Misantrop: Lešij 7.

28. září 2017 v 17:10 | Misantrop |  Lešij

Pátek, 2. června 51
Svátek slaví Jarmil či Jaromil. Tohoto dne, roku 1410 sestavil Mistr Hanuš pražský orloj. A v roce 1848 začínal v tento den první Slovanský sjezd snažící se sjednotit všechny Slovany v tehdejším Rakousko-Uhersku. Úkol dneška je podobný: sjednotit Slovany Evropského svazu - a vystoupit z něj! Zas je tu totiž nový žalář národů - a zase jsme v něm uvězněni.
A náhodou také právě v těchto dnech probíhá v Rusku Všeslovanský sjezd za hojné účasti vyslanců všech slovanských zemí. Staří, moudří, vážení a vzdělaní lidé tam rokují o veledůležitých otázkách a úkolech, před něž je postaveno dnešní Slovanstvo. Jednají o možnostech užší spolupráce mezi našimi národy, o vzájemné duchovní výměně a o vztahu Slovanstva k Západu. Ačkoli dosud zuří občanská národnostní válka mezi spřízněnými slovanskými národy na Ukrajině (vyvolaná a podporovaná ovšem západními mocnostmi), všichni účastníci sjezdu se sjednotili ve vzácné shodě na tom, že my, Slované, jsme nejvíce ohroženi Západem, naším členstvím v Evropském svazu a snahou Západu vyvolat a vést válku proti Rusku a že je tedy nutné vytvořit jakýsi Slovanský svaz, coby protiváhu západnímu světu.
Je to naše dějinná příležitost. Doba je tak hrozná, že je právě příznivá pro takové snahy. Západ umírá, Spojené státy americké ztrácejí převládající postavení, muslimové jsou na vzestupu a útočí. Ze všech stran jsou tlaky, které doslova tlačí naše slovanské národy k jednotě. Slovanský svaz je teď naše dějinná příležitost. Mezinárodní okolnosti a podmínky pro jeho utvoření jsou mimořádně příznivé. Využijeme té příležitosti? Budeme opět po staletích roztříštěnosti jednotni?
Vytvoření takového všeslovanského soustátí by bylo nejen požehnáním pro nás, pro Slovany, kteří jsme vzájemně spojeni jazykově, duchovně a kulturně, ale i záchranou pro celý svět, který se zmítá v nebezpečném zmatku a zvrácených hodnotách. Právě Slovanstvu tak může náležet úloha zachránit planetu Zemi před jejím úplným zničením silami zla.
Samozřejmě vítám a podporuji tyto snahy. Ale je to pochod na dlouhou dobu. My Slované se však jednoho dne opět spojíme, tomu věřím; nic jiného nám ani nezbude, nechceme-li být rozmělněni, vysáti a nakonec zničeni v bezbřehém moři západního zmatení národů.
Na heslo Občanské demokratické strany - "Patříme na Západ." - odpovídám, že patříme na Východ. Jakožto Slované jsme my, Češi, sice "západní", ale jen zeměpisně, a to ještě pouze v rámci Slovanstva; vzhledem k Západu jsme vždy byli a jsme na Východě - na slovanském Východě. Východ totiž patří Slovanům.
Jít na západ se polsky řekne jít na záchod, česky do hajzlu. A my, půjdeme-li dál na Západ, budeme přesně tam - v hajzlu.
Jsme na Východě i duchovně: na východě vychází, vstává a se obrozuje životodárné slunce, jehož svastikový znak je naším znamením. Na západě slunce zapadá, uléhá a umírá. Na Západě všecko umírá. Východ je světová strana světla, západ je strana temnoty - skutečně i v duchovním smyslu.
Jedině veliký Všeslovanský svaz je nadějí Slovanstva. Představte si obrovské soustátí o čtyřech stech tisících tisíců Slovanů, táhnoucí se napříč severní Asií až po střední Evropu. Taková ohromná slovanská mocnost by byla největším územním celkem na planetě a byla by nejenže vojensky a hospodářsky neporazitelná, ale ovlivňovala by našimi vysokými duchovními hodnotami celý zbývající svět.
Tento svět potřebuje nápravu a obnovu svých přirozených hodnot. My Slované jsme držiteli takových hodnot. My Slované jsme dosud přírodním národem. Naše hluboké lesy a divoké říčky, naše plodná obilná políčka a kvetoucí loučky jsou základnami naší zdravé přirozenosti. Naše příroda je naší neotřesitelnou posilou, naše posila je naší spásou. Slované jsou spásou světa.
Vraceje se v noci zpátky do mého posvátného slovanského háje, zaslechl jsem z přítmí předměstských sadů, zvaných libozvučně Liboháj, zvuky, při nichž mi v té tmě hrůzou vstávaly vlasy na hlavě.
Bylo to sténání, které jsem konečně vyhodnotil jako nářek velmi opilého muže, jemuž je teď velmi špatně.
Opilce nemám rád a velkou oklikou se jim vyhýbám. Chodím ven sice po zuby ozbrojen a k obraně připraven, neboť nezapomínám, kde žiji - v bezprávné společnosti, kde platí právo mocnějšího, a neubráním-li se sám, nikdo jiný mne bránit nebude, a to ani policie (česky bezpečnost), ani soud; spravedlnosti se nikde nedovolám - ale opilců se bojím, protože vyvolávajíce hádky a spory bývají často nepříjemně neodbytní a dokonce i útoční. A já nemám rád zbytečné spory a rvačky. Koneckonců nemám rád ani ty lidi, buďsi střízlivé a víceméně se ovládající, tím více nemám rád lidi opilé, kteří svou hnusnou lidskou povahu neovládají vůbec a naplno tím projevují svou lidskost.
Na tomhle opilci byl však přece patrný jistý milý slovanský rys: Když už se naprosto neslovansky nalil jako slíva a jako ten nejposlednější vyvrhel a výtržník vytrhl a pohodil opodál veřejný odpadkový koš, přece se ve svém lidském trápení neuchýlil kamsi do zobčanštělého městského prostředí, ale dopotácel se alespoň jako pravý nešťastný Slovan sem, do tohoto libého hájku, aby jen jemu, zde v přírodě, pod slovanskými lipami a břízkami, vypověděl všecko své trápení.
Jsou to ale zážitky, když místní hostince zavírají a vypudí své hosty do nočních ulic! Jednou v noci jsem viděl zase jiného opilce, který kudy šel, tam kopal do stojících vozidel a ulamoval jim zpětná zrcátka, čímž tropil značný hluk, až jím probudil nějakého obyvatele domu, kolem kterého vedla cesta opilcovy trestní výpravy, opilec se vylekal, dal se na útěk - a já taky, aby podezření nepadlo na mne a nechytili nakonec mne, místo skutečného pachatele! Ale kdybych proti němu zasáhl (jak velí má občanská povinnost), mohl by mne pachatel třeba přemoci, nabít mi nebo i zabít, v opačném případě bych byl z ublížení na zdraví obviněn já, případně z toho, že jsem mu pomáhal v páchání trestné činnosti, a ne že jsem ho od ní zdržoval. Tak či onak bych mohl být jenom škodný, protože znám tuzemskou "spravedlnost": žádná totiž není, leda jen pro mocné a bohaté, ale taková "spravedlnost" rovněž není žádnou spravedlností. Tahle společnost je jednoznačně nemocná; poctivé lidi ničí a se zločinci si nedovede poradit. A já nemám rád nemocnou společnost. Takže co? Takže se raději vyhýbám všem možným střetům s touto nemocí, ale protože ty střety vyvolávají jen lidé, nikdo jiný, vyhýbám se raději také všem lidem, zvláště v noci o samotě a beze svědků. A kdybych se k něčemu přece připletl, přísahám, že bych musil toho zločince zabít, aby nemohl svědčit proti mně ani on. Taková je tady "spravedlnost".
Den byl náročný. Sotva mžourám očima. Potřebuji se pořádně vyspat.
Brzo ráno je sice hezky, ale je ještě chladno. Vyčural jsem se, nasnídal, a spím dál.
Hodinu před polednem teprve vstávám a jdu na procházku k lesní studánce. Zas je v ní jeden nedopalek! S největším odporem ho lovím a vyhazuji. I v okolí je poházeno mnoho kuřáckých odpadků. Přemýšlím o tom, že snad někdy vezmu nějaký pytlík na odpadky a až se nebude nikdo dívat (to aby si nemyslili, že po nich bude někdo věčně uklízet), uklidím si to tu, sám pro sebe a pro tu nebohou studánku, kterou lidé používají jako odpadkový koš, uklidím po nich, po těch... jak je jenom nazvat, abych je neurazil příliš málo?
Inu, pravověrní uvědomělí Slované to jistě nejsou. Jsou to lidé bez víry. Lidé bez národnosti, bez vlasti, bez hodnot. Umějí jenom hrabat peníze a pak je utrácet. Na přírodu kašlou; do ní chodí jenom kouřit a vyhazovat odpadky. To jsou oni: děti nového světového řádu. Takoví jsou teď všichni: Pijí alkohol, jedí nezdravá jídla, místo dětí si pořizují psy a svým dětem dávají cizácká jména, jako třebas Nikol nebo Samuel, jména pro západní kurvy, jména nehodící se pro naše hezké bílé slovanské děti. Aneb nač mít jména krásná, slovanská a zvukomalebná, když můžeme mít jména ošklivá a cizácká, která jsou pouhým němým zvukem beze smyslu, že?
Ta jména nemají srdce. To těžce poznamená jejich nešťastné nositele na celý život. Budou to lidé bez srdce. Slované srdce mají, proto jsou tak srdeční a srdnatí. Lidé nového světového řádu už žádné srdce nemají. Řád jim je vzal jako věc nepotřebnou a pro řád nebezpečnou. Slouhové srdce nepotřebují, slouhové nového řádu srdce mít nesmějí. Srdečnost je slabost, srdečnost je škodlivá, srdečnost se zakazuje. Každý musí být bez srdce, nemilosrdný, tvrdý, hrubý, nesmlouvavý, odtažitý; žádné bratříčkování - to škodí zisku.
Nikdy jsem s nimi nemluvil, ale teď už se s těmi bezpáteřními otroky nedá mluvit vůbec o ničem. Už to ani nejsou lidé, ale jen jakési bezduché věci. Jejich životní hodnoty jsou zvrácené, mysl mají prázdnou, dovedou jen ničit, co krásného a čistého ještě zbývá. Nový světový řád je zabil. Tenhle řád zabije každého, zabije život, zabije všecko. Jen v slovanství je naše naděje a spása.
Na starém lesním posedu je klid. Právě odtud odběhla srnka. Sluníčko svítí, ptáčci si prozpěvují. Jejich zpěvy získávají v řídkém háji z vysokých jasanů a javorů klenutý zvuk jako v nějakém slovanském chrámu. Jak by ne, vždyť slovanskými chrámy se stávaly právě takovéto krásné vysoké háje!
Mám hlad; ale pobývání a rozjímání v tomto lesním chrámu je větším požitkem než plný žaludek. Ještě chvilku, ještě malou chvíli déle prodlít... a pak ať se třeba zbortí svět.
Sluníčko svítí, je teplo. Opalovat se dnes radši nejdu, včera jsem to u vody trochu přetáhl víc do červena, a tak bych se nerad spálil ještě víc. Bude dobré den či dva slunění vynechat, aby kůže mohla zatím pěkně zhnědnout. Odpočívám proto v měkounkém pohodlí uvnitř svého stanu a bavím se psaním toho, co teď právě čteš, můj drahý čtenáři.
Později odpoledne konám ještě malou pochůzku po mém lese a v nejbližším okolí, při níž jsem viděl zblízka jednu srnku.
Šel jsem tiše, pomalu, ona spala ve vysoké trávě, nechala mne přijít příliš blízko a pak bez hluku, bez spěchu odběhla mezi stromy. Byla velká, hezky rostlá, jemných rysů a měla hezkou letní světlehnědou srst. Byla krásná. "Krásná jako nahá žena," chtělo by se napsat, ale tu větu bych musil po zralé úvaze přeškrtnout jako nepravdivou, ježto za prvé ne každá nahá žena je krásná, a za druhé žena je člověk, a člověk nemůže být krásný, protože základní rys člověka je ten, že stále hledá, komu by co zlého provedl. A to není ani trochu krásná vlastnost.
Ve stínu lesa obtěžují pisklaví komáři. Už je zase jejich čas. Na jaře je vždycky les plný malých klíšťátek, až jsem z nich celý puntíkovaný a svědí mne celé tělo; potom, když ubude klíšťat, vyrojí se komáři, po komárech vosy, kloši a ovádi, lidově zvaní hovada, a nakonec pohroma nejhorší - houbaři, nelidově zvaní také hovada. Tak to už bývá na tom světě: něco tě na něm potěší, jiné tě potrápí. Pořád je něco a každý rok je to stejné.
Ach, ty jejich věčné houby! Co na nich mají? Staří Slované je zřejmě také rádi sbírali a jedli, o čemž svědčí rčení huby do huby. Houby byly také nazývány "masem chudých". Já pravé maso nejím, a ač chudý jsem, odpustím si i to "maso" z hub. Snad má to rčení původ spíše v tom, že se chuť hub opravdu jaksi přibližuje chuti masa z chudého podvyživeného člověka, ale já nejím ani maso bohatých, ani chudých, ani maso lidské, natož zvířecí. Nejvýstižnějším slovanským názvem pro houby je tudíž asi ten náš československý huby, které patří do huby, to jest do úst. Jinak se houby řeknou všude jinde u Slovanů téměř stejně: bulharsky guby, slovinsky gobe, dolnolužicky, ukrajinsky, bělorusky a rusky griby (snad jen trochu jiné ryby?), polsky gřiby (jako české hřiby), hornolužicky hriby (pro žaludek hroby?) asrbochorvatsky gljive (hlívy)nebo pečurke (srovnej se staročeským pečírka - houba k pečení).
Potřebuji se trochu zahřát na sluníčku, které dosud pálí, ač se již pomalu vydává k západu zemřít.
Pomalu se vydám i já do svého stanu jakoby "zemřít"; aspoň uniknu těm dotěrným komárům. Budu ještě před usnutím poslouchat drozdí rozverné písničky...
Prásk! Kdesi teď třeskl výstřel!
Ti bouchalové jsou taky pořád a každý rok stejní - stejně zlí. Doufám, že minul a že mu zpětný ráz pušky vykloubil rameno nebo způsobil modřinu na tváři. Doufám, že se střelil alespoň do nohy. Přeji vše zlé všem lidem zlé vůle. Přeji všem lesním zvířatům dobrou noc.

Sobota, 3. června 51
Svátek slaví Lešek a Bratromila.
Brzo ráno tady někde velmi blízko kuká kukačka. Je to milé. Kukačka je zvláštní pták; je velmi plachý a obývá pouze lesy. Je výjimečný nejen svým neobvyklým rozmnožováním (své jediné vejce tajně klade do hnízd jiných druhů ptáků a nechává mládě vychovávat jimi - o jeho takto údajném parazitismu, česky příživnictví na úkor, jsem pojednal jinde), ale kukačka je hlavně známa svým nezaměnitelným hlasovým projevem, díky němuž dostala své jméno. My Slované ovšem kukačku nazýváme několika dalšími názvy, jako například české a moravské kukavička, zezulka, zezulička, žežulka, žežhulka, žežulička, ukrajinské zozulja, jihoslovanské kukavica, slovenské kukučka, ruské kukuška, bulharské kukuvica, polské kukulka či běloruské zjazjulja. Kukačka je vůbec asi nejoblíbenějším ptákem Slovanů; svědčí o tom přehršel našich lidových písní, v nichž účinkuje. (Já sám jsem také jednu složil, viz zde.) Jen v Čelakovského sbírce Slovanských národních písní jsem jich napočítal celkem třináct! A slovanské lidové písně, které zůstaly zachovány po mnohá staletí v nezměněné podobě a šířeny jsou dál, jsou mnohdy věrohodnějším svědectvím o životě a zvycích našich dávných předků než všecky ze země vykopané nálezy či různé pozdější písemné podvrhy a dohady a vymyšlenosti. Kukačka je také ptákem bájným s dávanou mu schopností předpovídat budoucnost; někdy svým kukáním ohlašuje život, jindy smrt - záleží na podání a na výkladu. Kukačka je zkrátka pták, který si našel cestu do srdcí nás Slovanů.
Po snídani spím dál až do jedenácti hodin. Je krásné počasí, vhodné k opalování. Ale slunečním paprskům vystavuji pouze můj sběrač, který pak dodává světlo a sílu mému přístroji, do kterého též, mimo jiné, vpisuji své zážitky, myšlenky a dojmy. Já sám jsem sluncem nabitý až dost a má zčervenalá pokožka se dosud vzpamatovává z mého posledního čtvrtečního opalování u vody.
Slunit se úplně nahý v lese je sice příjemné, cítím to všestranné sepětí s přírodou, ale přece tomu chybí právě ten živel nejzákladnější, a to voda. Slunění v lese je hezké, ale je-li horko přílišné, mohu se zchladit leda přechodem někam do stínu. Ke správnému slunění prostě voda patří, bez koupání v ní to není ono. Být nahý v lese je sice příjemné, ale pak tu máme také všelijaký hmyz, který obtěžuje, lechtá, štípe, kouše a píchá.
Zkrátka pro dnešek jsem se rozhodl, že strávím tento nádherný den pouze ve svém háji, kam nikdo jiný nechodí.
Jsem tady plně spokojený. Co mi chybí? Lesní půda voní sluncem, ptáčci si tiše prozpěvují a ve stínu stromů se tak příjemně rozjímá... Vně mého lesa je dnes volný den, takže si tam dovedu snadno představit ty davy výletníků, pejskařů, kolařů, vozidlářů a jiné obtížné havěti, která se tam jistě potlouká.
Kdepak, doma je doma; v mém lese jsem doma a tady je nejlíp. Tady mám vše, co potřebuji; venku je leda to, co nemohu potřebovat. Tady jsem sám, mlčím, přemýšlím - to jde v takovém prostředí samo - lenoším a dělám, co mne právě napadne.
Taková pohoda mi vždycky připomene dětství u dědy v Korouhvi; snad že tam to bylo poprvé, kdy jsem zažil takový klid, jaký může být jen v přírodě, na vsi, ale nikdy ve městě. A co v životě zažijete poprvé, to nezapomenete nikdy a vzpomínáte na to do smrti - tedy pokud neztratíte rozum a paměť, jako teď táta. Už ani nečte. Já shodou okolností letos také nic nečtu, to jsem si pro letošek vysloveně zakázal. Jednak nevím, co bych si chtěl přečíst, a za druhé chci věnovat veškeru duševní sílu jen psaní, neboť myšlenek mám nashromážděno mnoho, a ty chci pokud možno soustředěně během tohoto léta vyjádřit, dokud mohu být celé dny a noci venku v lese, v přírodě. Doma, v bytě, ve městě už je potom ta správná soustředěnost narušována přílišným množstvím rušivých vlivů. V lese, v naprostém osamění a v dokonalém ústraní, se zkrátka přemýšlí a píše nejlépe.
Nade mnou vysoko ve větvích smrku mají hnízdo kosi. Sameček odtud zahání každého narušitele; teď zrovna pronásleduje zvědavého budníčka. Kos také občas krátce zazpívá. Občas se ukáže sojka, sýkorka či lejsek, zvaný v ostatních slovanských jazycích mucholovka.
České pojmenování lejska podle mého názoru souvisí s lešijem, neboť znamená v podstatě totéž: lesního tvora. Lejsek také žije pouze v lesích, kde nebývá téměř viděn, spíše slyšen, ježto se zdržuje při vrcholech nejvyšších stromů. Lesní ptáček lejsek má tedy podobné vlastnosti, jakými staří Slované vybavili ve svých představách bájného lesního mužíka. Český lejsek bude pravděpodobně zdrobnělina východoslovanského lešije, která je pouze přizpůsobena ohebnosti českého jazyka (slova lešij či lešijek nebo lesík či lesník, která by se nabízela, by byla pro češtinu značně toporná anebo již jiného, ustáleného významu). Lejsek je tudíž přímo mým vzorovým ptáčkem! Závěrem dodávám, že Lejsek by bylo rovněž hezké mužské slovanské jméno. Příbuzné jméno je snad již jestvující Lešek, s opětovným možným souvisem nikoli s polským Lechem (jako zdrobnělina), nýbrž se slovním základem v slově "les", a tudíž opět s příbuzností s Lešijem. Jazykověda je vzrušující obor, pln nečekaných souvislostí. Taková jména potřebujeme: jména, z nichž dýchá les, příroda a pradávné slovanství!
Pomaličku jsem došel na samý kraj lesa; zde přechází v pole a louku. Na ní se právě pasou srnec se srnkou. Stanul jsem mile překvapen. Dívám se na ně. Nádherná dvojice. Tady mají klid a mír, i teď, za bílého dne. Tato zvířata také potřebují k životu klid a mír, stejně jako já. I ona se proto musejí bát lidí, stejně jako já. Máme toho mnoho společného, nejen tu společnou skrýš - náš božský svatý les, jenž je naším společným domovem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm