Misantrop: Lešij 5.

28. září 2017 v 0:13 | Misantrop |  Lešij

Neděle, 28. května 51
Svátek slaví v Čechách Ruslav (podle Wlastenského kalendáře z roku 1852), v Polsku Jaromír.
Ráno je krásně, ostražitě se dnes pohybuji pouze při okraji mého lesa, abych mohl při sebemenším podezřelém pohybu prchnout zpátky do jeho bezpečných útrob. Ten včerejší zážitek s přemírou lidí mi stačil a dnes očekávám totéž, ne-li horší.
Mé tušení se vyplnilo, sotva jsem vytáhl paty z lesa. V dálce naproti mně jsem zaznamenal protivný pohyb (v obou významech toho slova "protivný", to jest mně proti mysli a proti mně jdoucí) a už jsem pospíchal zpátky do domovského lesa. Já věděl, že to dnes nepůjde.
Stejně bude za chvíli veliké horko a ve stínu stromů bude nejlépe. Už teď dopoledne je veliké horko. Procházím se po mých tajných cestičkách a usedám nakonec pod strom v mém oblíbeném lesním koutku, které je takovým přirozeným zátiším tvořeným malým paloučkem porostlým jen několika malinkými semenáčky a ohraničeným téměř neprostupným lesíkem a hustým březovým hájem. Je zde krásně. Ptáčci zde zpívají a jeden z nich dokonce přelétl nízko nad zemí těsně vedle mne. Sem žádný člověk nepřijde. Sem žádná válka hned tak brzy nedojde. V tomto zastrčeném kraji se nikdy žádné bitvy nesváděly, boje vždy byly vzdáleny; potrvá ještě mnoho let, než postupné zislámšťování postoupí až sem, a do té doby bude nepřítel dávno poražen.
Ale i kdyby nás islám nakonec přece jen ovládl, tak jako nás kdysi ovládlo křesťanství, nikdy se mu nepodaří zcela zničit naše kořeny, naši rodovou paměť - a v příhodné době opět ožije naše slovanství, jako ožije pařez, je-li zaléván živou vodou vzpomínek, a znova z něho vyraší nové zelené výhonky naděje a ty časem zase dorostou v mohutnou slovanskou lípu.
Je zde krásně. Vždycky bylo a vždycky bude. Lešij tento les ochrání, Lešij tento kraj ubrání.
Dnes je horko. Zase se úplně nahý a úplně svobodný opaluji v trávě. I těch klíšťat už je míň. Byl jsem od nich plný svědících pupínků, ale teď už je to lepší. Máma mne varuje před hroznými chorobami, které mají klíšťata přenášet či snad způsobovat, ale já vím, že to nemluví ona, to mluví dalekozor (televize); tak pokud je tak hloupá a důvěřivá, že věří těm lžím šířeným lékařsko-lékárenským darebáckým spolčením, a nerozezná podvod ve srovnání s mou živou životní zkušeností, její věc. Já jsem nikdy žádnou klíšťovou nemoc neviděl ani o ní neslyšel. Kdyby taková nemoc byla, já bych musil být první, kdo by jí ochořel a zemřel na ni, ale zatím jsem zdravý jako rybička, jsem kluk silný jako buk a nesmrtelný jsem jako slovanský bůh. Někdy mám pocit, že ti darebové lékaři si ty nemoci sami vymýšlejí, aby měli co léčit a hrabat a hrabat prachy a prachy a prachy.
Je krásně. Ležím si na slunci nahý v lesní trávě, větve okolních stromů se zlehka kolébají, já se na ně dívám a ony mne ukolébávají k spánku. Je to tak příjemné.
Být nahý v přírodě je něco zcela odlišného než být nahý v domě. V přírodě máš bez šatů nejen větší pocit svobody, který nahota těla propůjčuje duši, ale zároveň máš pocit dokonalého sepětí s přírodou, máš pocit, že jsi její nedělitelnou součástí. Procházíš se úplně nahý po lese a máš pocit, že jsi zvíře, svobodné, divoké, nezávislé na každém utlačovateli, který se kdy bláhově domníval, že je vládcem světa. Chodíš si nahý po lese a víš jenom jedno: jsem svobodný; a dokud se neobleču, svobodným zůstávám.
K večeru je čas na malou procházku jen tak krok-sun-krok-sed po mém lese.
V stromových dutinách, vyhloubených datly, rojí se mravenci. Narostly jim křídla pro zásnubní let. Pak už se budou jen pinožit po zemi.
Tohle rojení mravenců a jejich zásnuby jsou opravdová záhada. Jak se dokážou smluvit a vůbec časově shodnout? Kdyby se to týkalo jen jedné jediné mravenčí osady, dala by se ta shoda ještě nějak vysvětlit; ale ty datlí dutiny jsou nejméně tři, které jsem objevil, každá v úplně jiné části lesa, a přece, ač od sebe vzdáleny a ničím a nijak nespojeny, probíhají v každé té dutině, v každé té osadě stejné přípravy, stejné projevy a stejné události ve stejném čase. To je tajemství, které možná není jasné ani těm mravencům, natož mně, úplně od nich odlišnému tvoru. Zdá se, že můj rozum nebude tím správným klíčem k této komnatě přírodních záhad. A to je právě na tom to nejvzrušivější.
Mno nic, jdeme dál.
Po předjarních výbuších v nedaleké zbrojovce jsem tu nalezl ještě dva zbytky policejní pásky, která zřejmě uzavírala vstup pro návštěvníky přilehlých lesů. Ještě že jim to nevybuchlo teď, když jsem tady. Brr! Když si představím rojnici bezpečnostních sil pročesávající můj les a hledající nevybuchlé střelivo rozmetané do okolí strašným výbuchem, nestačím odsud utíkat i v duchu, natož ve skutečnosti. Ale přece se mi nezdá možné, že by Bezpečnost uzavřela i tuto dosti vzdálenou oblast a že by čára uzávěry vedla právě tudy, kde nejhustší je les. Spíš ty kousky pásky někdo ukořistil jinde a tady je jenom pohodil.
Kdyby výbuch nastal nyní, musil bych se asi odstěhovat. Když jsem viděl tenkrát v dalekozoru (v televizi) ty davy vojska a Bezpečnosti a navíc ještě zpravodajské štáby, byl jsem rád, že je ještě zima a já tu dosud nejsem.
Pásky jsem sebral, jednak proto, že nesnáším v lese nepořádek, a za další si je možná ponechám jako upomínkové předměty anebo se s nimi prostě jen pochlubím doma a pak je vyhodím.
Jdu dál. Na mém paloučku v zátiší jsem krátce pozoroval hraboše, který chvilku běhal kolem. Samozřejmě jsem si zase vzpomněl na to, jak jsem krmil svoje "myšičky" tehdy v Reinlebensbornu - v čistém zdroji žití. To bylo pěkné, to se mi líbilo. Krmit zvířata - a zvlášť ta divoká - je nezapomenutelný zážitek.
Žerou mne komáři a mám hlad. Jdu do stanu.
Dnes bylo ale hezky. Červenka se svým smutným zpěvem loučí s dalším dnem, který končí, aby se už nikdy nezopakoval.

Pondělí, 29. května 51
Svátek slaví Bohdana (podle Wlastenského kalendáře) nebo také Bohuslav (v Polsku). Ale dnes by měl být především svátek Prvního koupání nebo svátek Vodomila, Vodoslava či Plavena, Vodana, Plavoslava, Plavomíra... Takových pěkných slovanských jmen vyjadřujících vztah k vodě a koupání by se dalo vymyslit mnoho.
Svátek Prvního koupání sice není, ale měl by být. Já ho mám. A patřičně slavím. Slované svátek spojený s koupáním také měli, byla to takzvaná Noc Kupaly nebo Ivana Kupaly, česky prostě Koupadla, slovensky Kúpadlá, ale ta byla až o letním slunovratu. Ví se také, že Slované se obřadně koupali v první jarní vodě.
Já však dnes slavím svátek Prvního koupání, to jest den, kdy poprvé v letošním roce koupu se v přírodě. Ten svátek asi zavedu, myslím, že je zcela v duchu pravého slovanství. Nevadí, že tento můj den vychází každý rok na jiný den, totiž nutně na den, kdy je hezky a teplo a voda je již ohřátá, aby se v ní dalo koupat a já abych se v ní nenastydnul.
Nevadí, že je to tudíž svátek volný, pohyblivý. Vždyť staří Slované se také jistě obřadně nekoupali nebo nezapalovali posvátné ohně v dnech, kdy třeba zrovna lilo jako z konve, takže žádnou pevně danou přísností se pro výběr svých slavnostních dnů určitě také, jako já, neřídili.
A když se koupu v přírodě, tak přirozeně bez plavek, tedy nahý. Jsem přece přírodník (naturista) a pro přírodníka nic přirozeného není nepřirozené.
Slované se také koupávali zcela nazí. Je až trapné to stále připomínat, protože jedině tak je to vskutku přirozené. A Slované byli přirození. Jak by tomu mohlo být jinak? Je přece samozřejmé, že jdu-li se koupat, svléknu si šaty - i spodní. Je to jako když lezete do postele: taky se napřed vyzujete - i z ponožek. Leda by bylo neslušné ukazovat bosé nohy, jako je žel neslušné ukazovat nahé tělo.
S nahotou při koupání se to má podobně jako s nahotou při slunění a pobývání v přírodě. Je to znamení naprostého sepětí s přírodou, znamení naprosté volnosti. Ve vodě, to jest v přírodním živlu, se tyto libé pocity násobí a jak voda plyne kolem nahého těla, nahé tělo splývá s vodou, voda se zemí, země s nebem a nebe s všehomírem (s vesmírem). Pokud jsem nahý pouze "na sucho", třeba v lese, jsem také spojen se zemí a vesmírem, ale ten vodní živel tam k naprosté dokonalosti přece jenom schází.
Ráno jsem tedy rychle obstaral nezbytné nákupy a už se řítím na mámině dámském kole polními cestami a lesními stezkami přes les zvaný Balda k jedlovským rybníkům. Zde si vybírám jeden z nich. Znamení jsou příznivá: všude tu vyskakují překvapení srnci, zřejmě neuvyklí takovým návštěvám, což značí, že je tady klid a liduprázdno, vlastnosti, které potřebuji nejen ke koupání, ale i k životu. Jeden srnec dokonce vyskočil takovým způsobem, že naprosto věrně vystihl vyobrazení na dopravní značce "pozor zvěř"! Tady ale takové značky nejsou. Tady je krásně jako na konci světa.
Na hladině rybníka plovou kachny a lysky a právě odtud odlétají dvě volavky bílé. U druhého břehu v rákosí skřehotají žáby (ljágušky - to ruské jméno se mi líbí!) a nějaký dravý pták s bílou hlavou prohledává rákosiny, snad hledaje tam kachní vejce či mláďata. V okolí se rozprostírá z jedné strany řepkový lán a z druhé rozkvetlý palouk a velice malebný a na pohled příjemný les.
Z opalování v lese jsem rudý jako rak (to je jen základní barva), a proto se tu chci zdržet jen krátce, asi tak hodinku, dvě, abych se nespálil, a také jsem si s sebou nevzal žádný oběd.
Voda byla báječná, smočil jsem se do třetice všeho dobrého, zaplaval jsem si, zapotápěl, vydováděl, poležel jsem si na pokrývce v trávě modrající se rozrazilem, nikdo mne nevyrušil, nikdo mi svátek nepokazil svým příchodem. Bylo to hezké.
Na odjezdu jsem málem přejel srnce, který najednou vyběhl z vysoké trávy, kde asi spal, jen nedaleko od místa, kde jsem ležel a slunil jsem se já, ale vůbec jsem mu tam zřejmě nevadil a jeho nerušil, nevzbudil ho svou přítomností, pravdaže tichou a klidnou. Takové je i to místo: tiché a klidné.
Na zpáteční cestě už bylo lidí poněkud víc. Dvakrát se na mne usmívaly dvě dívky, nevím proč. Asi jsem se jim líbil. Asi jsem u toho rybníka celý zkrásněl.

Úterý, 30. května 51
Svátek slaví Bojislav, v Polsku též Bolemysl, Brodislav či Mirohněv.
Ráno je krásně a už hned pěkné teplíčko, sluníčko svítí.
Stromová dutina po datlovi je teď plná mrtvých tělíček rojením vyčerpaných mravenců. Jejich splihlá křidélka dosloužila svému účelu, je čas složit nadbytečná křídla vášní k rukám všemocného osudu a odebrat se k věčnému spánku, z něhož není probuzení.
Dnes chci dojít jen ke studánce pro vodu a pak hodlám prolenošit celý den. Také jsem nějaký vyčerpaný.
Procházka tichým ranním lesem až k prameni životodárné vody je krásná, nikde nikdo, i všecka zvířata jsou schována.
Pouze při okraji sousedního lesa stojí na cestičce jakési vozidlo a druhé odtud právě odjíždí. Řidič prvního sedí v otevřeném voze. Jdu jinudy.
Tohle já nemám rád. Chtějí-li si lidé udělat malý výlet do přírody a pobýt v ní krátce jen tak pro radost, pro osvěžení, pro zadumání a pro odpočinek a nabrání nových svěžích sil v tomto zázraku zeleně, měli by se tam dostávat pěšky. Přece už to je malý zázrak a velké tajemství, zapojíš-li své svaly a plíce a srdce do úsilí, jak uniknout šedi všednosti, a postupnou chůzí měnit ponenáhlu své místo i postavení. Ale nechat se nečinně, bez vlastního činného pohybu odvézt jako pytel mouky v několika málo okamžicích uzavřen za skly nějakého plechového vozidla někam ven z města, tomu já neříkám výlet do přírody. Tomu já říkám pouhá výměna obrázků na zdi. Vyjet si vozidlem do lesa podobá se tak pouhému přechodu z jedné místnosti do druhé, přičemž v obou bude stejná nuda.
A co tu vlastně chce, ten obrněnec? Kolik zaplatil za pohonné hmoty, aby se sem dostal? Kolik utratil za svůj "výlet"? Já neplatím nic. V tom je také nikoli nepodstatné kouzlo: že tě nic nestálo; že jsi ho dosáhl vlastními silami, vlastní vůlí a vlastním pudem. Tady však účinkuje něco zcela jiného: mnoho peněz a mnoho času. Vždy by však mělo být jednoho z obou málo, aby byl člověk dobrý, lépe řečeno méně škodlivý. Člověk s mnoha penězi a přebytkem času stává se zrůdou, která neví, jak se sebou naložit, a tak škodí, kde může, a kde nemůže, tam by škodil rád. A to nemám rád.
Na druhou stranu nemám ani rád, přijde-li do lesa člověk potichu a tiše se v něm chová. To proto, poněvadž jej mohu přehlédnout a on mi tím způsobí nepříjemné překvapení hraničící až s úlekem.
Svůj les považuji za své výsostné území; žádný vetřelec zde není vítán. Lešij nemá rád, vnikají-li lidé do jeho svatého hájemství. Žádný cizí člověk nemá v mém lese co pohledávat!
A ani u studánky nerad vidím lidi. Tady také nemají co pohledávat. Není tu teď sice nikdo, ale těch nedopalků po nich všude okolo! Dva s odporem vybírám dokonce i ze samotné studánky. Jen si to představte! Představte si tu mravní zkaženost a nevychovanost, to pošpinění a poplivání nejsvětějších hodnot našich slovanských předků, odhazují-li jejich nezdární pitomci potomci ostatky svých zhoubných neřestí přímo do posvátného pramene čistých vod. Zkaženost lidská zde dosáhla vrcholu hnusu. Ale až se ta hora odpadků jednoho dne zřítí a pohřbí nehodné lidské plémě, Lešij se bude smát, smát, až se hory a lesy znovu zazelenají, smát, jak to dovede jenom on, smíchem, z nějž jde strach a děs.
Je horko. S horkou hlavou vracím se do mého čistého slovanského háje. Chladím své nahé tělo i mysl ve stínu dokořán otevřeného stanu. Dnes chci jen lenošit. Potřebuji to.
Po poledni Perunův hrom ohlašuje blížící se bouři. Jako na zavolanou. Horko je příjemné, ale pršet vláha také někdy musí. Dobře se o nás Živa, Živena stará. Je jako naše matka. A my, její slovanské děti, jsme jako maličká žlutá kuřátka, která se choulí pod ochrannými křídly kvočny.
Bouřka je mírná, déšť dlouhý. Vynikající příležitost do sytosti se vyspat i přes den. Noci jsou na to příliš krátké, avšak život bude ještě dlouhý. Ano, tady ano.
Prší a bouří až do večera. Vstávám jen proto, abych se narovnal. Pod stromy skapává z nich ještě dešťová voda (a dlouho bude), mimo stromy už neprší, obloha se světlá, vysvitá ještě na chvíli sluníčko k obzoru se pomalu klonící. Nikam dál nejdu, jen tak postávám ve svém háji, zasněn zírám v neurčité dálavy a naslouchám večerním ptačím zpěvánkám. Tady je krásně. Tady je krásně i za deště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm