Misantrop: Lešij 3.

28. září 2017 v 0:04 | Misantrop |  Lešij

Úterý, 23. května 51
Svátek slaví Vladimír, Vladimíra, Vladěna, dále Ždan, Ždana, také Želibor, Želimír, Želimíra. Vladimír se jmenoval na příklad můj strýček, mámin bratr, žel, již mrtvý. Vzpomínám a nezapomenu. Nedávno jsem byl ostatně u jeho hrobu.
Moji prarodiče z matčiny strany vůbec dávali svým dětem samá pěkná slovanská jména, dříve mnohem častější než dnes. Asi to byli větší vlastenci. Dceři dali krásné jméno Milada a synáčkovi Vladimír. Tímto vzorem by se měli řídit zejména dnešní rodiče, kteří častují své děti nehezkými jmény spíše psími než lidskými, a spíše původu židovského a západního než slovanského. Je přitom na výběr tolik nevšedních krásných jmen slovanských, která zároveň něco vyjadřují, oproti jménům cizáckým, která jsou jen prázdnými zvuky bez významu, a zřejmě takové mají být i ty děti, které takové hloupé "názvy" nosí. Vlastenectví se může projevovat i při výběru jmen pro naše slovanské děti.
Též nesnáším, když Slovan dorozumívá se s jiným Slovanem anglicky nebo jiným neslovanským jazykem. Pro mne je to stejná směšná nesmyslnost, jako kdybych mluvil anglicky ku příkladu se Slovákem v obavě, že nebude mé češtině rozumět. Bylo by bláznivé si takto počínat. Budiž, čeština a slovenština jsou velmi podobné jazyky, ba jsou téměř jen nářečím jednoho z nich, ale stejně: Slovan má se Slovanem mluvit slovansky - a nemají pro vlastní dorozumění používat jazyk tak odlišný, jako je angličtina. Z vlastní zkušenosti vím, že je to nejen ostudné, ale i zbytečné. Stačí několik všeslovanských výrazů, trochu znalosti jazyka mluvčího, trochu ruštiny - tu ovládá trochu každý - a hned si Polák rozumí s Čechem, Chorvat s Ukrajincem, Bulhar se Slovákem. Také mnohá sousloví či rčení máme společná, na příklad od slunka do slunka, chcete-li říci Jihoslovanovi celý den (Polák by ovšem rozuměl skvěle!); změří si vás zkoumavým pohledem a s podezřením, že si z něj děláte srandu předstíráním, že jste Čech, ale že ve skutečnosti vůbec žádný Čech nejste, nýbrž Jugoslávec jako on! On vám v tu chvíli totiž velice dobře rozumí, neboť jste promluvil i jeho řečí! Dorozumívat se tedy s ostatními Slovany pomocí neslovanských jazyků může být pro druhou stranu často i urážlivé, a proto z toho germánské či latinské jazyky raději vynechejme. Máme svoji krásnou řeč, nač používat tu hnusnou, tupě neohebnou angličtinu, která je navíc i jazykem našich nepřátel. Vyvinuto je dokonce i jakési slovanské esperanto, velice srozumitelné! Tuším, že se mu říká všeslověnština nebo tak nějak.
Některá anglická slova se dnes už vůbec ani nepřekládají, což mě mrzí, protože čeština je dost bohatá na to, aby měla na každý cizí výraz svá vlastní slova, jen nebýt líný je hledat a ostýchavý je používat. Náš jazyk je v tomto směru dokonce mnohem bohatší než angličtina, ale pro duševní lenost, prázdnotu a krátkozrakost používáme hnusné a bezduché cizácké skřeky namísto malebných českých slovíček, a může být, že snad právě ta huhlavá škaredost, bezduchost, jednoduchost a bezvýraznost láká na cizáckých jazycích nejvíc k nápodobě, čímž rodná čeština dále chudne. Vždyť mladí lidé dnes už ani neznají význam některých méně častých českých slov! Ale proč jsou "méně častá"? Poněvadž se nepoužívají! Tak nepozorovaně chudne česká slovní zásoba. Nejhrozivější zlozvyk je ovšem přímé nahrazování ryze českých slov za ryze cizí. To je potom ostuda - a současně varování pro pravověrné vlastence.
Když to dobře dopadne a český národ nezanikne - první podmínkou je zachování jazyka českého - možná stávající pohroma, jež se valí na slovanský svět (na mír!) probudí dosud spící zapadlé vlastence k novému národnímu sebeuvědomění a posléze i k národní obrodě. Bylo by na čase.
U nás na sídlišti lze pozorovat víc ptáků než v lese! Od té doby, co táta odmítá vycházet ven, ale rád sedává se mnou alespoň na lodžii (česky v loubí), trávíme spolu mnoho času právě tam. Koukat je věru na co. Vidět jsou odtud kavky, kvíčaly, konipasové, zvonohlíci, rehci, vrabci, rorýsi, pěnkavy, kosi, drozdi, hrdličky; někteří jsou víc slyšet než vidět, jiní zase naopak. Všichni poskytují nikdy neokoukané divadlo. Ptáci poletují sem a tam, posedávají na anténách (česky na tykadlech) a na větvích stromů a keřů, honí se, pronásledují, sdružují, zalézají do domovních děr a škvír a zase odtud vylétají, budují si hnízdečka, zobou cosi z chodníků, prohledávají trávníky. Stále je co zajímavého pozorovat. Včera jsem ku příkladu viděl, jak kvíčala krmí odrostlého výrostka, zatímco před jiným žadonícím mládětem stále ustupuje, až nakonec jím zřejmě příliš rušena ulétá.
Po půlnoci, když odcházím nazpět do svého háje, je v liduprázdných zšeřelých ulicích také co k vidění. Dnes v noci jsem se už skoro domníval, že snad tady běhá městem nějaký klokan! Ale ne, byl to jen nějaký zbloudivší přerostlý zajíc, jehož dlouhé zadní běhy vskutku připomínaly ty klokaní. Zcela pravidelně pak potkávám některou kočku. Dnes byla černá a krásná jako celá tato noc.
Kočka je mimochodem celoevropské slovo, pouze různě pozměněné, leč stejného základu: našemu názvu je nejbližší lužickosrbský kóčka a ruský koška, anglicky je to thecat, německy dieKatze, francouzsky lechat, ukrajinsky kit, polsky a bělorusky kot, bulharsky kotka, srbochorvatsky a slovensky mačka, řecky gáta; jen v latině je to feles, možná odvozeno od felix, to jest šťastný. Kočky jsou vskutku šťastní tvorové.
Ráno v háji je hezky, počasí slibné. Po jídle odcházím na delší, asi sedmihodinový výlet k jednomu vzdálenějšímu lesnímu jezírku a po jeho okolí.
Celá příroda krásně kvete a voní, jen pampelišky začaly odkvétat, ale barevné jsou pořád, jen svítivě žlutou mění na prachově bílou. Nejvíc ovšem nyní voní a do daleka svítí sytě žluté lány řepkové. Těch vůní a barev vůkol! Věru dobře je pojmenován měsíc květen; měsíc květů a vůní. Květen mám z celého kola roku nejraději.
Můj pohled upoutávají čtyři hrající si zajíci na holém poli, posléz koníčci; je jich devatenáct. Je radost se na ně dívat, ale jeden z nich je asi nemocný, protože má na sobě přikrývku, a druhý dokonce leží bez hnutí na zemi! To není dobré.
Cestou po zdejších kopečcích se odkrývají nádherné výhledy a já si znovu říkám: "Doma je doma."
Náš domov je vždy nejlepší, tady jsme se narodili, tady jsme zvyklí, tady máme své slovanské kořeny, tady se domlouváme všichni stejnou rodnou řečí, velice krásnou, pokud je bez cizích příměsí, tady v té zemi zůstáváme, ale také zde zůstaneme a budeme ji bránit před každým přivandrovalcem, který by nám ji chtěl vzít, jakož i před každým vlastizrádcem, který by mu ji chtěl předat či prodat. My jsme tady doma. Když bude nejhůř - a já se obávám a zároveň se těším, že určitě bude nejhůř - nějaké ohnisko odporu vždycky někde vznikne, nějaká uspořádaná nebo neuspořádaná domobrana se vždycky někde utvoří, a potom si zase silou, mocí dobudeme svou zemi nazpět, osvobodíme svou vlast nakonec. Česká země bude zase patřit nám, slovanským Čechům.
Zvláště dnešní mládež potřebuje zřejmě zažít novou zlou válku a nový zlý útlak, aby si vážila starého dobrého míru a staré dobré svobody. A aby poznala, kdo je skutečným nepřítelem této svaté české země. Dnes to ještě mladí nevědí, ale až bude poslední český svobodný rozhlas zase jednou volat do Ruska, tentokrát trochu jinak: "Prága, Prága gavarit! Voláme na pomoc Rudou armádu! Muslimové tady vraždí české lidi!" - potom dnešní mládež pozná, kdo je náš odvěký věrný přítel a kdo jsou nepřátelé, škůdci a zrádci naší překrásné vlasti.
Jak je má vlast překrásná, jak blízko je ona mému srdci a jak bije srdce mé pro tuto zem, to v tuto chvíli jasně opět poznávám, hledě na stále nové obzory, jež se otvírají při putování po vlastech českých. Doma je doma. Kam se hrabou se svou pohlednicovou krásou třeba ostrovy jižních moří. Před rokem na Tahiti, kde jsem byl a kam jsem vlastně utekl, kde stále pršelo, kde jsem se nastydl, kde jsem pro naprostou přelidněnost nenalezl klidný osamělý koutek jenom sám pro sebe, kde jsem si odřel nohy pro samý ostrý kámen a pro samou tvrdou skálu a kde už ani ti domorodci nebyli tak přátelští a pohostinní jako dřív - tam jsem konečně pochopil, kde jsem skutečně doma: tady, v té malebné krajině zvlněných kopců, kde se pěstěné lesy, obývané mnoha různými zvířaty a zpěvavými ptáky, střídají s pestrými lukami a úrodnými poli; tady jsem doma, v zemi, kterou důvěrně znám a kde je ještě tolik volného místa pro toulky přírodou, tou přírodou, která se libě mění podle střídy ročních dob. Jsem doma. Jedině tady v Čechách jsem opravdu doma.
Konečně přicházím k jezírku. Krátce prší jemný jarní deštík. Pod rozložitým stromem na břehu je sucho, kapky deště sem nedopadají, ačkoli na hladině vody roztáčí tisíce malých kroužků.
Pouštím se s chutí do lehkého oběda, déšť mezitím ustává a vodní hláď se zprůzračňuje. Dobře jsou teď díky tomu vidět v jezírku ryby. Jsou velké, malé i úplně nejmenší potěr. Velké plovou pomalu a dál od břehu, drobné se hemží i přímo dole pode mnou. Hážu jim drobty zbylého chleba. Ryby já totiž zásadně nejím, nýbrž naopak velmi rád krmím a dívám se, jak ty menší rybičky ožďubávají bezzubými tlamičkami malé kousíčky chleba. Je to zábavné. Velké ryby také zaznamenaly, že se v jezírku cosi nezvyklého děje, připlouvají se nejdříve rozvážně podívat blíž, co se děje s tím potěrem, ale drobtů si kupodivu nevšímají a baví se místo jejich polykání rozháněním zpovykaných hejn neposedného drobného rybího potěru.
Hladina se kalí, když vítr přináší k mému zastíněnému místu povrchové nečistoty a kal. Opona padá. Je čas vydat se na zpáteční cestu.
Má cesta teď vede do míst, kde jsem kdysi ležel pod stanem. Lesníci zde pokáceli mnoho stromů, mnoho nových také hned zasázeli, celý les se tu změnil natolik, že už jsem to tu málem ani nepoznal. Všecko, všecičko se tak strašně rychle mění... Ale tak jako mizí to staré a dřívější, objevuje se zároveň nové a jařejší, které skýtá opět nové a ještě lepší možnosti. Mým úkolem je využít jich k plné spokojenosti. Nic hrozného se neděje. Když zmizí staré místo k stanování, objeví se jinde zase nové a svěžejší. Mne by ani nebavilo být a žít rok co rok stále na jednom a témž stanovišti.
Na zpáteční cestě jsem viděl - ale opravdu velmi zblízka - lišku! Šel jsem už trošku unaveně, pomaličku a tiše do vršku po prašné a kamenité polní cestě, když vtom vyšla přímo přede mnou, kousek ode mne, z poměrně vysokého obilného pole. Ta se vylekala! Proti svému zvyku jsem radostně vykřikl: "Jé, liška!" Liška se celá přikrčila, přeběhla jako Perunův blesk přes cestu a pelášila co jí běhy stačily přes louku k blízkému pohádkovému lesu plnému skal, převisů a polojeskyň, kde jsem lišky pozoroval několikrát a kde mají zjevně doupata. Liška pádila jako s pytlem zázvoru k Táboru! Krásná lištička.
Pak procházím ještě okolo stádečka krav. Kráva se řekne ve všech slovanských jazycích podobně, kdežto v hindštině je kráva gáj a jméno řecké bohyně země bylo Gája. Významné společné znaky. Krávy jsou božské. Jsou to děti bohů úplně stejně jako my, Slované. Jsou mezi nimi i malá telátka. Kravičky jsou najedené, spokojené, odpočívají, přežvykují nebo vyměšují. Jedna či dvě mne upřeně pozorují. Dvě či tři stojí u napajedla a pijí. Jeden býk vstal, aby se k nim přidal - ale co to? Aj, aj! Nějak kulhá, chudák býček, levou přední nohu má nějakou pochroumanou, chrání se na ni došlapovat a s námahou se vzpíná jen na třech ztěžklých nohou. Ach, ach. Ta bolest. Ta je věčná. Jako život. Co teď s ním bude? Na to radši ani nemyslit. Kukačka kuká, předpovídá mi sto let života. Kolik, žežuličko, kolik let zakukáš tomu zraněnému býčku?
Přicházím do mého posvátného slovanského háje, kde domov můj, kde můj stan a byt a ležení. Den končí. Tak tedy na sto let, žežuličko, na sto let! A lehkou noc, býčku, jenž jsi ranou krutou stižen byl.

Středa, 24. května 51
Svátek slaví Lubumíra, podle Wlastenského kalendáře z roku 1852, v Polsku Milena.
V noci prší, déšť bubnuje do střechy a nedá mi spát. Stále v polospánku myslím na to, že bych měl zavřít předsíňku, aby mi do ní nenapršelo. Ale než jsem se k tomu konečně odhodlal, noc se již blížila ke konci a déšť, ostatně jen velmi slabý, zvolna již ustával.
Ráno už sice neprší, ale je vlhko, chladno, šedivá obloha a fouká silný studený vítr.
Dnes jdu jenom pro vodu a pak chci jen odpočívat nebo jen tak bezúčelně popocházet po nejbližším okolí mého háje.
Vzal jsem si pod kalhoty tepláky a držím se pokud možno v závětří. Lesní zvířátka se také drží raději v závětří uvnitř lesa, jako na příklad zajíček, kterého uvidím i cestou zpátky, nebo mihnoucí se srnka.
Napouštěje vodu do dvou lahví, projel kolem pramene vůz dopravní policie (česky bezpečnosti), z něhož opodál vystoupili dva příslušníci v zelenkavých vestách. Už jsem myslil, zdali mne třeba nepřijeli "odzbrojit", když teď z Evropského svazu pořád zaznívají slova o odzbrojování (obyvatelstva, ne vládních sil). Myslil jsem, zdali mi nepřijeli zabavit mou hůl proti psům (a proti lidem též), můj ostrý švédský nůž v pouzdře za pasem a můj hranatý kámen, který nosím v kapse vesty kvůli případnému odražení či vedení prvního útoku. Ale ne, nevšímali si mne. Ale co tam u všech všudy prováděli, to jsem neviděl ani nezkoumal.
Stoupám raději do příkrého vršku k starému posedu. Vítr mraky rozhání a vysvitává sluníčko. Fouká však studeně dál. V zátiší na posedu je teď příjemně.
Asi po čtvrthodince jsem z něho náhle spatřil srnku skrytou v podrostu, které jen zvídavá hlava s napjatými slechy odtud čouhala. Stále se dívala kolem sebe, zřejmě větříc můj pach, ale mne nevidíc. Opatrně jsem slezl dolů, aby mne neviděla a nevyplašila se, a jdu dál.
Na úzké lesní cestičce vedoucí k tůňce jsem objevil jednu nevysvětlitelnou záhadu: několik stop bosých lidských nohou, podle velikosti mužských! Byly zřetelně obtisklé v měkké, téměř blátivé půdě. Podle výzoru stop bosý muž neběžel, nýbrž došlapoval zlehka patami, obtiskl do bláta celé chodidlo a při odrazu zabořil všech pět prstů výrazně do země. Má to snad znamenat, že tu někdo právě chodil naboso - a v téhle zimě? Byl to snad nějaký sněžný muž? To je záhada. Jsou sice různí pošukové, to jest hledači sebe sama, různí obřadníci a jurodivci a podobní podivíni, kteří zkoušejí sami na sobě sepětí s živou matičkou zemí a jiné, náhradní způsoby života, což by nebylo nesprávné, ale naopak pochopitelné, vždyť já také

kde jen mohu,
nastavuji zemi
bosou nohu,
a dobře je mi

- ale naboso, opakuji, a v téhle zimě? Zajímavý úkaz.
U mne v háji jsem si sedl pod slovanskou břízku na slunce a rozjímal o dalších nepochopitelných záhadách života a světa. Vtom se snesl s nebe jako posel bohů obrovitý dravý pták - asi káně - prolétl hbitě uličkou mezi stromy, patrně s úmyslem dosednout na jednu vodorovnou větev blízkého jeřábu, k jehož květům jsem před chvilkou přivoňoval, ale pták mne zřejmě zavčas zpozoroval svým "orlím" zrakem, udělal ve vzduchu ostrou zákrutu vzhůru a vznesl se odtud na perutích znovu do nebeských výšin. Mocný pták, mocný zážitek! Nechám si o něm zdát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm