Misantrop: Lešij 9.

28. září 2017 v 17:19 | Misantrop |  Lešij

Pátek, 9. června 51
Svátek slaví Stanislava.
Po půlnoci se potajmu plížím tmou zpátky do mého posvátného slovanského háje. Měsíc a moje svítilna mi svítí na cestu.
U okraje nejvnitřnější části mého háje tu každou noc opatrně překračuji starou ropuchu, zdejšího letitého obyvatele, který je tu se mnou už nejméně třetím rokem. Pokaždé si na ni posvítím a chvilku se na ni dívám. Chová se klidně a trpělivě, zřídka sotva poodleze trošku stranou, aby se mi vyhnula, zhusta však sedí nehybně tam, kde jsem ji potkal (je to stále na přístupové cestičce mnou vyšlapané); moje světlo jí nevadí, kouká na mne a čeká dál, co k snědku jí přileze až k tlamě. Zajímalo by mne, kde se schovává přes den.
Ráno je krásně, po snídani se mi chce ještě spát. Vstávám až v poledne. Je mi horko, v lese je také velké teplo.
Mezitím jsem zjistil, že se mi zkazila voda s rozpuštěným vitacitem; nevědomky a nevidomky jsem z ní za šera trochu upil. Brr! Plovou v ní odpudivé nitkovité provazce hlenu, chuť je odporná.
Nápoj byl starý nejméně čtrnáct dní - to je na přírodní vodu příliš mnoho, ta průmyslově upravená, s jedy zabíjejícími drobounké živočichy, kteří ve vodě běžně žijí, vydrží přece o poznání déle.
Už jsem provedl protiopatření: ze čtyř půldruhalitrových lahví snížil jsem jejich počet na dvě. Ta druhá je zatím dobrá, ale tuhle zkaženou vylévám a jdu si pro čerstvou k lesnímu prameni.
Je po poledni, nikde nikdo, pouze u kříže stojí opuštěný tahač s přívěsem pro tažného koně, který je nucen dřít se pro lidského pána kdesi opodál (zpátky půjdu radši jinudy), cesta lesem ke studánce příjemně ubíhá.
Na prameni však vidím sedět dvě žáby. Jenže to nejsou žáby, ale dva výletníci. Jsou oblečeni do lehkých světlých šatů a nepůsobí až tak protivně jako jiní lidé (jinak bych se byl otočil a odešel nebo počkal, až oni odejdou). Jsou horší lidé (třeba naše "nadějná" mládež - zase tu udělala nepořádek v podobě poházených odpadků!).
Výletníci v bílém se chovají tiše, na mne nemluví, nevšímají si mne, já si nevšímám jich a sebevědomě nabírám vodu a nenuceně připravuji si z ní chutný nápoj.
Jsem v pohodě, třebaže jsou mně nablízku neznámí lidé, což u mne v takovém případě nebývá vůbec obvyklé. Ale jsem zcela klidný; klidný jako doma; klidný, jako kdyby ta studánka byla moje. Já tady totiž jsem doma; a když jsem tady doma, tak je samozřejmé, že mi tu také všechno patří, včetně té vody. Proto si zde také uklízím po těch nevědomých a nevychovaných dětech. A kdyby se mne někdo zeptal, proč to dělám, odpověděl bych mu stejně: protože tohle všecko kolem je můj domov, o který je nutno se starat a zvelebovat ho. A tak to dělám. A že ten nepořádek udělal někdo jiný, nikoli já, nýbrž nějaké nezvedené děti? Za to já přeci nemohu, že je rodiče, učitelé a vychovatelé správně po slovansku nevychovali, a proto že teď špiní naše posvátné studánky; není mou vinou, že mládež je nevědomá (já byl v jejím věku také, ježto k uvědomění je cesta dlouhá a trnitá). K uvědomění vám musí někdo dopomoci, a není-li kdos taký, pak jen lidé výjimeční dovedou se k němu propracovat cestou osamělou.
Já bych své děti vychovával jinak: tak moudře a šlechetně a natolik v souladu s přírodou, že by mi je jistě náš současný společenský řád odebral, aby je, nebožátka, předhodil kdejakým zvrhlíkům, jak je v současnosti běžné, zvrhlíkům, kteří se teď všude najednou kdoví odkud vyrojili jako pěstěné vši, úchylákům, kteří se chlípně oddávají zvrácené lásce k nedospělým dětem či ke stejnému pohlaví, anebo bezcitným vychovatelům, kteří by z nich vychovali právě takové nevychovance, kterým je všecko na světě úplně jedno.
Ale naštěstí žádné děti nemám a mít nebudu - je mi už přes padesát, nebezpečí se rok co rok stále víc zmenšuje. Není to však právě jen "štěstí", co rozhoduje, nýbrž má vlastní pevná vůle, má svévole, moje odpovědnost, moje nechuť, moje samota, moje svoboda.
Moje děti by neměly budoucnost vůbec jistou. Kdo ví, co za hrůzy by jim svět přichystal. Já to vím. Vždyť už nám, současným, jich chystá dost a dost - a našim dětem ještě víc. Ať mají děti ti, kdo hledí do budoucnosti s důvěrou v lepší příští. Já nic takového ve svých vidinách nevidím.
Vidím v nich to, co vidím u dnešních dětí. Pohled na dnešní děti je pohledem do budoucnosti lidstva. Budoucí svět bude přesně takový, jaké jsou dnešní děti. A já vidím děti, které mluví nesrozumitelně a nehezky nečesky, děti, které jsou učeny nepřirozené lásce k stejnému pohlaví, k cizákům a k jejich víře, vidím děti, které nic neumějí, nic neznají a nic se nechtějí naučit, vidím je jen tupě doma i venku zírat do obrazovek všemožných přístrojů anebo poslouchat podivnou hudbu-nehudbu, vidím děti nemající o nic zájem, bez hodnot, bez ceny, bez vyšších myšlenek, bez vlasti, bez národa, bez budoucnosti. Opravdu: naše děti jsou naše budoucnost - doslova a do písmene. Ale jaká!
Já naštěstí děti nemám. Koneckonců jsem lešij - duch lesa. A duchové děti nemají. Děti mohou mít jen ženy. Jak by mohl mít duch děti? Duch se nezmnožuje cestou pohlavní, tělesnou - duch je věčný. Můj duch má hlas pouze poradní, nabádavý. Chráním slovanský les, ale děti z jeho stromů nenadělám. Dělat děti je práce lidí, nikoli duchů. Děti ať však mají pouze ti, kdož je dovedou vychovat k šlechetnosti, úctě a míru. Děti ať mají Slované.
Jistě, lidí je na světě přemíra a jejich počet by měl být o mnoho snížen; ale u všech lidí, nikoli jen u bílých a u Slovanů, kterých je málo a rozmnožují se méně, nýbrž počet obyvatelstva by měl být záměrně snižován u plemen černých a snědých, jež se naopak rozmnožují až příliš snadno, takže jejich ohromné počty hrozí světu záplavou, pohromou a zničením. Také by měla být záměrně a přednostně ničena plemena útočná a pro ostatní nebezpečná, jakož i méně vzdělatelná a rozumná, jako jsou muslimové a černoši, nikoli mírumilovné národy slovanské či hinduisticko-buddhistické. Jenže jak zničit někoho ničemného rukou mírného člověka, jemuž je veškeré ničení a zabíjení naprosto cizí a neslučitelné s jeho mírumilovnou a tvořivou povahou? To je ta otázka, to je ten protimluv!
Po nabrání vody z posvátného lesního pramene (a po jeho vyčištění) stoupám nahoru ke starému posedu na okraji vysokého jasanového háje, kde zní zpěv ptáků jako chrámový sbor. Přes cestu mi přebíhá veverka, která vzápětí šplhá na nejbližší strom, odkud mne pozoruje. Na její varovný hlas snažím se nápodobou odpovídat stejně, ale mnoho se mi to nedaří. Veverka mi přesto zvědavě a bez hlesu naslouchá.
Blížím se lesem k posedu. Právě odtud někdo utekl. Člověk to byl asi sotva, takže v téhle velikosti to mohl být jedině srnec. Úpatí posedu je zarostlé kopřivami, které musím trochu podupat, abych se od nich nespálil - mám totiž na sobě krátké kalhoty, a tudíž nohy holé, nechráněné před žahavou zlobou kopřiv vůči člověku.
Je zde hezky. Tady to mám rád, tady si rád vždycky posedím oddávaje se tichému rozjímání. Můj zelený batoh oždibuje štrašilka, já mám nohy opřeny v pohodlné poloze o horní okraj dřevěného posedu, připevněného ke třem jasanům, a je mi blaze.
Napadá mi, že Jasan by také bylo pěkné slovanské jméno. Znamenalo by, že jeho vlastník přináší jas do života. Jméno Jasan by mohlo nahradit cizáckého Jana, takže například Jan Hus by se jmenoval Jasan Hus a toto jeho nové čistě slovanské jméno by se k němu navíc výborně hodilo, doplňujíc Husovy slavné činy. Jasan Hus, věren svému jménu, by skutečně přinášel jas pravdy, za kterou položil život, a vnesl by rovněž jas do našeho písma, které pro nás Čechy vylepšil.
Je krásné počasí. Dostal jsem chuť jít se do svého háje slunit.
Jdu zpátky při okraji lesa. Vtom z toho lesa vybíhá srnka, kousek běží po cestě přede mnou a pak zahýbá zase mezi stromy.
Nikde nikdo. V mém posvátném háji se svlékám donaha a uvelebuji se na pokrývce v trávě pod dvěma bílými břízkami. Sluníčko svými hřejivými paprsky hýčká mou nahotu, vítr šumí ve větvích a já se skrz ně dívám do nebe.
Večer je čas na procházku tmavnoucím lesem. Ropucha už také vylezla z denního úkrytu a zase jakoby hlídá přístupový chodníček do mého háje. Srnka s mládětem se mihnou mezi stromy a matka varovně křičí na poplach. Červenka kdesi nade mnou ve větvích javoru zpívá večerní píseň na rozloučenou. Nad černými lesy východního obzoru v jemném oparu vychází veliké kolo měsíce, jako kdyby to bylo druhé dnešní slunce - slunce, které nehřeje. Usedám na paty pod patou borovice, o niž se opírám zády. Za mnou je tajuplný les, přede mnou rozkládá se širé pole. Obávaná horečka páteční noci začíná, soudě podle provozu vozidel na přespolní silničce vedoucí do města a dál ven do lidského světa, odsud tak nekonečně vzdáleného. Nepatřím tam. Jen doufám, že zase nebudu musit celou noc poslouchat "naklepávání řízků", jak jsem si pro sebe posměšně přejmenoval tu jejich hroznou novou hudbu. Neboť aby mohl kuchař naklepávat řízky, musí být nejprve někdo živý zabit a z jeho mrtvoly tak udělat maso. Stejně tak musíte nejdřív zabít živou hudbu, abyste z její mrtvoly mohli udělat tuhle nechutnou nehudbu. Obojí - řízky i nehudbu - odmítám požívat nejen pro původ vzniku, ale i pro jejich nechutnost a nestravitelnost. O co tu běží, je úcta k hudbě - a k životu.
Z lesa za mnou teď vyšla kuna, rozhlíží se, postaví se vysoko na zadní, aby lépe viděla, kdo to tam sedí u té borovice, popoběhne po čtyřech na pole, zastaví se, podívá se na mne, a opět běží dál kamsi přes pole k protějšímu lesu. Netopýr třepetá se nad hlavou. Příroda je jako veliká zahrada zvířat: nejsou tu však klece ani ohrazené výběhy a návštěvníci nejsou vítáni. Měsíc nad černými lesy postoupil výš jako druhé slunce - slunce, které pohaslo. Ropucha bude celou noc střežit na prahu háje můj klidný spánek.

Sobota, 10. června 51
Svátek slaví Bohumila. Dnes je také výroční den vyhlazení Lidic v roce 1942. Na veřejnosti se objevují obavy, že podobně má být vyhlazen celý český národ. Věřím tomu. Současní vládci jsou schopni všeho. Od nich se lze nadít opravdu jen toho nejhoršího. Vůbec od všech lidí lze čekat jen to nejhorší. Někteří to i přímo říkají. Jen bláhoví lidé tomu nevěří a doufají, že to přece nemohou myslit vážně. Jako tehdy lidé v Lidicích. Ale oni to myslí vážně. To, co zabíjí, je důvěra v lidské dobro.
Ráno prší, spím dál.
V poledne už je zase hezky, jdu se projít po svých tajných cestičkách. Toulám se pomalu lesem a dívám se, co je v něm nového.
Mrtvé tělíčko spadlého sojčího mláděte si už někdo odnesl a teď mu možná ještě leží v žaludku; nebo už mu neleží v žaludku, ale rozkládá se ve střevech; anebo už možná není ani v těch střevech, nýbrž přeměnilo se v hromádku trusu; a možná už i ten trus se proměnil v úrodnou lesní prsť. Koloběh života a smrti se nikdy nezastaví - to věděli naši slovanští předkové také velmi dobře.
Potuluji se pomaličku, polehoučku a potichoučku po lese, dívám se na různé kvetoucí byliny a snažím se je pojmenovat.

Tuhle je pryskyřník,
tohle zase maliník,
tamhle je kapradina,
jinde zase kopretina,
zběhovec, pomněnka, jahoda -
pestrá je naše česká příroda.

Toulám se dál lesem, jímž mihlo se zvíře či pták, sednu si pod strom anebo dívám se na oblohu, jak po ní plují roztodivná oblaka a za letu mění své tvary. Jde z toho na mne dřímota.
Náhle jsem znejistěl. Tady pod tou břízou jsem měl sedátko ze seříznutého pařezu - a je pryč! Je mi to podezřelé a v duši mám zmatek, neboť si nyní nejsem jist, zdali jsem ho snad neodstranil já sám. Ale ne: zanedlouho jej nacházím rozštípaný nedaleko pod lískou.
Přemýšlím. Nedávno mne v těchto místech viděl nějaký náhodný chodec, možná vlastník lesa; bylo mu divné, co tu dělám, šel se sem podívat, aby to zjistil, našel mé sedátko a z neznámých důvodů je odstranil, možná proto, aby mi zkazil radost, možná proto, abych věděl, že on o mně ví.
Musím si dávat větší pozor na místní lidi; prozradilo mne asi to loňské spáleniště po ohni, kterým jsem se na podzim loučil. Neměl jsem to dělat. Začal jsem uvažovat i o přestěhování jinam - ale kam?
Dost jsem znejistěl, ale k mému posvátnému háji, kde stojí můj stan, je to odsud ještě daleko. Tam, do nejposvátnějšího okrsku, dosud lidská noha nevstoupila. Doufám, že to tak zůstane ještě dlouho. Musím si prostě dávat pozor.
Dnešek je vůbec pln podivných znamení. Nikdy jsem nebyl pověrčivý, ale má-li jeden rozrušené čivy, může vidět různá znamení, kterým pak přidává nejrůznější výklady. Tak například když jsem přišel z obchůzky ke stanu, upadl ztrouchnivělý kořen jednomu padlému stromu. I padlým národům uhnívají kořeny. Při večerní procházce jsem objevil na několika místech lesní půdy jakési černé šmouhy, jakoby spálené ohněm nebo kyselinou. Nevím, co se tady děje, ale nerozumím tomu. Možná je to jen nějaký druh plísně. Možná je to předzvěst země spálené blížící se válkou. Nebo znamení země sžírané vlastizradou, jež se všude rozmáhá jako plíseň. Je sobota večer, ale lidé jsou jaksi podivně zticha. Mrtví také nemluví. Srnci jsou neklidní a poplašení. Kdo by byl v dnešní době klidný? A kdo by nebil na poplach? Jeden oblak na obloze připomíná tvarem Británii. Asi se nad ní stahují mračna. Černochů a muslimů tam mají opravdu už celá mračna. Teď se od oblačné Británie oddělilo Skotsko. Stará ropucha dnes není na mém prahu a nebude hlídat můj pokojný spánek. Snáší se černá přikrývka noci, která zadusí svými těžkými chmurami všechen denní jas. Něco zlého se děje a dít bude, a já nevím, co přinese zítřek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm