Co navždy odvanulo z našeho světa

8. listopadu 2017 v 17:17 | Misantrop

Patřím k těm věcem, které v tomto světě
jsou od věků. A navždy potrvám.
Zanechte naděje, kdo vstupujete.


Radost tvoje plá vždy
jasným plamenem
v čirém srdci navždy
stínů zbaveném.
(Shelley: Skřivánkovi)


Sivý holub
hledá háj, kde pokoj bydlí,
nezní dravých ptáků hluk,
jaro kde panuje navždy,
nehrozí myslivce luk.
(Mácha: Ohlas písní národních)


Hrdlička nikdy neublíží svému druhu; jestliže jeden z dvojice zemře, druhý zachová navždy cudnost, nikdy neusedne na zelenou větev a nikdy se nenapije čerstvé vody.
(Leonardo da Vinci: Bestiář)


Nepostižitelný záblesk smutku je neoddělitelně navždy spojen s dokonalou krásou.
(Poe: Dostaveníčko)


Ta rázovitá Šumava, její vznešený, posvátný klid, poezie šumících smrkových hvozdů, ta už tady není, zmizela odsud navždy.


Je z toho líčení cítit závan čehosi krásného, co navždy odvanulo z našeho světa, avšak co si Já stále tvrdohlavě nosím v srdci.


Člověk si nemůže činit nárok, že se blíží aspoň tomu nejnižšímu z vyšších živočichů. Je jasné, že od přírody není schopen přiblížit se jejich úrovni, že je od přírody postižen nějakým defektem, který mu takové přiblížení navždy znemožňuje.
(Twain: Nejnižší živočich)


Přiznávám se upřímně, že od posledního návratu některé zkažené rysy mé jahuovské povahy ve mně ožily obcováním s několika lidmi z vašeho plemene, a zvláště obcováním s rodinou, což je nevyhnutelné; jinak bych se nebyl nikdy podjal tak zpozdilého záměru napravovat jahuovské plémě v našem království; ale ode všech takových blouznivých plánů jsem už navždy upustil.


Člověk zůstává beze změny tím největším a nejhnusnějším dravcem v přírodě - lidstvo ve své většině směřuje k úplné degeneraci a ztrácí navždy pravou způsobilost v životě obstát.
(Čechov: Dům s mansardou)


Že člověk vždy byl, je a navždy i zůstane jen tupým hovadem, jemuž bylo kdysi za nejasných okolností vštípeno technické nadání, dělá z této nebohé planety jeden velký blázinec.


Kdo by hněv na volka pustil,
s ženami by se navždy postil.


Nejčistší filosofie zůstává navždy utajena před velkým davem.


Ty nejchytřejší mozky zůstávají navždy nepochopeny, nebo maximálně živoří na okraji zájmu.


Vilémovy bolesti byly neúnavně obnovovanými pokusy znovu lapit přelud, že je ještě možné dát svým radostem navždy mrtvým krátký život posmrtný.


Staří Čechové říkali voňavým květům, které pro jejich vůni trhali, voničky. Neutrhl bych je nikdy jenom kvůli tomu, abych k nim mohl přivonět. Radši se k jejich vůni stokrát ponížím, abych byl jejich vůní tolikrát povznesen, než abych je jednou utrhl a pro jejich uvadlou krásu a hnilobný puch je potom mrtvé navždy zahodil.


Není ti, milý, líto toho,
co navždycky jsi odhodil?
Snad je toho mnoho:
Měst, lidí, vlasti, v níž jsi žil?


Ni pro lásku nezadržela jej matička stará a drahá,
však zlákala jej a zvábila navždy Praha, Praha...
Tam nadlouho navždy zmizel, až jednou
se vrátila pověst o něm a byla slavnou i bědnou...
(Sova: Mládí Jana z Husince)


A když Vladimír - Krásné slunečko - navždy odešel a jeho druhové se za ním trousili cestou, z níž není návratu, byli oslavováni básněmi.


Co sprostý dav si vymyslil o vaší ryzí cti, zůstane po vaší smrti snad i nad hrobem;
neb utrhačství od úst k ústům žije,
a kde se uhnízdí, tam navždy tyje.


Již nechtíti a již nehodnotiti a již netvořiti! ach, kéž by tato veliká mdloba zůstala mne navždy vzdálena!


Po blaženství samoty jsem vždycky toužil
Navždy chci být jiným nepodobným člověkem
(Chan Šan: Blaženství samoty)


Chlap bez domova je vždycky v bryndě. Kde bych ale našel tichý hájek, kde bych mohl meditovat a navždycky žít?


Pomýšlím jen na to, abych žila navždy v samotě a jen matka země aby se jednou kochala tím, co zrálo v zdrženlivém ústraní.


Šťasten je ten, kdo se mnohým individuím může navždy vyhnout.


Pryč odtud, pokrytci! Ať navždy močíte jen s řezavkou!


Ve jménu čistoty - celý tento výšleh odpadků naší civilizace je nutno tvrdě, úplně a navždy vymýtit a zničit... jako všechno, co nás stahuje dolů, sráží, pokořuje a špiní. Kéž by totéž šlo i uvnitř našich životů...


Všichni běželi vstříc svým okovům a věřili, že si zajistí svobodu. Takový byl asi původ společnosti a zákonů, které přinesly nové překážky slabým a novou sílu bohatým, zničily nenávratně přirozenou svobodu, zajistily navždy zákon vlastnictví a nerovnosti, z obranného uchvatitelství učinily neodvolatelné právo a pro zisk několika ctižádostivých podrobily od té doby celé lidstvo práci, služebnosti a bídě.


Všechno, co je pravda teď, je pravda odjakživa a navždycky. Je to docela prosté. Je k tomu zapotřebí jedině nekonečný sled vítězství nad vlastní pamětí. Říkali tomu "ovládání skutečnosti"; v novořeči se tomu říkalo dvojmysl.


Vězte, že je tomu opravdu tak; že je tomu tak odedávna, odnepaměti a že navždy to tak zůstane: lidé zabíjejí lidi a člověk zabíjí člověka.


Všechny rostliny jsou léčivé, mnohé jen jednou, zato navždy (to jsou ty jedovaté, které definitivně vyléčí každou životní bolest).


Život je pouhý stín, ubohý herec, jenž chvíli křepčí, křičí na scéně a zmlkne navždy.


Kam, moudrý Daméte, kam kráčíš, pravdomile?
"Kam? nevím sám; jen vím, co dávno mlčky vidím;
Řím navždy opustím, neb robství nenávidím."


Alavidá! Sbohem! Loučím se navždy.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm