Rakev v knihách viděti

20. listopadu 2017 v 15:48 | Misantrop

Věci jsou zemdleny vysokým stářím,
zvolna se rozkládají a kráčejí k rakvi.


Cynik je člověk, který, když ucítí vůni květin, ohlíží se po nějaké rakvi.


Trpělivost přináší růže; ale někdy se jich dočkáte až na rakvi.


A jestli tě pak ta, jež tě bude strojit do rakve, shledá krásnou mrtvolou, hlavu za to, že co živa pochovávala jen samé lazary.


Ideály kladou se do rakví. Po rakvích šumí déšť slz. To pláčí časy, ty, které minuly, nad těmi, jež přijdou.


A když si zoufám nejvíc, vtom se v bytě objeví táta, přišel svátečně oblečen. Nevím proč, ale nezdá se mi to. Nedůvěřivě ohmatávám tátu... a najednou jsem se probudil. Br, to byla můra! Jsem rád, že to byl jen zlý sen a že jsem vzhůru. Dlouho sedím a přemýšlím o tom snu. Já myslím, že jsem viděl tátovu smrt. Ty jeho sváteční šaty, které měl oblečeny... byly šaty do rakve.


Při kostech Žižkových v dřevěné rakvi byly uloženy památnosti, také Žižkův palcát. A tu ty památnosti v rakvi nalezené zmrhány. Jen palcát se zachoval.


Je to marný, zbytečný strom; zkus z něj zhotovit rakev, v tu ránu shnije. Je to strom, který nedává žádné dřevo, a tak není k ničemu. Jen proto také mohl dosáhnout takového stáří! Ty stromy, co dorostou do sedmi objemů, uříznou si urození a zámožní lidé na postranice k rakvím. Proto se žádný ze stromů nedožije přirozeného počtu let a vprostřed své cesty všechny předčasně umírají pod údery seker. Takové je nebezpečí užitečnosti.


Montaigne odsuzuje Athéňana Démada, že dal potrestat dělníka, který prodával rakve příliš draho a získával tak mnoho ze smrti občanů. Jako důvod Montaigne uvádí, že by bylo potřeba potrestat všechny lidi.


Je to stejné jako u Haškova výrobce rakví, který si naříkal na jistou obec, kde byli občané v neprospěch jeho upadajícího rakvářství příliš zdraví a nechtělo se jim umírat.
(Misantrop: Komentář k filmu Sňatková kancelář)


Zbledl, jako by vstával z rakve.


Dneska přišla do krámu tlustá ženská a že prej chce něco, v čem by se cítila pohodlně. Já jí říkám: "Zkuste rakev."


Komu visí na stěně bytu kříž, ten může zrovna tak dobře spávat v rakvi.


Rádi by byli mrtvi a my bychom jejich vůli měli schvalovati! Střezme se probuditi tyto mrtvé a porouchati tyto živé rakve!


V přírodě se ostří všechny smysly v civilizaci otupělé. Tady prožíváš všechno naplno, tam jsi jako ve skleněné rakvi. Už bych nevydržel být uzavřený mezi čtyřmi zdmi - i ulice ohraničují zdi! Připadal bych si jak ve vězení, jak v rakvi!


Musím stále myslet na tu hroznou past, na tu páchnoucí abatoř, již jsem našel včera v lese. Představil jsem si strach, úzkost a hrůzu nebohého tvora, jenž se do ní možná někdy chytil. Představil jsem si ty nekonečné hodiny, dny, možná i týdny mučivé hrůzy a zoufalství, než přišel nějaký člověk, řezník bez kouska slitování, který uchystal tato krutá muka pro prání, pro dýchající bytost, a jenž ji přišel zavraždit, stáhnout snad i z kůže, umučit ji a ukřižovat tím nejstrašnějším způsobem... Měl jsem se pokusit tu bednu, tu rakev, nějak rozbít - vždyť jsem tu dnes naposledy - ale bylo to tak odporné, tak smrduté, tak vším se protivící mému zjemnělému citu vegetariána, že jsem sám co nejrychleji v hrůze prchl, jako by ta past byla nalíčena na mne.


Moje závěť obsahuje pokyny pro můj pohřeb, při kterém nepůjdou za rakví truchlící pozůstalí, ale stádo volů, ovcí, prasat, drůbeže a malé přenosné akvárium s živými rybami, a všechna zvířata si obléknou bílý závoj na počest člověka, jenž by raději zahynul, než by jedl sobě blízké bytosti.
(Isaac Bashevis Singer)


Dožiji v horách, jak přede mnou jiní
Slunce již vyšlo, štíty hor jsou doposud šeré
Mlha se rozptýlí, v hlubokých údolích panuje dál tma
Kolik tu moudrých mužů odedávna žilo!
Zemřeli, jeden jak druhý tu někde bez rakve hrob má


Když Mistr Čuang měl umřít, jeho žáci se radili, jak ho pochovají. "K čemu to?" podivil se umírající. "Což není rakví nebe a zem?"


Až vyprší můj čas
Čuang-c' řekl, když byl blízek smrti:
Hrobem a rakví budou mi obloha a zem
V ně se i já obrátím, až čas nadejde mi
Kusem prosté rohože budu spokojen


Čechov (nar. 1860) zemřel na tuberkulózu v roce 1904 v německých lázních Badenweiler, odkud rakev s jeho tělem putovala do Moskvy v chladírenském vagónu s nápisem "Ústřice", jako by cynismus, který Čechov svými díly odhaloval pod příkrovem obyčejné skutečnosti, korunoval své vítězství.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm