Zaroste vše býlí, tam kde lidé byli

25. února 2018 v 15:57 | Misantrop

Z toho, co bují a dere se ze země podnes,
obilí, ovocné stromy a rozličné býlí,
z toho nevzniká nic jako srostlina rostlin -
nýbrž věc každá se vyvíjí po svém a všecko
dle pevného zákona přírody zůstává různým.


Kazi znala všeliké býlí a koření i jeho moc. Jím hojila různé neduhy.


Možná dřív, dejme tomu před dvěma sty lety, nebo ještě raději v mnohem dřívějších dobách, to mohl být vítaný doplněk výživy chudých - ale dnes? Nedovedu si představit, že by dnešní děti ještě dovedly využívat darů přírody a někde se pásly na nějakém býlí. To je prostě nesmysl. Ty doby jsou dávno pryč.


Prvotní modlitby směřovaly k přírodě. Lidé prosili v první řadě své ochranné bůžky o rosu, o zelené býlí, o listí na stromech, o šťastný návrat ptáků ze zimovišť. Věděli, že i oni budou mít z těchto věcí užitek. Teprve až nakonec si troufli zmínit, jen tak mimochodem, aby to nebylo pokládáno za rouhání, také sebe a své nanicovaté, v řádu přírody nepotřebné, ba škodlivé existence.


Zlé býlí nejplodnější.


Není pravda, že když trpí oni, trápí se i zvěř a vonné býlí.


Milování lidstva znamená mně podporování vzniku velkých lidí - o ten špinavý element a materiál netřeba se nikdy starat jako o bejlí ne!


Jedovaté bejlí, lotry a netvory v lidské podobě třeba bude vypleniti bez milosti a vyhubit je - bude to boj dobra se zlem - nutná obrana proti lidským zmijím a dravcům dvounohým!


Predátoři musejí existovat, aby mohlo existovat býlí.


Dívka z jejich družiny nesla za nimi cosi ve vydělané koži; když pak na rozkaz Libušin uzlík na stole rozbalila, zatřpytil se tam krásný mužský pás.
Mladá kněžna jej Bivoji podala, aby ho vzal odměnou, že je z pokladu jejího otce a že mu ho sestra Kazi sama vybrala.
"Jeť v tom pásu zašita haluzka mocného býlí a hadí zub," dodala Kazi mile. "Chodě v tom pásu po lesích, nikdy nezabloudíš, ani za tmavé noci, vždy odoláš bludnému koření i vědmám a všem příšerám nočním."


V nejzazším Chlumčansku stála mezi vrchy za rozlehlou slatinou, plnou ostřice a zardělého hnědého mechu, poblíže dlouhého lesa, v lipách a v javorech malá dědina zčernalých plotů i tmavých, roubených stěn. Na slehlé slámě střech bujel už zelený mech, netřesk i bejlí.


"Mít paláce naplněné nádherou, ale pole zarostlá býlím a sýpky zející prázdnotou, oblékat se v přepychová roucha a k opasku připínat ostré meče, žít v nadbytku jídla a pití uprostřed přepychu a bohatství - tomu se říká chvástat se lupičstvím!" To vše jsou slova, která do té doby v Číně žádný vládce neslyšel.


Mám obdělávat pole vlastníma rukama,
okopávat, býlí vytrhávat,
nebo si mám zajišťovat jméno,
tak, že se budu všude točit kolem mocných lidí?


Na dvorku už býlí nepleji
Vrátka býlím zarostlá skryt v tichu neotvírám


Doplaval jsem na ostrůvek, porostlý mladými doubky, olšemi a různým býlím. Kachny a poláci se samozřejmě přede mnou přesunuly na druhý konec rybníka. Líbilo se mi to. Ale sotva jsem se vrátil na břeh a trochu oschnul na slunci, už jsem zase nejen slyšel, ale záhy i viděl blížit se tři motorky. Ležel jsem ve vysoké trávě, takže tři parchanti projeli těsně kolem mne, aniž by mě spatřili. Stejně jsem byl na odchodu; nikterak spěšně jsem se oblékl a s klením jsem odešel.


Stojí psáno: Město sedmi pahorků ovládnou Rusi, národ šestý a pátý, nasadí v něm jedovaté býlí, jehož okusí mnozí v odplatu za znesvěcení svatých.


V čase předurčeném
zaroste vše býlí
a my zapomenem,
že tu lidé byli.


Neměla však pokoje ta, která je zradila. Bloudila krajinou, obličej v dlaních. Chtěla utéci sama sobě, ale nemohla. Chtěla opustit rodný kraj, ale jako by ji tajemné neviditelné ruce vždy znovu a znovu přiváděly na místo, kde dříve žila. Hladová, zchátralá, s neuspořádanými vlasy bloudila tam, kde spáleniště začínalo zarůstat býlím. Paměť jí přiváděla na mysl výjevy z vesnického života, jak je vídala a čeho se kdysi sama, třeba ne zrovna nejradostněji, účastnila: senoseč, veselé žně, pasácké zábavy, zimní přástky. Všechno jí ožívalo známými postavami, spatřovala mladé, staré, celé rodiny, jež tu kdysi žily, a dnes mohly žít s novou nadějí v lepší doby. Pamatovala si, že byli mezi nimi takoví, kteří jí v dětství přece někdy rádi podali chléb, že byly stařeny, které jí pospravily sukničky, byly dívky, které ji zvaly mezi sebe - ne, nebyli všichni zlí, jak se jí zdávalo, teď to vidí docela dobře - ale do života už nikoho zpátky zavolat nemůže...


My všichni zabloudili.
A pohltil nás svět.
Zarostlo všechno býlím,
nenajdem cestu zpět.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm