Les na vše nám odpověď dává

7. února 2018 v 17:48 | Misantrop

Nepějem hluchým ten zpěv, les na vše nám odpověď dává.
(Vergilius: Zpěvy pastýřské)


Stále toužím po nejvyšším bytí -
a v lese slyším sterý život zníti.


Když přispěchal do lesa, bylo jitro jasné,
slyšel ptáky zpívat jejich tóny krásné.
(Balada o Robinu Hoodovi)


V lese je plno zvířecích stop. Také bílý zimní les má své kouzlo.


Jaké kouzlo má les!... "Sladké ticho lesa! Všemohoucí v lese! Jsem blažen, šťasten v lese."


Les... les... Koneckonců a vzato podstatně... všechno je nesmysl, a to hlavní, jedině potřebné, to je - les, půda, nebe a slunce!... Les!... Les!... Proč to, že každý člověk, sotva jen zapadne do lesa nebo do pole, hned počne uvažovat a říkat, že všechen jeho život byl omylem a skutečné štěstí že je toliko zde, uprostřed přírody, v prostém nemudrujícím bytí...? ...A přece každý ví, že neprožije tu ani tří dnů!...
(Arcybašev: Dřevěný špalek)


Jdete třeba v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Vždyť všude je tolik krásy, až ji ani nevnímáte. Krásný je i tvrdě zelený okraj smrkového lesa vedle zvonkově modré oblohy. Je krásný proto, že má zvukové pozadí ptačích písní.


Věřím v les. Do svého čaje nutně potřebujeme odvar z jedlovce nebo zeravu. Chci-li načerpat nové síly, vyhledám ten nejtemnější les. Chránit divoká zvířata obecně znamená vytvořit les, v němž budou pobývat nebo se do něj uchylovat. A stejné je to s člověkem.
(Thoreau: Chůze)


Les se blyští zelenou barvou naděje.


Olivová barva je možná pro člověka - obyvatele lesa - vhodnější barvou než bílá.
(Thoreau: Chůze)


Důstojně zná s tebou mlčet skála i les. Miluji les. V městech je špatně žíti: tam příliš mnoho je říjících. Ano, jsem les a noc tmavých stromů: koho však nezastraší má temnota, nalezne též trsy růží pod mými cypřišemi.


"A co tam v tom lese pořád děláš?" A co děláte vy - doma? Les je můj domov.


A kdyby nebylo zim, nebyl bych nikdy opustil domovský les a jeho útulné bezpečí. Mne vychoval les a zvířata v něm žijící. Vím tedy, kdo jsem a s kým se mohu ztotožnit. Vím, že mou podstatou je divoká svoboda. Vím, kam se vracet. A vím, kam se jednou vrátím navždy.


Les je moc pěkný a také uklidňující. Skutečný venkovský les. Člověku je tu dobře, je šťastný; nejsou tu lidé.


Neláká mě opustit tento les a jít se přes nějakou vesnici podívat třeba do jiného lesa. Kam bych se hnal? Tady mám vše, co potřebuji k životu. Lidáky vidět netoužím.


Les je tu hluboký, rozlehlý a tichý. Jako stvořený pro partyzány. Nebo pro mne.


A les pořád nebral konce. Tak jsem bloudil celý den, až již slunce prosvítalo šikmo korunami stromů.
Ranní párou už se kmit
v letu první jitřní svit,
les se probouzí a šumí:
Vzlétni, kdo jen létat umí.


Procházel jsem se liduprázdným lesem tak dlouho, až mě rozbolely nohy a hlava se mi točila ze vší té nádhery.


Dnes už se to báječné místo dětských her nadobro změnilo a ve zlé obrátilo. Les prořídnul, stromy povyrostly a zestárly, jako bohužel my všichni, a povaluje se tam nyní spousta odpadků a skleněných střepů z blízké zahrádkářské kolonie. Žádné děti si tam již nehrají a město se plíží jako smrt nepozorovaně čím dál blíž.


Děkuji nebesům, že mi ještě i teď něco poskytují ze vzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly tehdy bojištěm, na kterém se řešily vždy přítomné "rozpory".


Ten les očividně řídne a zmenšuje se. Protkává jej stále více cest, po nichž se prohánějí strašidelní bezhlaví jezdci na motorkách a bicyklech a hluk okolních autostrád stále častěji doléhá i do těch nejzazších koutů mého zeleného chrámu. Motorové pily téměř neutichají.


Dojímavost, krásu může mít pouze les, ale nikdy ne viktoriánská anglická zahrada, ta přirozenou krásu nikdy mít nemůže. Jak smutný je pohled na prořezané a sestřihané keře, zarovnané podle jednotného vzoru.


Představme si národ, který by začal tím, že spálí ploty a les nechá stát!
(Thoreau: Chůze)


Přál bych si, aby naši farmáři, když kácejí les, pociťovali aspoň trochu oné posvátné bázně, s jakou staří Římané přicházeli prosekat nebo prosvětlit posvátný háj.


Řečí svou naplním les a svědky v kamenech vzbudím!
Cereřin les bezbožnou sekerou znectil Erysichthón,
znesvětil ocelí starý háj té bohyně dobré.
Stál v něm obrovský dub s pněm letitým -
lesem byl věru sám ten strom.


MRTVÝ LES:
Vaším pachtěním o ceny
mám šediny, já kdys zelený.
Podívejte, jaký jsem dnes.
Já býval les! Já býval les!
Vám kletba, kdo jste mi strhli dům!
Už se nevzepne k nebesům!
Zelený byl jsem. A co jsem dnes!
Já býval les! Já býval les!


"Škoda ho, člověče. Taková škoda! Země, les, nebe... tvorstvo, všecko stvořené jedno k druhému, všecko do sebe zapadá, všecko je k něčemu. A všecko to tak zbůhdarma zajde."
Rozhlížel se smutně kolem a náhle mu přišlo nesnesitelně líto nebe, země, slunce i lesa. A když vzduch táhle prořízl nejvyšší tón píšťaly a zachvěl se jako hlas plačícího člověka, pocítil zvlášť velkou trpkost a lítost nad tím nepořádkem všude v přírodě. Vysoký tón se zachvěl, zlomil, a píšťala umlkla.
(Čechov: Píšťala)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm