Misantrop: Lešij 28.

28. září 2017 v 22:19 | Misantrop |  Lešij

Sobota, 19. srpna 51
Svátek slaví Ludivoj a Zlata.
Brzo ráno drobně prší. Zavírám předsíňku a spím dál. Venku je celý den šedivá obloha. Prospal jsem ten šedivý den skoro celý, pouze navečer jsem si vyšel na malou procházku.
Tu jsem zahájil chůzí k blízkému západnímu kraji lesa, kde už včera večer zemědělci požali a sklidili pole s vojtěškou. Vždy, když sem přicházím lesem, skloním se až k zemi, abych se podíval pod nízko visící větví, jestli někdo nejde po cestě. Nikdo tudy nešel, jen tam seděl zajíc s napjatými slechy, který mne uviděl dřív. Narovnal jsem se, abych se porozhlédl ještě po poli, a když jsem se shýbl podruhé, zajíc už tam nebyl.
Východní stranou lesa jsem se potom dostal mou novou cestičkou a jinou starší ke kukuřičnému poli. Zde mne upoutal pohled na strakapouda, který kloval do holé vrcholové větve jednoho stromu. Zároveň jsem na protějším stromě zpozoroval veverku, jinak též po slovansku zvanou něžně veveruška, vjeverica, veverica, vjevjurka, bělka, bilka a podobně. Seděla na jedné vodorovné větvi a cosi tam jedla, pravděpodobně šišku nebo oříšek - vyloupaných oříšků je tu po zemi ostatně plno, asi to bude její území.
Já dál pokračuji někam, kde také najdu něco k zakousnutí. Kromě malin a černých ostružin jsem dnes objevil další trnitý keř s těmi výbornými ostružinami hořkosladkými a celý jsem jej očesal a snědl všechny jeho sladké hořkoplody - byly právě dokonale zralé. S plným bříškem jsem si pak šel posedět pod slovanskou břízku v mém bývalém háji.
Má procházka končí na východním konci lesa, kde nicméně nekončí, nýbrž obrací se k návratu. Zde už lesníci objevili ty nedávné strašné polomy, a majíce vichřicí usnadněnou práci, pustili se do ořezávání a rozřezávání popadaných, zlomených a vyvrácených kmenů. Také zdejší nový krmelec dostal již nové dveře a novou vlnitou stříšku nad jesličkami a nad žlabem, který se zaplnil žitnými zrny.
Stmívá se - už zas. Je čas k návratu. Budu musit vycházet dřív, nejdéle po obědě, neboť dny se krátí a světla ubývá. Zapadající slunce vrhá svou rudou zář i na východní oblak, takže to skoro vypadá tak, jako kdyby na západě slunce zapadalo a na východě současně vycházelo. Pozoruhodné divy nám před oči předestírá čarovná příroda. Oblouzen jejími divy, usedám v šeru lesa pod košatým smrkem a zírám do zelené dáli. Něco tam šustí v podrostu. Po chvíli delšího rozjímání stále slyším kromě večerního ťukání lejsků nějaký šramot. Zvedám se k návratu a pravým uchem stále vnímám jemný šelest. Zastavil jsem se, zaposlouchal - nic. Udělal jsem krok - a vpravo v podrostu se teď něco hýbá a utíká. Stačil jsem zachytit jen dvé nastražených slechů, jinak nic. Takže to mohlo být všecko možné - od malého srnčete po zajíčka, až třeba po lišku, líšku, lisicu, lis.
Hluboko v lese je tma. Venku při západním obzoru je ještě trochu vidět - právě tolik na to, abych zde uviděl ze sklizeného vojtěškového pole utíkat k lesu zajíce, zajca, zajeca, zajeka, zajonca, zeca.
Tichý sobotní den končí. Noc není tak tichá; nejméně z dvou různých míst kdesi za lesy zní dutá lidská hudba a pak ještě děsivé výbuchy ohňostrojů. Nade mnou přelétl netopýr, lětučaja myš, šišmyš či buchalka. Ale netopýr není ani létající myš, ani žádná šišková myš, je to nie-to-perz čili doslova "to, co nemá peří" a přece létá.

Neděle, 20. srpna 51
Svátek slaví Všelub a Všetěch. V tento den v noci roku 1968 byl zahájen vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, označovaný také dosti nepřesně jako "ruské obsazení našeho území". Já jsem byl tehdy malý, byly mi necelé tři roky, takže si nic nepamatuji, ale vím, že tady u nás nebyli Rusové, nýbrž Poláci. Od té doby se ovšem vzedmula ohromná vlna nenávisti ke všemu ruskému, která žel trvá. Smutná část našich i ruských dějin, potažmo slovanských. Když jsem se o tyto události později asi v patnácti letech začal sám zajímat, ukázala mi máma hromadu tajně schovaných dobových novin z té pohnuté doby. Viděl jsem krev na československých vlajkách v rukách vlastenců, viděl jsem bezmocný vztek a nepochopení ve tvářích lidí, viděl jsem zoufalou zápalnou oběť Palachovu. Já jsem však necítil nenávist ani k Rusům, ani k Polákům, ani k jiným národům, které naši zemi tehdy přepadly; spíš jsem začal nenávidět vládnoucí, kteří toto bezpráví dopustili a sehráli. Dnes se už začínají ozývat hlasy, že bylo vlastně dobře, že tento vojenský vpád zastavil u nás zavčas cosi, co vypuklo potom na podzim roku 1989 a čehož nepěkné následky právě nyní prožíváme. Dokonce se dá už říci, že rok 1968 nebyl tak hrozný jako roky po takzvaném, opět vládnoucími zločinně sehraném, sametovém převratu. Můj názor je ten, že jsme měli zůstat ve společenství východních slovanských zemí v pevném svazku proti Západu, který na nás vždy hleděl jako na méněcenné národy, vhodné jen k zotročení. Dnes už to vidí mnozí, kdo vidět chtějí. Přijde čas, kdy prohlédnou i ti, jimž nenávist zavřela oči.
Nikdy jsem neměl nic proti Rusům samotným nebo proti Polákům. Naopak vždy, když jsem někde v cizině zaslechl naši líbezně měkkou slovanskou řeč, rozzářil jsem se celý radostí a s potěšením jsem jí naslouchal - tak jako dosud i dnes. Přes všechna příkoří, která jsme na sobě kdy napáchali, přece my Slované patříme k sobě jako rodní bratři a měli bychom si konečně odpustit staré viny, zapomenout na ně a budovat novou společnou lepší budoucnost. Až toto pochopíme, až se sjednotíme, potom nám bude dobře. Dnes je devětačtyřicáté výročí oné smutné události. Při padesátém výročí si snad už konečně odpustíme, co bylo, a budeme se dívat dopředu, co bude.
Ráno je obloha šedivá, já spím dál. V poledne již svítí sluníčko a láká mne ven. Jsem kromě toho také přespalý. Musil jsem spát vskutku tvrdě, protože mám zalehlo v levém uchu a ještě dlouho mi v něm střídavě šumí podle tepu krve. Sluníčko svítí a já se pouze rozmýšlím, mám-li se jít opalovat nebo jít na procházku. Nakonec jsem se rozhodl pro procházku, a udělal jsem správné rozhodnutí, poněvadž slunko sice hezky svítí a hřeje, ale vítr je studený, a když zajde za mrak, je chladno. Vystavil jsem slunci jen můj sběrač, aby ze světla nabíral síly k dobíjení mého kapesního počítače, a vyšel jsem z háje.
Mířím k bývalému ležení, kde jsem se v sedu opřel o břízku a nechal se hřát teplými paprsky slunce. Dívám se při tom na bílé a červené motýly, kteří poletují z květu na květ, a na černé střevlíčky a lesní mravence, kteří lezou v trávě kolem mých nohou.
Procházím se po všech svých tajných lesních cestičkách a vyhledávám hlavně osluněná místečka k sezení, neboť ve stínu je chladno. Dnes jsem vyrazil dřív, takže mám dost času a nemusím spěchat.
Snědl jsem mnoho dalších čerstvě uzrálých malin a ostružin a sedl si na kořen v lesíku u kukuřičného pole. Pozoruji sýkorku parukářku. Je to spíš sýkorka pankačka s tou svou chocholkou na hlavičce. Jenomže tahle pankačka nepodrývá svoji vlast a nezrazuje svůj národ, a neslouží tím vládnoucí světovládě jako užitečná hlupačka, tak jako skuteční pankáči a takzvaní anarchisté, kteří se zpronevěřili původní myšlence bezvládí a vznešené lidské svobody, a místo toho v současné době zastávají zcela opačný postoj. Už dávno a dávno před současným úpadkem veškerých hodnot spravedlnosti a svobody jsem ostatně prohlašoval, že hnutí, které má v úmyslu prosazovat bezvládí, hnutí, k němuž jsem také patřil, přitahuje ve velkém počtu spíše jedince náboženských povah, a nikoli lidi svobodné a svobodomyslné. Tato pravda se naplno projevila právě v dnešní době, kdy takzvaní anarchisté a křesťané najednou zničehonic podporují v souhlasu se světovládou šíření islámu, to jest cizáckého, zpozdilého, hloupého, násilnického a krutovládného náboženství, které zavile nenávidí všecko svobodné a pokrokové.
Já to viděl už tenkrát, jak to jejich pankáčské takzvané bezvládí skončí a k čemu to povede. A zničehonic je to tady. Ale nikdy se nic neděje jen tak "zničehonic" a nic nevzniká z ničeho - to věděli již naši slovanští žreci a vědunky. Říkám to pořád: všecky špatné, dosud neprojevené vlastnosti člověka v člověku jen dřímou, dokud je neprobudí k životu nějaký dějinný zvrat. Pak se jakoby "zničehonic" vyhrnou a lidé se diví, kde se to v nich bere. A že je na to dnešní doba zvrácená dost a dost, o tom není sebemenších pochyb. Pravda, dějinné zvraty vyvrhnou na povrch také vlastnosti dobré, rovněž dosud dřímající, jako například lásku k národu, k vlasti, úctu k odkazu předků či obětavost za pravdu, ale to se vždy týká jen čestných výjimek, třebaže jejich následováníhodný vzor dokáže silou vzdoru a přesvědčení strhnout mnohé váhavce. A že nyní tyto dobré vlastnosti u mne také propukly naplno v tomto celosvětovém zvratu a rozvratu, o tom rovněž není sebemenších pochyb.
Jestliže se současně na stranu islámu "zničehonic" stavějí nejvíce z našich lidí právě různí věřící, pak důrazně varuji před směšným opakem, kdy se naši bezvěrci dávají rovněž "zničehonic" na obranu křesťanství před islámem, a sami se tak stávají věřícími, čímž se bludný kruh, tento pravý živel lidstva, když ne hned, tedy později, uzavře. Díky, slovanský bože, že alespoň já do něj nepatřím!
Rovněž varuji před tím, abychom se snažili protivníka porazit jeho zbraněmi. Někteří lidé se totiž zřejmě domnívají, že jsou-li muslimové zanícenými věřícími, tak že se jim nejlépe ubráníme tím, že my se staneme ještě zanícenějšími křesťany. A porážejí-li nás v porodnosti, že my najednou začneme mít dětí ještě víc. Ale tato cesta k vítězství nevede. Napodobováním jejich způsobu boje a jejich prostředky je nikdy neporazíme. Držme se toho, v čem jsme silní my a co jsou naše nejsilnější zbraně. Dosáhli jsme kdysi vojenské, duchovní i hmotné převahy nad zbytkem světa úplně jinými prostředky, než je nějaké náboženské horlení a bezhlavé množení.
Hrůza, co se teď děje! Komu tak strašně vadilo, že jsme žili svobodně v klidu a míru? Najděte je a zničte - a bude zase dobře. Pro mne a pro mé vrstevníky byl islám něčím cizokrajným, co bylo daleko od nás, kdesi ve vzdálené cizině, co se nás netýká - a teď je to "zničehonic" tady. Přijde mi hrozné již jen to, že blízkost nebezpečí mne naučila islám vůbec znát! My jsme se učili vlastivědě, dějepisu a občanské nauce, kdežto naše děti vyučují v učebnách evropanství, historii a světoobčanství. Malé děti v mateřinkách, které se sotva naučily mluvit - zatím ještě česky, i když špatně - žvatlají islámské modlitby, ačkoli žádné náboženství, najmě cizí, nesmí být u nás věcí veřejnou!
To jsme se dočkali! Ještě že žádné vlastní děti nemám, jen čtyři synovce a jednu praneteř, ale bolí mne to stejně, protože naše i moje jsou v podstatě všecky hezké české děti, všichni jsme z jedné velké slovanské rodiny. Jak by mne to nebolelo, když "zničehonic" vidím mizet moudrou víru našich předků, zanikat náš kdysi krásný mateřský jazyk a zaprodávat naši rodnou zemi cizákům! Věřte, že právě tyto tři věci, o které nás chtějí připravit - slovanská víra, slovanská řeč a láska k slovanské zemi - jsou tři věci, které nás zachrání!
V lesíku u kukuřičného pole jsem dále pozoroval malé tiché hejnko asi tří nebo čtyř hýlů. Nejdřív se ukázaly nevýrazné samičky, takže jsem přemýšlel, co by to mohlo být za ptáky, ale když se nakonec objevil červený sameček, měl jsem hned jasno.
V tomhle lesíku jsem dříve také dlouho spokojeně bydlil a žil, a nyní se sem vrátily znovu srnky a zajíci, kteří zde přespávají místo mne. Dvě srnky a jednoho velkého ušáka jsem tady zastihl i dnes.
Udělal jsem dobře, že jsem tentokrát vyšel na procházku dřív. Vracím se do svého posvátného slovanského háje ještě za světla, kdy sluneční sběrač stále sbírá, lužní sýkorky stále sykají a frkají křidélky kolem mého stanu a já mám spoustu času. Tolik času, že po svačině mohu jít ještě na chvíli ven, než se setmí a než půjdu v noci do města pro nové zásoby jídla a pití.

Úterý, 22. srpna 51
Svátek slaví Bohuslav, Bohuchval, Bohun, Bohuš, Božislav, Tichomil, Tichomír a Tichon.
Ve dvě v noci se vracím do svého posvátného slovanského háje. Avšak lépe bych udělal, kdybych šel ještě déle, protože po ulicích jezdí vozidla, před vchodem do jednoho domu se svítí, protože jím zřejmě před chvilkou někdo prošel, a před dalším domem někdo další sedí nebo stojí ve tmě a prozrazuje ho jen cinkání klíči. Osobně, tváří v tvář, jsem sice nepotkal nikoho, ale nenávidím lidi už tolik, že nesnáším i jejich rozsvícené vozy, vchody a okna. Myslím, že alespoň do konce prázdnin zkusím chodit do města a z města až ve tři hodiny noční. Zkusit bych to mohl, jak to bude v tu dobu už skoro nad ránem vypadat s rušností a provozem.
Jsou to ale starosti s tím lidstvem! Už abych byl v lese a zase dva dni neviděl ani jediného človíčka! Snad se mi to přání splní.
Je zima, teplota se drží asi jen na sedmi stupních. Oblékl jsem si na cestu pletené rukavice, ale mohl bych mít klidně i kulicha na hlavě. Po týdnech horka a veder se najednou jakoby přiblížil podzim. Přituhuje.
Mrazivější chlad ovšem vane ze Západu. Přicházejí odtud znepokojivé zprávy, z kterých doslova mrazí v zádech. Dennodenně je tam znásilňováno a vyvražďováno původní bílé obyvatelstvo, a obrana není žádná. Tato víceméně skrytá světová válka proti bílým lidem se zlověstně blíží i k nám. Západ nám ji dříve či později vnutí, pokud se od něho včas neodvrátíme a neodtrhneme a před ním neuzavřeme za pevnými hranicemi. My se ještě můžeme zachránit - Západ už sotva, ten je ztracen a podvoluje se, nebrání. Musíme pryč od něho, musíme se zachránit! Můžeme to pořád ještě dokázat; nikoli však jako nějaký samotinký, všemi opuštěný a obklíčený dočasný ostrůvek svobody a bezpečí, nýbrž pouze ve spojení s dalšími, rovněž málo zasaženými východními, převážně slovanskými zeměmi, v čele s velkým a mocným Ruskem. Jen tak, spojeni v jedno velké slovanské spojenectví, můžeme pevně stát a odolávat světovým bouřím jako tvrdá jednolitá skála, o níž se roztříští chatrné loupeživé koráby islámsko-západních dobyvatelů.
Myšlenka na vytvoření jakéhosi všeslovanského svazu získává stále víc a víc zastánců. Kéž by se uskutečnila! Byla by to naše spása - a nejen naše. Na skále všeslovanského spojenectví bychom pak mohli vybudovat pro všechny bloudy vysoko se vypínající maják, který by jim ukazoval cestu svým světlem poznání, míru a svobody. A možná to budeme my, svobodní Slované, kdo bude jednou nakonec osvobozovat poslední zbytky příbuzných bílých národů od krutovlády podřadných a méněcenných plemen.
Stále ještě se motám noční tmou směrem k mé lesní skrýši. Kdesi štěká liška. Ona vlastně ani tak neštěká, jako spíš vyráží takové úsečné sípavé zavytí. Kdepak má asi ona svou noru a skrýš? Napadá mi, že stejně tak, jako můj malý český národ, bych dlouho neodolával ani já samoten v mé lesní tišině proti vnějšímu ohrožení a převaze lidských nepřátel. Jednou by mou skrýš před světem dobyli, tak jako vždy dříve či později nakonec lidé náhodně objeví mne, malého a osamělého uvnitř schovaného, a já se pak musím přestěhovat jinam a jinde založit své svobodné hájemství. Jenže česká země se pohnout jinam nemůže; ta tady zůstane navěky, ta je naše, moje, tu nemůžeme a nesmíme nikomu cizímu dát, předat, přidat, prodat, vydat, tu musíme hájit. Kdysi udatný český národ tuto zemi neopustil a zůstal. I já zůstanu; i já se pokusím být tím starým dobrým udatným Čechem, který je věrný své vlasti milované.
Uf! Klopýtám a motám se chladnou tmou, už jsem v Liboháji, už jsem v lese, už jsem na kraji lesa a slovanského háje. Nohy se mi pletou únavou jako opilému a hlava se mi točí ospalostí. Oddychuji a pohled zalétá nahoru ke hvězdám. Zapotácel jsem se. Má hlava zakloněná má vrtoglavicu, jak říkají bratři Srbochorvaté. Je nejvyšší čas jít spát. Stan a měkký pelíšek v něm už čekají.
Po obědě se krok za krokem toulám lesem. Nikam určitě nejdu, jen se tak spíš přesouvám z jednoho místa na druhé. Je oblačno, občas vysvitne tím milejší sluníčko, vzduch je však studený.
Ve vyschlé lesní tůňce nalézám nějaké čerstvé stopy. Zabořila se tu do měkkého bahna srnčí kopýtka. Zkoumám ty otisky a v mysli si podle nich vracím pohyb toho srnce. Tudy přišel, tady udělal mnoho drobných krůčků a tady se pod jeho předníma nohama probořilo bahnité dno. Stopy se pojednou zdola nahoru plní tvrdými černými kopýtky, z nich vyrůstají nohy, dvě, čtyři, ze čtyř nohou roste srnčí trup a hřbet, z těla kouká hlava - až se přede mnou zjevuje celý srnec. Vidím ho teď vnitřním zrakem zcela jasně. Stojí přede mnou, sestupuje na dno tůňky, otáčí se, naklání krk níže a chce se napít vody, přední nohy se mu při tom boří do bahna, ale srnec poznává, že tůňka je vyschlá, odtahuje tedy hlavu, natahuje krk a skokem se vymaňuje z bahnité tůně. Dál jeho štíhlá postava mizí a ve mně zbyl po ní něžný pocit, jako kdybych toho srnce viděl doopravdy.
Na prosluněné mýtině pozoruji včely, čmeláky a motýly, kteří poletují a posedávají na žlutých květech lesanek. Je tu široko daleko největší shluk vůbec nějakých kvetoucích bylin, čehož využívají dva velcí perleťovci, dva bělásci řepkoví s černou tečkou a černými konečky křídel a několik obyčejných lučních okáčů, kteří milují ty zářivé žluté kvítky i samo žluté zářivé sluníčko. Když však zašlo sluníčko za mraky, dva velcí žlutočervení perleťovci smutně usedli na zem na zelený list plazivého ostružiníku a roztáhli nehybně křídla, takže zdálky vypadali jako dva padlé uschlé březové lístky.
Ostružiny a maliny jsem dnes také mlsal, ale maliny zbývají jen malinké, přesto však chutné a sladké, a ostružin jsem snědl také málo, poněvadž ty si nechávám na zítra, kdy jich chci trochu natrhat do dvou prázdných krabiček od pomazánek a přinést je na ochutnání pro mámu a tátu. Máma je po mně stejně každý rok vždycky chce, v neděli bude mít navíc táta svátek, bude Otakara, a tak to bude takový můj malý milý dárek z lesa. Rodina musí držet při sobě, dokud to jde, dřív než ji nový světový řád prohlásí za nezákonné spolčování proti velké světové rodině mnohonárodnostní.
Postavil jsem se na pařez a hledím přes lán kukuřice do daleka. Oblaka tmavnou, světlají se a mezi nimi objevuje se nebeská modř. Pod tím chmurným nebem leží zvlněná krajina naší krásné Českomoravské vrchoviny. Je krásná. Pod tím pochmurným nebem je i moje nebe. Moje země - moje nebe.
V lesíku při kukuřičném poli dnes zase ťuká nějaký pták do uschlého pahýlu. Táhlé vysoké volání patří datlovi. Puštěné pírko, s kterým jsem si tady minule hrál, opět vyhazuji vzhůru a bavím se pozorováním, jak se v pádu rychle točí kolem své osy.
Jsem zvědavý, jestli v tomhle lesíku také zase překvapím spícího zajíce. Jdu k jižnímu konci. Tady to bylo, tady odpočíval... Vtom mi přímo pod nohama vyrazil zajíc, zadupal a hnal se úprkem pryč dál do lesa! Neuvěřitelné, ta dokonalá skrytost! Ležel v trávě přímo přede mnou, ale já jsem ho vůbec neviděl, třebaže jsem tušil, že tu někde bude a třebaže jsem se po něm díval. Nebylo to nenadálé střetnutí, ale stejně jsem se lekl.
Z jižního okraje lesa se znovu dívám do krajiny na obzoru, který se přede mnou otvírá. Všechna ta místa, ty kopce, lesy a dědiny velmi dobře znám. Mnohokrát jsem jimi prošel, znám tam každý kámen, každé zákoutí, každou cestičku, častokrát jsem tam i stanoval. Pil jsem tamní vodu z lesních zřídel, jedl plody, které jsem tam nalezl, viděl plachá zvířata, která jsem tam potkal. Nacházejí se tam rodné domy i hroby mých předků a příbuzných. Všecko, co je tam i tady, je nějak spjato se mnou. Navěky spjato. Všecičko je mi tady i tam blízké a důvěrné. Myslím, že jedině z téhle podrobné znalosti, blízkosti a důvěrnosti vzniká ta pravá láska k domovu, ke své zemi, k vlasti.
Slunce zrovna vyšlo z mračen a osvítilo mne. Světelné znamení. Tak se ohlašuje náš dobrý slovanský bůh. On nikdy nedovolí, aby mi tuto zemi někdo vzal - a ani já to nepřipustím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm