimi se zažehují první hvězdy. Na cestičce vedoucí k mému stanu se travou prodírá velký lesklý brouk střevlík. Je příjemné teploučko. Na nebi dosud burácejí vojenské stíhačky. To je "statečné" vojsko! Včera moc foukalo, tak to dneska musejí dohnat.
V jednu hodinu v noci odcházím do města pro nové zásoby. Je krásná teplá měsíčná noc. U lesní studánky se válejí dvě prázdné láhve z umělé hmoty a na smrčku je "vkusně" umístěna prázdná krabička od cigaret. Je na ní velký anglický nápis KOUŘENÍ ZABÍJÍ. Je to sice americká značka, ale přesto mne překvapuje, že na výrobku prodávaném v Čechách je cizojazyčný nápis, ještě k tomu s tak závažným sdělením - a ne že by je bral někdo vážně. Ono je vůbec těch nečeských nápisů všude nějak mnoho poslední dobou. Místo souprav máme teď "sety", místo obchodů "shopy", místo vůdců "lídry". Rozrůstá se to. Co nevidět - ani si to neuvědomíme - takhle pomaloučku polehoučku přijdeme o vlastní českou řeč, tedy o to, co dělá český národ českým národem. Co s námi bude, až jednoho dne splyneme s mořem cizokrajných slov, jejichž smyslu už nebudeme rozumět? Jaké vlastnosti tím získáme? České? Slovanské? Těžko. V tom kalném světovém moři ztratíme spásnou duši našeho národního jedinectví, a s ním i národní svobodu. Všichni budeme němými bezduchými otroky nového světového řádu. Jen já budu dál psát oním přehlíženým českým jazykem, tou krásnou češtinou, které už brzy přestanou bývalí Čechové rozumět a které už nyní současní Češi téměř nerozumějí.
Uklidil jsem ten nepořádek, ačkoli zítra tam bude možná nový a ještě méně český. Mne nic nezastaví v mém odhodlání zachovat svou vlast čistou, hezkou a českou. Stále budu trvat na svém, nikdy se nepřizpůsobím všeobecnému zmaru, jenž zasáhl naši drahou zemi, náš zemědíl, celý svět. Stále budu napravovat, co jiní kazí. Stále budu mluvit a psát česky, i kdyby mi nikdo nerozuměl. Jednou budou chtít rozumět. Jednou se začnou zase učit česky, aby mi porozuměli, aby porozuměli sobě, aby porozuměli světu, ve kterém uvízli jako loď bláznů na mělčině svého nehlubokého ducha. Jednou se budou přizpůsobovat oni mně, nikoli já jim!
Kdesi ve tmě někdo hovoří. Nevím, zda česky nebo anglicky nebo smíchaně, jak se teď mluvívá; já jen slyším, že tím rozštěkali psa. V Liboháji, v budově starých lázní, se rozsvítilo světlo v oknech. Po silnicích a ulicích jezdí vozidla. Aspoň že chodci nejsou nikde vidět. V některých oknech se však dosud svítí; za jedním z nich, ve sklepním bytě, vidím někoho sedět na pohovce a čučet kamsi do rohu, zřejmě na bednu dalekozoru. Tenhle noční ruch já nemám rád. Město, které nespí, je městem nevyspalým, znaveným, nemocným, chorým; je městem, z jehož nespavé chorobnosti mám hrůzu.
Konečně jsem doma a zamykám za sebou dveře. Zanedlouho se venku přehnala bouřka s lijákem, který umyl horečný prach letních ulic a který za mnou zahladil veškery stopy. Měl jsem štěstí.

Sobota, 12. srpna 51
Svátek slaví Jasna a Slavomíra.
Ve dvě hodiny v noci jsem doma připraven vyrazit s novými zásobami zpátky do mého posvátného slovanského háje. Ale z okna pokoje slyším venku ve tmě jakési tlumené lidské hlasy. Nastala obávaná noc z pátku na sobotu, noc ožralých zpovykanců - což vysvětluje ten noční hovor i mou váhavou opatrnost. Zase jsem se proti mé vůli zdržel doma příliš dlouho. To je divné, že letos již poněkolikáté mne doma jako naschvál zdržely právě čtvrteční noční bouře, takže jsem nucen cestovat bujarou nocí páteční, čemuž se snažím mnohá léta vyhýbat. Nikdy jindy neprší víc než právě tu poslední noc před koncem týdne, kdy se mohu ještě jakž takž v klidu a pohodě přesunout do lesa. Jako naschvál. A tak slyše ty hlasy pod oknem, odkládám svůj odchod ještě o další hodinu.
Ve tři hodiny v noci je kolem domu konečně ticho - mohu jít ven. Ukrojený koláč zářícího měsíce osvětluje ztichlé ulice. Také dnes lilo jako z konve, a nově rozšířené stání pro vozy (dosud nedokončené) je ještě mokré. Tahle plocha před naším domem je od začátku jeho výstavby v těchto dnech rozšiřována již potřetí. Stále je jim malá. Nejdřív byla úzká, pak širší a nyní je nejširší. Dál už ji nelze šířit; zbývá snad už jen kvůli stání pro vozy odstranit veřejné osvětlení, vytrhat řadu thújí, zrušit trávník a celou zelenou zemi zadusit, podupat, povrchově srovnat a vyhladit, aby byli majitelé a majitelky vozů konečně spokojeni. Nakonec snad odsud kvůli těm vozům vyženeme všecky lidi, zboříme i ten dům a budeme všichni bydlit ve vozech. Však proč ne? Lidé v nich tráví beztak mnoho času již nyní, působíce tak dojmem, že v nich skutečně žijí.
Noc je jasná a klidná, bez chodců, ale ty proklaté vozy jezdí neustále. V Liboháji se stav lepší - potkal jsem tam ježka. Zadupal na cestě a snaží se zmizet v travnatém podrostu. Posvítil jsem si na něj. Je velký a nastavuje přede mnou svůj bodlinatý hřbet.
Les je mokrý, voda dosud zřídka kape s listí, bláto čvachtá pod kročeji poutníka. Následky zlých bouří jsou patrny všude; na stezičkách a v jejich okolí jsou vidět popadané větvičky, utržené silné větve i celé vyvrácené stromy, jež jsem nucen překračovat. Jen můj mnou chráněný slovanský les a háj ušel bouřím bez úhony.
Stan je ovšem po deštích opět obležen a pokálen slimáky, je mokrý a také uvnitř je vlhko a chladno. Proto se k spánku ukládám oblečen, přistrojen a zachumlán v těsně uzavřeném spacím pytli. Zhasínám světlo a uléhám. Měsíc kreslí na stěnách stanu obrazy sladkého usínání. Chce se mi spát, spát, spát...
A spal jsem - s různými krátkými přestávkami na jídlo a na záchod - až do tří hodin odpoledních. Teprve pak jsem konečně vstal, vybral z obuvi dva tři slimáky a odešel na obchůzku po mém lese.
Hned po výstupu z háje a po vstupu do sousedního vysokého lesa mi padl do oka nalomený kmen obřího smrku, který se nezřítil až na zem jen díky dvěma vedlejším stromům, které jej podržely a drží dosud, ač oba též jsou nyní pod jeho vahou nahnuty.
Na všech mých cestičkách se povalují spadané větvičky, jež rovnou odhazuji stranou. Nejhorší spoušť jsem však nalezl při východním okraji lesa, kde lesníci v poslední době kácejí. Avšak nedávno zde kácela bouře. Povalila tu nebo zlomila celkem sedm stromů. Musilo to tady být za té bouře hrozné a strašidelné, když všude kolem padaly stromy.
Najednou jsem zaslechl vysoký a táhlý hlas datla. Zkoumám zrakem okolí ve snaze jej nalézti. Zanedlouho jsem ho uviděl v dálce na holém kmeni vysokého stromu. Viděl jsem ho zřetelně pouhýma krátkozrakýma očima i na tu dálku, protože se jeho tělo, přitisklé ke kmeni, a pohybující se klovající hlavička pěkně rýsovaly proti světlému nebeskému pozadí.
Toulám se dál pomalu lesem a cestou mlsám maliny a černé ostružiny a zastavil jsem se také u keře s těmi výtečnými ostružinami hořkosladkými. Od posledka jich mnoho dalších přibylo, takže jsem si na nich dobře pochutnal.
Les je vlhký, plný louží a tůněk. Zkoumám v nich život, ale nic živého se v nich nehýbá, až na jednoho černého broučka potápníčka, který se právě vynořuje, aby se nadýchal vzduchu, a jednoho chrostíka, který leze po dně ve svém navyklém ochranném pouzdře.
Je chladno, většinou zataženo. Mám na sobě dlouhé kalhoty a dvě teplé košile. Takhle nabalený jsem už dlouho nebyl.
Je chladno a začíná se stmívat. Překvapilo mne, že tak brzy. Dny se zkracují a čas rychle ubíhá. Sotva jsem se probudil k dennímu životu, už nastává večer a den končí. Je mi to líto. Chtěl jsem jít ještě ledaskam a pobýt ještě ledaskde, ale musím se vrátit zavčasu do stanu, poněvadž nemám s sebou světlo.
Ještě chvilku prosím o všech dějů pozastavení, aby ptáčkové lesní mohli kol mne poletovati a tím náladu mi pozvedati. Ještě o chviličku prosím, abych mohl setrvati, a pak jako neposlušné dítě přírody rozmrzele půjdu spáti.
Celý den zní odkudsi jakési vzdáleností utlumené, leč slyšitelné hlášení, výkřiky a jiné úchylné zvuky. Je to strašné. Zní to jako hlášení hlasatele při nějakých cvičebních závodech nebo jiné takové události. Je to slyšet i nyní, po setmění, a ještě i dlouho poté. Je to děsné. Těším se na konec prázdnin. Pak snad bude ticho aspoň v noci.

Neděle, 13. srpna 51
Svátek slaví Svatopluk.
Brzo ráno vstávám na záchod. Obuv je bez slimáků, je teplo a úžasné ticho. Chvíli stoje naslouchám tomu krásnému tichu a pohledem objímám svůj posvátný slovanský háj. Je tu hezky, ale chce se mi ještě spát. Je brzy.
V poledne se budím pouze hlady, obědvám a spím dál. Spím znovu až do odpoledne. Sladký lesní spánek. V tom lesním tichu se báječně spí. Venku je krásně a teplo, láká mne to na procházku. Bosý nejprve vylézám ze stanu, abych si odskočil. Stále je takové ticho, jemuž naslouchám. Koukám ale, že mi krvácí palec na noze. Malá temně rudá kapka krve se zvětšuje. Zřejmě jsem se bezděky řízl o trávu. Utírám si krev opadlými březovými lístečky tak dlouho, dokud se ranka sama nezacelí a krvácení se nezastaví.
Po svačině se obouvám a chystám se odejít. Vtom slyším hlasy. Ženské hlasy. Přibližují se. Chci se jít podívat, kdo a kde to mluví - když vtom je mám náhle před sebou! Jsou to dvě mladé holky, které sem zjevně zavedla moje cestička. Stojí blízko za stanem a rozhodují se, kudy dál. Jejich malý černý psík došel až skoro ke mně, ale ani ty dívky, ani ten pes mne nevidí. Připadám si opravdu jako nějaký neviditelný lesní duch. Jsem kryt svým zeleným oděvem s krycím vojenským vzorem a nehýbám se, abych na sebe zbytečně neupozornil pohybem. Pes na mne naštěstí neštěká ani nijak jinak nedává znát, že někoho objevil. Jsem přesvědčen, že mne také vůbec neviděl, ačkoliv jsme stáli od sebe na pouhé dva kroky. Připomněl mi tu kunu, která hned první den, kdy jsem sem přišel, také mne přehlédla jako ducha nevěnujíc mi žádnou pozornost, třebaže jsme byli od sebe rovněž na pouhé dva kroky.
Holky přivolávají psa a odcházejí směrem k západnímu okraji lesa. Můj tmavězelený stan naštěstí neobjevily ani neviděly. Připadalo mi, že spolu hovoří nějakou cizí řečí, které jsem vůbec nerozuměl. Znělo to jako podivná nezřetelná směs britské angličtiny a vietnamštiny. Zvláštní. Cizinky to být mohly, ale spíš ne; zdálo se totiž, že se tady dobře vyznají. Holky byly obě bílé se světlými vlasy a angličtině bych byl rozuměl. Tak nevím. Nezachytil jsem jediné české slovo, třebaže jsem je sledoval v těsném závěsu až ke kraji lesa. Tam se obě postavily na pařez, vzaly se kolem nahých ramen a pak to vypadalo, jako když si pořizují společný snímek. Možná, že až si ten snímek lépe prohlédnou, objeví v pozadí v křoví lesního ducha, který je odtud pozoruje.
Mám po náladě. Sice mne nenašly, ani můj úkryt, ale stejně mám po náladě. Považoval jsem svůj háj za nedobytný - málem - a teď tenhle nenadálý vpád. Byla to samozřejmě jen hloupá náhoda, že tam vlezly, ale právě takové hloupé náhody jsou v životě rozhodující.
Mno nic, už jsou pryč a nevrátí se snad, zase bude dobře. Musím se uklidnit procházkou po lese a popřemýšlet, co jsem zanedbal a co udělám. Na nic jsem však nepřišel, co bych mohl udělat jinak, a proto jsem se uklidnil a jsem opět klidný. Kdyby se to mělo opakovat častěji, to by bylo jiné; ale bylo to zatím jen jednou a doufám, že i naposledy; prázdniny skončí a bude od lidí zase pokoj. Oni prostě všechno prosmýčí, to se nedá nic dělat. Teď už prostě vím, že můj nový posvátný slovanský háj není tak nedostupný, jak jsem se bláhově domníval.
Dál je v lese ticho a klid a po dlouhé době jsem zase viděl jednu srnku a jednoho zajíčka. Srnci a zajíci jsou další pravá slovanská zvířata, neboť ve všech slovanských jazycích se řeknou podobně, pouze rusky se srnka nazývá kosulja a bělorusky kozulja, jménem naznačujícím její příbuznost s kozou. Dál se toulám lesem a ochutnávám maliny a ostružiny. Dál se toulám lesem až do tmy.
V jednu hodinu v noci vstávám, abych se vydal na cestu do města pro nové čerstvé potraviny. Noc je jasná, měsíc vstal před chvílí také a vévodí svou září nebi. Nízko nad lukami za lesem se vznáší mlžný opar. Všude je výjimečně čisto a pusto. Mlha se nyní valí liduprázdným městem jako dým. Zatahuje se, měsíc ni hvězdy již nevidny. Domy jsou temné. Takhle by to mělo být pořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm