Misantrop: Lešij 32.

28. září 2017 v 22:32 | Misantrop |  Lešij

Pátek, 8. září 52
Svátek slaví Rudoslava.
Ráno je krutá zima. Po dlouhé studené noci se po rozednění choulím do spacáku ve snaze se v něm zahřáti.
Před polednem konečně rozepínám již příliš teplý spací pytel a sedě přemýšlím, kam půjdu na výlet. Dnes jsem vyspalý, odpočatý a přeleželý s touhou po zdravém pohybu na čerstvém vzduchu. Mám chuť chodit, jít a jít dlouho a daleko, kam mne nohy ponesou. Počasí je nádherné, a proto jsem zamířil zkratkou přes luka až za nejbližší ves do sádeckého polesí.
Nutno mně ovšem překročit kousek přes vesnici, což jsem sice dříve běžně dělával, ale nyní to nemám rád, kvůli lidem a psům, jež z celkem pochopitelných příčin nenávidím. Nakonec jsem si obojího užil až až, jak jsem tušil, jako kdybych neměl ve svém lese a v jeho širokém okolí dostatek volného prostoru k procházkám a toulkám. No ale přece jsem vstoupil do vsi.
Samozřejmě hned u prvního stavení, v Lidmilově mlýně, bylo plno cizích lidí, sice podle poznávacích značek vozů samí Moravané a Češi, nastrojení ve svátečních šatech, ale na mne přesto dělali dojem cizinců. Ostatně vše bylo na nich cizí: jejich vozy byly cizí, jejich šaty byly cizí - a ze zahrady řičela jakási odporná negroamerická hudba. Určitě byla cizí i jejich řeč, třebaže jsem jí ve změti mnohohlasů nerozuměl, plná cizích, neslovanských výrazů.
Měl jsem tohle zapotřebí? Naštěstí stačí jen přejít silnici a už jsem venku z vesnice. Nyní již volně stoupám polní cestou k lesu, kde nejsou žádní lidé, žádní cizinci.
Je teplo. Na kraji lesa si svlékám druhou teplou košili, uvazuji si ji kolem beder a sedám si na vyvýšenině, odkud je rozkošný rozhled po krajině. Hledím teď z opačné strany na kopečky, odkud jsem vyšel a z nichž se nejčastěji dívám právě sem, tímto směrem. Je to krásná země. Nevzpomínám si, že bych kdy viděl někde ve světě tak krásnou zemi, jako je moje vlast, tato milá rodná vrchovina. Jak je mi důvěrně známý tento malebný kraj, tím víc v něm vnímám všecko cizí, co do něj nepatří a co jej hyzdí - jako ti divní cizí lidé tam dole... A to mají být v podstatě našinci, Češi a Moravané, slovanského původu, jako já - co kdyby to byli skuteční cizozemci, Němci, Arabi, černoši? Ne, to si ani nechci představovat. Tahle země bude vždy slovanská. Bojím se jen toho, že sami naši lidé se jednoho dne poamerikánští, poevropští, poarabští; že sami Češi se jednou odcizí své rodné zemi natolik, že budou mluvit nehezky nečesky a že budou vyznávat cizí víru neslovanskou a vzývat cizí bohy války, převrácenosti, přepychu a spotřeby.
Dnes je krásně. A krásná je rozkoš toulat se krásnou zemí, která mi patří a kterou nikomu nedám. "Jsi moje!" vykřikl jsem. Zastyděl jsem se trochu vzápětí za ten výlev zjitřeného citu a ohlédl jsem se, zda neměl nějakého náhodného svědka. Ne, nikdo tu není, kdo by svým uchichtnutím snížil mé vznešené pocity. To bezděčné zvolání bylo ostatně zbytečné: Já to vím a moje země to ví též, že jsme svoji a sobě náležíme. Nač to ještě vykřikovat do světa? Snad jedině proto, aby nás právě ten svět nerozdělil...
Odposledka tu přibylo mysliveckých posedů. Některé jsem vyzkoušel zlézt. Každý kout z nich mají podchycen. Bezpečno je jen hluboko v lese; mimo něj číhá necitelný člověk a smrt, kterou přináší plachým lesním tvorům.
Našel jsem také trochu výtečných ostružin a něco málo posledních malin. Hojně tu kvete voňavá lnice květel, žlutý jestřábník a nachová netýkavka velkokvětá. Vůbec celá louka jakoby v zářijovém slunci najednou znovu rozkvetla a zahýřila novými svěžími barvami. Květy se na slunci rozvírají dokořán a lákají pilné čmeláky a pestrobarevné motýly. Je radost žít pod laskavým a mírným sluncem; i na mne ta všeobecná radost všeho tvorstva působí.
Přicházím k lesnímu jezírku. Vede k němu nyní nově položený chodník z dřevěných podlážek, takzvané hatě. Dobrý počin, protože půda je zde stále bahnitá. Vtom jsem od jezírka zaslechl jakési zaklepání. Mohl to být pouhý třesk dvou kmenů přiražených k sobě větrem, ale přesto jsem zbystřil pozornost. Plížím se opatrně k jezírku. Zdá se, že tu nikdo není, a tak usedám na břehu pod stromy. Sotva jsem dosedl, ozval se ten podivný zvuk znovu. Nyní už vidím, co a kdo je jeho příčinou. Žádný vítr, nýbrž mladý rybář vstoupil na prkennou lávku, která pod jeho kroky klape, a nahazuje prut. Nenápadně jsem se zvedl a nepozorován ustupuji zpět do lesa. Já se sem chodím na ryby dívat a krmit je, a někdo jiný je z vody vytahuje, zabíjí a snad dokonce i žere. Lidé jsou různí - lidé jsou ale také hrůzní. V jedné moudré a poučné slovanské pohádce se praví:

Chytit rybu bylo jeho velkou chybou,
a proto chlapík sám je teď tou rybou.

Jistě chápete, co tím má být řečeno - všecko zlo, jež způsobíte druhým, se vám vrátí.
Na kopci nad Telecím nyní rozvažuji, zda mám sestoupit do další vesnice, projít po silnici nad Korouhev a vrátit se do mého posvátného slovanského háje tímto okruhem. Je to blízko, je to lákavé. Ale myslím, že na další lidi, které bych tam míjel, už dnes nemám náladu. Bohatě mi bude stačit dávka rozčilení, až se budu vracet stejnou cestou, kterou jsem přišel.
A také že stačila - a vrchovatě. V pátek odpoledne už lidé chodí ven se psy, kteří na mne štěkají, což nesnáším.
Rychle jsem prošel skrz Sádek, podíval se tam na cizokrajné kozičky, které se slunily na zápraží svého domečku, a konečně jsem zase osaměl v liduprázdné krajině v širokém okolí mého lesa. Co je tady volného prostoru a pustých míst k procházkám a toulkám!
Jsem unavený, ale na odpočinek není kdy. Žene mne totiž hlad. Do cesty se mi pletou malá hloupá a nezkušená mláďata. Nejdřív to bylo malé srnčátko, které se bezstarostně páslo v trávě a které uteklo do porostu kukuřice až s mámou srnkou, která opodál hlídala v lesíku, pak to byl malý hraboš, který se mi pletl pod nohama, opustiv dobrodružně svou rodnou noru.
Byl to hezký výlet. Do stanu přicházím znaven a hladov. Po jídle jsem na zbytek bílého dne usnul. Večer už nikam nejdu. Venku se ukládají na noc ptáci, ruch dne utichá a ve tmě se rozševelil vítr. Záhy naproti nad stromy vychází velký kulatý měsíc, jehož světlo na stěnách mého stanu rozehrává svou němou noční stínohru.

Sobota, 9. září 52
Svátek slaví Ctibor, Neklan a bratrské slovanské Bulharsko.
Celou noc jsem se převaloval z boku na bok a ráno se mi nechtělo vstávat. Mohl jsem jít radši místo toho v noci pěkně při měsíčku pro vodu. Včera jsem ztratil mnoho tělesné vody, ale teprve dnes ráno mám pořádnou žízeň. Nápoj v láhvi je už skoro na dně. Nedá se nic dělat, musím jít k lesní studánce pro vodu. Snad to nebude taková hrůza, i když je volná sobota a hezké teplé počasí lákající lidi k procházkám či spíše k projížďkám - ty procházky se týkají zejména mne, protože lidé víc jezdí než chodí.
Cesta tam byla skutečně mimořádně volná. Vyplížil jsem se z lesa a překročil pomezní silničku. Viděl jsem jen malou černou veveřičku, lidé nikde.
Teprve u kříže jsem zaslechl jakési neurčité dunění, které mne upozornilo na blízkou přítomnost lidí. Nejdřív jsem ani nerozeznal, co to je za zvuky; až u sjezdovky jsem v nich poznal hudbu. Bylo to takové to obvyklé "naklepávání řízků", jak říkám nejnovější hudbě pro mladé, ale tohle neznělo mým uším až tak odporně, jako jiné výrobky toho druhu. Tohle mělo docela dobrou úroveň, třebaže to neslo cizí znaky divokých afrických rejů, bubnů a zpěvů. Nebylo to špatné; podobnou hudbu také občas poslouchám.
Obešel jsem sjezdovku shora a ze strany jsem potom opatrně vyhlédl z lesa, abych se podíval, co se tam děje. Dole pod svahem u chaty to hrálo, stál tam jediný člověk. Dál mne to nezajímalo.
Proti té docela dobré hudbě bych v zásadě nic neměl; jen mi vadí, že naše slovanská mládež poslouchá stále jen západní dovoz a že není v tomto směru ani trochu vlastenecká. Vždyť máme tolik podobné hudby složené v slovanském duchu a hrané slovanskými soubory, která je stejně dobrá, ba i lepší, jen se o ní málo slyší a mluví. Proč? Vynikající hudební skupiny z Ruska, Ukrajiny nebo Polska u nás vůbec neznáme, ale známe kdejakou druhořadou západní hvězdičku. Neznáme ani skvělé hudebníky ze Slovenska, dokonce ani výborné hudebníky české. Proč? Nedávno jeden velký světový vyhledávač připomínal svým uživatelům výročí vzniku jakési odnože nejnovější západní černošské hudby, ale naši nejnovější slovanskou hudbu ve světě, ani u nás, nikdo ve velkém neprotlačuje. Je to samozřejmě chyba a obávám se, že i záměr. Vím, o co jim jde. Jde o to namluvit celému světu, i nám samotným, že na slovanském Východě není žádná vzdělanost a že jsme ve všem zaostalí za Západem.
Pohlédněme na to z hlediska stavu společnosti: západní společnost je v úpadku - její hudba je tedy zákonitě také v úpadku, což je zřejmé to i ono. My tady na Východě jsme tedy v podstatě nuceni přijímat úpadkové umění a úpadkové hodnoty Západu, ale naše vlastní slovanské vysoké umění a nezkažené hodnoty společenské téměř neznáme. Co jiného to může být než právě lstivý záměr? My tady pořád dokola posloucháme původní africkou hudbu, ale kam se poděla naše slavná slovanská zpěvnost? Tu v dnešní době musíme hledat zvětšovacím sklem; ale kdo ji najde, ten stane překvapen, udiven a nadšen její nečekanou krásou a něhou; kdo ji objeví, najde cosi domáckého, dávno známého, co rozezní naši slovanskou duši; a kdo nalezne uvnitř sebe ducha pradávného slovanství, ten jako by nalezl poklad - poklad, který nikdy neztratí svou cenu. Myslím, že pravé vlastenectví začíná i výběrem hudby, kterou posloucháme.
Ani u pramene nikdo není; leží tu po lidech jen jakýsi mastný papír. Nabral jsem vodu do láhve a bez meškání ztratil jsem se zase mezi stromy. Stoupám ke starému mysliveckému posedu na okraji jasanového háje. Tady míchám nápoj a dlouho poté sedě rozjímám. Je teplo, je klid, je ticho. Nikde jinde není takové uklidňující ticho jako právě v lese, uprostřed stromů. Jsem sám, a přece mne jakoby objímají steré paže blahosklonné přírody. Les cosi šeptá, já tomu šepotu naslouchám, a když budu pozorně poslouchat, mnoho dobrého se z něj dozvím. Co jen to je, co šeptá tento tichý les? Jak jen popsat to, co hýbe mojí duší a co ji zároveň uvádí do tak božského klidu? Jak popsat jedním slovem to, co je předmětem celé této knihy? Duch slovanství - ano, duch slovanství dýše tímto lesem a zároveň i mou duší. Pro to je jen jediné slovo: soulad.
Opozdilo se. Vně slovanského lesa se začínají množit lidé, kteří jako by k němu nepatřili. Oni s ním jaksi neladí. Kráčím zpátky cestou necestou skrz nejhustší les. Lidé vně toho lesa nechodí po nohou, nýbrž jezdí po kolech. Divní lidé. Jak jsou mi cizí!
Konečně překračuji hraniční čáru. Tady již dýchám volně. Batoh odkládám do stanu, vykládám na slunce sběrač jeho síly a jdu se toulat dál. Abych si trochu pohověl a ulevil chvějícím se unaveným nohám, usedám do jednoho z mých oblíbených důlků. Tady je krásně. Tady mne nikdo neruší, žádný hluk klid ten zázračný nepřehluší.
Létací pírko stářím jaksi splihlo a dolétalo. Mám po hračce. Také ostružiny už došly. Krásné teplé počasí ovšem vylákalo zmiji. Není nad to chodit pomalu a dívat se stále pod nohy. Tahle zmije je větší, v denním světle nenápadnější a šedivější, ale její klikatice je zřejmá dostatečně, abych zastavil svůj krok a prohlédl si ji. Zprvu vidím jen její natažené tělo ve vysoké trávě přes cestu. Kloužu zrakem po jejím těle, až konečně vidím i hlavičku. Je nakloněna směrem ke mně a zřejmě si mne také prohlíží. Hledám, kudy ji zdaleka obejít, když tu pojednou sebou zmije čile mrskne do trávy a vidím z ní už jen plazivý ocas.
Zmije není zlá. Nikdy neútočí bez pádného důvodu a bez příčiny. Mileráda se každému vyhne, jen když se každý vyhne jí. Touto svou vlastností je mi trochu podobná. Svým plachým chováním též trochu připomíná ještěrky nebo slepýše, své vzdálené příbuzné, a také se tak zvědavě a rozumně umí na člověka dívat.
Šel jsem si teď sednout na sluníčko, ohřát se, jako ta zmije. Sedl jsem si na osluněný pařez a pozoruji bělásky, kteří sají sladkou šťávu ze žlutých kvítků lesanek. Pod nohama běhají mravenci a černý lesklý brouk střevlíček. Tady je také hezky. Sluníčko příjemně hřeje, ale nepálí.
Dostávám hlad, a proto už nikam jinam dál nejdu, ale vracím se do stanu. Po jídle jsem znovu usnul až do večera. A protože je mi líto končícího dne, jdu se s ním ještě rozloučit k západnímu obzoru.
Právě je tam k vidění srnec. Zřejmě chtěl jít do lesa tam, kde nyní stojím, ale kvůli mně obíhá celé holé pole a vbíhá do lesa dál po mém levém boku. Vzápětí odtud vybíhá pro změnu zajíc a na druhé straně také jeden. Dvakrát kolem mne přelétl netopýr. Smráká se. Sobotní noc ohlašuje se nezbytnými výbuchy lidských ohňostrojů. Ve vzduchu je cítit dým zahradních ohníčků. V dálce štěkají psi a okolní ticho vlahého večera dává zaznít i vzdálené hudbě ve slohu "naklepávání řízků".
Nastává temná noc. Pustotou lesa zní obvyklý naříkavý dvojzpěv puštíka a kalouska. To jsou ti bájní hejkal a lešij z našich krásných slovanských pověstí a pohádek. Celý život v lese je taková jedna krásná a kouzelná slovanská pohádka.
Ve tři hodiny v noci vstávám a jdu do města pro nové zásoby. Na okraji lesa potkávám malého ježečka. Schoulil se do pichlavého klubíčka. Přes cestu leží padlá osika. Vítr byl silný, vykonal své dílo zkázy a nyní se utišil až téměř do bezvětří. "Naklepávání řízků" neutuchá ani v tuto velmi pozdní hodinu. Je to sice sotva slyšet, ale i tak už mi ty neustále stejné dunivé údery rozrušují mé jemné a citlivé čivy. Ti lidé, kteří jsou této "hudbě" vystaveni po několik hodin v kuse, musejí být úplně zpitomělí. Možná že právě to je její pravý účel.
Dnes v noci se proto velkým obloukem vyhýbám sjezdovce - místu onoho zpitomování národa - a jdu podél luk při okraji lesa. Měsíc krásně svítí, díky čemuž jsou luka osvětlena jako při svítání. Do toho je ale ještě daleko - naštěstí, neboť u hřiště se bude něco dít či se už dělo. Stojí tam spousta vozidel, některá z nich mají přivěšené kotce se živými zvířaty, která se uvnitř pohybují a škrábou drápky. Asi obávaný psinec čili přehlídka psů. Jednou jsem to zažil ve dne a víckrát to už zažít nechci. Ještě že chodím výhradně v noci. V jednom voze někdo v polosedu pololehu spí. Ať spí - až se všichni probudí, budu už dávno doma za zavřenými dveřmi a celý jejich psinec mi může být upřímně ukradený. Ulice jsou liduprázdné, celé město neklidně spí, až na dvě tři nezbytná vozidla, která mne lhostejně míjejí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm