Misantrop: Lešij 4.

28. září 2017 v 0:08 | Misantrop |  Lešij

Pátek, 26. května 51
Svátek slaví na Slovensku Dušan, v Polsku Więcemił (Vícemil).
Doma jsem se včera dozvěděl, že v Manchestru se na hudebním představení odpálil sebevražedný muslim a svou pumou nabitou hřebíky povraždil víc jak dvacet přítomných dospívajících dětí. Hrozné zprávy. Já to předpovídal, že v budoucnu zaniknou divadla a veřejná shromáždění; ze strachu bude se člověk vyhýbat člověku. Vládní představitelé, kteří k tomuto stavu společnost úmyslně dovádějí, sice stále tvrdí, že nás to nesmí vystrašit, ale naopak ještě více stmelit v jednolitou nemyslící hmotu, s kterou si mohou dělat co libo, a že máme zahodit strach a zvykat si na to, ale já bych tedy už vystrašen raději byl. A připravoval se. A především si na to nezvykal.
Co to s tím zvykáním teď všichni mají? Stále slyšíme odevšad, že si máme zvykat na to či ono. Ale na něco si zvyknout nelze. Hlavně já si hned tak na něco nezvyknu. A zvykat si nehodlám. Zvykněte si na to!
Napětí ve společnosti vzrůstá, odpor obyvatel roste. A bude se to řezat a bude se to mydlit. Nikdy nebude mír. Lidstvo se přes míru rozmnožilo, zkaženost lidská dosahuje vrcholu, úchylné zvrácenosti nabývají na síle, válečné přípravy sílí, vojska sil zla obkličují poslední svobodné a vzdorující slovanské Rusko. Všechno je připraveno k další velké světové válce. Jen ji spustit prvním výstřelem. Potíže hospodářské a společenské narostly již do takové míry, že je může vyřešit již jen další velká válka. Žádné volby, žádné všelidové hlasování nikdy nic podstatného nezměnily. Lid je buď příliš hloupý, anebo je vládnoucí vrstva příliš mocná a změnu k lepšímu nepřipustí. Svobodné volby ošidí, odpůrce pozabíjí. Jen celosvětová válka může svrhnout celosvětového krutovládce.
Z další ze zpráv jsem se též dozvěděl, že prezident republiky (česky předseda věci obecné) udělil milost dlouholetému vězni Kajínkovi (také jsem o něm psával, v Poustevníkově lesní moudrosti, v oddíle O vrahovi). Sdělovací prostředky jsou ve varu, všichni potrhlíci jsou nadšeni, některé ženy a dívky snad tomu zločinci posílají i své kalhotky. Mám pocit, že se svět už úplně pomátl na rozumu. Celý svět je znásilňován, ale lidé nekřičí hrůzou a bolestí, nýbrž rozkoší a blahem.
Večer jsme sledovali s tátou starou českou pohádku Pyšná princezna. Je to krásná slovanská pohádka o králi Miroslavovi ("slavný mírem") a princezně Krasomile ("milující krásu") a o tom, že láska a prostota vítězí nad pýchou a zpupností. Stará dobrá pohádka natočená v době, kdy svět krátce po jedné takové velké válce znovu doufal ve věčný mír, v době, kdy svět byl už zase jakž takž v pořádku. Dnes je až dojemné vidět, že je ještě vůbec něco v pořádku; je dojemné uvědomit si, že ten pohádkový svět kdysi skutečně byl, ale je hrozivé pomyšlení, že už dávno skončil. Náš starý dobrý svět - rusky mír - skončil. Skončil i ten mír.
Svět se nyní podobá onomu pohádkovému Půlnočnímu království: slabošský a nerozhodný král je jen bezvládná loutka v rukou vládnoucích rádců, který chce-li dát někomu svobodu, přinese mu místo ní pilník na přepilování mříží a který, podobně jako předseda naší vlády Sobotka, který podává demisi (česky opuštění) a pak ji odvolává, slibuje, co odvolává, a odvolává, co slíbil, království, kde vládnoucí utiskují lid vydřidušskými daněmi (král Miroslav: "Pěkné má váš král úředníky. Výběrčí daní! Já myslel, že to jsou lupiči!") a v celé zemi je zakázáno zpívat, aby zpěv nezdržoval lidi od práce (zpěv je to jediné, co u nás zatím zakázané není; ale jen proto není zakázán, poněvadž dnes už nikomu ani do zpěvu není a nikdo si beztoho už vůbec nezpívá, ježto místo zpívání poslouchá každý tupě rozhlas; a ten nezakážou, poněvadž by přišli o možnost vymývat jím lidem hlavy, vymazávat jim mozky a cpát jim do nich obchodní sdělení a vládní lži, kterým hloupí lidé věří a chytří je neposlouchají).
Naše "království" je daleko horší než to pohádkové Půlnoční: u nás je mimo jiného zakázáno kouřit, hlučet na zahradě, je přikázáno připoutávat se v samohybných vozech (autech), nosit po setmění světloodrážející nášivky na oděvu, zdaněný je dvakrát, třikrát každý pšouk, zdaněno je nakonec i samo placení daní. Těžce vládnoucí tisknou lid této slovanské země.
Někdo velice mocný na tomto světě přeje si úplnou porobu a vyvraždění většiny obyvatelstva, hlavně bílého, slovanského. Slované jsou totiž příliš dobrosrdečný a mírumilovný duchovní národ, příliš mravný, příliš rodově nezkažený, příliš ještě vyznávající prastaré úctyhodné hodnoty, jako je vlastenectví, statečnost a neuplatitelný smysl pro čest, příliš jsme ještě přírodní a přirození, s láskou k přírodě, příliš jsme vposled v dobrém smyslu zaostalí, abychom se mohli hodit mocným k jejich načrtnuté pokrokové světovládě. Proto nás chtějí zotročit, poštvat jeden slovanský národ proti druhému, zničit nás, vyhladit z povrchu zemského. Slované se totiž nevyžívají v žádných nepřirozenostech, v žádných pohlavních úchylkách, v zabíjení, v prznění malých dětí, v pití jejich nevinné krve, v užívání omamných látek, jako to činí vysoce postavení představitelé vládnoucí moci.
Představitelé moci chtějí zavést nový světový řád, nové středověké temno; proto hodlají neposlušné bílé národy zničit přívalem poslušných islámských nájezdníků, kteří nás mají na příkaz vyvraždit a nahradit.
Představitelé Evropského svazu nyní vyhrožují bratrským Polákům za to, že odmítají muslimské vetřelce vpustit do polské země. Polská předsedkyně vlády paní Šidlová (šídlo je mimochodem docela mírné náčiní na šití obuvi, ale lze je použít i jako dýky - takže pozor!) na oplátku pohrozila, že v tom případě bude Polsko zvažovat vystoupení z Evropského svazu. To je i naše příležitost: opustit potápějící se západoevropský vrak a vytvořit společné všeslovanské souručenství, volný svazek bratrských slovanských zemí.
Vidím říši velikou, jež prostírá se od Vladivostoku na ruském Dálném východě až po český Aš a slovinskou Ljubljanu. Vidím říši, jejíž sláva dotýká se hvězd. Vidím říši míru, která zachrání celý svět před válkou a zkázou rodu. Slované jsou - a vždy byli - spásou všehomíra. My Slované jsme na jedné lodi; je to poslední loďka naděje v rozbouřeném moři, v okolním moři beznaděje.
Takové jsou mé myšlenky, když v nové obuvi (v nových garmiškách) obcházím o dnešním dopoledni a poledni vrch Jelínek. Tady je krásně. Ano, tady ano. Neboť doma je doma.
V několika předchozích letech jsem to dělal špatně: ráno po snídani místo procházky věnoval jsem se nějaké četbě a pak jsem střídavě podřimoval a znovu četl třeba až do pozdního odpoledne, a pak jsem se divil a nadával, co je kolem lidí.
A lidi kolem sebe já nemám rád. I když mně nic výjimečně neprovedou, stejně jsem z nich nejistý a celý nesvůj. Oddaluji se od nich, protože musím - každý musí - před nimi hrát divadýlko, nasadit vážnou tvář váženého spoluobčana a hlídat ledové vzezření, abych se třeba omylem nezatvářil jako nějaký usměvavý hlupák a nedodal jim tak pocit, že mně mohou snadno něco zlého provést. A to oni chtějí vždycky a neustále - a každému. Kdepak - já a lidé, to nejde dohromady.
Dopoledne je přitom kraj zcela liduprázdný.
Je hezky. Mně je hezky. Užívám si nikým nerušené procházky v krásné květnové přírodě a nemohu pochopit, co za štěstí jsem hledal v cizině. Utratil jsem na všechny ty výlety kupu peněz (když to odhadem sečtu, tak nejméně pět set tisíc korun!), a k čemu to bylo? Štěstí jsem v cizině nenašel, zato jsem se nakonec vždycky nejvíc těšil domů. Doma je doma. Své kořeny jsem tu zapustil hloub než jsem kdy tušil. A s ohrožením své vlasti si ty kořeny uvědomuji čím dál zřetelněji.
Doma je doma. jsem tady doma. Tento kout země nikdy nebude muslimský, nikdy nebude nečeský-nehezký. Nikdo z něj nikdy neudělá poušť a zkaženou neduchovní pustinu bludu a násilí; ochranná zář této hezké české zemičky ji ochrání před všemi nepřáteli; slovanský bůh ji nikdy neopustí, nepřenechá ji cizákům. Slovanský duch lesa, zvaný Lešij, bude stát na stráži. Já jsem ten Lešij! Založím ohnisko odporu proti všem zrovna tady. Osobně vyženu každého, kdo sáhne rukou kradmou po mé zemi! Po mém domově. Protože tady jsem doma. A doma je doma.
Část stáda oveček dnes sešla s vršku dolů, blíž k polní cestě, po níž se ubírám. Ovečky si člověka nevšímají, věnují mu leda letmý pohled. Jsou mezi nimi i malá roztomilá jehňátka. Avšak dívaje se na ně, vyvstává mně před duševním zrakem nikoli veselé bečení, nýbrž nářek porážených. A lidé, kteří jim podřezávají kvílivá hrdla, mají černé brady, na hlavách bílé čepičky a v rukou dlouhé obřadní nože, celé rudé od krve. Ale ti lidé ve skutečnosti nejsou lidmi, jsou to jakési necitelné samohyby bez schopnosti základního soucitu s ostatními živými tvory.
Když jsem se probral z těchto denních můr, zíraly na mne pro změnu zase kravičky. Hledám mezi nimi toho starého býka, poraněného škaredě na noze. Není tu. Možná už jeho maso žere některý z těch necitelných samohybů, o kterých se mi právě zdálo. Možná už z jeho kůže vyrábějí jiné samohyby právě takovou obuv, kterou dnes poprvé prošlapávám já.
Příště si koupím raději obuv plátěnou. Asi by mne mělo tížit svědomí. Ale výčitky svědomí potlačuji. Co se dá dělat? Ta kůže je jen vedlejší odpad výroby masa. Krávy se pro kůži přece nezabíjejí. Moje nové garmišky ani nemusejí být zhotoveny z pravé kůže, ta není špatná, teď se kdeco nahrazuje levnými umělými náhražkami. Špatné je však maso, to je přímo odporné. Naproti tomu kůži neboli useň není dlužno vkládat si do úst, žvýkat ji, cítit její odpornou chuť na patře; nosíme ji pouze na nohou, nemusíme ji požívat, aby z její tkáně vyživována byla tkáň naše. Požívat maso je něco zcela odlišného, poněvadž tím požitím a následným zažitím se stává naší bytostí, přechází do nás spolu s masem i hřích za zabití neškodného zvířete. Maso vzácné není, život vzácný je. Nebo je to naopak? A není to vlastně všechno jedno? Jak u koho. Lidé přece nechodí v obuvi proto, aby mohli zabíjet; ale ani nezabíjejí, aby mohli žít; nezabíjejí dokonce ani kvůli slasti ze zabíjení, ani kvůli slavnostem, jež zabíjení doprovázejí. Ani pro useň, ani pro maso. Lidé zabíjejí proto, poněvadž jsou to lidé, protože neumějí nic jiného tak dobře, jako právě zabíjet. Zabíjení je nejlidštější činnost. Nezáleží proč tomu tak je. "Proč?" Na jednoduchou otázku patří jednoduchá odpověď: "Protože jsme lidé, proto."
Po příchodu do mého posvátného slovanského háje mám ohromný hlad, jsem mírně unaven.
Po obědě se svlékám do naha a sluním se v trávě. Jde na mne dřímota, ale neusnu vinou lechtání drobného hmyzu. Okolo poletuje žluťásek, zpívají ptáčci. Je tady hezky. Ano, tady ano.
Večer až sem, do mého háje, doléhá vzdálená hudba provozovaná pod širým nebem tam dole na předměstském koupališti. Zase to začalo, ty hlučné letní noci na koncích týdnů s jejich tak zvanou "hudbou". Nemám to rád. Dřív jsem tam také chodíval dívat se a poslouchat hudební skupiny, křepčit jako blázen, opíjet se jako šílený a seznamovat se nerozumně s děvčaty, ale dnes už mne nic takového nebaví ani nezajímá. Není to hudba. Je to jen rušivý lomoz. Nemohu to neposlouchat, ale během chvilky naštěstí rychle usínám.

Sobota, 27. května 51
Svátek slaví v Čechách Svatoboj a Svatobor, v Polsku Radovít a Ruslana.
Dnes jsem šel zase kolem Jelínku, ale raději jsem měl zůstat v háji. Vůbec se mi ta procházka nelíbila, a to hned z tří příčin: za prvé jsem udělal tu nepříjemnou zkušenost, že v sobotu, v den nepracovní, i dopoledne bývá v přírodě příliš mnoho lidí (potkal jsem tři, další dva zbloudilí poutníci na mne z dálky mávali, ale předstíral jsem, že je nevidím, dalšímu jsem se vyhnul změnou směru); hrůza, příště zůstanu radši v háji. Za druhé bylo příliš horko na takový dlouhý pochod, a za třetí mne bolely nohy po všech těch pochodech z posledních dnů.
Ale když jsem šel z cesty stranou těm zabloudivším poutníkům, vklouzl jsem do jednoho kamenitého hájku uprostřed polí, kde jsem objevil báječné odpočívadlo na jednom z těch kamenů pod šestikmennou (!) lípou. Šestikmenná lípa! Vlastně skoro sedmikmenná, ten sedmý kmen sice nepřirůstá k ostatním, ale je jim tak blízký, že se jich téměř dotýká. To je vzácnost a velká neobvyklost! Výhled je odsud dolů po poli a na cestu, až se pohled zastaví u lesa. Je to tu pěkné, sem musím chodívat častěji.
V tom lese, o který se zastavil můj výhled z hájku a který je pohádkový, spatřil jsem pak dvě víly. Ale nebyly to víly, byla to štíhlá srnka i s maličkým mláďátkem, které utíkalo honem těsně za ní.
Je horko. V mém posvátném háji se nahý sluním na podložce pod břízami. Přiletěl brouček písařík, a když jsem jej chytil, hrál na mé dlani mrtvého brouka s nožičkama nahoru, po chvíli pohnul jedním tykadélkem, pak druhým, narovnal nožičky, převrátil se umně z černých krovek na všech šest nožiček, vyšplhal po mém prstu co nejvýš, roztáhl křídla a uletěl.
Celý den a celou noc je od koupaliště slyšet až sem to nesnesitelné řvaní, jemuž říkají "hudba". Já mám taky rád hudbu, ale v poslední době vyhledávám po celém slovanském světě místo té nejtvrdší nebo barokní spíše hudbu slovanskou. Jaké netušené skvosty tam přitom nacházím! Ať to jsou prostě staré dobré lidové písně (sám jsem také několik napsal, viz mé Slovanské přírodní písně), nebo ať je to novější tvorba, dokonce i v tvrdém slohu - všechno má to zvláštní slovanské kouzlo, které již dlouho uchvacuje mou mysl a duši. Zde je území, kde je stále co nového objevovat, kdežto hudba anglosaská a anglofonní je už pro mne značně vyčerpána a nic nového zajímavého nevzniká. Zbývá návrat ke kořenům. Vůbec je mému slovanskému srdci mnohem bližší, slyším-li v hudbě známý či srozumitelný jazyk, příbuzný jazyku mému, a nápěvy, jež plně souzní s mou širokou slovanskou duší.
Večer jsem si najednou uvědomil, že nastalo nápadné ticho. Na koupališti už nehraje hudba. Je mi to divné, vždyť vždycky ta slavnost trvala tři dny. Ale samozřejmě to ticho vítám, protože mne ten hluk rušil.
Zato v noci, když se mi ještě nechtělo spát, s velikou chutí jsem si přehrál soubor skladeb americké černěkovové skupiny Chorý posel boží (Morbid Angel) a věru jsem si poslech její výtečné hudby vychutnal. Dlouhovlasí hudebníci, vyznávající pána pekel, jsou tryskajícím pramenem hudebních nápadů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm