Strašný barák

1. dubna 2018 v 16:58 | Misantrop

Rok dělím jen na dvě období: na "léto", kdy utíkám před lidáky do přírody, a na "zimu", již přežívám doma v baráku ve vnitřní emigraci svého duševního útulku.
Zima s Čubkou v jednom baráku však bude dlouhá a enervující.


Z baráku koncentráčnického na našem orwellovském Sídlišti Vítězství mě opět vyhnal sousedčin čůzy uřvaný čokl. To jsem ani nemusel zmiňovat, protože to není nic neobvyklého, ježto se to opakuje každý den. Kdo však nezažije, neuvěří. Kdo nemusí žít v baráku, kde mu pod okny bez ustání štěká pes, nikdy nemůže pochopit, co je to za utrpení snášet to.


Po dnešní noční šichtě jsem se však vůbec v klidu nevyspal, poněvadž Čubka byla sama doma a pět hodin v kuse bez ustání štěkala a vyla. Strašný barák.


Ale včera to byl zase den! Hloupý jako v oněch románových Chavignolles a blbý jako ve filmu "Idiokracie".
Nejdřív jakýsi psohlavec nejapný čuměl jak blb na naši vzrostlou břízu před barákem pitomým a divil se, čím to, že se její naklánějící se kmen nezřítí převážen svou vlastní vahou. Asi blbec netuší, že stromy mají také své pevné kořeny hluboko pod zemí ("ve zlu", podle Nietzsche), které jsou mnohdy stejně velké a mohutné jako sám strom nad povrchem! To jsou pitomci!
Vyjdu před barák a samozřejmě koho nepotkám, jako Navrátilovou, naštěstí bez čubky. Prý:
"Ať vás nevezmou čerti!" bylť právě mikulášský předvečer.
"Já jsem čert! Ohnivý čert!" odsekl vztekle Feuerteufel.


Někde pásek lidem utáhnout, tam něco urvat, jinde něco štípnout, no, a z ničeho nic je na barák.


Univerzity nejsou nic jiného než přípravky ke ztrátě identity středních tříd, což se perfektně projevuje všude kolem kampusu, kde jsou řady baráků zámožných rodinek, s trávníkem a televizí v každém obýváku a všichni se ve stejnou chvíli dívají na to samé a ve stejnou chvíli si myslí to samé.


Teď je to v lese téměř stejné, jako kdybych bydlel s lidmi - neobtěžují mě lidé, ale vosy místo nich; ledaže vosy, na rozdíl od lidí, aspoň nedělají vůbec žádný rámus, takže se nemusím v tom parnu dusit za zavřenými okny, abych je neslyšel, jako když jsem "doma" v baráku; v lese jsem stále na čerstvém vzduchu, ne ve smradlavém zatuchlém nevětraném bytě.


Včera jsem se vrátil z dovolené, první mé samostatné; trvala dohromady jedenáct dní; jedenáct dní jsem neviděl ten proklatý barák a to proklaté město! Víte, co to je!


Buržoasní revoluce, "ten pokrok, který zbavil svět zaostalosti", zbavil lidi také jejich políček, poslední nemovité záruky jejich samostatnosti, aby je natěsnal do dělnických baráků, kde vůbec poprvé v dějinách zakusili "vymoženosti" hladu, bídy, dřiny do úmoru a alkoholismu!


Ve starém světě se nepěstovala žádná změkčilost, ale i ti staří Germáni si žili lépe než my. Bydleli lépe. Nežili natěsnáni jeden vedle druhého v žádných koncentráčnických barácích jako my, třebaže "doba byla zlá", plna životních nejistot a bojů. Byli svobodní a hrdí. Dnes jsme na tom podstatně hůř. Germáni žili uprostřed lesů a bažin, sem tam mýtina. A dnes? Dnes je to naopak "život" uprostřed hord lidáků, sem tam nějaký lesík. Tomu neříkám "pokrok k lepšímu"!


Čím více drsné klima zvyšuje požadavky potřeb, užitkovost, pevněji určuje a neúprosněji předpisuje, tím méně herního prostoru má ve stavebním umění krásné. V mírném klimatu Indie, Egypta, Řecka a Říma, kde byly požadavky nutnosti menší a určeny volněji, mohla architektura sledovat své estetické účely nejsvobodněji. Pod severním nebem to bylo velmi ztíženo. Zde, kde byly požadavkem baráky, špičaté střechy a věže, muselo se stavební umění, jelikož jeho vlastní krása se mohla rozvíjet jen ve velmi úzkých mezích, jako náhradou tím více krášlit ozdobnými skulpturami, jak lze vidět na gotické architektuře.


Kam se hrabou na antiku dnešní koncentráčnické baráky, dnešní ultramoderní králíkárny, hromadné dělnické ubikace! I ten nejprostší římský občan obýval krásný prostorný dům, jejž bychom dnes nazvali přepychovou vilou!


pátek, 14. prosince 42
Napadl sníh a sněží dál. Někomu se to líbí, mně ne. Někdo z toho má dokonce radost, Já nemám. A zvířata koneckonců také ne. "Někdo" má aspoň důvod odhrabávat sníh před barákem pitomým a o důvod navíc tam otravovat a tropit kravál. Od půl osmé hodiny ranní huláká zase čubka pod okny a druhá čubka ji jakoby naoko okřikuje. Není to nic platné; zrovna tak by na ni mohla křičet místo "buď zticha" "štěkej" a vyšlo by to nastejno; takhle jen tropí další kravál navíc. Ten čokl otravnej snad v životě nechcípne! To ho mám otrávit? Jsem už na psí štěkot tak alergický, že mi stačí jen jej někde (kdekoli) zaslechnout a vzkypí mi krev. Dokonce i v jednu hodinu v noci jsem zaregistroval svým již notně přecitlivělým sluchem tu čubku dole si uštěknout. Strašný barák. V noci byla v baráku taková zima, že jsem si musel zapnout elektrický přímotop. Zima jako na dělnické ubytovně v Hradci. Tam byl však alespoň klid, protože tam nebyli žádní psi, jen kočky. Tady v tom baráku pitomým je to horší. Jsem dvanáct hodin v práci, ale těšit se domů nemůžu, protože tohle není domov.


Stále ještě člověk může spát v suché čisté posteli; teče mu v baráku teplá voda; dosyta se nají. Neštěstí takového člověka? Může býti nedozírné, ale přece se nesápe po dřeni biofyzické podstaty.


Ale to jsou jen úvahy zimní, úvahy z tohoto proklatého společného baráku, z této proklaté hibernační cely. V létě zase celý zázračně obživnu a se rozjařím v lůně laskavé matky Přírody, daleko od otravných lidí.


V baráku, kde jsem burcován boucháním dveřmi, dupáním po schodech, hovorem lidáků, štěkáním psů, rachotem motorů, tam nelze nikdy zažít tak oduševnělé procitání do nového dne, jako je tomu v přírodě.


Zůstane ve starém baráku sám. Utáboří se ve vyklizeném prostoru po svém. Dokud je v podlaze poslední prkno, bude zde teplo. Když se donese úřadu, jak si žije, pošlou pro něho. Vidí je samozřejmě přicházet a od té doby je nezvěstný.


Kdo by neutíkal? V baráku a kolem něj dál pořád štěká čubka nebo hulákají parchanti. Nedá se v něm spát, nedá se v něm žít. Jedině ostřelovačka by se v něm uplatnila. Ta by věru nevychladla!


V druhé polovině března se již jaro hlásí o vládu nad světem. Otepluje se a zbytky sněhu rychle tají. Poslední ledovec se jako naschvál drží právě jen před naším barákem.


Těším se na slunný teplý den, až budu moci zanechat za sebou pohrdlivě tento barák hrůzy i toto město děsu a vyjít z něho ven, daleko, až tam, kde stanu sám a kde nikoho z lidí už neuvidím ani neuslyším.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm