Misantrop: Lešij 31.

28. září 2017 v 22:29 | Misantrop |  Lešij

Pondělí, 4. září 52
Svátek slaví přemýšlivý Přemysl, Přemyslav a Rostihněv - ten, jehož hněv roste.
Máme tu devátý měsíc září, který Poláci, Ukrajinci, Bělorusové a praslovanští Rusové nazývají vřeseň (podle vřesu, který v tomto období kvete, a s příponou -eň, která upomíná na jeseň čili podzim, který v tomto měsíci nastává); dříve se také užívalo názvu pavoučník (podle polétavých pavoučích vláken takzvaného babího léta); staroslovanské září ("za říje") se v Bulharsku nazývalo ruen či žlutočerven - podle jelení rujnosti a barev podzimního listí na stromech); v Chorvatsku mají obdobný název rujan a konečně na Lužici mu tamní Srbové říkají požněnc - podle toho, že je po žních.
Začal také můj dvaapadesátý rok života - včera jsem měl narozeniny. Nijak jsem je ovšem jako obvykle neslavil, jen snad tím, že jsem si koupil starý dobrý český film Synové hor z roku 1956 o nešťastném zahynutí dvou zapálených českých vlastenců Hanče a Vrbaty při lyžařských závodech v krkonošské vánici v roce 1913. Ten film se mi líbí - ukazuje přesně to, čím jsem se nadchnul i já: totiž skromnost, hrdost, čest, soudružské přátelství, věrnost a obětavost, přirozenou lidskou vzájemnost, čestné a mírové zápolení mezi národy, zápas s nemilosrdnými přírodními živly, národní obrození, lásku k horám, k české zemi a uvědomělou příslušnost k slovanskému národu. Tenhle film má zkrátka mnoho z toho, čím teď nejvíc žiji a na co stále myslím. Veliká jest myšlenka slovanská.
Je konečně po prázdninách. Proto jsem dnes v noci zkusmo vyšel z domu o hodinu dřív. Vyhlédl jsem nejdřív z okna pokojíčku, zdali je venku vzduch čistý... Nikde nikdo, všude ticho, i rozsvícených oken v okolních domech je málo. Všecko zdánlivě nasvědčuje tomu, že lidé jsou už doma a spí. Avšak sotva jsem vyšel před dům, přijížděl k němu právě na kole nějaký soused z vedlejšího vchodu, o kousek dál se další člověk ochomýtal kolem svého vozu a ještě jeden opozdilec se motal postranní uličkou vedoucí k stromořadí. Zdá se mi, že ti lidé celý den schválně čekali, až vyjdu v noci ven, aby mně mohli zkazit radost z liduprázdných nočních ulic, jinak si to nedovedu vysvětlit - přece nemohu mít takovou smůlu. Prázdniny neprázdniny, jdu zkrátka příliš brzy.
Jediný milý tvor, kterého vidím, je bílá kočička, která však přede mnou utíká jako já před těmi lidmi. Je studená noc, plný měsíc v duhovém okruží osvětluje kraj. Zebou mne zpočátku ruce, dokud se strmou cestou lesem aspoň trochu nezahřeji. Po čtyřech deštivých a pošmourných dnech strávených v městě jsem nevyspalý, těším se na svůj měkký pelíšek pod stanem v mém posvátném slovanském háji, těším se, až se v něm uložím a konečně se pořádně vyspím.
Vstal jsem až večer, když slunce zapadalo. Prospal jsem celý den. Rozhlížím se po svém tichém háji. Listí bříz v něm už zežloutlo a vkrádá se do něj chlad nadcházející noci. S blížícím se podzimem se přibližuje i konec mého pobytu.
Krásně jsem se prospal jako kdysi jeden poustevník, který prý prospal v jeskyni padesát let, vyléčil pak svou zem z morové nákazy a sám se dožil stodvaceti let v plném zdraví, a nyní mám velkou chuť žít, bdít a procházet se.
Prošel jsem lesem od západu k východu a zase zpátky, odklízeje z cestiček popadané větvičky, a usedl jsem nakonec u paty vysoké borovice při západním okraji lesa. Pole s vojtěškou je tu již dávno sklizené a čerstvě zorané a zvláčené na zimu. V dálce se na něm mihl zajíc. Lesní ptáčci se usazují na hřady. Vylétl netopýr. Stmívá se. Na další pochůzku chladnoucím zčernalým lesem je již opravdu pozdě, a tak se vracím zpátky do svého posvátného slovanského háje. Měsíc právě vstává mezi okolními stromy. Já se znovu ukládám do svého lesního lůžka pod stanem. Měsíc promítá obrazy háje na stěny mého plátěného obydlí. Tichou a studenou měsíčnou nocí se z jedné strany line volání puštíka a z druhé mu odpovídá kalous.

Úterý, 5. září 52
Svátek slaví Boris, Borislav, Borimír, Bojan, Bojislava - Slované a Slovanky slavní bojem za mír - a Radslav, slavný dobrou radou, kterou jim všem dává.
Noc byla dlouhá a studená. Těšil jsem se, až se rozední. Dopoledne vstávám a vydávám se na výlet kolem vrchu známého jako Jelínek. Po celé dva měsíce právě uplynulých prázdnin jsem tam nebyl, paty za denní doby nevytáhl z hloubi mého lesa.
Je hezky, ale vítr je studený. Vycházím ven z lesa a kráčím kolem sklizených polí a posečených luk - jen pole s kukuřicí dosud čekají na bohatou sklizeň.
Po dvou měsících je tu pro mne všecko nové a neprozkoumané. Vnikám do lesíka mezi lukami a poli. Tady leží v pelíšcích schováno mnoho srnek, které bez hlesu, bez spěchu vstávají a běží jinam.
Příroda je taková jako tehdy na jaře, jen již nevoní sterými květy, které se nyní proměnily v plody a šípky, a nezpívají ptáci, vládne mrtvolné ticho. Také už není cítit ve vzduchu ten jarý závan naděje, který pronikal v květnu do nozder a v duši rozdmychával veselost a dobrou náladu. Nyní vane nad pustými kopci studený vítr, svítí slunce, které nehřeje, a ve vzduchu je cítit blížící se podzim.
Procházím sám a sám mou rodnou krajinou. Stoupám na její oblé vršky a kopečky, abych se pokochal krásou širokých výhledů do dáli.
Dnes však příroda není tak liduprázdná, jak bych si přál. Pod osamělou borovicí sedí zády ke mně otočen směrem k městečku jakýsi tichý samotář. Připomíná mi mne. Před pětadvaceti lety byste mne tu také potkali, jak se tu toulám a hledím z dálky na bílé městečko, které je tu dole rozprostřeno jako na dlani. Neznámý samotář se po mně ohlíží a s trochou obav, že snad naruším jeho mlčenlivou samotu, mne pozoruje. Je stejný jako já. Pro takové divné lidi mám pochopení. Nejsem jediný. Takových krásných podivínů, jako jsem já, rodí náš kraj mnoho; jen málokteří z nich však zanechají po sobě písemné stopy a mizejí bez památky, což je možná škoda. Ne každý je k psaní ovšem nadán. A z novější doby, která nepřeje vzdělanosti a která ji naopak přímo či nepřímo potlačuje, těžko vzejde nějaký nadaný člověk. To nadání se totiž musí pěstovat už od dětství. Já jsem učení sice nenáviděl a povinnou četbu jsem odmítal číst, ale přece jsem hodně čítal knihy a na základě četby podle vlastního výběru i prvně zkoušel psát. Dnes, kdy z učeben vycházejí nedoukové, kteří neznají ani základní mluvnická pravidla a neovládají pravopis, jen stěží můžeme očekávat výskyt nějakého nadaného spisovatele. Musil by se stát zázrak, aby v dnešní době někdo napsal něco, co by stejně nikdo nepřečetl a ani by nebyl schopen to přečíst. Je to škoda, protože mnozí zajímaví samotáři tak po sobě nezanechají žádnou hodnotnou písemnou památku na myšlenky, které se jim honily hlavou, když tiše zírali z návrší na své rodné městečko.
Nyní se před mými zraky otvírá pohled na zemědělský statek. Nějaký člověk tam veze cosi na kolečku. Za ohradou se procházejí nejméně čtyři pštrosi. Chudáci. Co jiného jim zbývá v té ohrazené ploše dělat, než chodit po stále stejné vyšlapané dráze stále nahoru a dolů, nahoru a dolů? Přemýšlím, co s nimi jejich chovatelé asi dělají. Třeba čekají, až snesou obrovské vejce, a to pak jako obrovskou zvláštnost prodají, nebo je pěstují na maso a za velké peníze je nabízejí hostince zhýralým nesvědomitým zbohatlíkům, kteří je sežerou. Hrůza, na čem všem se dá vydělávat...
Těšil jsem se celé dva měsíce prázdnin na liduprázdnou zářijovou přírodu, ale v úvalu vidím další dva lidi. Dokonce to jsou děti, které by teď měly sedět poslušně v lavicích a učit se moudrými býti. Možná jejich učitelé právě stávkují za vyšší platy. Já bych jim přidal - ale práce! Nechápu, jak si někdo, kdo má tolik volna, může ještě stěžovat na malý plat. Nechápu, že učitelé, jejichž společenská užitečnost a vážnost je přinejmenším sporná, si stále na něco stěžují. A nechápu, že současní vykonavatelé učitelského povolání, kteří děti nic hodnotného neučí, leda islámským modlitbám, kazí je nenávistí k vlastní české zemi a slovanskému mateřskému jazyku a kteří jim svěřené děti navádějí, aby se líbali kluci s kluky a holky s holkami, že mohou mít vůbec tu drzost něco požadovat. Já bych jim přidal - ale přísný vlastenecký dohled nad jejich údajnou prací a nad tím, co tajně provádějí s našimi bílými slovanskými dětmi, s naší českou národní budoucností!
Dnes opravdu není příroda liduprázdná. O kousek dál stojí pod lesem osobní vůz, k němuž přichází nějaká houbařka. Snad je to matka těch dvou dětí.
Rychle vcházím do lesa a stoupám jeho pohádkovým prostředím vzhůru. Tam je konečně pusto. Nacházím tu několik malinkatých, ale velmi chutných brusinek neboli červených borůvek, ve většině slovanských jazyků nazývaných brusnice. Na jedné slunné mýtince jsem se usadil zády k širokému kmenu vysokého smrku, rozbalil svačinu a s pohledem na uklidňující výjev lesní samoty jsem ji s chutí snědl.
Sedí se tu dobře; je to moje oblíbené místečko. Pozoruji motýly, kteří obletují žluté kvítky lesanek. Objevil jsem tu ještě několik posledních malin, ne však příliš chutných. Léto prostě končí. Sedl jsem si ještě na pařez, kde dlouho s nohama pokrčenýma hledím do lesa vůkol se prostírajícího. Sluníčko se mi opírá do zad, ale pramálo hřeje; studený vítr je silnější.
Stoupám dál lesem a přes louku k mysliveckému posedu. Tady jsem dlouho sedět nevydržel. Fouká tu tak ostrý studený vítr, že je to skoro o zápal plic. Musím dál.
Nyní procházím kamenitou stezkou okolo stádečka krav. Ty už jsem také neviděl plné dva měsíce. Je mezi nimi hodně roztomilých telátek. Při pohledu na ně a na srnky, které poplašeně vyskakují z křoví podél cesty, se mi znatelně lepší nálada zkažená těmi lidmi. Kravičky zvědavě přistupují blíž. Chtěl bych je pohladit, ale bojí se. Odcházím. Ještě dlouho se za mnou smutně dívají. Jsem rád, že jsem je viděl a že jsem jim připravil takové malé povyražení.
Ještě poslední pohled na zvlněné obzory mé drahé rodné vysočiny a vstupuji zpět do svého domovského lesa. Nacházím zde nové naleziště těch hořkosladkých ostružin, ale také už nechutnají příliš dobře.
Bolí mne příjemně nohy. Dlouho jsem se takhle neprošel po otevřené krajině. Usedám do mého oblíbeného důlku. Je zde závětří, sluníčko mi hřeje záda. Jsem příjemně unaven. Šourám se pomalu lesem až k mému stanu. Ukládám se na pohodlné lože a spím až do večera.
V noci se zase ozval puštík. Po druhé hodině vstávám a zjišťuji, že jsem si špatně nařídil budíka na včerejšek místo na dnešek. A mně se to už zdálo nějaké dlouhé! Na nebi září plný měsíc. Vypadá to, jako kdyby už svítalo. Honem domů, než začnou lidé chodit do práce!
Z tisku jsem se dozvěděl, že tady blízko dokončili novou kolostezku. Trochu tedy odbočuji, abych vyzkoušel, jak se po ní jde. Není ještě asi zcela hotova, ale chůze po ní není tak špatná. Vede podle silnice, po níž teď v tuto pozdně ranní hodinu nic nejezdí. S hrůzou však zároveň zjišťuji, že stezka je postavena i v místech, kudy jsem dříve chodíval a o nichž jsem předpovídal, že tudy jednou jistě nějaká umělá cesta povede. Jako vždy jsem se nemýlil ve své předpovědi a skutečně tudy silnička pro kola - zatím jen pro kola - vede. Tak další díl přírody zmizel... Ale o zimních nocích se tu bude alespoň dobře chodit na procházky. Na rohu zahrádek na mne začali štěkat nejméně dva psi. Ti jsou tady ještě? Tak tudy už příště nepůjdu.

Čtvrtek, 7. září 52
Svátek slaví Domoslava.
Po druhé hodině noční vycházím z domu do větrných ulic města. Je to brzy, chtěl jsem jít až za hodinu, ale jsem ospalý a déle už jsem to doma nemohl vydržet. Naštěstí vítr jakoby vymetl z nočních ulic všecky lidi a cesta do mého posvátného slovanského háje je volná, stejně jako já, jeho obyvatel i ochranný duch. Pouze pod stromořadím mi tiše přejel přes cestu duch jakéhosi pozdního jezdce na neosvětleném kole. Ale snad to byl také jen přízrak, stejný jako já, přízrak člověka, který neuškodí, neublíží a provane hmotnou podstatou jako noční vítr, jenž čechrá vlasy.
Jediná živá bytost je kuna, která dlouho neví, blíží-li se k ní tmou po chodníku živý člověk či pouhý duch. Kuna však nevěří ničemu lidskému, a proto zanechává svých her ve světle měsíčním, protáhne své štíhlé tělíčko do délky a radši hbitá jako střela mizí v nočních stínech.
V poledne po procitnutí v lesním doupěti vstávám z lůžka a odcházím na procházku. Vzbudilo mne slunce, ale obloha je teď najednou pokryta těžkými mračny. Vane ostrý studený vítr, který mne přinutil navléci si na zkřehlé ruce rukavice. Je mi zima, ale snad se zahřeji chůzí. Máme teprve začátek září, ale vypadá to spíš už na říjen. U nás v domě už se prvně nesměle topí. Vloni jsem stan odnesl z lesa, už když klesly teploty pod dvacet stupňů, ale pak jsem tak brzkého odchodu litoval, poněvadž pak bylo ještě dlouho hezky. Téže chyby, jak si vzpomínám, jsem se dopustil i v úplných začátcích mého lesního poustevničení, kdy neznaje coby začátečník zdejších podnebních poměrů odstěhoval jsem se už v září z lesa k přezimování, ale pak jsem se zase vracel, poněvadž přišlo babí léto. I letos jistě přilétne pozdní léto na větrem unášených nitkách pavučin.
Příroda je ztichlá, zmrtvělá. K životu se však, lidužel, probrali po dovolenkách naši stíhací letci, kteří celý den burácejí na svých létajících strojích oblohou, a od blízké samoty praskají výstřely z pušky. Ten hluk, to chladno, to zachmuřené nebe a vědomí blížícího se konce léta mi robí v mysli neveselé myšlenky.
Ani úleva v podobě liduprázdné krajiny mi dnes není dopřána. Dole pod rybníkem je nějaký člověk. Tak tak jsem se mu vyhnul. Alespoň byl jediný. Dál už jsem viděl jen kravičky a telátka, mnoho srnek a mé oči dnes, kdoví proč, bloudily po červených korálcích kalin. Snad proto, že zralé plody kaliny jsou v tomto období nejvýraznějším jevem uvadající přírody. Najednou mám oči jen pro kaliny, načež zjišťuji, že jich jen podle mé cesty roste hned několik. O hojném výskytu se hovořit nedá, ale přece asi čtyři kaliny rostou vedle kamenité stezky vzhůru k vrchu Jelínku a jednu jsem též objevil pod mysliveckým posedem na okraji mého lesa a kukuřičného pole. Je to k neuvěření, ale tahle ojedinělá kalina se sem přestěhovala z opačného konce lesa! Skutečně. Tam, kde stávala, už nestojí, a nyní je tady, kde nikdy předtím nebývala. Tomu, kdo nevěří, že rostliny mohou putovat i na velké vzdálenosti za sluncem a světlem, potvrzuji, že je to možné. Tahle zázračná kalina to rozhodně dovede.
Kalina - ve všech slovanských jazycích se to řekne stejně. Při pohledu na ni se mi vybavuje a se rtů splývá známá ruská lidová píseň: "Kalinka, ka-kalinka, ka-kalinka maja..." Slované jsou národ zpěvný. Pro nás, pro Slovany, je kalina, kalinka již dávno, odnepaměti, stromkem bájným a zázračným. Poučuje nás o zrádnosti krás. Její zdobné červené třešničky jsou jedovaté už od pohledu. Každé slovanské dítě to ví podvědomě už od narození, aniž by je to někdo učil; ví to a netrhá, nejí jedovaté ovoce kalin, ježto pradávná zápověď koluje v žilách slovanských, že se to nesmí; tkví to hluboko v našich myslích. "Nevěř, co říká cizozemec, a nejez plod kaliny, ač obé zdá se lákavé," tak zní zápověď velikého boha všech Slovanů. Moudrá to nauka. Národ, jedinec, který nedbá této prastaré slovanské moudrosti, zahyne otráven na těle i na duchu. Hezké ovoce kaliny otráví tvé tělo, hezké řeči cizozemců otráví tvého ducha. Slované to vědí; hluboko, přehluboko ve své duši znají Slované, čeho se mají vystříhati - jen si to uvědomit, jen dovolit své duši, aby se rozpomněla na dávnou sebezáchovnou moudrost Slovanů.
Jsem přesvědčen, že Slované jsou v jádře moudrý lid. A jsem právě tak přesvědčen, že jako při pohledu na kalinu, uvědomí si Slované sami sebe při pohledu na nebezpečí, jež jim hrozí zánikem. Vždyť učí nás moudrosti sama příroda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm