U nás doma za humny

12. února 2018 v 17:43 | Misantrop
Marta Rožánková-Drábková: Za humny (Kyselov)


Co ves, to rod. Stavení s chlévy a stáji, s kolnami a humny za nimi v ohradě plotů spletených z proutí nebo sroubených z trámů, stavěli kolem okrouhlé návsi. Co rok přibývalo kolem osad polí a co rok půda vydávala hojnější žeň. Žito, pšenice, ječmen, oves i proso hustě se vlnily širými lány; nad ně jasněji se zelenaly pruhy hebkého lnu i vysoké konopí vedle záhonů plných strakatých makových květů.
*
"Všechno tam shoří!" pomýšlel roztrpčený Horymír. "Stavení, humna plná obilí, stohy, všechna ouroda, všechna naše práce."
A zahroziv na ty strany k požáru zaťatou pravicí, přísahal:
"Ať zčernám jako uhel, ať mne rozsekají mým vlastním mečem, jestliže všechno to nepomstím, jestliže jim všechno nesplatím! A víc a hůř!"


My o vlku a vlk za humny (za dveřmi).
Ve rčení se uplatňuje prastará magická (v pohádkách dosud běžná) představa, že slovem je možno vyvolat čin nebo někoho přivolat vyslovením jeho jména. Proto je lépe o vlku nemluvit, aby se neobjevil. I v latině to bylo lidové rčení: lupus in sermone - mluvit o vlku.


Až budou dějiny zase jednou soudit v nějakém "norimberském procesu" ty sadistické vrahy v károvaných halenách, budou se opět vymlouvat, že to byla jejich "práce" a že nedělali nic špatného, neboť taková byla doba i všeobecná poptávka. A jejich zákazníci a spoluviníci budou znovu předstírat, že neměli tušení, co se děje u nich na dvorku a za humny, a že nevěděli, co nebo koho to vlastně schlamstli a čí krev to chlemstali svými chřtány žíznivými.


Otroky naší doby jsou nejen všichni ti tovární a horní dělníci, kteří, aby existovali, musejí se prodávat v plnou moc pánů továren a dolů, otroky jsou i skoro všichni majitelé půdy, kteří neskládajíce rukou, na cizích polích pracují o cizím obilí a sklízejí je v cizí humna.


Doma jsem si prohlížel katalog realitní kanceláře a při té příležitosti jsem propagandisticky zpracovával mámu, abychom tuto mizernou ubikaci uprostřed přelidněného psince prodali a koupili si za to domek na samotě u lesa. Nechce o tom sice ani slyšet, ale ať aspoň slyší, že tu nejsem spokojený. Jakmile budu s tímhle bytem disponovat, prodávám jej a stěhuji se někam na malou vísku, kde jsou psi za plotem a lesní tišiny za humny.


Vstávám jako polit živou vodou, dávám sušit plátěnou podložku i spací pytel a rozhlížím se po okolí. A hned "za humny" tak říkajíc, už si mne z dálky, skryt za stromy, prohlíží první srnec. Zdravíme se jeho řečí na uvítanou, a je to vždy velice milé uvítání po dlouhé zimě. Lze si jen přát, aby i on měl ze mne právě takovou radost, jako já z něj.


Nejlepší místo jsem zatím našel za humny. Připadá mi to tu čím dál víc spíše jako předměstský park než jako les, ale to může být prostě jen tou důvěrnou znalostí. Zatím vyhovuje. Zatím. Co bude dál? Lepší to rozhodně nebude, a tak chci na to raději moc nemyslet a zapomenout jako na smrt. Nebo jako na práci. Nějak holt bude.
Před 160 lety mohl ještě Thoreau nalézt za humny svého městečka Concord, jež lze velikostí přirovnat i k mému rodnému městečku, pustou, rozlehlou divočinu, kde se mohl celý den toulat a nepotkat človíčka, divočinu s opuštěným rybníkem, na jehož břehu si mohl postavit srub, zbudovat zahrádku a spokojeně si tam nerušeně žít. Bez úředního povolení, bez dohadování s kýmkoli, bez obtěžování kýmkoliv. Taková svoboda už je dnes zhola nemožná. Můj Reinlebensborn a jeho široké okolí bylo před patnácti lety také mnohem svobodnějším a pustším místem k žití a k toulkám přírodou, než je tomu dnes. Bylo těsně po revoluci, lidé byli dopoledne v práci a odpoledne se pak věnovali raději podnikání a finančním spekulacím, než chození a ježdění do přírody a venčení čoklů, jichž tenkrát také nebylo tolik, co dnes. Tehdy mi patřil celý svět. Mohl jsem jít kamkoliv za město a opravdu jsem tam nepotkal človíčka. Pokud bylo dopoledne pracovního dne, pak ani přímo ve městě, v obchodech a tak dále, nebylo mnoho lidu. Všichni měli totiž práci. A tak byl od nich pokoj. Nevím, jak to ta chátra dělá, že má teď tak pohodlný a snadný život, zatímco ze mne se stal štvanec, štvaný z místa na místo, ale nikde nedocházeje klidu. To bylo před patnácti lety. Za dalších patnáct let, až si otevřu tuto knihu, bude už možná dnešní Reinlebensborn, čistý zdroj žití, tato moje poslední výspa svobody, dávno mrtvý, zničený, obsazený a prolezlý lidmi jako rakovinou, jako morem, a Já budu pročítat řádky této knihy se stejným závistným smutkem, s jakým čtu řádky Thoreauova též dávno zmizelého divokého Waldenu.

A. G. Venecjanov: Spící pasáček
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm