Buď šlechetností šlechtic

14. června 2018 v 15:05 | Misantrop
Václav Brožík: Postava holandského šlechtice (1879)


V rámci úklidu vyhazuji zbytečné krámy a rozprodávám nadbytečné knihy. Tahal jsem se s nimi na dvakrát ve vrchovatě naloženém kufru do místního antikvariátu, ale mnoho peněz za tu dřinu stejně nebylo. "Židák" je ocenil pouhými 450 korunami. Mohl jsem to usmlouvat na víc, ale šlechtic má k něčemu takovému málo nadání.


J. V. Sládek: Má rodná mluvo...
Pastorkou ve hradech,- pod nízkým krovem,
co šlechtic zapomněl, - co nechtěl král,
ty jsi k nám mluvila tím ryzím kovem,
jehož se nedotkly rez ani kal.


Našel jsem v Sádeckém polesí hned několik vhodných míst pro stan. Jednou mě odsud sice takzvaný "majitel lesa" vyhodil a donutil mě, abych mu rukoudáním slavnostně slíbil, že už se nikdy nevrátím, ale tato nová umístění, jež jsem nalezl, se nacházejí jinde. Sice nedaleko od minulého (už jsou to dva roky!), nicméně jinde. Na to se úmluva nevztahuje. Jinak bych přirozeně jako správný šlechtic musel držet slovo!


Ctnostmi buď urozenec, šlechetností šlechtic.


Jsem sice z matčiny strany potomkem jistého francouzského šlechtice, který zde za třicetileté války založil rod, který se posléze sňatkovou politikou spojil s místní aristokratickou rodinou Hohenemsů, a z otcovy strany mám v sobě urozenou krev germánských velkostatkářů, ale stále to byli lidé, tedy škodlivá sebranka lumpů a lotrů.


Poblíž leczyckého zámku bydlil nějaký šlechtic, jehož pravé jméno upadlo v zapomenutí. Byl velice mohutné postavy a síly měl za dva, takže s ním nikdo nechtěl zápasit. Každého, kdo se s ním chtěl měřit na šavle, ihned přemohl, jediným rozmachem mu vyrazil zbraň z ruky. Povídalo se daleko široko, že mu pomáhá ďábel Boruta, jinak že by nemohl tak snadno nad každým zvítězit. Nosíval s oblibou šedivý plášť, i říkali mu proto Sivý Boruta.


Obyvatelé středozemních břehů v 9. století, právě zjistili, že obchodovat a vydat se s několika koráby na moře je méně namáhavé a skoro stejně zábavné jako přepadat po vzoru nějakého bezvýznamného šlechtice pocestné někde v sousedství na silnicích.


Jen šlechetnou myslí lze šlechticem se stát,
proto za šlechtice, jak to chápu sám,
zdatného, čestného muže pokládám.


A. I. Gercen charakterizoval Voltaira, Rousseaua a jejich myšlenkový odkaz takto: "Voltaire je šlechtic staré doby, otvírající dveře z provoněného sálu rokoka do nového věku. Je samý prýmek, je dvořan. Na druhé straně dveří stojí plebejec Rousseau jako předzvěst ostrosti výboru veřejného blaha."
(Předmluva k: Rousseau: Rozpravy)


Sade svou zvrácenost nijak netají, ale dělá to alespoň duchaplně a s grácií šlechtice, což mu lze možná i odpustit. Dokonce se domnívá, že má na své straně přírodu, která jej takovým udělala.


Někdo snad namítne, že v oněch případech, kdy čeledín trýzní svěřený mu tažný skot, jedná se o člověka s nedostatečnou inteligencí. Co ale máme říci o těch, kteří s pečetí inteligence pořádají parforsní honby, při nichž uštvaná zvěř bývá v pravém slova smyslu roztrhána smečkami psů deerhoundů. Takový šlechtic nebo důstojník jest v tomto ohledu úplně roven onomu čeledínovi, ba jest ještě horší než tento, poněvadž činí tak s plným požitkem rozkošnictví, kterému říkají sport, kdežto onen čeledín činí tak z pouhého návalu hněvu.


Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,
ani té dobré šelmy nejsi hoden!


V ohledu na intelekt je příroda nanejvýš aristokratická. Rozdíly, které zde ustavila, jsou větší než ty, které stanovily narození, hodnost, bohatství nebo kastovní rozdíl v jakékoli zemi: ale jako v jiných aristokraciích, tak i v této, připadá mnoho tisíc plebejců na jednoho šlechtice a existuje velký dav pouhého póvlu, mob, rabble, la canaille.


Villiers de l'Isle Adam byl zchudlým šlechticem s prastarými kořeny sahajícími prý až kamsi do 11. století. Musel tedy těžce nést vládu buržoazie, prostřednosti a sprosťáctví. Myslím, že to je právě ten důvod, proč jeho dílo oslovuje i každého aristokrata ducha, jenž se přitom nemusí nutně honosit šlechtickými předky. Je to i můj případ.


Ze dveří, jimiž vanul z kostela příjemný chlad, vycházel cizí ten pán. Měl ještě smeknuto; smědý byl, černovlasý, lysého čela, široké tváře a šel poněkud ohnutě. Jak se mu opat podíval do velkých, tmavých očí, jak cizinec promluvil, poznal, že to ne všední šlechtic.


Zvláštním způsobem si rovnal brýle na nose, což bylo neobyčejně odzbrojující gesto a v nedefinovatelném smyslu ušlechtilé. Bylo to gesto, které by mohlo vyvolat představu šlechtice z osmnáctého století nabízejícího tabatěrku se šňupavým tabákem, kdyby ovšem byl ještě někdo schopen takových představ.


Již nyní přestává být politika řemeslem šlechtice: a není vyloučeno, že by jednoho dne mohla být považována za věc tak obecnou, že by se stejně jako veškerá stranická a spotřební literatura uváděla v rubrice "prostituce ducha".


Koho nazývám šlechticem? Člověka, který žije zahálčivým způsobem v hojnosti z výnosu svého majetku, na němž však nepřeloží stéblo stéblem. Takoví lidé jsou zhoubou pro každou republiku a pro každý stát. A když kromě toho vlastní ještě hrad a poddané, jsou ze všech nejhorší. Tato vrstva je nejzarytějším nepřítelem občanské pospolitosti a občanských svobod. Republika se může vytvořit jen za předpokladu, že rozpráší šlechtu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm