Misantrop: Lešij 33.

28. září 2017 v 22:35 | Misantrop |  Lešij

Úterý, 12. září 52
Svátek slaví Vševlad.
V noci o půl čtvrté vycházím z domu do liduprázdných ulic směrem k mému posvátnému slovanskému háji. Je mokro po dešti, skrz protrhávající se oblačnost se snaží prodrat měsíc, díky němuž je noc světlejší. Měsíční jas též osvětluje bílou kočku, takže se zdá ještě bělejší. Ta bílá kočička, která si způsobně s rovnými zády sedla na mokrý chodník, je jediný viditelný živý tvor tohoto nočního města; a černé kočky pověrečné se asi skrývají v tmavých zákoutích.
V předměstských sadech ještě skapávají se stromů krůpěje vody, které se co chvíli rozplesknou o můj vojenský klobouk. Napršelo hodně vláhy; půda je rozměklá a cesty jsou plny malých loužiček.
Unaven blížím se pomalu ke svému lesu. Překračuji padlý kmen větrem vyvrácené osiky. Napadla mi přitom zábavná myšlenka, že až někdy odsud uslyším bolestné zavytí, budu vědět, že tu vyje ten včelař, protože touhle cestičkou teď neprojede vozem a bude musit dojít ten kousek pěšky.
Konečně vcházím do mého háje, odmykám stan a utahaný a ospalý ukládám se na lože.
V jedenáct hodin jsem vyspalý, svěží, odpočatý. Odcházím na procházku, dokud je bílý den a času je mnoho přede mnou. Počasí je nevlídné, les promáčený do černa. Tohle studené vlhko nesnáším.
Navíc ještě ke všemu zlému procházeje se lesem nalézám na různých místech celkem dva nové čerstvé nedopalky, snad od neděle, možná dokonce i dnešní. Nepřítel byl tady!
Často se rozhlížím; mám pocit, že mi tady někdo chodí nebo se někde skrývá. Naslouchám i těm nejtišším zvukům; občas svým jemným sluchem zachytím útržky vzdálených lidských hlasů.
Docházím tak pomalu k jihovýchodnímu cípu lesa. Přes cestu se zrovna mihla hnědá skvrna srny a křik sojky ji uvítal v lese. Chci se dát polní cestou okolo pastvin s kravami, ale zastavilo mne nejprve projíždějící vozidlo a potom zřetelný mužský hlas. Znovu se z okraje lesa rozhlížím a naslouchám...
A najednou jsem ho spatřil! Nepřítel se blížil směrem ke mně! Byl oděn do červeného šatu (tím lépe jsem ho uviděl), hovořil do dalekohlasu (proto jsem ho dlouho dopředu uslyšel) a doprovázel ho nezbytný bílý pes. No nazdar!
Dal jsem se rychle na ústup do lesa a chvilku jsem i běžel. Do paroma, tolik jsem se těšil, že až skončí prázdniny, příroda bude liduprázdná, ale ono je to pořád stejné! A pokud si dobře pamatuji, bylo tak tomu vlastně vždy. Nejlepší je jaro; ale to už je pryč a dlouho se nevrátí...
Sedl jsem si na paty v zapadlém zátiší mého bývalého háje. Tady vyčkám, až nepřítel odejde z lesa.
Celé lidstvo je můj nepřítel. Aťsi to blízký člověk či vzdálený, aťsi to krajan či cizinec - každý člověk je nepřítel. Aťsi je dobrý či zlý - všichni jsou nebezpeční. Aťsi je hodný, stejně se jednou odhalí jeho zlá, špatná a pokřivená povaha. Aťsi je Slovan a bratr můj rodný, těžké životní poměry a nejistý stav společenský prověří a prokážou jeho vadnou podstatu a on se nakonec přidá k mocnější a vítězné straně a zradí nejen mne, ale i svůj národ a svou zemi slovanskou.
Nevěřím jim. Všem se rovná jejich páteř pozohýbá a duch jejich nezlomný praskne pod tlakem lží nového světového řádu. Člověk je slabý, řád je silnější.
Za dlouhá staletí naučili nás nenávidět druh druha, vykořisťovat se, okrádat, podvádět, pracovat jen pro sebe, nikoli pro dobro celku; naučili nás zabíjet, posílat nemocné na smrt, zřát maso jako krvelačné šelmy, až se tak i chováme; naučili nás sobeckosti, lhostejnosti, neznat s nikým soucit; zkazili nás penězi, přepychem, omamnými látkami, dalekozorem, dalekohlasem, vozidly, stroji a přístroji a nic už si nedovedeme udělat sami; naučili nás zvrácenostem, šílenostem, jimž se nedokážeme už ani bránit, a nedokážeme bránit ani sami sebe, svou ženu a děti, svou rodinu, ani svou vlastní zemi a společnou vlast; naučili nás slabosti, lenosti tělesné i duševní, zhloupli nás a zkazili naši mysl i zdraví na dlouhá staletí.
Bude to práce na další staletí, než odstraníme všecko, co nás lstivě naučili a co nás kazí. Mnoho špatných lidí bude musit býti odstraněno, bohatých i chudých, mocných i obyčejných, za ohromných nářků, obětí a ztrát, než bude znovu obnovena ta pradávná všelidská sounáležitost a vzájemnost podle slovanského vzoru.
V dnešní zvrácené době již nejsou žádní skuteční Slované; jsou jen lidé slovanského původu, jako jsou všichni lidé původu zvířecího a snad také trochu původu božského, ale nejsou to již malá neškodná zvířátka, nejsou to již vznešení bohové a nejsou to již ani ti dávní nedostižní Slované. Jsou podobni našincům, kteří dlouhé roky strávili v cizině; jejich rodný jazyk je již propleten cizími výrazy a naše česká slůvka pomalu zapomínají, pletou si jejich pravé významy a netuší, co vlastně znamenají. A stejné je to i s řečí lidského ducha; i ta už je popletena, zmatena a nechápe své původní hodnoty. Jak by potom takovíto lidé nebyli lehko přístupní jakékoli podlosti a zradě? Jak by mně potom nebyli nebezpeční? A jak by potom všichni nebyli mými nepřáteli? To, že jsou někteří z nich náhodou, shodou okolností a ve stejném století se mnou na jedné lodi, spřízněni nikoli volbou, nýbrž společným původem a podobným osudem, jedni jako vrazi, druzí jako vrahů oběti, a když se to obrátí, tak zase naopak - to všecko z nich možná dělá mé dočasné soudruhy, spolubojovníky a spolutrpitele, ale nikoli přátele. Pravda je právě opačná: všichni lidé jsou mými nepřáteli - nikdy tomu nebylo jinak a nebude jinak.
Po těchto úvahách cítím, že nepřítel konečně odešel. Jsem nicméně rozhodnut setrvat dnes radši uvnitř lesa a nevycházet z něj, pamětliv naučení starověkého otce všech nelidů, které říká, že je-li jeden (nepřítel), jsou všichni. Ale když jsem došel pomalou zamyšlenou chůzí až k severozápadnímu okraji lesa a vyhlédl odtud ven do tiché a liduprázdné přírody, neodolal jsem a vystoupil z lesa do otevřené volné krajiny.
Za denního světla tudy příliš nechodívám, takže až dnes jsem tu u ohybu silničky objevil další korálkovou kalinu, kalinku - listí už má rudé jako na podzim, ale plody červené jako třešně v červnu. Červená je krásná barva, vždyť rusky se řekne červená krásnaja a červená barva je rusky krásnyj cvět - krásný (červený) květ i krásný svět - jak to slyší každý Čech. Červená je oblíbená barva všech Slovanů.
Všude běhají pouze srnky a mne blaží radost ze svobodného pohybu, dálných obzorů a volného prostoru. Mám chuť k nekonečným toulkám a k probádání nových neznámých území. Někde jsem již dávno nebyl a jinde nachází se lesík, kde kdysi byla holá pláň. Šplhám do kopců, z nichž v dáli na stráni vidět jsou pasoucí se koně, v úvalech červenají se střechy vsí a bělají se domy měst, černají se lesy pod chmurným nebem mé krásné vysočiny. Někde vyrostly nové myslivecké věže, jinde zrobila ruka člověka dřevěnou lavičku v přírodě, aby blažený poutník došel na ní odpočinku, pohovění a v tichém zadumání kochal se krásou výhledu. Ach, vysočino, má rodná krásná vysočino! Věčně se tebou chci toulat, věčně se těšit chci z tvých krás!
Přišel jsem i na místo, na které jsem už dávno zapomněl, ale zdejší jabloňový sad mi jej opět připomněl. Páni, tady už jsem nebyl let! Pod stromy leží mnoho padavčat, mnoho zelených, žlutých a do červena zbarvených jablíček visí na větvích. Jedno červené jablko jsem si utrhl, rozkrájel je nožem a snědl. Bylo tvrdé, ale dobré, sladkokyselé. Taková jsme mívali na naší zahrádce. Jablko, jabko, jablíčko - tomu jménu rozumí každý Slovan. Dokonce i dál na západ to říkají Anglosasové velice podobně: der Apfel, the apple... Pěkně jsem se jím občerstvil k dalšímu putování a k dalším objevům.
Nezapomínám prozkoumat také okolní byliny. Kvete tu například ojedinělý rudý šeřík zakrslého vzrůstu (velmi nevšední nález!), bílá komonice, lnice květel či velkokvětá netýkavka a jeden obrovský javor už má úplně rudé listí. V těchhle zastrčených koutech přírody nebývá nikdy o překvapivé zajímavosti nouze.
Vracím se do svého posvátného slovanského háje přes vrch Jelínek a zkratkou přes travnatou louku nad Hloušovým rybníkem. Ještě štěstí, že jiný další soukromý pozemek tu nepřekáží ve svobodném pohybu naší společnou krajinou. Já bych tenhle soukromý zábor jenom pro sebe nepovoloval; na druhou stranu, kdybych měl nějakou zemi v mém vlastnictví, nikoho bych do ní nepustil a žárlivě bych si ji střežil - tak to cítí každý, kdo má svoji zemi opravdu rád. Na tom je dobře vidět, že naše současná vláda svou zemi ve skutečnosti ráda nemá, jinak by do ní nepouštěla cizáky nebo jim ji a její bohatství dokonce nepředávala, jak činí.
Viděl jsem za dnešek tolik srnců, že už bych ani nespočetl, kolik. Hladov, unaven, ale šťasten vracím se do stanu. Právě začalo drobně kapat. Pošmourný den zanedlouho skončí.

Středa, 13. září 52
Svátek slaví Lubor.
Ráno je krásně, obloha modrá bez mráčku, na nebi skví se zářivé sluníčko a bílý půlměsíc, hezké počasí rozezpívalo všecky lesní ptáčky v okolí, celá příroda se raduje a veselost ovládá i duši mou.
Vyhlédl jsem z mého posvátného slovanského háje do přilehlého vysokého lesa. Prochází jím právě dvojice nějakých starých lidí. Zase houbaři? To je snad každý den! Nenápadně je sleduji, kam půjdou a kudy, zda totiž náhodou neobjeví moji tajnou lesní pěšinku. Chovají se tiše, navlečeni jsou do kabátů. Odbočují doprava k lesíku u kukuřičného pole, já nyní naopak doleva, směrem k severozápadnímu okraji lesa.
Náhle kousek přede mnou vstává z trávy rozespalá srnka a bez spěchu, bez hlesu poodešla kousek dál mezi mladé smrčky, kde se zastavila a odkud mne pozoruje. Jistě si říká: "Aha, to je ten podivný, jakoby lidský tvor se srstí v barvě lesa, který tady žije, ale který neublíží. Je to dobré, mohu být klidná."
Velice dojemný zážitek. Člověk by se k ní samou láskou nejradši rozeběhl s otevřenou náručí, aby ji objal. Ale to, co člověk považuje za projev lásky, považují divoká zvířata naopak za projev nepřátelství. A protože tedy nejsem člověk, ale lesní duch, kráčím klidně dál svou cestou.
Došel jsem ke kraji lesa, rozhlédl se po liduprázdné krajině a vstoupil do ní. Všude kolem mne je teď najednou mnoho volného prostoru, na nebi vznášejí se svobodní ptáci, stejně tak svobodní, jako jsem já.
Zanedlouho jsem se ocitl před pohádkovým lesem. V dálce přede mnou však kráčí směrem ke mně jakási lidská postava, samozřejmě s neodmyslitelným doprovodem v podobě bílého psa. Rychle jsem vklouzl do lesa a odtud pozoruji ony neznámé vetřelce. Jdou dál přes pole k městu. Zase jeden! Někteří lidé zřejmě schválně čekají až na září, aby si brali volno k procházkám přírodou, která je po prázdninách pustší, ale zase ne až tak pustá, jak vidno a jak by se líbilo mně. Říkám to pořád: nejlepší je jaro - jenže jaro je daleko...
Spíše se čím dál víc ohlašuje blížící se podzim. Mezi krutá znamení, která příchod podzimu vyznačují, patří umírání motýlů. Dnes jsem viděl nejméně pět mrtvých motýlů a ostatní na tom také nebyli zrovna nejlépe.
Kazí se i počasí. Přibývá oblačnosti a ve studeném větru by si už děti mohly pouštět draka, pak by si mohly na poli vykopnout několik brambor a upéci si je ve voňavém ohníčku z bramborové natě. Ale obávám se, že podobné skromné radosti by současným dětem už jaksi nepostačovaly...
Potuluji se pohádkovým lesem. Nalezl jsem zde velkou úrodu drobných, ale velmi chutných brusinek. Je zajímavé, že Poláci jim říkají borůvky brusnice, zatímco borůvkám říkají borůvky černé.
Tiše se procházím lesem z pohádky, když tu pojednou, vystoupiv na vysoký kámen, spatřil jsem před sebou další tklivý obrázek: dvě malé srnky se vzájemně hladily jazýčky. Měl jsem ta dvě plachá lesní stvoření přímo před sebou, ale ona si mne vůbec nepovšimla a dál jedno druhé laskalo. Pozoroval jsem tu dojemnou hru, ale bál jsem se, že mne uvidí, leknou se mne, utekou a bude po radosti mojí i jejich. Proto jsem ve vhodné chvíli poodešel za široký kmen nejbližší jedle, zvlášť když se ty dvě krásné lesní bytosti začaly blížit k mé pozorovatelně. Tam, za jedlí schován, z nejtěsnější blízkosti, do jaké se žádný člověk nemůže k srnkám dostat, jsem bez dechu dlouho sledoval, jak se obě nerozlučná zvířátka potichu pásla na lesní travičce a krmila se listím lesních kříků. Byl to opravdu výjev jako z pohádky.
Napadlo mi, jak by svět asi vypadal, kdyby i lidé dovedli žít tak jako tito něžní lesní tvorové, kteří v naprostém tichu a souladu prožívají své skromné životy. Napadlo mi také, že v jestvování těchto tichých zvířat je i určitá naděje pro lidi. Mohou-li totiž takto zcela tiše, nenáročně a ve vzájemném porozumění žít své životy srnky, lze doufat, že se jednou naučí podle jejich vzoru takto žít i lidé. Bylo by to krásné takto žít. Vězte, že na pozorování zvířat je nejlepší to, že se podle jejich příkladu lecčemus dobrému naučíte. Citlivý pozorovatel odchází od zvířat nejen obohacen pohledem na jejich nesmírnou ušlechtilost a krásu, ale navíc i poučen a snad i polepšen.
Obě srnky přešly okolo mne a ztratily se mi z očí. Musím si teď sednout na veliký vyvýšený kámen, jichž je tu plno a na nichž se vsedě příjemně přemýšlí a zírá do neurčité lesní zeleně, abych ještě chvíli alespoň pobyl v pohádce, v níž žijí ty pohádkové bytosti, které jsem právě viděl. Byl to zážitek, na který nechci zapomenout. Miluji tenhle les, v němž jsou všecky zázraky možné.
Pokračuji dál v cestě kolem krav. Na ohradníku visí nápis: POZOR! VE STÁDĚ JE PLEMENNÝ BÝK! VSTUP ZAKÁZÁN! Nikoli vstup na vlastní nebezpečí, ale rovnou zakázán. Cokoli podnikat o vlastní vůli už je tedy rovnou zakázáno. Vidím dobře toho údajně nebezpečného býka: rohy má uřezány, v nozdrách ocelový kroužek. Dívá se na mne upřeně, ale kdybych přelezl ohradník, dá se on i celé stádo na bezhlavý útěk. Ne tady, nýbrž na hraniční čáře by mohl viset nápis jen v trochu pozměněném znění: POZOR! VE STÁTĚ JSOU ŠÍLENÍ VOLI! VSTUP POUZE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!
Tady už se počasí vyloženě zkazilo: obloha se zatáhla šedivými mračny a silný studený vítr přihání dešťové přeháňky.
Vítr se tiší až v domovském závětří mého lesa. Po levém boku jako účinný větrolam hradba stromů, po pravé straně vybíhají čtyři srnky z porostu šťavnatého jetelíčku. Stále prší na můj vojenský klobouk uvázaný pod bradou proto, aby mi jej vichr neodnesl. Jdu bez zastávky ke stanu, abych uklidil do sucha sluneční sběrače. Tam ještě chvilku sedím pod hustými stromky na okraji ostrůvku. Co chvíli stále prší. Nakonec zalézám do stanu. Prochladl jsem a je mi zima. Déšť zmrzlých pichlavých kapek bubnuje do střechy. Nedivil bych se, kdyby začalo sněžit. Choulím se v spacím pytli a usínám.
Večer je zima, beru si rukavice a jdu se ještě jednou projít po lese. Žluté lesanky jsou už bílé, odkvetlé. Podzim se zase přiblížil o něco víc. Neprší, ale vítr je stále mrazivý a silný a honí po temnícím se nebi černá mračna. Obzor je rudý, v pustém poli běhá zajíček, nad hlavou létá netopýr. Natáhl jsem paže k nebi a pomyslil si: "Tady jsem svobodný. Ale jak dlouho ještě?"
V noci po druhé hodině odcházím do města pro nové zásoby. Je převážně zataženo, půlměsíc ale prosvítá skrz mračna, fouká silný vítr, ale je docela teplo. Cestou sbírám odpadky. Je jich hodně, čím dál víc, řekl bych. Čím víc jich po té lidské sběři uklidím, tím víc jich přibude, mám ten dojem. Je to marnost nad marnost. Brzo na ně budu potřebovat pokaždé celý pytel - vreče za smeče - ten srbochorvatský výraz pro pytel na smetí se mi líbí.
Na Šibeničním vrchu pro změnu zase chybí kříž. Zbyla po něm jen hluboká jáma a několik rozřezaných dřev. Vypadá to, že se buď stářím přelomil, nebo jej přelomil vítr, a tak jej vytrhli ze země a zřejmě jej brzy nahradí novým. Možné je však také to, že jej zničili nějací pobudové, stejní jako ti, kteří zničili zdejší stůl. Jeho rozbité zbytky už tu ostatně také nejsou; zbyla tu z celého odpočívadla jen jediná lavice. Všeobecný rozvrat zkrátka pokračuje.
Ulice jsou naprosto dokonale pusté, všichni lidé spí, protože musejí brzo ráno vstávat do práce a do vyučování. Jedině neustálá práce a povinnosti drží tu lidskou sebranku jakž takž na uzdě. Mají-li volno, první, co provedou, je to, že se napřed ožerou jako dobytci a pak ničí, na co přijdou, nebo aspoň trousí všude po přírodě odpadky. Kdepak aby své volno využili pro nějaký svůj osobní rozvoj - o tom u nich nemůže být ani řeči. Většina lidí je opravdu jen blbý ničemný dobytek bez vyššího směřování. Jen v té bezduché otročině mohou být aspoň trochu užiteční (ale všichni víme, že i v práci jsou ničiví a škodliví); jen zapřaženi po celý život v jařmu práce a povinností jsou alespoň trochu snesitelní, poněvadž jen tak je od nich pokoj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm