Zlý červíček človíček chce na světlo

24. listopadu 2017 v 18:03 | Misantrop

Píšu a cítím, že mi hoří tváře. Něco podobného asi zakouší žena, když ve svém nitru poprvé zachytí tep nového, ještě droboučkého, slepého človíčka.


Člověk se nerodí svobodný, ale rodí se již svázaný závazky vůči rodičům, příbuzným, kolektivu, státu a morálce. Malý človíček, jen co vyjde z matčina břicha, už je zaznamenaný v matrice, dostává jméno a číslo a na toto všechno úřední potvrzení. Jen co trochu povyroste, posadí jej do školní lavice a zavalí tolika úkoly, že prostor pro samostatné myšlení je minimální. Potom vlast zavolá do zbraně a nakonec pracovní kolektiv. Všude a po celý život je obklopen lidmi, kteří si bezostyšně činí nárok na jeho osobu.


Klec mi byla kolébkou,
vím, co lidé dovedou.
Jenom počkej chviličku,
sám to poznáš, človíčku.


Kdekdo jako by se proti němu spikl. - Přímo proti němu na rohu vyšel vstříc chatrný, nervózní človíček - mající už na svědomí svazeček dosti chatrných, ale upřímných básní. Byl rád, že se s Ríšou sešel. Věsil hlavu, tloukl svým talentem o dlažbu a nakonec se přiznal, že kdesi napsali o něm několik hanlivých vět.
"Fi - kde jenom je oprátka na takové lidi!"


Afekt strachu jsem skoro zcela zapomněl - nanejvýš mě ovane, pomyslím-li si, že najdu v hospodě milého človíčka, který má ve zvyku dávat se se mnou do řeči.


V řadě bezprostředně před ním stál malý človíček připomínající brouka, s plochým obličejem a drobnýma, podezíravýma očima. Když Winston odcházel s podnosem od okénka, všiml si, že chlapík míří přímo k dívčinu stolu. Naděje se opět rozplývala. O kus dál byla ještě prázdná židle, ale cosi v človíčkově vzezření napovídalo, že bude dbát o své pohodlí natolik, že si vybere pokud možno volný stůl. Winston šel za ním a srdce mu stydlo. Pokud nezastihne dívku samotnou, nemá to smysl. V tom okamžiku se ozval ohlušující třeskot. Mužíček upadl na všechny čtyři, podnos mu odletěl a proudy polévky a kávy se rozlévaly po podlaze. Postavil se na nohy a zlověstně pohlédl na Winstona, kterého evidentně podezíral, že mu nastavil nohu. Ale nic se nestalo. O pět vteřin později seděl Winston s bušícím srdcem u dívčina stolu.


Mne něčí soukromé aférky naprosto nezajímají, zatímco malá dušička malého českého človíčka z nich dokáže udělat národní velezradu a pak věznit, týrat, šikanovat a pronásledovat až za hranice země i snesitelnosti.


Jak jen toho někdo může tolik nadělat se svými drobnými nectnostmi, jako tihle zbožní človíčkové!


Ten starší tlustý je jistý mydlář, který se vzmohl tak, že si mohl koupiti řetěz a prsteny... Někdy vystupuje jako tajný rada, někdy jako sekční šéf, někdy jako president obchodní komory, někdy jako generál ve výslužbě... Máme s ním vždy švandu a necháme jej, když jej to těší; je to jinak neškodný človíček.


Človíčku, nemluv tu tak zvysoka!
(Aristofanés: Žáby)


Človíček uvolněně usedl, ale jeho vzezření bylo přesto stále ještě servilní, vypadal jako komorník, který požívá jistých výsad. Winston ho sledoval koutkem oka. Napadlo mu, že život tohohle člověka je jedno velké divadlo a že z pudu sebezáchovy si nemůže dovolit vypadnout ani na chvíli z role.
Černé oči toho človíčka jim těkaly po tvářích, přesně jako když přišli. V jeho chování nebylo stopy srdečnosti. Vrýval si do paměti, jak vypadají, ale nejevil o ně ve skutečnosti zájem, anebo to aspoň tak vypadalo. Winstonovi napadlo, že uměle vytvořená tvář snad ani nemá mimiku.


Filosof se poočku ohlédl a spatřil, že přivádějí jakéhosi podsaditého statného človíčka, který se nemotorně kymácel. Byl celý olepený černou hlínou. Ruce a nohy, taky plné hlíny, mu čněly z těla jako žilnaté, pevné kořeny. Kráčel těžce a co chvíli zavrávoral. Měl dlouhá víčka, která sahala až k zemi. A Choma si s úžasem všiml, že Vij má železnou tvář.


Když jdu schválně cestou, kde normálně nepotkám človíčka, a narazím na párek oddělených siamských dvojčat, mám tisíc chutí ty třasořitky řídký zadávit!


Kde jsem dřív nepotkal jediného človíčka, tam se teď potlouká všelijaká divná pakáž.


Tolik lidáků jsem v Sádeckém polesí nikdy pohromadě neviděl, jako dnes. A jinde ve stejnou dobu přitom nepotkáte človíčka. Umění tedy spočívá jen v tom, vystihnout největší jejich městnání a jít prostě jinam.


Po noční šichtě jsem se nechal zlákat k menší procházce po "pamětihodnostech" našeho města. Bylo již samozřejmě světlo a kromě množství nejrůznějších ptáků jsem nepotkal živáčka - tedy hlavně človíčka, abych byl přesný.


Jsou to ale starosti s tím lidstvem! Už abych byl v lese a zase dva dni neviděl ani jediného človíčka!


Včera jsem se celý den toulal po lesích, po loukách, nahoru a dolů po úbočích kopců, lezl jsem po posedech a vůbec vychutnával opojnou krásu života v lůně přírody. A co je na tom nejlepší - za celý den jsem nejenže nepotkal človíčka, ale žádného jsem dokonce ani zdálky nespatřil.


Často třeba i tři šťastné dny a tři šťastné noci opravdu nevidím jediného človíčka, takže mám k blaženému pocitu - k pocitu naprosté odloučenosti - velmi blízko.


Chtěl bych se ztratit. Třeba na Dobrošově u Náchoda. Teď v listopadu tam není ani človíčka. Celé dopoledne bych seděl u okna a díval bych se dolů do údolí.


A tak jsem jednou v té době seděl za parného odpoledne v koruně vysokého stromu, který stál na svahu, a pomalu jsem se pohupoval ve větvích nad tichým, hlubokým údolím. Kolem mne bzučely v listí včely, jinak bylo vše jako vymřelé, v horách nebylo vidět ani človíčka.


Já první jsem se pojmenoval Misantropem a postavil jsem se tak mimo a nad původního rodilého človíčka.


Misantrop pozoruje s opovržením jako z ptačí perspektivy všechno to mravenčí, malicherné, nicotné, pomíjivé a zbytečné hemžení lidské drobotiny a říká: "Človíčku, pomni, že hovno jsi a v hovno se obrátíš!"


Smí, kde jsem slyšel křídla duchů vát,
takový človíček tu mluvit ke mně?


Stačí mi, když slyším někoho mluvit pomocí výrazů, převzatých z masově sdělovacích prostředků, výrazů, jako třeba "stará struktura", abych takového človíčka považoval za zblblého.


Zlý červíček človíček chce na světlo. Ale Já mu nepomohu. Utopím ho v jeho vlastní temnotě, zadusím jeho vlastním smradem, sestřelím neomylným šípem nenávisti toho pyšného a nadutého aeronauta z jeho vymyšlených výšin!


Být tak kamenem! Žít miliony let! Jak by šel kolem mne nějaký člověk, vyprostil bych se rázem ze svého skalního útulku a mrštil bych sebou po jeho pitomé kebuli. Pak bych se bavil pohledem na to, jak mrchožrouti hodují na jeho vnitřnostech a jak za můj poťouchlý čin odsuzují k mnohaletému žaláři prvního nevinného človíčka, jenž šel zrovna náhodou okolo.


Vyberu si jednoho jediného človíčka - a pomstím se na něm celému lidstvu.


Říkám vám: obětujte raději člověka, když už musíte někoho obětovat - třeba to pomůže. Co "třeba" - určitě! Dušička človíčka se jistě upokojí pohledem na nejzazší krutost páchanou na něm samém.
"Ale jak by vypadal svět bez lidí!" zajíkavě kvikají poděšení človíčkové.
"Mnohem lépe! Byl by to ráj na Zemi!"


Odedávna se lidé ptají, kdo jsou, odkud přišli a kam kráčejí. - I kdyby na tyto pradávné otázky někdy dostali odpověď, nebo i kdyby - nevídáno! - na ně dokonce přišli sami od sebe - a na správné odpovědi, to jest na odpovědi neberoucí si servítek před malým nepravým smrtelným bůžkem človíčkem, to jest na odpovědi vskutku přímé, nelidské - změnilo by se tím něco?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm