Zdali ty to víš, že jsem stařec již?

28. ledna 2018 v 16:44 | Misantrop
Josef Bergler: Stařec čas (1829)


Svět notně zestárl. A člověk zestárl na něm nejvíc. Jako senilní stařec nad hrobem se lidstvo křečovitě drží svých chatrných vzpomínek na mládí.


Den tu stál jak stařec s jediným zlým špičákem ve vykotlané dutině úst; tomu starci nesejdeš po celý den ze zlých, špehujících očí.


Nějaký stařec, shrbený, ale čilý, s bílým knírem odstávajícím jako račí tykadla, strčil do létacích dveří a vešel dovnitř. Jak tam tak Winston stál a pozoroval ho, napadlo mu, že ten stařec, nejméně osmdesátiletý, musel být ve středních letech, když vypukla Revoluce. Pár takových starců bylo posledními spojovacími články se zmizelým světem kapitalismu. Ve Straně samotné nezůstalo mnoho lidí, jejichž názory se formovaly před Revolucí. Starší generace byla většinou zlikvidována ve velkých čistkách v padesátých a šedesátých letech, a pár jedinců, kteří přežili, bylo už dávno tak zastrašeno, že se intelektuálně docela podřídili.


"Pěkně prosím, chtěl bych se vás na něco zeptat. Pročpak lidé žijí tak nepěkně?"
Stařec zvedl těžká víčka, zahleděl se Klimkovovi do tváře a místo odpovědi se na něj osopil:
"A co je ti po tom?"
Jevsej se zarazil, neboť na tuto prostou otázku nedovedl odpovědět.
"Aha! Vidíš?" dodal stařec již tiše.


Co to vlastně znamená zemřít nikoli předčasně, nýbrž "včas"? Jen to, že jsi neduživý stařec s rozbolavělými údy uměle udržovaný při "životě" ve starobinci mezi samými takovými nezahrabanými mršinami, jako jsi ty sám.


Jakmile začne někdo senilnět, hoďte mu na starost leda nějakou bezvýznamnou pitominu! K ničemu lepšímu nebo vážnějšímu se už dětinský stařec nehodí. Zatímco tedy Haškův Švejk tvrdí, že veškerá politika je pro malé děti, Aristotelés zřejmě zastává názor, že náboženství je vhodné leda pro dětinské stařečky, kterým se už mate rozum.
(pozn. Mis. k: Aristotelés: Politika)


Dost mlád i stařec, aby dal se poučit.


Pročež se má filosofií zabývat mladý muž i stařec: tento, aby při svém stárnutí zůstával mlád svými mravními hodnotami ve vděčných vzpomínkách na věci minulé, onen, aby při svém mládí byl i sdostatek stár svou neohrožeností před věcmi budoucími.


Dostal jsem zase jednou chuť procházet se mezi lidmi. Zajít do města, plného ruchu pracovního dne, a kochat se a ošklivit si všechen ten shon kupčíků, kramářů, lidských trosek, pokrytečků, hulvátů, utahaných manželských kurev a numismaniaků, a svou přítomností vyvolat jejich neklid, vzbudit jejich nenávist, neurotickou zášť, podobnou té, již pociťuje stařec při pohledu na veřejně se líbající milence.


Nahý obézní stařec nemůže nikdy předstírat, že je mladý štíhlý atlet, zrovna jako si mladá kyprá dívka - i kdyby chtěla - nemůže hrát bez šatů na postarší ženu povadlých vnad, a právě tak nahá stařena si nemůže hrát na svůdnou mladou krasavici. Jejich nahota je prozradí.


Když si dám pivo, mám zkažený celý den: nebaví mě poslouchat hudbu, nic smysluplného nejsem schopen udělat, nic vytvořit, jen čumím do blba jako senilní stařec. Ale to jsou přesně Oni!


Přišel jsem do té společnosti prostý jako dítě, shovívavý jako stařec. Byl jsem odhodlán najít tam něco dobrého. Čí vina, nenašel-li jsem nic?


Jako stařec budu sám se sebou žít v jiné době, jako bych žil s méně starým přítelem.


Svobodný pán může být tělesně stár řadu let, avšak má-li mysl mladou, nebude se nikdy chovat ani oblékat tak, jako se obvykle chovají a oblékají starci. Naproti tomu také platí to, že ztratí-li tělesně mladý člověk svou svobodu (ženitbou, prací), či ztratí-li svou mladou mysl a začne myslet podle toho, tedy jako nesvobodný stařec, pak i tento mladík, ač dosud fyzicky mlád, v duchu již zestárl víc než svobodný pán, jemuž je třebas dvakrát tolik let.


Stařec už, sedávám sám, domovem je mi zelená skalní stěna
Bez ženy, bez starostí žiji, hlavu mám už docela bílou
Možno jen povzdychnout: minulá léta a dnešní den!
*
Když zazáří slunce
Dává světlo tmám
V tu chvíli je teplo
A já, stařec, okřívám
*
Jasná luna září
Skrze okna mříž
Sám tu tak sedávám
Náhle stařec již


MAGNA FUIT QUONDAM CAPITIS REVERENTIA CANI
(Ovidius, Kalendář 5,57)
Veliké úctě se kdysi těšila šedivá hlava
Tj. stařec.


Asklépios zestárl. Byl z něho vlídný, laskavý stařec s dlouhými vousy. Nosil řasnaté roucho až k zemi a opíral se o hůl. Okolo té hole se vinul had jako obraz života, jenž se stále obnovuje.


Když Havlas Pavlata, soused v městečku Vysokém pod horami krkonošskými měl umříti, bylo věku jeho sto patnácte let. Kol jeho smrtelného lože stanuli jeho synové a dcery, vnukové a pravnukové. A tu stařec, se všemi se žehnaje, pravil: "Synové, dcery mé a děti všechny a přátelé, již s vámi se na věky loučím, již se na věčnost ubírám."


Jednoho dne kázal stařec, aby mu zavolali jeho děti, a pravil:
"Má hodina udeřila. Odcházím k otcům do návy. Vyplňte, milí synové, mou vůli: Sami se rozdělte spravedlivě o knížectví. Vládněte dobře a žijte ve svornosti a bratrské lásce!"

Józef Chełmoński: Čápi (1900)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm