Misantrop: Lešij 8.

28. září 2017 v 17:15 | Misantrop |  Lešij

Neděle, 4. června 51
Svátek slaví Dalibor a Dalibora.
Dalibora naučila nouze housti, nás Čechy, potažmo Slovany, možná naučí vlastenectví. Aneb čím hůř, tím lépe; a hoří-li sousedův dům, připravuj vědra s vodou.
Těmito příslovími bych započal zápisky z dne, který trávím v bytě, poněvadž byla hlášena bouřka s celodenním lijákem, který se však nakonec nekonal - a ani ta bouřka ne. Je mi jen líto hezkého dne, který jsem ztratil ve městě mimo můj záměr. Zase jednou - pokolikáté už? - jsem uvěřil předpovědi počasí a udělal jsem tu hloupost, že jsem se podle ní zařídil. Mno nic, už jsem tady, co se dá dělat.
A tady na mne čekaly další špatné zprávy o dalším muslimském vraždění Evropanů, nyní z Londýna. Je prostě ramadán - a každou slavnost musí vždy provázet slavnostní vraždění, to je u všech náboženství, u všech lidí stejné. Někdo vraždí nevěřící, jiný zvířata, další obojí. Všechno jedno.
Na záběrech jsou vidět Britové jdoucí pod bezpečnostním dozorem s rukama za hlavou jako nějací zajatci aneb zločinci. Mám pocit, že se dívám do naší budoucnosti. Neboť naši vládnoucí činitelé dělají všechno pro to, abychom se stali právě takovými zajatci a zločinci a cizinci ve vlastní zemi také my Češi, my Slované. U souseda hoří, snad nás to naučí vlastenectví dřív než bude pozdě. Chtěl bych k tomu přispět i touto svou nepatrnou měrou. Ale já nikdy s rukama za hlavou jako nějaký zajatec chodit ve vlastní zemi nebudu. Já nikdy. Chci radši boj než podvolení.
Další špatnou zprávou je zjištění, že nám do ciziny prodali náš národní umělecký poklad, a sice slavnou Muchovu Slovanskou epopej. Prý hrozí, že už nikdy nebude patřit naší vlasti. Vzpomínám, že jsem se na ni jel osobně podívat do Moravského Krumlova, když tam byla kdysi vystavena v místním zámku. Tehdy jsem byl naprosto uchvácen památností a velkolepostí těch obrovských pláten, jejichž náměty povznášely mou hrdou slovanskou duši. Výstavní dvorana ovšem zela prázdnotou, bylť jsem v ten čas jediným návštěvníkem, což jsem si tenkrát sice pochvaloval, že jsem tam sám a že si mohu obrazy nerušeně prohlížet, ale už ten nezájem širší veřejnosti o něčem velmi špatném svědčil. A ti vlastizrádci nám ji teď prodali, náš nenahraditelný národní poklad! Myslím, že taková vlastizrada by se měla trestat nejméně šibenicí.

Úterý, 6. června 51
Svátek slaví Rostislav.
"Je pořád sám jako múdry," praví jedno slovanské rčení. Další říká, že "moudrý jde na věc od lesa." A opravdu: Pro radu v závažných otázkách životních obraceli se staří Slované vždy do lesa, aby tam o samotě přemýšleli. Neboť jen samota a les (či posvátný háj, jako například u kněžny Libuše) navozují to správné prostředí pro správné myšlenky. Je to tím, že o samotě v lese slyšíme jen hlas svůj nejvlastnější a hlas přírody samé, hlas, který pouze v lese zní nejpřesvědčivěji a nejvěrohodněji. Vždyť příroda je moudrá, a kdo s ní splyne duchem svým, též moudrým stane se.
To vysvětluje, proč jsou Slované vcelku tak rozšafní - nejde jen o ty špatné dějinné zkušenosti - a jako poslední nejvíce vzdorují novému světovému řádu. Vždyť i křesťanství jsme my, Slované, musili přijmout až poslední z celé Evropy. Ale dnes už není raný středověk, dnes už máme více znalostí, dnes už není tak snadné ohlupovat národy.
My Slované jsme byli vždy chytřejší než ostatní Evropané - a jsme dosud. Už naše slovanské děti jsou nejméně o třídu chytřejší než děti západní. Rovněž průměr chytrých, vzdělaných a kriticky myslících lidí (česky těch, kteří umějí rozlišovat a posuzovat) je u nás vyšší než na Západě. Příčinou je právě ta naše slunečná slovanská duše, ten náš přírodní slovanský duch - jen to nás ochraňuje, jen to nám dává žít a nikdy nezahynout, jen to nás činí neporazitelnými. Chraňme si své slovanství, braňme své přirozené duchovní hodnoty!
Samota a les mají na mysl myslitelovu neobyčejně příznivý vliv. Les je podmínkou k navození moudrých myšlenek. Dokonce ani samota někde v úzké kobce žalářní nestačí - ta plodí příliš úzké a žalostné myšlenky. Dokonce ani samota někde na vyprahlé poušti nestačí - neboť plodí příliš vyprahlé a duchapusté myšlenky. Jen z myslí lesních samotářů vycházejí myšlenky, které jsou vskutku moudré, moudré jako sama moudrost lesa. Doufám, že i mé myšlenky, myšlené a zaznamenané zde, v naprosté lesní samotě mého posvátného slovanského háje, budou moudré.
Ráno jsem se nasnídal a spal jsem dál až do čtrnácti hodin. Dva celé dny pobytu v bytu ve městě se projevily a nutno mně je dospat. Jsem natolik zvyklý spávat v příjemném lesním prostředí, že v městském bytu mám potíže usnout. V tichém lese potom spánek doháním. Nejinak dnes.
Na dnešek byla také předpovězena bouřka, ale už tomu nevěřím. A zase nic! Zase se nedostavila! Tak je to se všemi předpověďmi, včetně předpovědí budoucnosti: nikdy nevyjdou nebo ne zcela a naplní se jen zčásti. Náběh na bouři to má (i ve společenském smyslu), ale je hezky. Tady je krásně. Snad je to trochu i mou zásluhou. Vždycky je všecko tak trochu i mou zásluhou.
Pod tím smrkem, kde jsem před několika dny sledoval kosa zahánějícího od hnízda budníčka, jsem dnes nalezl spadlé mrtvé ptáče. Ale tohle není kosí mládě! Tohle je takové nohaté kuře, které podle počínajícího pernatého ochmýření vypadá spíš na mládě sojky nebo strakapouda. Spíš té sojky; bříško má do hněda a na letkách náznaky modrých vzorů. Vypadá dosud jako živé, jako spící se zavřenýma očima a pootevřeným zobáčkem. Klacíkem se ho dotýkám a je obracím, zdali se ještě nepohne a neobživne. Tělíčko je dosud měkké, vláčné a pohyblivé. Ale je zcela mrtvé, bezduché a pohybuje se již jen mým zapřičiněním. Znovu mu vdechnout život však nedovedu. Mouchy už se ostatně slétají. Záhadou pro mne zůstává, kde se pod kosím hnízdem vzalo sojčí mládě. Sojky tu žádné nejsou a zdá se, že už ani ten kos. Všecko se rychle mění a střídá. Ale jen proto, aby to mohlo být zachováno nezměněno. I já jsem jako příroda: při všech změnách stále stejný.
Mění se i skladba lesa. Nově tu vykvetly dva vzácné a na dotyk velmi křehké modré orlíčky, dvě světlefialové a jako mýdlo velmi sladce vonící vrbovky malokvěté a také mnoho bílých pstročků, malých svým okvětím, avšak velice libě vonících, když se k nim sehnu až na zem a přitisknu k nim svůj nos. Staří Čechové říkali voňavým květům, které pro jejich vůni trhali, voničky. Neutrhl bych je nikdy jenom kvůli tomu, abych k nim mohl přivonět. Radši se k jejich vůni stokrát ponížím, abych byl jejich vůní tolikrát povznesen, než abych je jednou utrhl a pro jejich uvadlou krásu a hnilobný puch je potom mrtvé navždy zahodil.
Teprve až večer trochu poprchává a vzápětí zní také vzdáleně, jak hromy bijú. Je to daleko. Snad se to opravdu ozývá až kdesi nad Tatrou. Nevím, jak tam, ale tyhle hromy jdou k nám od západu. Znamení doby. Významné podobenství. Snad se ty hromy ztratí, že, bratři Slováci? Ostatně Polsko také ještě nezhynulo. Viděl jsem, jak v polském sněmu onehdy vystoupil takový mladý poslaneček, který jako starý římský Cato na závěr své řeči trhá papírovou vlaječku Evropského svazu na malé kousíčky se slovy: "Karthágo Evropský svaz musí být zničen!" Sklidil za to bouřlivý potlesk. My, Slované, znovu ožijeme, neboť ještě žije naše řeč slovanská - a bude žíti!

Středa, 7. června 51
Svátek slaví Slavoj a Lech.
Brzo ráno nad svítáním, když jsem už už procital, procházel okolo některý srnec a spatřiv můj stan spustil hlasitý povyk na poplach. Tohle opravdu zamrzí. Já mám zvířata rád a nikdy bych jim ani v nejmenším neublížil, ale ona se mne bojí a utíkají přede mnou. Říká se tomu zhrzená láska, která obvykle končí nenávistí zhrzeného k milovanému předmětu touhy. Já však nemám zač zvířata nenávidět, poněvadž zvířata nejsou vinna za svou nedůvěru k nelidskému tvoru, kterého omylem považují za lidského.
Někteří, jako jsem já, nazývají lidi bez citu, soucitu, vědomí a svědomí jménem neživotného rodu tvory. A skutečně je to jméno přiléhavé, neboť ty tvory se nechovají jako živé, nýbrž jako nějaké bezduché věci, nějaké stroje a nástroje nového světového řádu, které jako živé neživé mrtvoly chodí světem jako živé jen proto, aby vše živé na tomto světě spotřebovávaly a ničily. A právě těchto neživotných tvorů se zvířata bojí jako smrti, nikoli mne, nadaného smrtelnou duší, stejnou, jakou mají všechni skutečně živí tvorové; to tyto tvory jsou na vině, že ten povykující srnec spletl si mne s nimi, s nimiž já mám možná společnou jen tu vnější podobu, ale jinak už vůbec nic. Lešij se možná podobá lidem, ale jinak je to úplně odlišný duch - duch nenávistný k lidem, k tvorům, a zároveň duch milující všecky lesní tvory. Nu, řekněte: mám snad nenávidět a hněvat se a mrzet se za zhrzenou lásku na někoho, kdo si jen spletl jiného lesního tvora s lidským tvorem? Odkud mám vzít tolik pošetilosti? Od nich, od lidí? To snad přece ne.
Spím dál až do jedenácti. Dnes je hezky, ale vane studený severní vítr. Na sluníčku v závětří je celkem teplo, ale musí svítit; jakmile se nebe zamračí, je mi zima. Nemohu se nijak zahřát, a tak se rozhoduji k procházce mimo les, po okolí vrchu Jelínku. Stejně se nudím a tam jsou hezké rozhledy a ještě se pěkně zahřeji chůzí. O dobrodružství a nové vzrušující zážitky také nebude nouze. Beru do ruky hůl, na hlavu vojenský klobouk, za opasek nůž, do batohu láhev s vodou a vitacitem a odcházím.
Při okraji mého lesa stojí dvě vozidla. Patří patrně dělníkům, kteří vysekávají okraje cest. Tudy však nevycházívám, leda v noci, když tu nikdo není.
Je krásně. Skřivánek poletuje nad vojtěškovým polem ve větru a skřípavě při tom zpívá. Skřípá ve vánku, proto se mu říká skři-vánek.
Pod šestikmennou lípou se dnes nedá sedět příliš dlouho, poněvadž pod ní fouká vítr severák. Příjemnější posezení bude jistě v pohádkovém lese, kam míří moje pevné kroky.
Než dojdu ke kraji lesa, jsem ještě svědkem toho, jak spojená letka nejméně sedmi statečných kvíčal zahání svým kvičením, množstvím a dorážením dravou káni.
To je dobré poučení i pro nás, Slovany, a názorný příklad toho, že spojí-li se mnoho malých, přemůžou i mnohem většího a silnějšího dravce.
Příroda je moudrá a ptáci jsou chytří, ti si vědí poradit - víme to i my, Slované? Kvíčaly se v době míru mohou také spolu hašteřit, ale v čase velkého ohrožení se dovedou spojit proti většímu nepříteli. Dokážeme to také?
Vstupuji do pohádkového lesa Jelínka. Pokaždé zde objevuji něco nového, co jsem dříve přehlédl. Dnes jsem tu našel dosti vodnatý pramen, jakých se v okolí nachází povícero. Voda z něj vyvěrá čistá; stačilo by jej pouze "otevřít" neboli vyčistit od kalu a trochu prohloubit, a byla by z něj pěkná lesní studánka.
Ale za našich smutných časů se již tento prastarý slovanský zvyk nepěstuje. Je to škoda. Budují se všelijaké nesmyslné cizácké nepotřebnosti, ale nikdo nevěnuje tolik úsilí o prosté obnovení našich slovanských zvyků, třebas právě v budování a péči o lesní studánky, z nichž by žízniví mohli pít. Pak by možná ubylo i odpadků v přírodě v podobě umělohmotných lahví, které ji hyzdí a otravují.
Stoupám ven z Jelínka přes rozkvetlou louku k ocelovému posedu. Vtom mi vběhlo do cesty zvířátko, o němž jsem se v první chvíli domníval, že je to zajíc. Byl to však úplně malinkatý, sotva týden starý srnčí "koloušek", velice roztomilý, který poskakoval na dosud nemotorných a vratkých nožičkách proti mně ve vysoké trávě a vydávaje pisklavý hlásek zřejmě hledal ztracenou mámu. Chtěl bych ho se vší chutí nejraději obejmout a pohlazením zkonejšit, ale pamětliv známého ponaučení, že srnčích mláďat jest se nedotýkati, aby na nich neulpěl cizí pach a matka je pro něj nezavrhla, vyhýbal jsem se mu. Bylo mi "kolouška" líto. Promluvil jsem na něj mírnou lidskou řečí, že nejsem jeho máma. Pokud mi nerozuměl, pak alespoň podle hlasu poznal, že opravdu nejsem srnka. Snad svou mámu v pořádku našel. A pro mne od nynějška bude mít název zdejšího zalesněného vrchu - Jelínek - docela určitý a zcela soukromý význam. Nevšední zážitek, nezapomenutelné setkání. Bude si je pamatovat i ten maličký "jelínek"?
Jenom tady doma u nás na vysočině je tak krásně, nikde jinde na světě to není tak hezké a české. Jen tady jsem doma. Nikde není tak hezky malebný kraj s pasoucími se kravičkami a zvlněnými kopečky jako tady. Nikde nejsou takové krásné a široké rozhledy do daleka než z těchto našich kopců. Dnes je tak čistý vzduch, že jsou severně odtud vidět i Orlické hory na česko-polském pomezí. Krásné výhledy!
Při pohledu na spokojené stádečko krav si však náhle uvědomuji, že tu letos s nimi chybí čejky, které tu vždy bývaly a s kníkáním tu nízko nad zemí poletovaly. Čejky jsou vedeny jako "téměř ohrožený" druh. Že by zmizel další živočišný druh? Doufám, že ne; že se jenom uhnízdily jinde. Ale proč a nač by to dělaly? Jenom doufat asi k životu nestačí.
Domů do háje se vracím unavený a hladový, ale šťastný. Byl to hezký výlet. Zahřál jsem se, prošel jsem se, načerpal jsem nové dojmy. Tady je krásně, tady jsem spokojený.
Je chladno. Odpoledne sedě na slunci pozoruji, jak nějaká pilatka vrtá si v suchém dřevě komůrku. Ale slunce mne nezahřálo a pohled na pilatčinu jednotvárnou činnost mne uspával. Brzy jsem se proto odebral do stanu, kde zachumlán ve spacím pytli usínám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm