Misantrop: Lešij 27.

28. září 2017 v 22:12 | Misantrop |  Lešij

Úterý, 15. srpna 51
Svátek slaví Soběslav.
Po druhé hodině noční vystrkuji opatrně hlavu z okna bytu. Vzduch je čistý - mohu vyjít z domu. Ulice jsou prázdné, ale přesto mne tísní pocit jakéhosi všeobecného neklidu. V několika oknech se ještě svítí; též v okně našich nových sousedů, s kterými jsme si zrovna nepadli do oka. Ten můj tísnivý neklid patrně vyvěrá právě z těch rozsvícených oken. Je vidět, že mnoho lidí bylo ještě před chvilkou venku, v těch temných nočních ulicích, kudy se právě nejistě ubírám stromořadími ven z města, do Liboháje, do lesů a nakonec až do mého posvátného slovanského háje.
Brzy ráno, jen co vystrčím hlavu ze stanu, hned už vidím na okolních stromečcích poskakovat a švitořit malé čiperné ptáčky. Je to milé přivítání do začátku nového krásného dne.
Ráno je hezké, sluníčko právě vychází na čistou modrou oblohu. Vycházím ze stanu, abych se vymočil, protáhl a pozdravil své zelené hájemství. Je to poklad nesmírné hodnoty. Hlava mi ale klesá pod tíhou ospalosti - však je teprve sedm hodin, a já jsem ulehl po předchozí probděné noci a dni až ve tři ráno! Nejsem žádné ranní ptáče - na to znám jednu moc pěknou říkanku:

Ranní ptáče -
kam doskáče?
Noční sova -
je už doma.

- a proto zalézám zpátky do stanu a spím dál.
V jedenáct se budím horkem a dusnem, což je známka toho, že bude pěkný den, jako stvořený pro nahé lenošení pod širým nebem. Svlékám se tudíž úplně donaha a upravuji si pohodlný pelíšek, nejprve na přímém slunci, posléz v chladnějším polostínu, když mne horkem už příliš štípal vlastní pot.
Zahajuji slavnostní obřad spojení a splynutí s přírodou v úplné nahotě. Již naši slovanští předkové si všimli, že v úplné nahotě jsou možná a dějí se různá kouzla a zázraky, která v oděvu nelze uskutečnit. Vždyť jaké zvláštní, tajemné a podivuhodné změny se jen začnou dít s nahým lidským tělem i myslí, svlékne-li se žena před mužem donaha a obnaží-li se muž před ženou! Jak úžasně se jejich společnou nahotou náhle probudí a vzroste život a s ním i rozkoš životní!
Začalo to jistě právě zázrakem pohlavního styku, který byl umožněn kouzelnou proměnou dvou nahých lidských těl, z jejichž spojení počat byl zázrak nového života, počatého též v nahotě a zrozeného rovněž v nahotě. Proto Slované prováděli první orbu a setbu a žatvu na svých obilných políčkách též v obřadné nahotě, aby skrze ni počata a rozena a brána byla zlatá polní úroda, ta jako vlas světlá nit života, na níž závisely život a zdraví a množství bílého slovanského lidu.
Podobný zázrak života skrze nahotu se děje i mezi jedincem a veškerou přírodou. Oděv sice chrání tělo, ale zabraňuje mu v přímém styku s okolním všesvětem. Tehdy jsi oddělen, malý, slabý a sám. Jaký div a zázrak však nastane, když veškerý oděv jako pouto, jako neprodyšná zeď mezi tebou a veškerenstvem náhle padá! Náhle jsi volný, náhle jsi lehoučký a prchavý jako lesní duch, náhle cítíš celým svým nahým osvobozeným tělem svůj růst, své prorůstání celou zemí, své prolnutí s celým nebem - a tvé rozměry jsou náhle nezměrné jako celý nekonečný vesmír. I tato nahota přináší své plody; nejsou to však plody hmotné ani tělesné, nýbrž duchovní; přináší život duši. Takový ohromný duchovní zázrak je možný jen díky úplné nahotě těla.
Den plný zázraků uplynul jako sen. Hřejivé letní sluníčko zapadlo za stromy. Je šest hodin večer. Čas na procházku.
Ruším svůj otevřený pelíšek pod širým nebem slovanských břízek a jeřábů a rovnám věci zpátky do stanu. Odívám se a nazouvám obuv. Vyhlédnu ven ze stanu a vidím na protějším stromečku znovu milé dva ptáčky, pískající sýkorky. Jdu pomalu po svých tajných lesních chodníčcích na východní stranu lesa. Tam jsem si sedl do vyseděného důlku pod vysokým stromem a zadumán hledím před sebe.
Na zpáteční cestě mlsám sladké lesní plody. Rovněž veverka obchází své lískové stromky a sbírá na nich oříšky. Kdesi vysoko ťuká datel do kmenů.
Snáší se noc na náš společný blažený příbytek. Když je v lese teplo a sucho, tak je v něm báječné žít. Doufám, že tohle krásné počasí vydrží i zítra.
Dnes ještě krátké zastavení na západním okraji lesa pod borovicí. Právě odtud utekl travou nějaký malý tvor, snad lasička. Na šeřícím se nebi se po chvíli objevuje čilý netopýr a třepotavá můra. Jsem unaven. Dnes jsem toho mnoho nenaspal. Je čas jít spát.
Při večeři se ozval výstřel. Lekl jsem se, protože to bylo blízko a rána byla hlasitá. Chudáci zvířata. Zlo nespí - a mně se chce spát. Přeji dobrou noc všem lesním zvířatům:

Nechť je ochraňuje Veliký Les Veles, ten slovanský bůh.
Ať bdí nad nimi Lešij, ten dobrý slovanský duch.

Středa, 16. srpna 51
Svátek slaví Číslibor. Před osmnácti lety se v tento den stal v Rusku předsedou vlády Vladimír Putin, který začal směrovat svou vlast k samostatnosti a nezávislosti a vyvádět ji z područí Západu. Kéž by jednou i moje vlast dostala tak osvíceného vládce!
Ráno mne budí milé frkání křidélek a tíkání lejsčích hrdélek, když ptáčci sedají na můj stan. Mají to marné, nevstanu; já nejsem žádné ranní ptáče, a proto spím dál.
O půl desáté prší. Zavírám stan, aby mi nenapršelo do travnaté předsíňky, a zase spím dál.
Po poledni jsem si při obracení na druhý bok všiml, že venku svítí sluníčko. Naobědval jsem se a bosý a nahý vybíhám ven, abych zkusil, není-li vlhko a abych prozkoumal oblohu. Na dlouhých stéblech lesní trávy se tu a tam nachází kapička vody, ale půda mokrá není. Sluníčko hřeje, ačkoli často a nadlouho je překrývá průsvitná bílá oblačnost. Vytahuji tedy ze stanu pokrývku, podušku zrobenou z obalu od spacího pytle, vycpaného starým zimním kabátem, který si mohu v případě potřeby obléci, a klobouk na hlavu a jdu si lehnout ven do trávy.
Na opalování nebo slunění to dnes moc nevypadá, ale hlavní je, že mohu být zcela nahý, aniž by mi bylo zima, a že mohu hledět do trávy, na stromy a do nebe. Většinou ležím se zavřenýma očima, občas se posadím a rozhlížím se kolem, jak dvě sojky zavítaly na skok do mého posvátného slovanského háje, jak se travou proplétají koníci, housenky, brouci, malé ještěřičky a ovšem také neodmyslitelní slimáci a jak mé nahé tělo zkoumá obrovská zelená vážka, jakoby sem zabloudivší z doby pravěké.
Obrovské vážky, obrovská sarančata, obrovští ježci, obrovští slimáci... Třeba se vracíme do pravěku, jako se určitě vracíme do středověku, soudě dle současného stavu společnosti a našeho zřízení společenského, které nám chce znovu zavádět nevolnictví a protlačovat zpozdilé náboženství Mohamedovo.
A když se odpoledne, zdá se, natrvalo zatáhlo nebe temnými mračny a dokonce z nich i trochu drobně poprchlo a ochladilo se, balím si věci, lidským oděvem přikrývám svou božskou nahotu a odcházím na obvyklou obchůzku po okolním lese.
Mířím hned k blízkému západnímu kraji lesa, odkud se celý den ozývají stroje na sečení, ale odsud nic vidět také není, neboť jsou až kdesi za obzorem.
Jdu se tedy podívat kousek odtud na obzor jižní. Výhled do krajiny je zde nádherný a zároveň se tu nalézá pěkné lesní zákoutí. Nedaleko mám jeden ze svých oblíbených důlků vyseděných pod stromem, i napadlo mi, že bych si k němu mohl vyklestit a vyčistit svou vlastní cestičku. Práce jsem s ní mnoho neměl, poněvadž kdysi tudy vedl starý lesnický průsek, po kterém dosud chodívají ženské na houby. Stačilo ulámat několik suchých větviček a odházet z cesty větvičky spadlé - a nová moje tajná lesní pěšinka je hotova. A že jich tu už mám!
Po ní jsem tedy došel k mému důlku na světlince, poseděl jsem si v něm a pak jsem šel mlsat maliny a ostružiny na okraji lesa a kukuřičného pole. Chuť ostružin se lepší každým dnem, ale paličky mladé kukuřice bych se bál jíst. Může to být ta rodově pozměněná, která se teď prý leckde pěstuje i u nás, a ta je zdraví škodlivá. Navíc na ni ani nemám chuť, protože jsem před odchodem na procházku dosyta posvačil bílý chléb s ostrou mexickou pomazánkou. Ale lesní ovoce, jakožto sladký zákusek, přišlo po jídle k chuti.
Mířím dál tajnými chodníčky k bývalému háji. Tam, sedě na patách pod slovanskou břízkou, pozoruji v trávě housenku, která se tam nějak kroutí. Jdu se na ni podívat blíž, ale housenka zachytila můj pohyb i přítomnost a celá v obranném pudu znehybněla a zůstala viset na konci zeleného stvolu, jako kdyby byla jen jeho uschlým žlutavým konečkem. Úžasná proměna! Kdybych ji předtím neviděl se kroutit, nikdy bych ji byl nenašel a neodlišil živou housenku od mrtvého konce listu trávy. Příroda je moudrá, člověk hloupý. Příroda je moudrá a člověk na její moudrost čučí s otevřenou hubou. Člověk se stále jako zapomnětlivý žáček může od přírody učit.
Když docházím k východní straně lesa, stmívá se již. Zde mám také vhodně umístěný sedací důlek pod vysokým stromem, kde mohu v klidu odpočívat, přemýšlet a hledět nepřítomně do dálky.
Stmívá se a je čas k návratu. Stroje na poli stále pracují, když opět u západního obzoru koukám na dva netopýry, kteří zde předvádějí jenom pro mne svoje úchvatné letecké umění. Poletují klidně kolem mé hlavy, jako bych tu nebyl, a hledí si svého. Nikdy do mne nevrazí ani omylem.
Na les se snáší vlhce chladná noc. Vracím se do stanu. Chci se ještě trochu prospat, než půjdu po jedné hodině v noci do města pro čerstvé zásoby.
Cesta do města a hlavně městem proběhla v klidu, neboť ulice jsou opět liduprázdné, až na jedno či dvě jedoucí vozidla. Lepší už to být nemůže, od té doby, kdy jsem si zvolil tuto pozdněnoční hodinu pro své utajené přesuny.
V stromořadí jsem zaslechl něco zašramotit pod plotem školního hřiště. Byl to ježek, který ten plot podlézal a bodlinami o něj zavadil. Když mne viděl procházet kolem, zůstal trčet napůl dovnitř a napůl ven. Říkal jsem si, že až projdu, ježek proleze, ale po několika krocích mi napadlo, jestli tam náhodou ten ježek opravdu neuvízl tak, že nemůže tam ani zpátky. Vrátil jsem se tedy a ježek stále trčel napůl pod nízkým plotem. Už jsem se chystal, že mu pomohu, ale nebylo třeba; ježka můj návrat přiměl plot podlézt zcela a všechno dobře dopadlo. To by mne bylo mrzelo, kdyby se byl kvůli mně pod tím plotem zapříčil.

Pátek, 18. srpna 51
Svátek slaví Boleslav.
Doma v pokoji čekám, až udeří druhá hodinka noční - pravidelný a nejvhodnější čas k odchodu do mého posvátného slovanského háje. Nespím, oka nezamhouřím, leda na chvilku, ač jsem ospalý, za celý den nevyspalý. Tady v tom domě prostě v létě neusnu, i kdybych byl nevím jak ospalý - jen v lese...
Les - už abych tam byl. Les je nejlepší místo k životu - tak to chtěl slovanský bůh přírody. Les, lěs, las, gozd, hvozd, hora, gora, šuma, šumava - kolik slovanských slov máme pro dokonalý příbytek pro dokonalé; kolik různých významů naznačují tato libozvučná slova! Zvlášť zajímavé je to srbochorvatské slovo šuma: významem se shoduje s naším staročeským jménem přídavným šumný, znamenající "sličný", "hezký", "pěkný", a rovněž popisuje jeden z vlastních projevů lesa, totiž že šumí a že to šumění je zároveň krásné, protože uklidňuje, tiší a slaďuje, přičemž "ladný" znamená opět "krásný". Les je krásný.
Myslím, že jsem se teď chvilku zasnil. Procitl jsem, když se venku něco zablýsklo. Vrhám se k oknu podívat se, co to bylo. Buď to byly světlomety nějakého projíždějícího vozu, anebo výbuch dělbuchu. Nic zprvu nevidím, zaslechl jsem jen nějaký výkřik a potom naproti ubíhající lidskou postavu.
Dívám se, kolik je hodin. Půl druhé. To je k nevíře. Za půl hodiny mám jít ven, do těch vybuchujících, křičících ulic, plných dosud takového strašného ruchu a neklidu?
Připomněl jsem si nebezpečné a násilím zmítané ulice současných západních zemí, kde řádí zrádnými vládami řízená a lidmi trpěná islámská hrůzovláda. Nejnověji jakýsi muslim zabil vozem patnáct lidí v katalánské Barceloně. Sem ještě ta hrůza naštěstí nedorazila, ale neklidné ulice jsou tady už také. Takhle to dříve nebývalo. To už se ti výrostci nemohou dočkat vpádu násilí i k nám, že je musejí napodobovat a přivolávat? Celý svět se zbláznil a je čím dál šílenější. Jen v mém slovanském háji je poslední klidné ústraní, kde se dá ještě v klidu a míru žít. Všude jinde už vládne nenávist, rvačky a válka všech proti všem.
Ve dvě hodiny se vydávám na cestu. Zdá se, že jsou všichni konečně doma. Je ticho a klid. Ani vozidla žádná nejezdí. Drobnými krůčky běží naproti mně po chodníku ježek. Když jsme se potkali, ježek se zastavil a nahrbil své ostny do tvaru pichlavé koule. Také má strach a cítí se nejistý v nočních ulicích, kde ještě před půl hodinou bylo tak rušno, že jsem se z toho zhrozil i já. Mými ostny jsou však mé vycvičené tělo, tvrdý kámen v kapse a ostrý nůž u pasu. Mou pevností ve válce proti všem je potom můj les a háj, odkud vedu svůj nesmiřitelný odboj proti lidstvu. Chtějí-li mít válku, mají ji mít.
Za poslední klidnou křižovatkou sedí na chodníku kočka. I ta se mne bojí a utíká přede mnou přes ulici, mrštným skokem se vyšvihla na plot a zmizela za ním v předzahrádce domu.
Na téhle výpadové silnici bývá vždy nějaký provoz i takhle pozdě v noci. Také od osady zahrádkářů zní dnes v noci jakési děsivé lidské vytí, které připomíná islámskou modlitbu před vražděním. Hrůza.
Vzpomínám, jak je to dlouho, snad už dvacet let, kdy jsem tamtudy chodíval do lesa. Bylo to kratší a bylo to lepší, bylo to pohodové. Chodíval jsem tamtudy ve dne v noci, kdykoli se mi zachtělo, a bylo to pohodové. Dnes už není. S mnoha věcmi dříve pohodovými už je konec - vinou lidí, kteří zešíleli. Takovým lidem se rád vyhnu, což je také jediný možný způsob, jak je přemoci a mít od nich pokoj.
Trmácím se ztěžka tmavým lesem k mému háji. Potácím se tmou s hlavou svěšenou, s ospalým pohledem tupě upřeným na kužel mého světla, které mne vede. Tohle ponocování mne ubíjí a ničí, ale víc by mne ubíjelo a ničilo, kdybych chodil ven ve dne a kolem lidí. Útěchou a posilou je mi jen les, kde se vyspím do sytosti, kde se zahojím a zotavím ze všech ran a kde lidi nepotkám. Bože, já bych spal!
Konečně jsem k smrti unaven dorazil ke stanu a svalil se jako mrtvý do pelechu. Spím až do jedenácti. Spal bych dál, ale budí mne nesnesitelné horko a dusno, ačkoliv jsem už dávno rozepjal spací pytel a svlékl se donaha. Dusím se. Musím ven, pročež si stelu svůj obvyklý pelíšek pod stinnými stromy. Trochu jsem se tím probral z ospalosti a slastně se bosý a nahý protahuji na sluníčku. Natahuji své nahé tělo, až je ze mne štíhlá slovanská břízka, která se vypíná k nebesům. Slastně se pnu k nekonečným výšinám. Jé, tady je krásně!
Je horko. Mám radost, že jsem v lese. Včera bylo také horko, ale až odpoledne, s tím, jak slunce vychází stále déle a déle, a tehdy je už všude moc lidí, zvlášť u vody. Letos už se asi koupat nepojedu. Jednou za rok, poprvé, podruhé, někdy za opravdu horkého červnového dopoledne je koupání v ještě poměrně liduprázdné přírodě příjemné a dokonce i rozkošné, ale když je potom lidí moc a musím pořád hlídat, jestli někdo nejde, tak je lepší toho nechat. V lese je to lepší. Tady mohu být v horkém dni celý den úplně nahý a úplně svobodný, aniž bych byl jakkoli a kýmkoli rušen z klidu a pohody. Les je nejlepší; les je mým pravým domovem. Díky, dobrý slovanský bože, za ten šumný dar!
Den byl horký. Došlo mi pití, a proto jsem musil jít v noci pro vodu. Nebe bylo plné hvězd. Zdálo se, že ubíhají, ale přitom stojí, a potom se zase zdálo, že stojí, ale přitom ubíhají. Za obzorem se neslyšně blýská. Fouká teplý vítr, který rozšuměl a rozkýval stromy, až se zdálo, že chodí po lese stejně jako já. Už jsem spal, než jsem vyšel, a pak jsem byl po cestě zase ospalý. Ach, já se snad nikdy nevyspím... Naberu rychle vodu, namíchám nápoj, a hajdy nazpět spát.
Na kopci nad městem jsem se zaposlouchal. Všude je ticho - pravé ticho nočního lesa - pouze nad městem se vznáší spolu s jeho světly jakýsi neurčitý ruch a halas hudby, kterou teplý vítr tlumí. Jsem rád, že až tam dolů do města dnes v noci ještě jít nemusím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm