Denice vzešla - Jitřenka se rdí!

6. srpna 2018 v 14:50 | Misantrop
Jan Zrzavý: Jitřenka


Nad ránem se nad východním obzorem blyští Venuše jako halogenový zářič. Už jsem ji dlouho neviděl. Vždycky jsem ji vídával po setmění na západě, zato před svítáním ji vídám málokdy, protože v tu dobu většinou spím. Teď se na ni dívám z okna mého pokoje a ačkoli mi lepší výhled trochu kazí koruna stromu, stejně je to dobrá "žárovka", nejjasnější spanilá "hvězda" předjitřního nebe - má milá Jitřenka.


Červánky ranním nachem se rdíce na nebi hoří,
a mezi nimi zářivý klenot též, jejž zoveme Zoří.


Éós - Jitřenka byla spanilá bohyně s krásnými vlasy a s růžovými prsty. Nejčastěji nosila světlé roucho šafránové barvy. Na čele mívala zářící korunu a odívala se v plášť posetý hvězdami. Často se vznášela i na velikých křídlech.
Jitřenka je pilná, neúnavná bohyně stejně jako její sourozenci; neznají zábavu, neznají odpočinek. Co svět světem stojí, vstává denně na úsvitě ze svého růžového lůžka v daleké zemi Aithiopů (Mouřenínů), ustrojí si okřídlené koně a otvírá stříbrnou bránu Slunci. Jede před ním a sype mu na jeho nebeskou dráhu růže. Tou růžovou barvou plane ráno celý východ.
Nejdříve rozlije Jitřenka své paprsky po nebetyčném Olympu a ohlásí bohům, že se rodí nový den. Všichni pilní lidé vítají její úsvit, který je probouzí k práci, jedinému zdroji pravého štěstí. Lidé líní neměli však Jitřenku nikdy v lásce. Neuvědomovali si, že její světlo je obraz nepomíjejícího činorodého života.
Ale ani dávní básníci neměli Jitřenku rádi, neboť je časně volala z lůžka. A nejvíce si na ni stěžovali špatní učitelé a vychovatelé. Brzy po jejím východu na ně čekala trudná povinnost vyučování, a proto jejich ranní zloba platila spanilé Jitřence.


AURORA MUSIS AMICA
Jitřenka je nakloněna Múzám
Smysl: ranní čas je vhodnější pro duchovní činnost. Srov.: Ráno je moudřejší večera.


Jakmile úsvitem orosí zornice zemi
a pestří ptáci, co létají hlubokým hájem,
naplní plynulý vzduch svými jasnými hlasy:
jak náhle v tu hodinu slunce, když opustí obzor,
pokryje celý svět a zalije září!


V hymnech adresovaných Jitřence Ušas nešetří védští básníci příměry a lyrickými básnickými prostředky.

Jak bajadéra pestře se nalíčila Zora.
Hruď její vidět už z dáli jak vemeno ryzky.
Bránu tmy prorazila jak ohradu stádo
a celému světu přinesla světlo.
Její zářivá skvělost šlehla nám vstříc,
šíří se víc a zdolává černou moc.
Rudou zář vztyčila dcera nebe
jak obětní sloup natřený pestře...
Od věků trvá, stále znovu se rodí,
vždy stejnou barvou se zdobí,
ale smrtelníku věk zmenšuje
a k sobě jej bere jak šťastný hráč sázku.
Procitla Zora, odkryla končiny nebe,
daleko zahání svou tmavou sestru.
Ve světle svého milence září dívčina,
jež lidem zkracuje životní lhůty.
Jak stádo krav se valí paprsky její,
milostná, skvělá v dál svítí jak hladina říční.
Nepřestoupila příkazů božských -
s paprsky slunce se zjevila jasná.


Bylo časně zrána, bohové teprve vstávali. Ale jakmile se objevila na svém zlatém trůně Zora, bohyně ranních červánků, čiperně se scházeli k poradě.


Za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu tichým lesem, plným ještě nočního šera.
Když vstoupil na horu, bylo ráno; a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky, až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení svítily se řeky jako rozlité stříbro.
I zaradoval se Čech nad utěšeným krajem i zamyslil se pak nad ním, jak bohové dají, jak bude jeho rodu i budoucím pokolením.


Časem z bílé astry chvějící se na ňadrech vyvolených vyrůstá přelud rájů, kde zpívají andělé… Ale to není nic stálého. To jsou jen přeludy neurčitých tužeb, pouhé jiskry a mizivé záblesky… Na taký moment jeden nadchází hned celý oceán plochosti, ničící, hubící svojí všedností. Tam, kde na obloze hořela zlatá zoře, zeje ohyzdná tlama, vyzvednutá z mraveniště klamů…


V nedozírných hlubinách své ztrápené duše. Tam je ještě tolik prostorných dálav a obzorů ani jitřní hvězdou, ani Lunou netušených! Pojďme tedy tam, kde ještě můžeme být sami a kam Oni nemůžou!


Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Odstraníš-li ze svého středu jho, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.


Posvátné slunce, hoř a plaň!
Tak jako lucerna bledne,
když jitřenka zvedá svou skráň,
i lživá moudrost se sesuje ve dne.


Nuž, vstaňte všichni, jenžto posud spíte;
Denice vzešla - Jitřenka se rdí!
Slavíci pějí - aj! proč ještě dlíte?
Hana tomu, kdo bývá poslední!

Alfons Mucha: Jitřenka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm