Ach ne, tolik hluku!

15. dubna 2018 v 14:26 | Misantrop

Lidé plní ducha bez výjimky nemohou snášet hluk. Neboť ruší stálý proud jejich myšlenek, narušuje a ochromuje jejich myšlení, právě proto, že otřesy sluchových nervů se rozšiřují tak hluboko do mozku, jehož celá masa proto pociťuje oscilace s ním, a protože mozek takových lidí se pohybuje mnohem snadněji než u obyčejných hlav. Naproti tomu obdivuhodná je opravdu stoická lhostejnost obyčejných hlav vůči hluku: neruší je při myšlení, čtení, psaní apod.; zatímco vynikající hlavy činí úplně neschopnými. Já skutečně dlouho hájím mínění, že kvantita hluku, kterou každý může snášet bez obtíží, je v opačném poměru k jeho duchovním schopnostem, a proto mohou být brány jako přibližná míra snášenlivosti hluku.


Hluk je nejimpertinentnější ze všeho přerušování, jelikož přerušuje i naše vlastní myšlenky.


U Schopenhauera se mi zalíbila stať o hluku a jeho rušivém vlivu na geniální hlavu. To, co říká například o nepřetržitém štěkání psů, o domovním randálu a o tupcích, jimž žádný kravál nevadí, to je přesně to, co říkám i Já. Schopenhauer měl však štěstí, že se nedožil dnešní motorizované, nadzvukové a rozhlasovo-televizní doby. V podstatě nechápu, že jsem se ještě nezbláznil.


Ach ne, tolik hluku, co se kolikrát nadělá kolem jediného lidského hajzla, jenž už sám nikdy žádný rámus neudělá. Kdybychom měli dělat takový povyk nad každou zemřelou či brutálně zavražděnou živou bytostí, byl by z toho tak ohlušující kravál, že by musel veškerý život na Zemi zaniknout.


Hluk je jen projevem života, kdežto ticho je života podmínkou. A přílišný hluk může přivodit zánik veškerého života - rozhodně veškerého vyššího, kontemplativního života. A kdo sám způsobuje hluk, netrpí jím tolik jako ten, kdo ho musí poslouchat.


Jde také o hluk, který neustále narůstá; řvaní motorů traktorů, aut, stíhaček, vzdálený neurčitý hukot továren, štěkot psů...


Běda! Hluk četných čeledí lidských hlučí jak hlučící moře.


FRANTIŠEK: Tak budete konečně mluvit?
SORBIER (zvedne hlavu): A co bys chtěl slyšet?
FRANTIŠEK: Cokoli, jen aby tu byl alespoň nějaký hluk.
Z rozhlasového přijímače kdesi pod nimi se zničehonic ozve vulgární ječivá hudba.
SORBIER: Tady máš ten svůj hluk.
FRANTIŠEK: Tohle není můj hluk, ale jejich.


Vůčihledě nepřetržitý tok hudby v nich vypěstoval takřka pavlovovský reflex na tento specifický hluk, reflex, který, jak věří, je rozkoší.


Nesnášel hluk; pouliční vřava mu byla utrpením; jeho odpor k psům byl zčásti vyvoláván jejich štěkáním; prchal před lomozem romantického orchestru; v divadle mu údery velkého bubnu způsobovaly nevolnost: opustil pak svou lóži uprostřed představení. Ale nemylme se! Nenáviděl jen hluk. Plnost krásného čistého zvuku ho okouzlovala.
(Rolland: Goethe hudebník)


Mnohý dotěrný hluk se z veliké dálky mění v hudbu, v nádhernou, rozkošnou satiru na ubohost našeho života.


Ti, co dlouho cestovali po širých mongolských stepích, říkají: "Když jsme se pak znovu octli v civilizovaných zemích uprostřed hluku, lomozu a křiku, cítili jsme se stísněni, chyběl nám vzduch a už už se nám zdálo, že se každou chvíli zadusíme."
(Thoreau: Chůze)


Někdy tak v meditaci v sedle na plochém kameni sedím
Náhle pohlédnu dolů, za šlahouny lian zaklesnu ruku
Vykloním se, do dáli k hradbám města hledím
Slyším jen pustou změť, prázdný hluk zmatených zvuků
(Š'-te: Medituji)


Hluk a ryk naplňoval hlavu těžkým otupujícím rmutem a město se podobalo pohádkové nestvůře cenící stovky lačných tlam a řvoucí stovkami nenasytných chřtánů.


Jak ohavný je ten velkoměstský hluk! Kdy už přijde to rajské, vytoužené žití? Kdy se vydám do polí a rodných hájů?


Hledám, jak moci v klidu, nerušeně, s posedlou soustředěností pracovat. Hledám klášter, aby ustal hluk.


Hluk okolních autostrád stále častěji doléhá i do těch nejzazších koutů mého zeleného chrámu. Motorové pily téměř neutichají. Auta přivážejí "milovníky přírody" a zlovolné kynology, kteří zde venčí své uřvané baskervilly a kerbery.


Vyšplhal jsem do jasně zelené koruny mého staletého dubiska a za chvíli jsem zapomněl na vše lidské - hluk jsem přestal vnímat a uši i oči jsem měl od té chvíle jen pro ptačí zpěv a pro všechnu tu nadpozemskou krásu rozbujelé přírody, již jsem vychutnával z perspektivy závratné výše, pevně usazen ve větvích stromu.


Ruch a hluk mé city svírají a rdousí, ticho a klid je oživují a rozněcují.


Nejdřív jsem nevěděl, v čem změna spočívá. Z pusté terasy se na mne vrhlo něco naprosto cizího. Zachvátil mě strach, a nevěděl jsem proč. Teprve po několika vteřinách jsem si uvědomil, co mě vyděsilo. Hluk letadel, který ve dne v noci vyplňoval vzduch, byl ten tam. Bylo ticho.


V tiché pusté noční tmě vypadá svět o poznání lepší. To je tím, že konečně ustal ten neustálý ohlušující a nervy drásající hluk, jejž natropí přes den lidé a jejich stroje a psi.


Ve městech bělochů není žádné ticho. Ten hluk se zdá být našim uším jenom urážlivým. Co ještě zbývá ze života, když není slyšet zpěv ptáka nebo kvákání žab v noci u rybníka? Jsem rudý muž a nerozumím tomu.


Hluk a smích mě budí -
a lidi do postele čumí...
Škoda slov!
Když chci se vyspat
jedu na venkov.


Ovoce, které mu strom dá, neb plody, jež pole mu skytne
ochotně samo, ty rolník sklízí a nespatří zběsilý náměstí hluk.
(Vergilius: Zpěvy rolnické)


Jsem tvůj: teď zaměněn hluk zábav, hodokvasů,
za doubrav jemný šum, za ticho polních klasů.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm