Misantrop: Lešij 29.

28. září 2017 v 22:22 | Misantrop |  Lešij

Středa, 23. srpna 51
Svátek slaví Želislav.
Přituhuje. Ráno mi bylo tak zima, že jsem vytáhl z podušky starý zimní kabát a oblékl si jej. Ani cvičení mne nezahřálo. Brr! Tyhle zimy nesnáším. A to je teprve srpen!
V poledne již svítí a hřeje sluníčko na jasném nebi, a tak je zase teplo. Zůstávám nicméně teple oblečen, poněvadž ve stínu je chladno. Přemýšlím, co budu dělat, co podniknu. Na opalování by snad počasí mohlo být dost vhodné, ale po té zimě, které jsem zakusil nemalý díl v noci a ráno, nemám zrovna chuť se svlékat a nadít se toho zklamání, že se dosud jasné nebe zamračí nebo že mi bude zima v tomhle chladném vzduchu dokonce i na slunci. Nemám chuť ani náladu to zkoušet a místo nahého slunění se obouvám a jdu ven do lesa. Mám větší náladu na pochůzky než na nečinné ležení. Ostatně těším se na den, kdy skončí prázdniny, příroda bude znovu liduprázdná a já se v ní budu moci procházet bez omezení, kudy budu chtít. Ne že by mi na to nestačily moje tajné cestičky tady v nejbližším okolí mého posvátného slovanského háje, ale přece bych se rád podíval po dlouhé době zase někam jinam.
Tady se mohu stále toulat lesem třeba čtyři až pět hodin, jako třeba včera i dnes, a nenudit se, nemít dost, leda až pocit hladu či únavy přiměje mne k návratu do stanu.
Dnes jsem sbíral ostružiny pro mámu a tátu. Myslil jsem, že jich bude víc, ale nakonec jsem dvě plné krabičky přece nasbíral. Dával jsem dobrý pozor, aby ty ostružiny byly jak náleží veliké a nalité sladkou šťávou - ale takových je zatím ještě málo.
Častou chůzí po mých tajných lesních cestičkách je mám tak zažité, že okamžitě poznám každou změnu, která se na nich uděje. Dnes jsem si na jedné z nich všiml dvou ušlápnutých stvolů lesanek. Já jsem na ně určitě nestoupl, takže tudy musil projít někdo jiný. Já totiž na rostliny nikdy nešlapu, pokud se jim mohu vyhnout - a rovněž nerad zanechávám zbytečné stopy. Rostlina je živá bytost - a na živé bytosti já nikdy nešlapu. Vždy se dívám pod nohy, kam šlapu, takže ojediněle rostoucí lesanky na mnou vyšlapané a pečlivě vyčištěné cestičce bych si určitě všimnul a nestoupl na ni.
Kdo ví, kde se ve mně vzala tahle vlastnost, že nerad ubližuji živým bytostem a ctím v nich život. Tohle mne nikdy nikdo neučil, ani doma, ani mimo rodinu. Tahle vlastnost se dědí, ale nevzpomínám si po kom. Návyky mohou vyplout na povrch lidské povahy i třebas až za stovky let, že nechápeme, kde se najednou vzaly - ale nepamatuji si odkud se vzaly ty mé. Byli takoví jako já i mí dávní slovanští předkové? Pokud ano, proč nejsou takoví i všichni jejich současní potomci, ale jenom já? Anebo tomu není tak a chodí kolem mne samí krásní duchové, kteří doma v skrytu pláčou, přelomí-li venku nedopatřením stébélko živé trávy? Vždyť je pravda, že častokrát okolo někoho chodíme, nevšímáme si ho, nepovažujeme ho vůbec za hodného naší pozornosti, podceňujeme ho, nemáme ho za nic, opovrhujeme jím a nenávidíme ho. A přitom je to třeba duch vysoko čnící, vysoko převyšující všechny ty, kteří mu nevěnují ani jeden uznalý pohled. Anebo je to ještě jinak a vyrostla tato vlastnost spolu se mnou? Někdy se rozhoří oheň sám od sebe; někdy vzplane i duše člověka sama od sebe. Snad lze počátky mé výjimečně soucitné povahy hledat v mém návyku přemýšlet. Kdo přemýšlí, nalezne spoustu věcí, například rozum. Kdo nalezne rozum, uvidí najednou mnoho věcí, například to, že i obyčejná rostlina je živá bytost, na kterou se nešlape.
A nešlape se ani na dlouhého lesklého slepýše, který se před mýma nohama náhle celý proměnil v nehybnou větvičku, a tudíž prý neživou, nehodnou pozornosti. Já mu však pozornost věnuji a chvilku si jej prohlížím. Je natažený, dlouhý a hlavičku má mírně zvednutu, aby mne lépe viděl. Nehýbá se, čeká až odejdu a nechám ho na pokoji.
Nenechávám ho dlouho čekat a odcházím k mé pernaté hračce, kterou několikrát vyhazuji do výšky a bavím se sledováním, jak sivé pírko holubí klesá k zemi, otáčejíc se kolmo kolem své osy. Mám z toho radost jako malé dítě. Napadá mi znepokojivá otázka: Mělo by z pouhého padajícího pírka stejnou radost i malé dítě vyrostlé v naší současnosti?
Po západu slunce jsem se šel ještě jednou projít. Viděl jsem jednu srnku a došel jsem až k severozápadnímu cípu lesa, k silničce, mimochodem znovu zalátané. Přijelo po ní vozidlo, já se naštěstí právě obracel nazpět, bouchla dvířka, ozval se lidský hlas a vzápětí téměř nepřetržité štěkání psa. Někdo sem zjevně přijel vyvenčit svého psa. Nedivím se tomu, že až sem, na samotu mezi lesy; vždyť kde jinde než na úplné poušti by člověk mohl pustit ze řetězu tuhle svoji mimořádně rozjívenou potvoru, která tak hrozně vyvádí, že je její štěkot slyšet až na druhém konci lesa! Teď bych chtěl jít tudy do města pro nové zásoby! Určitě by se na mne ta potvora vrhla (myslím ta psí, ne ta lidská - ale kdo ví). Však vím moc dobře, proč vycházím až pozdě v noci. To kvůli nim. Kdyby lidé nebyli tak nesnesitelní, dalo by se s nimi vyjít; ale že právě jsou tak nesnesitelní, vyjít se s nimi nedá. Proto vycházím jen pozdě v noci, a dnes vyjdu ještě o hodinu déle. To všechno kvůli nim.
Ve dvě hodiny mne budí budík. Vstávám jen o hodinku déle, ale jsem svěží, jako kdybych byl spal celou noc. Je zima, pára jde od úst, ruce zebou, nebe je plné hvězd. Vydávám se na cestu do města.
Je ticho, nikde se nic nepohne, jen občas něco zašustí v podrostu podle stezky. Město dole pod kopcem je osvětlené, ale tiché, po silnicích jezdí vozy, ale jen nákladní nebo dodávkové, osobní žádné, lidi nikde nevidět, neslyšet. Tak se mi to líbí. Nelíbí se mi ovšem nepořádek u lesní studánky. Nacházím zde odporný prázdný obal od pánské ochrany, který štítivě sbírám a vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše. Oni mi tu snad prcají! Připadám si jako ten brouček z kresleného vtipu Vladimíra Renčína, který po lidech uklízí obrovský preservativ, řka druhému broučkovi: "To už dnes uklízím šestej kondom. Už aby vymřeli!"

Pátek, 25. srpna 51
Svátek slaví Radim.
Sláva! Sláva, léto se ještě nevzdává vlády a je zase teplo! Včera jsem mohl zimou umrznout a dnes v noci se potím vedrem, když stoupám obtížen novými zásobami k mému posvátnému slovanskému háji.
Prospal jsem v nádherném lesním tichu a teplu skoro celý den, ale nevadí, o to víc si užívám podvečerní procházky.
Blízko vyschlé srnčí tůňky nacházím slepýše. Další jeden. Je menší, zákruty jeho lesklého světlehnědého hadovitého tělíčka mne na sebe upozornily hbitým pohybem, ale teď už slepýš zase leží bez pohybu, čekaje až jej překročím a zmizím.
Letos mám na ty slepýše mimořádné štěstí. Jsem rád, že se jim tady očividně daří. Ze srdce jim to přeji. Vždyť bývala léta, kdy jsem jich nacházel víc mrtvých, přejetých, než živých, což mi mohlo samou lítostí až srdce vyrvat z prsou. Tady se jim asi líbí - a mně taky. Jejich hadovité tělo mne vždy upomene na jedovaté zmije, které jsem naopak v jiných létech vídával častěji, z čehož jsem pochopitelně takovou radost nemíval. Letos jsem ještě žádnou zmiji neviděl a myslím, že už ani neuvidím, po čemž upřímně řečeno nijak zvlášť netoužím.
Pořád ještě lze nalézt trochu malin, které pořád ještě dozrávají, a chuť ostružin se také lepší každým dnem, zvlášť po takovém teplém a slunečném dni, jaký byl dnes.
Vyšel jsem na procházku pozdě a nyní už se stmívá. Vlastně mi to ani nevadí; mám rád tyhle vlahé letní večery v lese. Sednu si někam tiše pod stromy a pozoruji zvědavé lejsky, kteří si v šerém lese hledají svá noční bidýlka a kteří na oplátku pozorují mne. Přesně tohle jsou ty nejmilejší okamžiky na konci každého dne.
Na obloze nám dorůstá srpek nového měsíce. Z jižního okraje lesa dlouze hledím do malebné českomoravské krajiny, v jejíž zemi jsou pohřbeni moji předkové. Byli to dobří lidé. Slované jsou v jádru dobří lidé. I já jsem Slovan, i já jsem v jádru dobrý, ač pověst mám zlou. Se mnou je to prostě tak, že k dobrým jsem dobrý, zlem však stíhám zlé a nemohu za to, že jsou lidé vesměs zlí.
Na silničce někdo rychle a zběsile roztáčí kola vozu, až to hvízdá. To má určitě z nějakého amerického filmu. Mnoho našich mladých prostomyslných lidí napodobuje to, co vidí v amerických filmech, a myslí si, blbci, kdovíjací tím nejsou borci. Oni ale nechápou, jak moc si tím škodí a jak moc se to mocným hodí. Začíná obávaná páteční noc, kdy lidé puštění ze řetězu pracovních úvazků vydávají se slavit a řádit a pít.
Lidé se nějak zvrhli poslední dobou. Pradávní Slované opojné nápoje vůbec nepili a slavili pouze své bohy a přírodní jevy. Jistě že slavívali také konec prací, například polních, slavívali dožínky; ale slavívali je hody, zpěvy a chorovody, nikoli ožralým hulákáním, rvačkami a kvílením rychlých kol. A kdyby byli zachovávali své slovanské zvyky, byli by zůstali dobrými a svobodnými lidmi - tomu věřím.
Slovanské jádro je zdravé a životaschopné - jen si to jádro musejí naši lidé v sobě uvědomit, držet se ho a nepodléhat jiným, cizím hodnotám, ať se nazývají jakkoliv, třeba evropské, západní, demokratické, mnohonárodní, nadnárodní, lidské...
Myslím, že největší neštěstí našich lidí začalo právě obdivem k Západu. Nechali se oslepit západním pozlátkem, jeho filmy, hudbou a uloupeným bohatstvím a přejali jeho zvyky, které jsou cizí naší slovanské povaze. Ale to pozlátko již oprýskává a našincům začínají padat šupiny s očí. Věřím, že až jednou naši lidé naleznou cestu zpět k našemu původnímu slovanství, stanou se zase dobrými a svobodnými - tak jako jsem dobrý a svobodný já, Lešij, slovanský duch lesa.

Sobota, 26. srpna 51
Svátek slaví Luděk, Ludomíra, Ludoslava, Ludiše, Luďka.

Je teplo, teploučko,
v poledne vysvitlo sluníčko.
Sluníčko, zlaté, milé sluníčko!
Zdravím tě nahý, zahřej mne maličko!

Sluníčko -
to naše slovanské sluníčko!
Jak se umí usmívat a úsměv vyloudit na tváři,
jak umí líčka červená rozzářit,
jak dovede nahé tělo potěšit
a duši slovanskou utěšit!

Sluníčko! Zářivé sluníčko! Ne nadarmo je znak slunce, slovanská svastika, znakem všeho Slovanstva. Slované mají rádi sluníčko; je stále přítomno v jejich světelné duši.
Miluji tohle letní sluníčko a slavím jako dny sváteční, udělá-li teplý den, jako je tento. Kolik jich ještě letos bude? Mnoho už nejspíš ne - máme konec srpna, blíží se září a se zářím podzim. Tím víc se raduji z pěkného počasí, které mi možná naposled umožňuje slavit nahou letní slavnost pod stromy. Všechno hned lépe chutná, je-li to možná naposled, vždyť život prožíváme nejsilněji večer, když slunce zapadá, s oprátkou na krku a podobně.
Ustlal jsem si svůj navyklý pelíšek ve stínu bílých slovanských bříz a oddal se sladkému lenošení, pospávání a hledění do nebe skrz koruny stromů, v nichž si hrají ptáčci. Tak jsem vydržel až do večera.
V jednu chvíli rušil mou nahou letní slavnost pouze jakýsi vůl na stroji, který na kole s pohonem projel dvakrát lesem, zaburácel, zasmrděl a byl náhle pryč, jako když se vypaří. Proklínám prázdniny a lidstvo, které je vymyslilo a užívá, a prosím, aby už skončily a byl zase v přírodě pokoj a klid. Prosit znamená jihoslovansky modlit - inu tak se třebas i modlím. Rusky to zase znamená požalovat - no tak budu třeba i žalovat. Ukrajinsky, když prosím, říkám buďláska - budu tedy laskav, jenom ať už je těm prokletým prázdninám konec, ale teplé počasí ať přitom trvá dál! Připadá mi, že čím víc se blíží konec prázdnin, tím jsou lidé rozjívenější a nesnesitelnější - a to je vlastně vůbec ani nevidím!
Večer jsem šel opatrně obhlédnout okolí, ale nic jsem po tom volovi nenašel. Možná se opravdu vypařil i s tím svým nečistým strojem.
Když jsem došel až k východnímu konci lesa a sedl si do mého důlku pod velikým smrkem, viděl jsem zvláštní a nezvyklou věc, kterou jsem ještě nikdy neviděl; stal jsem se očitým svědkem jevu, o němž se většina lidí a všichni přírodovědci domnívají, že ani není vůbec možný: viděl jsem mouchu, která si hraje. Zní to neuvěřitelně, ale bylo tomu opravdu tak. Obyčejná moucha, tento zdánlivě prostinký, jednoduchý, bezcenný hmyzí jedinec, kterého lidé považují za hnusného, poněvadž sedá na hovnech a pak špiní lidem jídlo a sere na obraz císaře pána, tvor, kterému nepřejí lidé nic než smrt - si hraje přímo před mýma očima tak, že přistane na stéblu trávy, to se pod jeho vahou zhoupne, moucha se s ním houpe tak dlouho, dokud se nepřestane houpat, načež vzlétne, stéblo se uvolněno narovná, moucha na ně opětovně dosedne, čímž je rozhoupá, a tak pořád dokola. Seděl jsem tam nejméně dvacet minut a po celou tu dobu moucha opakovala svou hru, i s jinými stébly, a báječně se tím očividně bavila. Ano, ta moucha, která je natolik nechutná, že saje výkaly, si umí hrát. Zase mne zdánlivě jednoduchý tvor překvapil nějakou svou důmyslnou schopností. Ale pozor! Ne všichni mají pro mouchu jen slova nenávisti a pohrdání! Ruský spisovatel Michail Petrovič Arcybašev ji považoval naopak za čistotnou a španělský surrealista Luis Buñuel přirovnával ji k víle. A na hovnech sedají i jiní, rádoby ušlechtilejší živočichové, například včely, které navíc vídám neustále olizovat moč na mém lesním záchodě - ale jejich med, o který je včelař oloupí, lidem potom chutná, není-liž pravda? Také naše domácí slepičky hrabou na hromadách hnoje červíčky - a nevím nic o tom, že by lidem nechutnala jejich dobrá bílá vajíčka a chutné měkké masíčko. Rovněž mnozí divocí ptáci hledají si potravu na hnoji. Já být člověkem, byl bych uvážlivější s tou nenávistnou opovržlivostí vůči mouchám - nejsou tak hnusné a špinavé a jednoduché, jak se zdá; vždyť mouchy dovedou si hrát!
Blížím se zšeřelým lesem k západnímu obzoru. Milé zlaté sluníčko již dávno spí. Nebi teď vévodí dorůstající srpek měsíce. Vpravo na cestě u včelína svítí ve tmě červené oči zadních světel nějakého vozidla. Tohle už jsem viděl, to mám zažité, nic se neděje a klidně si sedám na paty u paty staré borovice. Vůz je daleko a včelař mne odtamtud nemůže vidět; po chvíli ostatně hlučně zabouchl dvířka a nehlučně odjel, když dvé červených očí postupně pohasínalo. Zbytkové světlo nebeské také pohasíná. Ještě několik posledních obdivných pohledů věnovaných čilému netopýrovi a vracím se do stanu.
Po večeři píši svůj slovanský deníček. Venku krátká bouřka, krátký deštík. Je dobře, že krátký, protože musím ještě teď v noci ke studánce pro vodu.
Na nebi se dosud tiše blýská, když opouštím stan, hvězdy září. Svítím si na cestu - avšak ouha! Zmije! Tak tak jsem před ní zastavil svůj krok a pudově uskočil. Je menší, nehybná, chová se klidně. Potkal jsem ji kousek za stanem, snad dokonce přesně v místech, kde jsem předtím potkal slepýše a myslil na zmiji, jenže teď to není slepýš, ale zmije. Já ji snad přivolal! To mám "radost"! Svítím na ni a prohlížím si ji. Její černá klikatice na šedém těle vzbuzuje úctu. Uvědomil jsem si, že stojím blízko ní, ale nemám strach a ona zřejmě také ne. Klidně a pomalu se plazí z cesty. Teď ji konečně obcházím a pokračuji dál.
Zmije či zmej je bájným zvířetem Slovanů, je to doslova tvor vzešlý ze země - "ze-země-je". V řadě slovanských jazyků je zmije totéž co had. Zmije má různá jména: Chorvaté jí říkají ridžovka, šarka, šarulja, crnostrig, poskok, guja, otrovnica; Ukrajinci hadjuka, Slováci zmija nebo vretenica; Bulhaři pepeljanka.
Nečekal jsem, že někdy potkám zmiji v noci. V odborném písemnictví jsem sice čítal, že zmije loví za noci, ale nechtěl jsem tomu věřit, poněvadž potmě jsem ji nikdy neviděl - dokud jsem se s ní nesetkal nyní. A teď už věřím.
Strach jsem neměl, ale dostávám ho. Určitě se mi dnes v noci budou zdát děsné sny o zmijích. Také budu od nynějška asi ještě opatrnější na to, kam šlapu, a asi se budu nějaký čas, než pozapomenu, bát chodit trávou a povalovat se v ní tak jako dnes o tom krásném hebkém teploučkém dni. Já to říkal, že je to možná naposled.
Za těchto úvah pokračuji v cestě k lesní studánce. U kříže na Šibeničním vrchu někdo rozbil zdejší odpočívadlo. Úplně v jakési zuřivosti vytrhli stůl ze země, celý jej rozlámali a jeho součásti "vtipně" rozvěsili po okolních lípách a na naučnou desku - je s podivem, že nerozmlátili i ji. Také trnovou korunu na kříži protnuli jakýmsi kusem umělé hmoty, ani nevím z čeho. Úplný rozvrat. Musili to udělat včera nebo dnes; když jsem tudy procházel v noci ze čtvrtka na pátek, ještě to tady bylo v pořádku - dívám se totiž vždycky, jestli je tu čisto, nespí-li tu někdo anebo jestli se někdo náhodou neoběsil na tom kříži, připadalo by mi to jako docela dobrý a původní počin.
Ti se tady vyřádili! Úplný společenský rozvrat! K úmyslnému ničení veřejného majetku sice docházelo už přinejmenším za mého mládí, ale co se děje dnes, to je až nepochopitelné. Že jsou mladí výrostci o pátečních nocích jako utrženi ze řetězu, to už vím a vidím dlouho, ale tohle překonává všecky obavy. Pak se ovšem nemohou lidé divit, že je hodlá nový světový řád úplně zotročit a snížit jejich množství až na samu mez vyhlazení. Vždyť oni sami lidé dokazují dnes a denně svým neurvalým chováním, že nedovedou a nemohou žít svobodně. Lidská svoboda v jejich podání končí totiž bezbřehým společenským rozvratem a ztrátou všech vznešených hodnot, kterých se někteří z nás dobrali.
Z naší mládeže jde hrůza. Všiml jsem si, že z ní jde stejný děs jako z těch černošsko-muslimských dobyvatelů, kteří v současnosti znásilňují a pouštějí hrůzu na celou západní Evropu. Podobají se sobě navzájem nejen svými názory, ale i oblečením. Všiml jsem si, že nosí přes hlavu kapuce, i když je třeba horký den. Není jim tak vidět do obličeje a nejsou k poznání. Jako zločinci. Naše mládež dospívá v zločince, kteří v součinnosti s cizáckými nájezdníky a s otřesnou výchovou a vzděláním, které je jim spíš neposkytováno než poskytováno, přivodí jednou velice strmý pád naší zkažené staré občanské společnosti.
Vím, co učí naši "nadějnou" mládež: neúctě k práci jiných lidí, neúctě ke starým lidem, neúctě k předkům, k vlastnímu národu a k nenávisti k ostatním slovanským národům, obzvláště k Rusům.
V souvislosti s tou nenávistí k Rusům se mi vybavuje jedna vzpomínka z doby před mnoha lety, kdy jsem ještě chodil mezi lidi. Dávno tomu! Seděl jsem tehdy v jedné hospodě v jednom cizím městě a nějaký člověk tam luštil křížovku. Nevěděl si rady s několika ruskými slovíčky, která měl zapsat do tajenky, a tak jsem mu poradil - jediný z celé hospody jsem uměl rusky. Hned se na mne upřely nenávistné pohledy a musil jsem různými vývody dokazovat, že opravdu nejsem Rus, nýbrž Čech. Vysvětloval jsem těm zabedněným nevzdělancům, že moje znalost ruštiny nevyplývá z mého původu, nýbrž z povinné výuky.
Dnes bych jim řekl asi tolik, že ano, že jsem v podstatě Rus, jako všichni Češi jsou původem Rusové a jako všichni Rusové jsou původem Češi, neboť jsme všichni v podstatě jeden velký slovanský národ a naše takzvané národy jsou jen národnostmi v rámci Slovanstva, jakož i naše takzvané různé jazyky jsou vlastně jen nářečími jednoho jazyka slovanského. To bych jim řekl dnes - a asi bych za to od nich dostal přes hubu. A to bylo před mnoha lety. Dnes je to ještě horší. Dnes bych k tomu ještě dodal, že po letech znovu mohou být pro nás Rusové vzorem: vzorem hrdosti, vlastenectví a obrany před všeobecným rozvratem.
Ten rozvrat, ten pád už začal. A největšími nepřáteli naší svobody jsou, lidužel, naše vlastní děti. Ty až jednou po nás převezmou otěže vozu naloženého naším odkazem, dočká se svět věru nepěkných časů - může být, že ještě mnohem horších, než jaké zažíváme právě nyní. Je nejvyšší čas začít děti vychovávat k hodnotám věčným, a ne dobovým, které trvají jen do času, který se pomalu, ale jistě nachyluje a přechyluje zpátky. Jsem nicméně přesvědčen, že svět už je tak rozvrácen, že napravit jej pouhou výchovou, dohodou a mírovými prostředky už dávno není možné. Rozvratné síly, které svět ovládají a ženou do stále nových válek, jsou tak mocné, že porazit je a zničit bude vyžadovat stejnou či ještě mnohem silnější hrubou sílu. Mnozí lidé jsou tak zlí, špatní a zvrácení, že jejich náprava rovná se jejich poprava. Jen smrt vyléčí, co je nevyléčitelné. A oni jsou nevyléčitelní!
Vracím se pomalu od studánky zpátky do svého posvátného slovanského háje. Odevšad se ozývají výbuchy, řvaní ničemníků a hulákání ožralů. Všude se válí odpadky.
V podrostu něco dupe. Uhaduji to na ježka, svítím, nic nevidím, ale za chvíli slyším šplhající drápky po kmeni stromu. Opice ani černý medvěd u nás nežijí, tak to bude asi kuna.
Obezřetně se navracím do háje. Zmije už je dávno kdoví kde. Hodilo by se vědět, kde. Já doufám, že daleko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm