Nyní je tu lovec

30. srpna 2018 v 11:59 | Misantrop

Asi bych byl dobrý lovec. Jenže srny bych nelovil. Jen škodnou - takže jen lidi. Jen bych se tím lovem nemohl živit, ježto jsou mi lidi tak odporní, že bych jejich maso nepozřel.


Hleďte dalekohledem na nějakého člověka tak, aby o tom věděl, a uvidíte v jeho kalných zracích tu nenávist! - Neboť ten exemplář člověka si nyní zcela jasně uvědomuje, že je veš, miniaturní, mikroskopický virus na této planetě. Dosud to byl pouze on, kdo pitval duše a těla ostatních tvorů, ale to se náhle změnilo - k jeho úžasu a k jeho vzteku. Nyní je tu lovec; někdo, kdo stojí vysoko, převysoko nad ním - Misantrop!


Díval se na hloupost tak trochu jako na osobního nepřítele, který ho zuřivě trýzní, a také ji pronásledoval s takovým zápalem jako lovec honí svou kořist, postihuje ji i v hlubinách velkých mozků. Objevoval ji tak citlivě jako lovecký pes, bystré oko ji dopadalo, ať se skrývala ve sloupcích novin nebo dokonce v řádcích krásné knihy.
(Maupassant: Studie o Gustavu Flaubertovi)


Nechuť k spisovatelství, kterou už dávno pozoroval, se proměnila v zhnusený nezájem. Co je to za povolání, stahovat z lidí kůži a pak jim ji nabízet ke koupi. Jako lovec, který z hladu usekne svému psovi ocas, sám z něho sní maso a psovi hodí kosti, jeho vlastní kosti. Fuj!


Pohleďte také na pracovitého pavouka, jehož pavučina je dílo téměř zázračné! Podívejte se, najdete-li v jeho práci jediný souček. Který lovec nebo rybář ho učil, jak má napínat svou síť a má-li, podle toho, jak jí používá, při číhané sedět buď v nejzastrčenějším koutě nebo naopak právě v jejím středu?


Na pokraji vod sedí lovec žab se sítí, udicí a nožem. Šest i více kop žabích stehýnek má ve svém košíku. V palčivém letním slunci na břehu svíjejí se strašně raněná zvířata, lezou zmrzačená celé hodiny po zemi kolem, barvíce písek a trávu svou krví, až v mukách zahynou. A ten, který způsobil tu hrůzu, sedí klidně, pokuřuje si a usmívá se, neboť dnes vydělal pěkný peníz.


Za dovolenou jsem dočetl knihu Cesta životem a přírodou od E. T. Setona, autora mého dětství. Dobře se to sice četlo, víc než tři sta stran za týden, ale s jeho názory ne vždy souhlasím. Už ne. Nepřekousnu hlavně, že to byl lovec, který střílel na potkání, lovec, vrah a bezcitný zabiják, kterému nebylo líto ani ptáčka zpěváčka, jehož zpěv si oblíbil. Bez milosti ho zastřelil jenom proto, aby ho poznal. A ještě k tomu nazýval své krvelačné řádění "obětováním pro vědu".


Já byl celej život lovec. Miluju zvířata. Proto je rád zabíjím. Nedokázal bych zabít zvíře, který nemám rád.


Nejde mi do hlavy, jak může mít někdo potěšení z toho, že číhá na divoké zvíře pro tu trochu zábavy, kterou takto vlastně ani nelze nazývat, když při ní lovec zabíjí nebohé zvíře, ačkoli nikomu neublížilo.


Lovec vyhledává jenom rozkoš ze zabíjení a rozsápávání ubohého zvířátka. A o takovéto choutce, dívat se na smrt, Utopijští soudí, že buď pramení z citu ukrutného srdce, anebo že vytrvalé opakování tak divoké rozkoše nakonec vyústí v ukrutnost povahy.


Národ, který delší dobu žije v monarchii a náhle se mu dostane svobody, se chová jako zvíře puštěné z klece. Stane se kořistí prvního lovce a znovu upadne do zajetí, protože neví, kde hledat potravu a jak ji vybojovat, nezná úkryty ani obranné manévry. Všemu je život v kleci odnaučil. A právě tak je tomu i s lidmi, takže zpravidla upadnou vzápětí do jha mnohem krutějšího než to, které ze sebe před nedávnem setřásli.


"Nebudeš léčit: lovce z povolání, ptáčníka, zatvrzelého hříšníka ani toho, kdo byl v životě ponížen (vyvržen z kasty)." Zákaz léčit ptáčníky a lovce lze nejspíš vysvětlit postojem ke zvířatům daným náboženským přesvědčením: hinduistům není dovoleno zvířata zabíjet.


Matka a babička, ženská brigáda, stojí k noze zbraň, aby ji zaštítily před mužem lovcem, který číhá venku, a aby lovce případně varovaly přiložením ruky.
(Jelineková: Pianistka)


Když by baby vyčítaly mužům "to jste celí vy, muži, dovedete jen lovit a zabíjet", je to snaha ponížit a zbavit muže jejich výsadního postavení, jež vzniklo tady na severu tím, že po dlouhé období byl muž lovec jediným živitelem svých dětí a domácí semetriky, neboť zemědělství - doména bab - ještě nepřevažovalo.


Nevyčítám lovci nic; jistě měl hlad a jeho mláďata ještě větší. Podivuji se jen nad tímto nesmyslným způsobem života, jenž tvoří živá stvoření, jež jsou vybavena pro život bázlivou duší a úzkostným vědomím, a jenž tato stvoření vzápětí dovoluje a přikazuje ničit, zabíjet a trhat na krvavé cáry jiným oduševnělým a uvědomělým bytostem z masa a kostí.


V dobách lovců a sběračů bylo zabíjení zvířat možná nevyhnutelnou nutností, ale na rozdíl ode dneška byl to téměř náboženský úkon, při němž lovec prosil zabité zvíře o odpuštění jako svého bratra. Modlil se k zvířeti v děkovné modlitbičce jako se dnes někteří lidé modlí před jídlem k jakémusi Bohu nebeskému. To bylo v předzemědělských dobách. S nástupem zemědělství se stalo zabíjení zvířat zbytečnou, krutou, sprostou vraždou. Vraždou, která je horší než kanibalismus.


Lovci vypravovali o zápasech s medvědy i zubry nebo o divých zarostlých mužích, kteří sami neviděni zavádějí přes bludný kořen do lesních pustin a bařin, že se mnohý lovec tak zaveden již z hvozdu nevrátil.


Noc už značně pokročila, když se pod krakovským hradem ozvaly zvuky lovecké trubky - výzva, aby branný otevřel. Veřeje zaskřípaly - a před hradní čeledí, která se ochotně sběhla, stojí lovec jediný. A jak vypadá! Světlo pochodní ozářilo jeho bledou tvář, zakrvácené ruce i potrhanou suknici rudou od zasychající krve.


Mladý ten lovec bez oštěpu, s mečem u širokého pásu v pochvě zaraženým, v obuvi zablácené i na přiléhavých nohavicích všechen bahnem postříkaný, nesl hrozné to břímě jako lehký měch. Kráčel pevně a jistě, nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl. Smělý lovec, jenž byl Bivoj, Sudivojův syn.


Musím podotknout, že na to, jak jsem byl zpočátku Tomečkem nadšen, tak jsem byl nakonec zklamán. V závěru se totiž Jaromír Tomeček projevil jako naprostý hajzl. Žádný "lovec beze zbraní"! Nýbrž skutečný lovec, bouchal a idiot!


Laň jako z pohádky. Těžko by se našel lovec, který by měl takové srdce, že by ji zastřelil.


Lovec své psy
poháněl k běhu halasným křikem.
Ona však rychle jak vítr
rovinou podél řeky prchala ze všech sil.
Teď už se těší z liduprázdné samoty
v lesním porostu
ve stinném listoví stromů.
(Eurípidés: Bakchantky)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm