Svět je mrtvý ještě jako hrob

22. ledna 2018 v 17:27 | Misantrop

Svět je mrtvý ještě jako hrob.
Duch již vzbuzen čeká na vzkříšení.
Ještě nevítězí, ještě nevítězí,
ještě čeká, čeká pochován,
člověkem byl proklán, hrůzou dob.


Na všech tvářích je napsána malomyslnost a chladný vztek; všechna srdce hoří neukojitelnou ziskuchtivostí. Starost a její sestra závist hodily na celý svět těžký a neproniknutelný příkrov, jímž není vidět ani formy života, ani jeho záchvěvy... Vše je chmurné a chladné jako hrob!


Zanícené oko nejraději spočine na tmavých, nelesklých barvách a odvrací se od záře a světla. Stejně tak i obec, která se dostala do tíživé situace, je zmatena a pro svou slabost je příliš citlivá, aby snesla otevřená slova v době, kdy je nejvíce potřebuje, protože za daných poměrů není možná jiná náprava chyb. Proto již předem kope hrob tomu, kdo se odvažuje mluvit otevřeně.


Kdo jednou padl do rukou Ideopolicie, ještě nikdy neunikl. Čekali jako oživlé mrtvoly, až je pošlou zpátky do hrobu.


Ten, kdo jinému pomáhá k moci, sám sobě kope hrob. Neboť mu pomohl buď důmyslem, nebo vojenskou silou, a obě tyto věci jsou novému držiteli moci podezřelé.


Slovem - obílený hrob je tahle dnešní společnost.


V lese panuje mrtvolné ticho a chlad. Postávám pod posvátným dubem, jako bych navštěvoval svůj vlastní hrob.


Lidem nenechat nic, žádný podíl z mých činů, nenechat je participovat na mém životě ani na mé smrti; neponechat jim ani mé statky, ani mé tělo a trouchnivějící kosti, nic, zhola nic! Ať najdou jen můj hrob či mohylu, na jejímž kameni bude vytesán tento nápis z Timona Athénského:
ZDE LEŽÍ UBOŽÁK, CO MU UBOHOU DUŠI VZALI.
VŠAK JMÉNO NEZVÍTE: MOR VÁM, VY PODLÍ POZŮSTALÍ!
JÁ, MISANTROP, LEŽÍM TU, JENŽ NAŽIVU TY ŽIVÉ NEMĚL RÁD.
KDYŽ TUDY JDEŠ, KLEJ, JAK JEN CHCEŠ, NESMÍŠ TU ALE POSTÁVAT!


Když Tímón zemřel a byl pohřben v Halách u moře, zřítila se vyčnívající část břehu, kolem jeho hrobu se nahrnula voda a učinila jej úplně nepřístupným. Na hrobě byl nápis:
Rozbiv trudnou duši i s životem, spočívám tady.
Jméno mé nezvíte nikdy, a zhyňte, vy bídáci, bídně!


Tímón ať jednou provždy slíbí rukoudáním, že až bude muset zemřít, i věnec si položí na hrob sám!
(Lúkiános: Tímón neboli Nepřítel lidí)


Čuang-c' řekl, když byl blízek smrti:
Hrobem a rakví budou mi obloha a zem
V ně se i já obrátím, až čas nadejde mi
Kusem prosté rohože budu spokojen


Ne nápis na hrob, chlubný jako páv,
jen moje jméno buď můj epitaf!


Ach, jaký skvělý nápis na tvůj hrob
a na pomníky těch, co ještě přijdou.


Dalo nám hodně práce, než jsme našli hrob herce Muškina.
"zapomenutelnému příteli Muškinovi," četli jsme.
Čas setřel předponu ne a opravil lidskou lež. Dnes po něm nikdo nevzdechne! Kdo ho měl rád, ten na něj zapomněl, zato si ho pamatují ti, kterým ublížil.
(Čechov: Na hřbitově)


Ten jistě předčasně do hrobu zmizí,
kdo sobě nesije, jiným však sklízí.


Jaký to, Lukrine, u tvého hrobu smrad,
ty mrzký skrblíku! - To musili tu snad
lichvářskou duši s tebou pochovat.
(Lessing: Na Lukrinův hrob)


Chromý, jenž na hrob dovrávoral stěží,
zde "Hosana!" řve, brkne a už leží.


Když roku 1869 zemřel William Lanner, poslední domorodý tasmánský muž, dr. George Stokell - člen Královské tasmánské společnosti - otevřel jeho hrob a udělal si z jeho kůže sáček na tabák.


Nad všemi dětmi, co jich měl,
už černý hrob se uzavřel!


Živý těla hrob jej vydal světlu
(neb podobní jsou smrt a porod).


Mám hlášení z těch úzkých kob,
že nejde o příkop, však hrob.


Z kosice je už jen kostra a pár olysalých brků. Už vůbec nezapáchá. Hrobaříci se účinlivě činili, a doposud činí, aby všechno hnijící maso odstranili! Chlapíci! Tak to inu chodí: Před pár dny tu ještě ta kosice vesele poletovala a nyní už jí ani červenka nepřinese kvítí na hrob.


Je příjemné procházet se po podestýlce z čerstvých, křehkých a šustivých listů. S jakou nádherou se ukládají do hrobů! Kolikrát se ještě zatřepotají, než v klidu spočinou ve svých hrobech! Rád se potuluji a přemítám nad jejich hroby. Nejsou na nich žádné lživé epitafy. Váš hrob určitě leží někde na tomto ohromném hřbitově, který je už od pradávna posvěcený. Nad vašimi kostmi pokvete vrbina a bude zpívat strnádka. Pojďme se projít po hřbitově listů: právě on je skutečným lesním hřbitovem.


Mlha se rozptýlí, v hlubokých údolích panuje dál tma
Kolik tu moudrých mužů odedávna žilo!
Zemřeli, jeden jak druhý tu někde bez rakve hrob


Práce je hrob veškerého duchovna.


Spokojenost je hrob vývoje k lepšímu. Šelma, spokojená s ostrostí svých drápů a tesáků, by jednou zjistila, že už nedokáže zabít kořist. Laň, spokojená se svou hbitostí, rychlostí a ostražitostí, by jednou zjistila, že už nedokáže uniknout nepříteli. Situace je ale taková, že stále hladové šelmy slídí po potravě a býložravci pořád ve strachu utíkají. Člověk, spokojený se svým lidstvím, se zmítá v otřesech násilí a bolestí.


Nesnáším ty ubohé výrobce zkázy, kteří nám každý den hloubí společný hrob a říkají nám jako pokrytečtí zločinci: "Jinak to nejde."


Měli by radši všichni vychcípat a netahat s sebou do hrobu mne!


Jejich nitro je zdroj zhouby, jejich hrdlo je hrob otevřený.


Nenávidím až za hrob! Ne-ná-vi-dím !!


Jejich nezviklatelný optimismus a falešné naděje jdou až za hrob, jejich nereálné plány pak za hranice střízlivosti. Je to hodně zarputilý virus tohle lidstvo, a svého zkázonosného života se jen tak bez boje nevzdá. I poslední zlověk na povrchu Země bude ještě v hodince svého chcípání stále pevně věřit, že jeho ničemná existence nekončí. Ale ona přece skončí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm