Misantrop: Lešij 30.

28. září 2017 v 22:25 | Misantrop |  Lešij

Neděle, 27. srpna 51
Svátek slaví Otakar, můj táta. Jméno je ale germánské, znamenající "ten, který střeží majetek". Jeho slovanská obdoba by tedy mohla být Střezidom, Střehoboh, Střehoj, Majestřeh a podobně.
Je hezky, sluníčko se mile usmívá a láká ven, zvlášť když k polednímu teplo stoupá a uvnitř stanu je již dusno k nevydržení.
Nahý a bosý stelu si lůžko pod břízkami. Po nočním setkání se zmijí budu mít dnes oči na šťopkách jako hlemýžď a uši nastraženy jako zajíc.
A nevykročil jsem zrovna šťastnou levou nohou: málem jsem dupl na malou ještěřičku, když jsem přeskakoval příkop. Na poslední chvíli jsem zkroutil bosé chodidlo nohy a dopadl jsem kousek vedle. Chudák malá polekaně uháněla travou jako já, když spatřím zmiji nebo člověka - ta i onen jsou jedovatí a mohou uštknout.
To bylo varování, abych se už konečně probral z ospalosti. Častěji a důkladněji než jindy jsem dnes prověřoval okolí mého venkovního pelíšku a pozorněji jsem se díval pod nohy, kam a na co šlapu.
Nic se mi samozřejmě nestalo a zmiji jsem žádnou neviděl. Připomínám si ostatní lesní zvířata, která tu také žijí se zmijemi a nebojí se. Nebo co mají říkat brouci, mravenci a jiný titěrný lezoucí hmyz, který může být zcela bezděčně a neúmyslně ušlápnut - ten také nemůže žít v neustálém strachu a krčit se někde zalezlý. Takový život ve stálém strachu by byl nesmyslný; nemohl bys udělat nic, nejít nikam ve strachu, co zlého se ti může přihodit. Neštěstí, úrazy a zranění si tě stejně najdou, ať vůči nim podnikneš protiopatření, jaká chceš. Jsou známy případy, kdy člověk se bál vstát z postele, aby se mu venku něco nestalo, a nakonec s ním ta postel spadla a jeho tím pádem zabila.
Hezké počasí dlouho nevydrželo. Obloha se posléz zatáhla mraky a třebaže se tím ochladilo jen trochu, přesto jsem raději vstal, poněvadž mne již nudilo jen tak nečinně ležet, sbalil jsem pelíšek, oblékl se a šel jsem se raději projít po lese.
Stan pro jistotu zamykám visacím zámkem, který jsem doma našel. Nikdy jsem to sice nedělal - taky proto už mi jednou "vzorní" vychovatelé naší mládeže stan ukradli - ale říkal jsem si, že zkusím, zda zámek půjde provléknout skrz packy zdrhovadla ke vchodu do stanu. Zkusil jsem to, a ono to jde, tak proč bych se znepokojoval, že mi v nepřítomnosti někdo mezitím vykrade stan, když ho mohu zamknout, že? Lidé jsou kurvy nenechavé, já je znám, a tak stan radši zamykám.
Bloumám pomaličku lesem, dotýkám se stromů, hladím je a rozmlouvám s nimi. Na slunečné pasece jsem přitiskl ruce na teplý kmen břízy, vzhlédl jsem vysoko do jejího zeleného listoví a jako děda Mráz Nastěnky jsem se jí zeptal: "Je ti teplo, děvenko?" Odpovědí mi bylo jen mnohoznačné zakývání a zašumění listí. Tak nevím. Asi to byla zbytečná otázka.
V lesíku na jižní straně jsem si chvíli zase pohrál s pírkem, okusil několik malin a ostružin, prošel jsem tajnou cestičkou doprostřed, tam jsem se posadil zády ke kmeni košatého smrku a sledoval jsem, jak se stmívá.
Brzy jsem zpozoroval nějaký pohyb. Při kraji lesíka běhá nehlučně jakési zvíře. Podle té nehlučnosti a hbitosti to na mne dělá dojem lišky. Nevidím dobře, protože nemám odsud dobrý výhled, ačkoli mám výhodu, že sedím v šeru a pozoruji z něj světlý okraj lesíka. Bylo to vidět v místech, kde jsem dvakrát zastihl spícího zajíce. Tak nevím, co jsem to vlastně - neviděl.
Vstávám a mířím k západnímu obzoru, a co nevidím - další slepýš! To je náhoda! Ale těch náhod je v poslední době tolik, že brzy přestane mít smysl je všechny zapisovat, jsou-li tak běžné. Teď ještě zbývá zas nějaká ta zmije - ne, to raději přece ne.
Opatrně překračuji slepýše a vycházím k obzoru, kde slunce zapadlo, nad lesem svítí srpek měsíce a dvojice netopýrů se právě probudila z denní dřímoty a vyletěla ven ze svého úkrytu. Ochlazuje se. Chvíli se ještě loučím s uplynulým dnem a pak se vracím do stanu. Povečeřím zbytek chleba, pustím si do sluchátek něco hudby a půjdu spát. V noci mám jít do města pro nové zásoby potravin.
Ve dvě hodiny vstávám svěží a trochu prospalý, zamykám vchod do stanu a vydávám se na cestu do města. Sbírám a uklízím odpadky. Dnes někdo odtáhl stranou několik lehčích polomů a také toho rozmláceného stolu na Šibeničním vrchu si už někdo všiml, takže například z kříže zmizela neznámo kam ta věc z umělé hmoty a z naučné desky byla odstraněna alespoň jedna noha od stolu. Je vidět, že má ještě někdo jiný než jenom já určitou nenápadnou snahu dávat věci v naší zemi do pořádku po lidech, kteří ji uvádějí v nepořádek.
V ulicích se toulají pouze kočky. Je zajímavé, že se kočka drží lidské společnosti. Vždyť by mohla bez nejmenších potíží s přežitím prchnout tak jako já do lesů a žít tam! Několikrát jsem kočku v lese potkal, ale vždy byla neobvykle plachá a bylo na ní vidět, že se tam bojí. Koneckonců se každá kočka domácí už narodila v lidském prostředí, a tak je považuje za svůj přirozený živel, v kterém je jí dobře a v kterém se cítí bezpečná, přestože mnozí lidé kočky nenávidí, ale jiní, jako třeba já, kočky naopak bezmezně milují, a jejich štěstí, pro které by obětovali všecko drahé, je jim vzorem a příkladem k následování. Kočky jsou v lidských sídlištích spokojené. Jak by ne, když se jimi toulají zásadně v noci, když lidé většinou spí. To jsem pak spokojený i já.

Úterý, 29. srpna 51
Svátek slaví Šťasten a Svatoslav.
Ve tři ráno se ubírám studenou tmou pod hvězdnatým nebem směrem k mému posvátnému slovanskému háji. Na východě už září Jitřenka. Ať jdu sebedéle, sebedříve, pořád po silnici jezdí svítící vozidla - těm se zkrátka nikdy nelze vyhnout. Mám však dojem, že v tuhle pozdní časnou hodinu vezou ty neosobní neživé stroje svůj lidský náklad spíš už do práce než ze zábavy. Také živá zvířata - zatím živá - vezl do továrny na maso jeden dlouhý nákladní zamřížovaný vůz. Jatka a dřina - teď na ně nastala ta správná hodina.
Jatky - tento hrůzný lidský vynález jistě nevzešel z mírné duše slovanské. Ne, nechci tím rovnou tvrdit, že Slované žádné maso nikdy nejedli; to by bylo příliš krásné, a co je příliš krásné, to je většinou nepravdivé. Ne, nic takového nemohu s čistým svědomím tvrdit; to by bylo jako dokazovat z života předních antických duchů, mudrců a učenců, kteří maso nejedli, že v celém Řecku a Římě se nikdy vůbec žádné maso nejedlo. Bylo by to stejně nesmyslné, jako odvozovat z životopisu Lva Nikolajeviče Tolstého, že snad všichni Slované přestávají jíst maso až v pozdním věku. Také vznešená a zduchovnělá árijská Indie dospěla k odvržení masitých pokrmů až po dlouhém vývoji. Lidé jsou lidé, a lidé se většinou živí také masem. Ne, to vážně nemohu tvrdit, že Slované maso nejedli. A přece si myslím, že není v duši slovanské nijak zvlášť zakotveno ono strašlivé, kruté, obřadné, hromadné zabíjení zvířat a koupání se v potocích čerstvé zvířecí krve, jako je to zvykem například u muslimů. Ne, na to je duše slovanská přeci jen příliš mírná.
Procházím ztemnělým Libohájem. Ve studánce leží vhozen nedopalek, kolem ní též drobný nepořádek. Na Vrchu šibeničním stojí stůl, který někdo zničil.
Přemýšlím o tom zmaru, který zachvátil moji zemi. Dřív by bylo nebylo možno, aby k takovému bezohlednému, nesmyslnému, zuřivému ničení docházelo. Lidí bylo málo, všichni se dobře znali, jeden věděl o druhém, co dělá, všichni se věnovali užitečnému tvořivému dílu ve prospěch celku, nikdo se nemohl bavit tím, že spolyká omamné látky a pak svévolně zničí práci ostatních lidí, druhého člověka, souseda, soukmenovce, soudruha. Zdravá obec by ani neumožnila, aby z jejího středu vyvstal ničivý, jí nepřátelský živel, který kazí, co ve vzájemném souladu vytvořila; brzo a včas by takové vyvrhele rozpoznala a vyvrhla, vyhnala je od sebe. K tomu sloužil slovanské občině velmi účinný nástroj zvaný vyhnanství, dodržovaný až do dob starého carského Ruska. Člověk - jistě nutně chorobně zlý, posedlý šílenstvím - byl vyobcován do pustiny, do ciziny, kde jako potulný cizák ztratil veškeré právo na domov, na teplo domova, na právo mít svou malou chaloupku z vyřezávaného dřeva, mít svou milou, skromnou, věrnou a pečlivou ženušku, mít s ní své vlastní světlovlasé bílé dětičky - největší radost Slovanů. Vyhnanec ztratil právo na účastnou spoluúčast svých rodáků, vždy ochotných bez řečí a nezištně pomoci, ztratil sousedství sousedů vždy žijících ve všestranné smířlivosti, ústupnosti, v obětavosti pro druhé a ve vzájemném souladu. Vyhnanec ztratil s domovem veškeré potřebné zázemí k životu člověka, který může být šťastný a spokojený jen vprostřed lidí stejného rodu, stejné řeči a stejných mravů a obyčejů.
Ten všeobecný rozkol, který všude pozorujeme, vznikl právě z toho, že lidé už pro své veliké množství a velikou promíšenost nežijí jako malá, jednolitá, ale o to víc jednotná společenstva lidí, které pojí společné zájmy, nýbrž že žijí jako nahodilý shluk nepřátelských dravců, chtějících se navzájem pohltit, zničit jeden druhého či zničit alespoň plody jeho úsilí.
Jak šťastně a spokojeně musili asi žít moji předkové, starověcí Slované, kteří vše cizí jejich mírovému soužití vylučovali ze svého středu jako nebezpečnou nákazu schopnou zničit poklidný pořádek jejich samosprávných občin! Jaká hrdost, jaká čest, jaká svoboda plynula z příslušnosti ke kmenu slovanskému!
Jaké vzedmutí touhy a naděje vyvolalo pak po staletích úpadku a útlaku naše národní obrození! Ta doba by se měla vrátit; doba, kdy lidé četli české knihy a v každé vísce sehrávali ochotnicky české vlastenecké divadelní hry, které v lidech probouzely ducha národního uvědomění a učily je lásce k rodné zemi a řeči. Mládež se tužila společnými cvičeními a pohybem v přírodě. Mladí, staří, nikdo nezahálel: učitelé, písmáci, celý český národ se probouzel k novému životu a každý správný Čech a vlastenec přispíval svou trochou osvěty k velikému dílu národní pospolitosti. Byla to nadějná doba. Bylo krásné žít a tvořit a pracovat v takové veliké době. Kéž by se vrátila! Musí se vrátit! Já sám chci zažehnout plamen, který osvítí můj slovanský národ k cestě ke světlým zítřkům, i kdybych v tom plameni měl shořet!
Ospalý k smrti jsem se konečně dovlekl lesem k mému stanu. V něm se ukládám na lůžko a zháším svítilnu. Skomírající světélko mého vědomí zhaslo téměř vzápětí.
Brzo ráno je vlhko, zima, sluníčko teprve stoupá nad les, který obklopuje můj posvátný slovanský háj jako obranný val. Šedý lejsek přímo před mýma očima prohledává nahoře ve větvích březové listí a neustále při tom pípá. Je mi chladno. Honem vyčurat a zpátky do teplého spacáku!
Dopoledne můj spánek ruší ryk obávaného křovinořezu. Jsem příliš ospalý na to, abych vstal a šel se podívat, co se kde děje. Nejspíš znovu zvelebují tu starostovu silničku, její krajnice. Ani stéblo se nesmí přeložit starostovi přes cestu! Proto asi ten strašný vynález křovinořez. Kdepak by dnes ještě někdo uměl vzít do ruky obyčejnou tichou kosu nebo srp! Určitě by s těmito prastarými slovanskými nástroji ani nedovedli zacházet a uřízli by si kromě všech prstů a rukou a nohou i pořádnou ostudu. Příšerný vynález ten křovinořez! Nejenže škodí životnímu prostředí svými spalinami, ale působí hlavně a navíc otřesný rámus, při kterém se nedá spát. Teď nejvíc si uvědomuji, že neoddělitelnou součástí zdravého životního prostředí je také ticho.
V poledne už je mi ve spacím pytli horko a v oděvu též. Chvíli ještě ležím úplně nahý ve stanu. Dnes už není takové horko, jaké bývalo na vrcholu léta; mohl bych dnes takto nahý ležet uvnitř stanu a horko ani dusno by mi v něm nebylo; ale venku na sluníčku a uprostřed lesní zeleně je to zcela jistě mnohem lepší. Tak tedy vycházím ven a stelu si své obvyklé lůžko pod stromy.
Je jasno, slunečno, ale vzduch je ještě dlouho až do odpoledne znatelně studenější než bývával dřív. Také slunce obíhá svou nebeskou dráhu znatelně níž než dřív. Pomalu se přece jen blíží neodvratná jeseň a podzimní rovnodennost.
Hlavně že je hezky a sucho. Někde takové štěstí nemají a místo sucha tam mají naopak záplavy, jako teď například v Texasu. Jednou tady, jindy jinde. Někam ta nebeská vláha musí spadnout. Zpráv o tom jsou plné noviny. Zajímalo by mne, jestli v Americe také tak prožívali záplavy, které byly onehdy v Čechách. Řekl bych, že to naše neštěstí nikoho v Americe tehdy ani trochu nedojímalo, tak jako dojímá nás to jejich nynější; ba řekl bych dokonce, že v Americe ani nevědí, že nějaké Čechy vůbec jsou nebo kde leží. A i kdyby to věděli, jakože to stejně nevědí, řekl bych dále, že celá Amerika zvysoka sere na to, co se děje v Čechách a na Moravě - na rozdíl od nás, kteří se můžeme posrat z posraných sraček, v kterých se topí Amerika. To je ta naše posraná slouhovská poníženost neznající hrdosti. Ale možná se v tom projevuje i jeden náš krásný, leč zneužívaný slovanský povahový rys: totiž že neštěstí druhých je i naším neštěstím. Takoví jsme všichni, my Slované: všechno neštěstí i štěstí celého světa se nás hluboce dotýká a považujeme je za své, kdežto zbytek světa se zmocňuje jen a jen našeho štěstí, avšak zvysoka sere na naše neštěstí.
Den uběhl bez povšimnutí tiše a rychle jako prchavý sen. Slunce obíhá den co den níž a níž a zapadá za hradbu stromů čím dál dřív a dřív. S připlíživšími se stíny připlížil se i chlad.
Po západu slunce hledím z jižního okraje lesa v dálavu tmících se kopečků mé rodné vysočiny. Na obloze skví se půlměsíc. Z bočního lesíka najednou vyběhly na louku tři srnky a vesele tam skotačí jako tři divé rusalky. Koukají se po mně, já nevím, vidí-li mne či nevidí, bojí-li se či nebojí, ale ubíhají rozpustile dál k lesíku naproti.
Ach to jejich radostné rozpustilé mládí - to bych chtěl znovu mít! Mám pocit, že mládnu a stárnu společně s kolem roku. Na konci vlády sněžné paní Zimy zrozen jsem vždy znovu z lůna Moranina k jarému rozpuku a mladosti Vesnině a s Jesení potom přichází na mne skleslost a stárnutí a chladný podzim života. Mám pocit, že se pořád dokola obrozuji, žiji a umírám společně s touto mojí krásnou slovanskou zemí. Mám pocit, že jsem věčný - stejně jako tato posvátná země česká, moje kolébka, domov i rov. Duch lesa nechť ji ochraňuje! A duch země ať ochraňuje tento les!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm