Misantrop: Lešij 34.

28. září 2017 v 22:39 | Misantrop |  Lešij

Pátek, 15. září 52
Svátek slaví Něhoslav.
Po třetí hodině v noci opouštím byt a vydávám se do ulic směrem k mému posvátnému slovanskému háji. Jdu o hodinu déle než minule, ale to už jsem přehnal. Mnoho lidí už v tuhle časnou hodinu jezdí a chodí do práce, takže už je dost provoz. Po výpadovce se řítí nepovolenou rychlostí vozy, samočinný měřič rychlosti svítí červeně, ale řidičům to nevadí, protože to žádný dráb nehlídá a netrestá a kromě mne nikdo jiný přes silnici nepřechází. Pod stromořadím nevěřím vlastním očím a laji celému lidstvu i sám sobě, když vidím jít předjitřní tmou jakési dva chodce do práce. Ubožáci. Já jsem ale ještě ubožejší, poněvadž se na ně musím dívat a kromě toho se mi chce strašně spát. Těm lidem možná taky. Však si pořád velice dobře pamatuji, jaké to bylo chodit do práce nevyspán. Teď chodím nevyspán do háje.
V batohu mám tentokrát jídlo jen na jeden den, neboť noci jsou dlouhé a jitra studená a zítra i následující dny má být kromě toho veliké chladno s deštěm. Podzim se ohlašuje čím dál nápadněji a ostřeji. Fouká silný, velice studený vítr, který u krku proniká silnou košilí až na holé tělo. Brr! Br je sice srbochorvatsky ne, ale i u nás je to citoslovce odpuzujícího nesouhlasu, a já odpudivě nesouhlasím s touhle zimou. Dnes jdu do lesa s nerozhodnou myšlenkou, že to tam pro letošek už sbalím a odstěhuji se do vyhřátého domu. Ještě si to rozmyslím.
Ráno je chladné, podmračené. Krátce se v zamyšlení porozhlížím po svém hájku. Je tady hezky. Nebude se mi odsud chtít. Po snídani potom ještě dospávám to, co jsem dosud nedospal. Spánek na mne padá jako těžký příkrov.
Spím až téměř do dvou hodin odpoledních. Někde blízko zatím zuří obávaný křovinořez. Jdu se na něj podívat.
Těsně za mým hájem vidím dva muže, kteří tam vysekávají vysokou trávu okolo malých smrkových sazeniček. Starší z mužů pracuje nehlučnou kosou, kdežto mladší ovládá řvoucí křovinořez. Toť příkladný vzorek vývoje lidstva od dřívějšího klidného ticha po současný rozčilující hluk.
Vydávám se na procházku lesem. Mám v úmyslu dojít polními cestami až do pohádkového lesa na vrchu Jelínku, ale už u východního okraje lesa jsem byl proti své vůli zastaven. Proti mně se objevily ve vysoké trávě před polem s kukuřicí dvě mladé ženské postavy tlačící jízdní kola. Pudově jsem se otočil a prchl zpátky do hustého lesa jako plaché divoké zvíře. Při tom bezhlavém úprku mne škrábla suchá větévka do tváře, zapotácel jsem se a upadl. Z ranky v obličeji se vyřinula krev. Ženské mezitím prošly za hlasitého hovoru lesem a nastalo zase ticho. Otírám si z tváře schnoucí krev a vracím se na lesní pěšinku.
To je hrozné - zase někdo! Letos už snad opravdu raději nebudu vycházet z lesa, abych nemusil všude venku neustále potkávat lidi! To je hrozné!
Přemýšlím o tom, jak zbrkle jsem se právě zachoval. Ono je sice pěkné a správné brát si příklad z chování divokých lesních zvířat, jenže často se až příliš vžiji do představy, že jsem zvíře, a zapomínám - často též ke své vlastní škodě - že jsem člověk. Nemohu si pomoci: to je prosté pudové jednání. Ale když já ještě k tomu tolik nemám rád ty trapné a nepříjemné okamžiky setkání s neznámými lidmi v pustém lese! To je úplně něco jiného než v městě potkávat davy lidí, kteří si mne nevšímají právě díky tomu, že já sám jsem jen jeden z davu jako oni, ničím nezajímavý a nenápadný.
Dnes už mimo svůj domovský les rozhodně nikam nejdu. Vracím se pomalu do nejhlubší a nejnepřístupnější hloubi svého lesa.
Vtom jsem zahlédl na kmeni břízy jakýsi bílý lístek. Přistupuji blíž, abych lépe viděl, co to je. Ty ženské tu něco připíchly. Na bílém papírovém lístečku je cosi napsáno. Že by nějaký vzkaz pro mne? Ó nikoli. Ukazuje se, že jsem jim byl naprosto lhostejný a nápis oznamuje pouze toto: č. 15 Hledej 9 kroků. Aha, to je ta hra, kterou jsme jako děti také hrávaly!
Hledám v okruhu devíti kroků, co naleznu. A brzy jsem v ztrouchnivělém pařízku našel psaníčko - pytlíček s nastříhanými papírky. Každý ústřižek byl označen pořadovým číslem a velkým tiskacím písmenem. Ústřižků bude v této hře zřejmě celkem asi sto padesát a po složení do správného pořadí budou dohromady tvořit nějaké naučení, průpověď nebo jinou výslednou tajenku. Úkolem hledajících bude tedy najít po lese všechna psaníčka a z ústřižků v nich sestavit požadovanou tajenku.
To mne zaujalo. A protože jsem v podstatě nikdy nepřestal být dítětem, které si hraje v lese, pustil jsem se po vyznačené trati, hledaje další schovaná psaníčka.
Tak jsem došel lesem až do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl nebo už dávno ne. Až teprv, když cesta pokračovala dál mimo můj les, jsem se obrátil k návratu. Díky téhle dětské hře jsem tu objevil další pěkná území, kam bych mohl chodit pravidelně. Na jednom pahorku se například dobře sedí na pařezu, který je k pohodlnému sezení dokonale seříznut. Škoda jen, že se to tu nachází příliš blízko rušné silnice a hluk je tu tedy značný.
Spatřil jsem z této pozorovatelny vcházet do lesa dalšího člověka, samozřejmě se psem. Rozhodl jsem se tudíž projít zpátky mimo veškeré pěšinky tou divočinou, která se tu rozprostírá.
Je to tu vskutku divoké. Dokonalá lesní skrýš. Objevil jsem nejméně dvě rovná a suchá místa, jako udělaná pro postavení stanu. Ale hluk z té silnice je přílišný, ten by mi vadil; někdy je dokonce slyšitelný až v mém nynějším ležení.
Roste tu divoký vřes, pomocník starých Slovanů v boji proti zlým silám, podle jehož doby květu je slovansky pojmenován tento měsíc vřesen, a vřes skutečně i právě kvete. Na některých místech je půda rozryta divokými prasaty a objevil jsem i jejich oblíbené kaliště a vyšlapané chodníčky. Pěkná divočina.
Toulám se lesem až do šírání. Nakonec usedám ve svém důlku pod vysokým smrkem. Zanedlouho mezi břízkami přiběhl na světlinku zajíček. Bylo milé a zábavné dívat se na něj z nevelké vzdálenosti, jak si olizuje kožíšek, drbe se zadním během za ušisky, panáčkuje, ošívá se a třepe předními tlapičkami. Je spokojen sám se sebou ten malý a šťastný chomáček života.
Do stanu se vracím za stmívání. Dnes už ho sbalit nestihnu. Odložím nevyhnutelné stěhování na jindy, na jiný hezký den. Snad ještě nastane teplý den babího léta, ačkoli slovesné lidové předpovídání na dnešní den hovoří v souhlasu se skutečností o velikém poklesu teplot. Teď večer a potom v noci je vskutku veliká zima.

Pondělí, 18. září 52
Svátek slaví Jaroslav, podle Wlastenského kalendáře na rok 1852; ale jaro je daleko, jaro už není, a není aniž nemůže býti tudíž slaveno. V Polsku slaví svátek Dobrovít, Soběrad nebo Stanislav (to už je lepší), přidržme se tedy našich slovanských bratří Poláků anebo sami zapojme svou představivost a stvořme něco nového, co tu ještě nebylo - třebas Jesena a jeho věrnou družku Jesenu (podle brzy nastávající jeseně) či Smutena a Smutenu nebo Lúčena a Lúčenu (podle smutného loučení). Dnes je totiž ten smutný čas loučení, který vždy musí nakonec přijít; dnes jsem skutečně takový smutný Lúčen, neboť se pro letošek loučím s lesem i s mým posvátným slovanským hájem, který je ukryt v něm. Doba pokročila k podzimu, noci jsou dlouhé a studené, jitra jsou mrazivá, déšť je častý, pobyt jen tak pod stanem v přírodě přestává být příjemný a zdravý - snáze lze se nachladiti, na kterýžto neduh mnoho trpívám.
Dnešní jitro bylo jasné, ale velmi studené až mrazivé. Jaro a léto jsou pryč, pořád prší a naději do příštích dnů na zlepšení nedává ani předpověď počasí na další dny. Je konec, nevyhnutelný konec. Jak rychle ty teplé dny jara a léta uplynuly!Vzpomínám na jaro, na vesnu, na vůně květů, jež slovanská bohyně jara rozptýlila po naší drahé vlasti, české a moravské zemi. Vzpomínám na léto, na horké léto, kdy zcela nahý trávil jsem veškeré dny i noci v slavnostním sepětí s přírodou, s vesmírem, s veškerým mírem na zemi, jenž je Slovanům celým světem, bez něhož nemohou žít. Ach, jak bystře uplynul proud času hedvábného a hebkého, který hladil duši a obtékal nyvě tělo spoře oděné či úplně nahé! Jak krásně bylo v lese, jenž mi domovem i skrýší tajnou byl a dobře posloužil! S tím vším je konec, s tím vším se dnes rozloučím.
Dopoledne jsem ještě musil zůstat doma a starat se o tátu, než přijede máma z Pardubic z lékařského vyšetření. Ale po obědě, když se máma vrátila domů, spěchám hajdy do lesa, do lesíčka, abych využil krásného dne vtěsnaného mezi ty deštivé, prošel se naposledy a sbalil stan na zimu.
Byl to nezvyk jít za denního světla a s hrůzou jsem se otáčel po dětech, které se vracely z vyučování, i po dospělých lidech, kteří chodili kolem mne. Ale nebylo to tak hrozné - až na to, že na Šibeničním vrchu jsem trnul, že před sebou vidím ženskou s dvěma psy a za sebou jsem táhl nějakého dalšího ocáska. Někoho mít za zadkem nesnáším, a proto jsem se radši zastavil, abych ho nechal přejít, předstíraje, že se dívám se zájmem na krajinu. Budu si musit zvykat, až sem budu chodit zanedlouho každý den na pravidelné procházky. Achich ouvej! Byl to ale beztoho nezvyk.
I lesní zvířátka už se připravují na zimu, zvláště hýří činorodostí veverky; jen v Liboháji jsem potkal nejméně dvě čiperné veverušky, které mne nechaly přistoupit blíž, jako kdyby snad byly na lidi kdovíjak zvyklé, ale lidé sem, do starodávných předměstských sadů, chodí na procházky jen málo - a teď tu také nikdo lidský není.
Vystoupal jsem lesními pěšinkami nahoru až k starému mysliveckému posedu, který mám v oblibě, ale který jsem v létě zanedbával a kterého na podzim a v zimě zase jistě častěji ve zdraví a spokojenosti užiji. Také tady se asi horečně zazimovávají stromové veverky, soudě podle častého padání šišek na zem a podivného ruchu vysoko ve větvích okolních smrků - samotné veverky nicméně nevidím.
Poseděl jsem, popřemýšlel, odpočinul - a potom došel až k stanu. Den je krátký, na obzoru strmí temný mrak, a tak se hned bez meškání dávám do strhávání a balení stanu a veškeré další mé zálesácké výbavy. Začíná zase drobně poprchávat. Přetahuji přes sbalený batoh žlutou pláštěnku, nechávám jej schován pod stromem a odcházím na poslední procházku po mém lese a po mých tajných lesních cestičkách.
Nikde nikdo, nebe se znovu jasní, sluníčko se na mne hezky usmívá a dokonce i trochu hřeje do zad, když jsem se posadil na konci lesa na pařez, vytáhl z kapsy jablkový koláč a chutě jej snědl. Tady blízko hrály děti tu hru se schovanými psaníčky, vzpomínáš? Byl jsem zvědav, jestli je našly a jestli po sobě uklidily ty značky připevněné připínáčky na kmenech stromů. Všecky uklidily. Zapomněly sundat snad jen jediný. Hodné děti. Hodné slovanské děti. Les byl jejich hřištěm, stejně jako mým, les prošlapaly jako stádo hodných kraviček, ale nezhyzdily jej, nezašpinily, nepoházely odpadky. Hodné, hodné jsou slovanské dětičky, hodné jako já - ochranný duch slovanského lesa.
Ó duch slovanský nechť navěky chrání tento les a tuto zemi! Země českomoravská bude míti ochrany věru zapotřebí v příštích měsících a létech! Každý, úplně každý Slovan a Čech nechť se stane ochranným duchem této posvátné země! Každý nechť je správným vlastencem, který stojí na stráži své dědičné země! Pak nezahyne naše země, žít bude naše řeč a žít budeme i my.
U kaliny stromečku s červenými korálkovými plody a rudými listy jsem zastihl veliké hejno sýkorek. Na zimu houfují se v početná hejna. Viděl jsem mezi nimi i ptáčka králíčka. Všichni dohromady poskakují rozpustile po větvích stromů, poletují vesele, slétají až k zemi a pak zase frrr! nahoru, nahoru do nebes, jejich štěbetání naplňuje vzduch, jejich čilý ruch oživuje jesenně klidnou přírodu, zblízka se na ně dívám s hlavou zakloněnou, s pohledem jen pro ně stojím pod stromy nehybně jako socha, jako sosna, jako keř, jako kalinka kouzelná, která zahání zlé duchy. I podzim umí být veselý, i podzim dokáže rozehřát srdce člověka, jenž se s lesem smuten loučí.
Loučí se i slunce s dnem, který byl pro mne posledním. Stíny se dlouží a chladnou. Však vyjde znovu slunce a den poslední bude zase dnem prvním, počátečním. Tohle není konec; nastanou nová jitra, nové dny, nové počátky. Všecko se navrací, všecko se stále navrací. I lidé, kteří náš národ a vlast vybudovali a potom zradili zemi i víru svou, jednoho dne procitnou, zastydí se a znovu ji budou milovat a stavět a ctít.
I já se stále navracím, kde je místo mé. Navracím se z poslední rozlučkové procházky k sbalenému již batohu, abych se tepleji oblékl. Slunce zapadlo, háj i les ochladl, potemněl. Poslední den v lese dojímá stejně jako ten první. Vše se vrací, vše je stále stejné. I já se vrátím nezměněn. Tohle není konec.
Poslední rozlučka se západním obzorem. Západní světlo vyhořelo; zítra rozhoří se východ - slovanský Východ. Na pustém poli, jež se zelená, srnec stojí, větří, naslouchá. Holoubek rozpjal křídla sivá, zamával jimi na rozloučenou a přeletěl na nich jako na větru přes celou zem. Šťastná lesní zvířata, která tu zůstanou, šťastný sivý holub, který se sem vrátí. I já se vrátím. Dobří holubi se vracejí; jsou věrni své zemi. Být věren znamená u všech slovanských národů vracet se - ku svým kořenům, ku svým počátkům.
Padla tma. Na to jsem čekal. Naložil jsem na zmožené plece těžký vak a pomalu kráčím k městu - žádný spěch. Děsím se, co mne tam čeká. Na krátkém úseku silničky si říkám: "Jen aby teď nic nejelo..." A sotva jsem si to pomyslil, už ozářil kužel světla vozu silničku i mne, krčícího se v lese za stromem. Snad si mne řidič spletl se srncem, snad zaměnil mne za lesní zvíře, chvějící se v strachu v temném lese, kam se za ním nevydá a pronásledovat je nebude jako příliš nesnadnou kořist. To jsem celý já: smůlu mám a smůlu přivolávám, vždy když si štěstí namlouvám a o štěstí rozmlouvám.
Naposledy ještě odpočívám na vyhlídkové lavičce obrácené k mé rodné vysočině. Je tam, ve tmě, daleko. Kopce mé drahé vysočiny se černají v dálce a splývají s nebem. Pro mne je to nebe. Jsou mi tak blízké ty vzdálené oblé kopečky! Šel bych tam toulat se a snít a dobrou náladu mít...
Okolí lavičky pod rozložitou slovanskou lípou je poházeno odpadky. Jednu plechovku zvedám a dole vyhazuji do nádoby. Nestanu se součástí zmaru a všeobecného rozvratu. U jedné uklizené plechovky teprve začíná náprava této dosud krásné země. Je to první krůček na cestě, která je pro mne poslední. Tady jsem skončil - ale já se vrátím. Všecko se vrátí. Jednou bude moje krásná země očištěna. Je lhostejno, jak mnoho to bude bolet. Všecko přebolí, všecko - jen ne zrada na vlastní zemi, na vlastním národu. Očista teprve začíná. Všecko začíná prvním nesmělým krůčkem. Nakonec vždy dojdeme tam, kam chceme, kde nic nikdy nekončí. Ani tahle slovanská země nikdy neskončí. Tohle ještě není konec. A jestliže ano, pak znovu přijde nový a lepší začátek.
Děsivá cesta večerními ulicemi proběhla celkem snadno. Byl to děs, lidé se na mne ve tmě tlačili, nohama šoupali, vozidly jezdili... ale co: pro jednou se to přežije. V nadcházejícím podzimu a v zimě se také budou tlačit. Všecko lze přežít. Hlavně že náš dům byl prázdný; v klidu ukládám batoh se stanem do sklepení, kde zůstane až do jara. Všecko lze přežít. Já, můj národ, můj les, můj háj, tahle země přežije všecko. Já se tam vrátím. Na jaře se vrátím do svého posvátného slovanského háje. Vrátím se. Tohle není konec.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm