Misantrop: Srnonoš 1.

28. září 2018 v 12:34 | Misantrop |  Srnonoš

Úterý 10. dubna 52
Svět je taková bláznivá veselohra, že jej odmítám brát vážně. To, čím se mi dnes a denně představuje, nemůže být ani pravda; to je snad jen nějaký hodně hloupý vtip. Tento svět mne už vážně nedonutí, abych se smál jeho neustálé veselohře nebo abych věřil jeho řečem, jeho zprávám, jeho názorům, čemukoli, co pochází od člověka.
Člověk je výrobce vtipů, kterým se já nesměji. To, co svým lidským důvtipem lidé stvořili a stále tvoří, není vůbec tvořivé, nýbrž ničivé, natož aby to bylo ještě vtipné.
Není to ani vtip, co oni vytvářejí; je to děsný sen, z kterého se lze jen probudit. Jejich lidský svět není nic jiného než děsivé a hodně bláznivé blouznění. Lidé blouzní, lidé blázní, vykřikují a vyskakují jako šílení, vyrážejíce z hrdel kvílení a mýlení. Jediná přirozenost je příroda, jediná přítomnost je lidská nepřítomnost, jediné bezpečí, jediná pravda je tam, kde lidé nejsou, ale kde mohu být naopak já sám: v liduprázdném lese daleko od lidí.
S těmito myšlenkami kráčím nahoru k lesům, obtížen plnou polní a chráněn před zvídavými zraky nepřejícníků popůlnoční tmou. Tuto hvězdnou noc přečkám v lese pod širým nebem.
Jaro přišlo dříve než vloni a noc je zatím vlahá. Kráčím krokem namahavým a těžkým, ale letos jsem rád, že vůbec mohu ještě chodit. Celou zimu mne bolelo koleno, které jsem si na podzim pošramotil bezhlavým úprkem před takovou tlupou lidáků, kterou bych nechtěl nikdy potkat, a až do jarní rovnodennosti bylo koleno oteklé, že ani ohnout nešlo. Teprve před několika dny přišlo zázračné zahojení, nikoli však uzdravení; toto koleno mne totiž zlobí již řadu let.
K bolesti kolene se v závěru zimního období přidala ještě i bolest zad, která jsem si namohl při posilování s činkami, takže teď necvičím ani dřepy, ani s činkami, a zůstalo mi z celé sestavy jen cvičení protahovací a kliky.
Tím bolesti ustaly a nyní jako znovuzrozený kráčím nocí do jarního lesa.
Ulice jsou liduprázdné, ani vozidla žádná nejezdí. Nahoře pod lipou usedám k odpočinku na lavičku. Dál už se prostírají jen volné, svobodné lesy.
Samozřejmě i v zimě jsem chodíval do těchto pustých míst na krátké milé procházky, a potěšilo mě vždy, setkal-li jsem se s nějakým lesním zvířátkem.
Nejčastěji jsem se setkával se srnkami. Byl jsem rád, že se mne nebojí a neutíkají přede mnou. Každý zimní den jsem tak strávil chvilku rozjímání o samotě jen se srnami.
Tak jsem si na jejich společnost zvykl - a ony na mou -, že jsem už neříkal, že jdu na procházku, nýbrž že jdu za srnkami. Také chléb jsem jim nosil. Zkrátka začal jsem si říkat "srnčí muž".
A srny provázejí moji pouť i nyní, na mé první jarní výpravě do lesa. Slyším je a vidím v slabém odlesku hvězd všude, kudy vedou kroky mé, jako kdyby mne vítaly, slavobránu tvoříce: "Vítej mezi nás, srnčí muži!"
Konečně jsem dorazil na předem vyhlédnuté místo. Potmě, jen v záři svítilny, bloudím a špatně rozeznávám, kde se vlastně nacházím. Jen odhadem jsem se potmě dostal do těch správných míst. Sundavám těžký batoh s otlačených ramen, vybaluji pokrývku a spací pytel, rozkládám je pod sebou na studenou loňskou trávu, zavírám pytel a snažím se usnout. Zdola to studí, nahoře svit hvězd. Noc je chladná, ale brzy se rozednívá, ptáci pějí, nadchází nový lepší den.
Vstávám a rozhlížím se; zjišťuji, že jsem nedaleko od vyhlédnutého tábořiště. Několika cviky se zahřívám a potom začínám stavět stan.
Když je stan postaven, snídám uvnitř sójové párky s chlebem a pak ještě až do odpoledne dospávám nedospanou noc v teple jarního sluníčka, chráněn před větrem svým přístřeškem.
Odpoledne jdu na první obhlídku po okolí. Hned vidím jednoho svého soukmenovce srnce a vzápětí také lištičku. Začíná to hezky.
Tepla dnes ale mnoho není a navíc jsem se asi trochu nachladil tím spaním jen tak pod širým nebem, na studené zemi a v nočním větru.
Snad jsem měl počkat až do května, až bude tepleji, nebo vůbec zůstat doma, už kvůli tátovi, který je na tom pro své stáří už velmi špatně, odkázán na libovůli nebo spíš nevoli té zlé ukřičené saně, kterou jsem kdysi nazval Salomé a která je mou matkou a tátovou ženou.
Salomé. Tu přezdívku jsem tenkrát zvolil více než příhodně, ta jí věru padne jako ušitá - a čím dál víc. Můj milý hodný táta je tam s ní teď sám. Chudák táta. Ona na něj nepromluví vlídného slova, nedrží ho za ruku, nekrmí ho, nevodí na záchod, nepřevléká, nepečuje oň a nedívá se s ním večer na televizi, jako já. Salomé na něj neumí promluvit jinak než křikem; když táta promluví, Salomé na něj křičí, aby držel hubu; když vstane z postele, aby se prošel aspoň doma po bytě, tak na něj Salomé hned řve, kam zas jde; a když jí překáží v cestě, strčí do mého hodného táty tak hrubě a prudce, že se málem svalí. Taková je Salomé, má matka.
Nepochopím, že může být někdo tak úplně bez citu k nejbližšímu člověku. Když jsem doma, mohu jí za její zhovadilé chování vynadat, okřiknout ji, uchránit před její zlobou nemohoucího tátu, který se jen s námahou vleče po bytě a většinu času tráví v posteli, kde buď spí, nebo leží s očima obrácenýma ke stropu; ale když jsem celý den pryč, v lese, mám opravdu o tátu starost a strach, že ho Salomé zabije, utýrá k smrti.
Asi bych se měl vrátit domů. Bijí se teď ve mně dva zcela protichůdné pocity: jeden, který mi naléhavě sděluje, že mi utíká krásný jarní čas a že jinak umřu bez lesa, tak jako bez lesa umírá srnec; a druhý, stejně naléhavý pocit, že mou vinou umře táta, protože ho doma Salomé mezitím, co budu v lese, zabije. Salomé vždy pase po hlavě nějakého muže. Salomé - tu přezdívku jsem zvolil věru případně.


Středa 11. dubna 52
Konečně jsem se zase po dlouhé době pořádně vyspal; naposledy to bylo také v lese, a předtím také v lese a předtím také v lese...
Ráno v polospánku jsem kolem stanu slyšel šustot zaječích paciček a dusot srnčích kopýtek.
Dopoledne byl jsem se podívat na starý dub. Také už chátrá stářím, jako můj táta, je celý seschlý a jediným zeleným lístečkem se jeho stařecké haluze nezaskví... Ale listí teď nemá ještě žádný strom.
Už bych na ten dub nevylezl; jeho suché pahýly větví by mne už neunesly; ale i já sám s tím pochroumaným kolenem těžko bych se na něj dostával.
Nemládneme nikdo. Ten dub je jako můj táta. Už toho společně nemůžeme mnoho udělat, nikam spolu jít, něco si spolu připomenout, zavzpomínat na to, co jsme spolu hezkého prožili, o něčem si rozumně popovídat; můžeme už spolu jenom tiše být a držet se za ruce.
Ten dub už je mi také skoro k nepotřebě. Je to jen náhrobek bývalé krásy, jako tehdy, když jsem se pod ním sluníval, lezl po něm nahoru, sedával v jeho větvích, jako kdyby mne choval v náručí, miloval jsem se pod ním naposledy s dívkou i tábořil. Nyní k němu chodím již jen pro vzpomínky jako k hrobu dávno ztracených nadějí.
Až umře můj milý hodný táta, ztratím v něm jediného blízkého člověka, který mě měl opravdu na světě rád. Pak zůstanu skutečně sám. Ještě je živý, ale v takovém stavu, jako by byl už mrtev. Pláču a vzpomínám již teď. K jeho hrobu budu chodit se stejnou láskou a vděčností, jako chodím k tomu umírajícímu dubu, kterého rdousí okolní les. Mne také rdousí okolní svět. Samotáři na věčné časy a nikdy jinak.
Koleno mne nijak zvlášť nebolí, ale nohy, neuvyklé po zimní přestávce dlouhému chození, ty ano, ty bolí. V trávě nalézám brouka majku - tu jsem snad ještě nikdy na vlastní oči neviděl - a vidím též u cesty mrtvého zajíce; jdu blíž, zdali snad neobživne, podoben spícímu, ale do jeho zavřeného oka už se dobývá hrobařík. Tohle tedy nechápu: celá příroda právě ožívá, a on si umře.
Všude je mnoho živých zvířat - jeden bláznivý zajíc doběhl až blízko ke mně a pak vylekán pelášil přes holé pole, až se za ním prášilo -, ale také je všude mnoho pokácených stromů a poházených odpadků.
V zimě jsem na svých krátkých procházkách ty odpadky uklízel, takže jsem nakonec pěkně vyčistil přírodu všude tam, kudy jsem procházel, ale tady, dál za městem, jsem v zimě nebyl, tady bych teď potřeboval na úklid několik pytlů nebo i menší vůz. Lidé jsou nepořádní až hanba a všude za sebou zanechávají své hanebné navštívenky. Nemám je rád. To mám radši krávy, které se po mně smutně dívají, nebo srny; jedna mne zrovna pozoruje kousek od cesty i od těch krav a vůbec se mne nebojí a neutíká přede mnou, prostě tak, jako bych byl také srnec - už si tak opravdu připadám: jako srnčí muž.
Je krásně. Na obloze skřípá skřivánek, kvetou podběly, petrklíče, sasanky i rozrazil. Vrátila se v tato místa čejka, jejíž kníkání a poletování jsem loni postrádal. Všechno ožívá radostným životem, jen náš dům jako by se oděl do smutku. Tátovi je jedno, je-li zima nebo léto; leží jenom v posteli, vstane jenom k jídlu nebo se krátce projde po bytě, na nohou se dlouho neudrží a jde si zase lehnout, je mu pořád zima a říká, že mu není dobře. Ach jo... Jediná jeho radost jsem já. Asi bych se měl vrátit k němu domů. Pořád na něj musím myslit. Dal bych mu všechno na světě, jen to mládí mu nemohu navrátit; sám už je nemám. I já jsem unaven; unaven léty, unaven chůzí, unaven životem, unaven nespravedlivostí a šílenstvím lidského světa, před nímž je jediná záchrana, útěcha i slast v liduprázdném lese, v kterém je právě dnes tak krásně.
Je poledne a mám veliký hlad a žízeň. Hodně jsem se najedl a napil, načež usínám až do večera. Zdravého spánku uprostřed zdravé přírody není nikdy dost. A jen tady je zdravý a vydatný spánek možný.
Po západu slunce se jdu rozloučit s krásným jarním dnem procházkou podél luk při okraji lesa. Všude už je plno pasoucích se srn na čerstvé travičce. A zase se mne nebojí ani neutíkají! Čím to jen letos je? Znovu se musím ujistit, jsem-li vůbec člověk... Ano, jsem. Jsem člověk, tvor zimomřivý, rozporuplný, nestálý, pohybující se po dvou končetinách; ano, jsem člověk, jsem muž - ale zřejmě srnčí člověk, srnčí muž.
V ubývajícím světle dne mne všechny srnky ještě dobře vidí, pozorují mne, ale zůstávají nezvykle klidné. Zvířata velmi dobře vycítí, kdo je jejich nepřítel a kdo přítel. Snad mne dokonce znají už od vidění.
Má cesta končí na lavičce pod košatou lípou, kde usedám a rozhlížím se po kraji. Dálavy naší krásné vlasti se přede mnou rozprostírají. Hvězdy září, nejvýraznější z nich je Večernice. Snesší se noc je bezměsíčná. Ani nevím, v jakém stavu osvětlení se měsíček právě nachází. Nejspíš v stavu ubývání, když dnes ještě nevyšel.
Noc je chladná, přes zimní kabát si zahaluji hlavu kápí. Po obloze dosud létají burácivé stroje stíhaček. Stačilo by sejít dolů lesem a pak skrz sady a byl bych za chvíli doma. U táty. Copak asi dělá, jakpak se má? Netýrá ho ta zuřivá dračice, Salomé zvaná?
Noc je chladná, chladnější než moje srdce. Je čas vrátit se do stanu a spát. Chudák táta. Snad jsem měl přece jít domů...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm