Misantrop: Srnonoš 10.

28. září 2018 v 13:24 | Misantrop |  Srnonoš

Úterý 29. května 52
Ráno vstávám o čtvrté. Velký měsíc, kulatý jako koláč s tvarohem, se dosud pýří nízko nad západním obzorem. Vracím se do lesa. Je vždycky milé, že mne tam jakoby přivítá nějaký lesní tvoreček. Dnes je to hnědá žabička, zvaná skokan. Věrna svému jménu uskočila z pěšinky do podrostu.
Je teplo už teď za úsvitu a horko má být celý den. V jedenáct hodin shazuji se sebe ve stanu veškeré šatstvo, nahý a bosý se chvilku procházím venku po cestičkách vyšlapaných v trávě, čtu si pak v časopisu Fakta a svědectví o Aloisi Jiráskovi a spím dál. V patnáct hodin se slunce opírá do zadní stěny stanu a uvnitř je dusno k zalknutí. Musím ven. Stelu si proto v příjemném a vzdušném lesním polostínu pelíšek a čtu si dál o smrti Klementa Gottwalda. Venku pod stromy, kde teplý větřík ovívá mé nahé tělo a ptáčci švitoří nade mnou, je krásně a můj pocit volnosti a svobody je tím umocněnější. Hřmí, škaredí se nebe, ale neprší a sluníčko svítí a hřeje dál až do hodiny osmnácté, kdy zapadá za okolní stromy a vzduch se ochlazuje. Nalehko jsem se oblékl a jdu se projít po mých tajných lesních cestičkách.
Ohavný puch, šířící se ze srnečkovy mrtvoly, je dnes cítit mnohem dál. Asi jej nese vítr na svých dalekonosných křídlech přímo mým směrem. Ale když jsem se přiblížil k místu srnečkova skonu - neležel tam! Objevil jsem zdechlinu přibližně o dva metry dál. Někdo ji posunul. Hlava nebohého srnečka ztmavla a zpod její rozpadávající se olysalé kůže vystupují již zřetelné obrysy umrlčí lebky. Dříve tak vzdorovité oči zmizely nyní pod hustými hejny much a rovněž tak čumáček a ústa. Je jisté, že maso a kůže hlavy se rozpadnou nejdřív. Maso ze zadní kýty někdo ohryzal až na kost, která vyčnívá ven. To je vítaná vstupní brána pro další hladové roje much. Mrtvola je jimi doslova obsypána. Je s podivem, že takhle zblízka to tak strašně nesmrdí, jako když je puch přenášen prouděním vzduchu. Ale stejně: dobrou chuť přeji tomu, kdo přesto nepohrdl tímto tak děsně zavánějícím a již tlejícím soustem! To jsou chutě! Já bych to tedy nežral. Ale copak já... leda tak ještě nějaký hodně zhýralý člověk, který už samou zkažeností a nenažraností neví, co by si do té mlsné držky nacpal. Lidé přece mají různé chutě. Pro mne je už dostatečně podivné a nepochopitelné to, že vůbec někdo jí - či spíš žere - jakékoli maso; jedno, jestli zkažené nebo čerstvé, třebaže já sám - neuvěřitelné! - jsem je také běžně jídal až do svých třiadvaceti let. Takže letos to bude už rovných třicet let, co jsem se stal pod vlivem libomoudrých myšlenek a z upřímného soucitu se zvířaty zcela uvědomělým býložravcem. Třicet let! To to utíká... Třicet let čistého dechu a čistého svědomí! Je dobře, že jsem se sám svou nelidskou a nadlidskou vůlí vymkl ze spárů toho nechutného lidského zlozvyku zabíjet zvířata a žrát jejich mrtvé maso, jíst živá vajíčka a pít mléko. Ale na druhou stranu je pochopitelné, že někdo to dělat musí. Někdo musí včas a co nejdříve odstraňovat z přírody povalující se mrchy, aby se světem nešířily nemoci a úděsný puch. Však jsem si už poslední dobou říkal, že asi potřebujeme mít v našem lese víc masožravých šelem a hlavně víc mrchožroutů, aby se po něm tak dlouho nešířil ten ohavný mrtvolný puch. Jsem zvědav, jak dlouho ještě. Dnes v noci budou zas možná na mrtvole pracovat spásné čelisti, aby se tím dříve pročistilo ovzduší mého krásného a svobodného lesa.


Středa 30. května 52
Noc byla teplá, měsíčná, skoro až náměsíčná, řekl bych, protože jsem nemohl spát. Až když jsem si svlékl kalhoty, najedl se a něco málo přečetl, teprve pak jsem konečně usnul jako do vody hozený. Dopoledne jsem z větší části také prospal. Odpoledne jsem se znovu vysvlékl donaha, ačkoli dusno a horko mi nebylo tolik jako včera, a opět jsem si ustlal vně stanu pod stromy. Dnes není takové horko jako bylo včera. Obloha je spíš oblačná než polojasná. Proto jsem se tentokrát vrátil do stanu o něco dřív, když mi na holém těle začala naskakovat husí kůže. Oblékl jsem se a šel se raději projít po lese.
Dnes srnečkovy ostatky tolik nepáchnou na míli daleko jako včera. Ano, přesně tak: ostatky, neboť to, co z něj zbývá, co ostává, to jsou opravdu již jen pouhé ostatky dříve živého tvora, který měl duši, city a bystré smysly, jimiž po svém vnímal okolní svět; tvora, který se čehosi bál a z čehosi se radoval; tvora, který dýchal, běhal a spal. Už dávno usnul navěky. Teď už jen hnije a rozpadává se. Bere si ho země. A mouchy. Žádné hladové čelisti se zatím nevrátily uspíšit dílo zkázy. Stále leží na témže místě v tomtéž stavu. I tak už je ze srnečka pouhý pozůstatek dřívějšího celého zvířete. Ne protože má oči vysáty mouchami a zadní kýtu okousánu až na holou kost, ale protože mu chybí to hlavní - život. Proto už to není plnohodnotné zvíře, ale jen jeho ostatky. Bez života není nic plnohodnotné. A také bez svobody nejsou zvířata a lidé celými plnohodnotnými tvory, nýbrž jen svými žalostnými ostatky. Nesvobodní tvorové jsou jen ubohými živými mrtvolami. Bez ducha volnosti, jímž jsou prodchnuta všecka živoucí stvoření, je každý tvor mrtvý jako kus necitlivé mršiny. I bědní uvěznění tvorové, kteří nemají svobodu, mají přece ještě naději; avšak ten, kdo ztratil život a po životě duši, ten ztratil právě tu podstatnou část, která z něj dělá celého a plnohodnotného tvora. Bez duše, bez ducha, bez svobody - je každý jen ostatkem skutečně živého tvora. Neukazujte mi nesvobodné lidi a netvrďte mi o nich, že jsou to lidé - mršiny to jsou, nikoli lidé! Pouhé ostatky lidí jsou lidé nesvobodní! A zvířata dvakrát tolik! Spíše snesu lidi nesvobodné, kteří beztak nedovedou být svobodní a sami se zbavují svých svobod nebo jeden druhého, opravdové svobody neschopni a nehodni - ale nesnesu pohled na nesvobodná zvířata, jež do tohoto jejich potupného ponížení uvrhli právě a pouze ti lidé bez vlastní svobody, ty hnusné mršiny, ty hnijící lidské ostatky bez duše, bez ducha, bez citu a bez soucitu! Nesnesu to a nenávidím je za to.
Jestliže si cosi cenného odnáším z pobytu v lese, pak je to právě ten duch svobody, jímž jsou prodchnuta zdejší zvířata. A jestliže tu něco ztrácím, pak jsou to ona bezcenná pouta k lidem, jimiž mne oni dlouhá léta marně zavazují k sobě.
Na závěr mé pochůzky lesem usedám jako obyčejně pod starou borovicí s výhledem na západní obzor. Slunce zašlo. Vtom se ozval šustot a z přilehlého vzrostlého pole vyskočil přímo přede mne zajíc. Postavil se na zadní a předními tlapkami si mnul ušiska, oči i tváře a tlapky si posléze olízal. Ani jsem se nehnul, takže zajíc mne nerozeznal a ještě víc se naopak ke mně přiblížil. Mladý hubený zajíček byl ode mne na pouhé tři krůčky, ochutnával, očichával stébla a bylinky - a větřil. Bál jsem se, aby ze mne třeba neucítil člověčinu a nepolekal se - ale kdepak! Nic neucítil. Kdepak by se u mne vzala člověčina; tu už ze mne dávno setřel les a čas! Zajíček nic nepoznal a dál seděl klidně v mé společnosti, jako kdybychom byli dva rodní bratři. Něco mi lezlo po tváři a po krku, lechtalo mě to, ale bál jsem se ohnat, podrbat nebo sebeméně pohnout, abych zajíčka nepolekal. Nakonec rozverně odběhl sám od sebe. Krásná pohádka skončila.
Tahle blízká setkání miluji. Miluji svobodná lesní zvířata, miluji náš společný svobodný les - a nenávidím lidi, kteří jim ubližují. Škoda, že zítra musím do města pro další zásoby, ale doufám, že se zase brzy navrátím.


Čtvrtek 31. května 52
Je jasno a horko. Po obstarání nákupů jedu na kole k Jedlovským rybníkům se vykoupat. Letos poprvé. Zastavil jsem u prvního rybníka, kde nebyl nikde nikdo, svlékl jsem se na břehu pěkně donaha a chystal se vstoupit do vody. Uskočila přede mnou malá žabička, až to žbluňklo. Naklonil jsem se nad hladinu a zkoumám dno. Plavou tam hbitě nejméně tři pijavky. Tento nález mne nepotěšil. Pijavice nesnáším. Dříve tu byly sice také, ale letos jsou nějaké čilé a je jich víc. Nějak se nám rozmnožily. Těchto krvesavných červů se štítím. Je mi odpornou představa, že bych se měl koupat spolu s nimi a že by se na mne mohly přisát. Brr, odpudivá představa!
Tak jsem se zase sbalil a ujíždím k jinému rybníku. Z břehu jsem se při tom oblékání díval dolů na palouk na nicnetušící srnku. Byla blízko, přímo pode mnou. Zdálo se, že jí moje přítomnost nevadí, ale bylo to opravdu jenom zdání - jenom si mne prostě nevšimla. Nečekala, že by se tu mohl zjevit člověk. Ale když si mne nakonec všimla, utekla přes les k jetelišti, přes které jsem potom jel. Tam jsme se tedy potkali podruhé. Chudák srnka - asi si pomyslila, že ji snad pronásleduji...
U druhého rybníka jsem se konečně usadil natrvalo. Voda je báječná, teplá a čistá. Koupu se a sluním samozřejmě bez plavek, úplně nahý. Podložku jsem rozložil na posekanou loučku pod náspem, kam není odnikud vidět. Nikdo a nic mne nerušilo. Na protější pastvině se mi naskýtal výhled na stádo černých krav i s telátky. Po silnici téměř nic nejezdilo, všude byl klid a mír.
Třikrát, do třetice všeho dobrého, jsem se příjemně svlažil a na slunci trochu i opálil. Napoprvé to stačí až až. Nechci se spálit. Nic se nemá přehánět a všeho s mírou.
Cesta tam i zpátky vede malebnou krajinou a krásnými lesy. Je tady hezky. Líbí se mi tu. Tady jsem doma. A doma je doma - domovu se nic nevyrovná. Tady je nejlépe. Všecko tu znám; každou lesní cestičku, každou louku, každý rybník... Tak rozlehlá krajina se rozprostírá z vyšných vyhlídek, tak velká, dálná a široká, ale přitom tak důvěrně známá. To mám rád. Častokrát jsem tudy chodíval, všechno tu osobně prochodil a všechno tady dokonale znám. Všude tady jsem zkrátka doma. A jsem rád, že je tato širá země mým domovem. Byl jsem blázen, že jsem hledal pochybné štěstí v cizině. Doma je doma.


Pátek 1. června 52
Někdy musí člověk odjet do ciziny, aby tam našel domov - ale ne v cizině, nýbrž doma. A rovněž v mém případě stejný člověk, jemuž, jak se zdá, raší na hlavě srnčí parůžky, musí odejít z lesa domů, aby tam našel svůj pravý domov - ale ne doma, nýbrž v lese.
Dnes před svítáním mne v mém domovském lese prvně jakoby vítá štěkot jakéhosi neviditelného srnce. Ale největší štěstí mám ráno raníčko - na kočky. Viděl jsem celkem tři: první hned u nás na sídlišti, druhou na louce pod lesem a třetí při jedné z přístupových cest k mému pelíšku. Všechny tři kočky měly jedno společné - strakatý kožíšek. Zvláštní náhoda. Jako kdyby mne po celou cestu z domu až do lesa provázela jedna a táž kočička.
První, co jsem udělal po příchodu do stanu, bylo to, že jsem vyžahl zbytek nápoje v jedné ze tří velkých lahví. Po včerejším velkém horku mám pořád ještě velkou žízeň a plně jsem dosud neobnovil správnou hladinu vody v těle. Příjemné teploučko panuje i teď v brzkých ranních hodinách před východem sluníčka. Doufejme tedy, že nám dobré počasí vydrží i nadále.
Žel, nevydrželo. Odpoledne jsem ještě nakrátko vytáhl podušky ven ze stanu a ustlal si pod stromy, ale pak se nebe zamračilo, zahřmělo, zabouřilo a spustil se déšť - po dlouhém období sucha.
V místním plátku na námět toho sucha psal jakýsi na slovo nedůvěryhodný odborník, že se u nás mění celkové podnebí na suché, že se tím pádem množí škůdci a že voda bude vzácná a tedy dražší. Tento jeho článek ovšem musil vzniknout právě za tohoto výjimečného a krátkodobého sucha, jinak by u veřejnosti neměl vůbec žádnou váhu. U mne se neshledal s důvěrou vůbec. Já tedy nevím, vysoké vzdělání nemám, mám jen mnohaleté lesní učiliště v přírodě, ale ten člověk, ten odborník na slovo zaujatý asi nezná základní přírodní zákony, jako je zákon zachování hmoty a hlavně zákon rovnováhy. Zřejmě neviděl v životě ani obyčejné kyvadlo (například u nástěnných hodin), kyvadlo, díky němuž mimo jiné francouzský fyzik Léon Foucault pochopil a dokázal kulatost Země a její otáčení. Pisateli článku se z toho zemského točení zjevně zatočila hlava tak, že blouzní. Z toho sucha mu nejspíš úplně vyschl též mozek, že neví, že v přírodě se všecko uvede samo sebou do opětovné rovnováhy a že to vyvážení podobá se pohybu kyvadla z jedné krajní polohy na druhou. A co se konečně týká škůdců a drahoty vody, ptám se, je-li to snad sama příroda, kdo přírodě škodí, a ne člověk, a není-li za drahotu vody odpověden spíše nějaký lidský škůdce, který se obohacuje na základních životních potřebách, jako je například pitná voda, která vždy bývala dostupná každému bez omezení a v libovolném množství. Z celého toho článku zkrátka cítím obyčejnou lidskou hloupost, malý lstivý podvůdek a velký vypočítavý obchůdek právě tak jistě, jako z člověka cítím člověčinu. Člověku se nedá věřit naprosto a vůbec nic. Za vším jeho konáním, myšlením, mluvením a psaním neomylně cítím jednu velkou všelidskou lež. Málokdy jsem se v tomto svém celoživotním pocitu spletl a zklamal. Nakonec nachytám každého člověka při nějaké lži, ať mluví pravdu sebelépe a sebedéle. Nikoli pravda, nýbrž lež vždy vypluje nad hladinu vody jako onen pověstný olej (asi petrolej) a nic na tom nezmění ani hloupá snaha vysušit tu vodu alespoň slovně, když to nejde přirozeně. Kdepak - všichni lidé lžou tak přirozeně, jak nepřirozené je jejich bytí. Ze všech lidí skapává déšť lží tak zákonitě, jako dešťová voda s nebe, ať trvá sucho a pravda (nebo suchá pravda) jakkoli dlouho. Věčný zákon rovnováhy, zákon zachování hmoty, pravdy a lži vždy dojde nakonec projádření.
Prší a kape až do večera. Tady máš to svoje sucho, ty vole! Až se na Medardovu kápi rozprší, bude se zase žvanit o potopě a příštím vodním světě, kde pevná půda pod nohama bude vzácností a kousek souše se bude vyvažovat zlatem, aby na tom všelijací vodníci a podvodníci vydělali - já je znám. A zachová-li se obvyklá střída suchého a vlhkého počasí podle odvěkého přirozeného řádu, budou ti blbouni zase škrábat o krajně rozkolísaném podnebí budoucnosti, kdy nebude možné vůbec žít na povrchu zemském, aby různí vykukové prodávající podzemní kryty či lety na jiná vesmírná tělesa mohli vydělávat na lidské hlouposti a na důvěře lidí v lidi - já je znám.


Sobota 2. června 52
Dopoledne si čtu v časopisu My. Rozčilují mne nejrůznější chyby v článcích a příliš časté slohové nedostatky, na které nejsem zvyklý z krásného písemnictví. Věty mnohokrát postrádají podmět, podmět se často neshoduje s přísudkem, vynechávané jsou předložky, čárky oddělující souvětí nejsou správně umísťované, špatně jsou rozdělována slova na koncích řádků, a to už vůbec nemluvím o mnoha a mnoha překlepech, které hyzdí jinak mnohdy poutavé článečky. Přitom nejprostším jedním přečtením si po sobě, co pisatel sesmolil, by mnohé své chyby jistě hravě objevil a opravil, ale on kašle na čtenáře a nechá to tak být, ať se tím škrábancem každý prokouše, jak umí. Tohle pokládám za přímou urážku a pohrdání čtenáři. A pokud mne někdo soustavně takto uráží a pohrdá mnou a mým časem, brzo se od něho odvracím. "To nevadí," řeknete možná, "že je to blbec, hlavně že je to vlastenec." - No vidíte, a já si přesto stále myslím, že vlastenectví začíná v první řadě tím, že nebudu kurvit mateřský jazyk!
Vadí mi také příliš časté a okaté křesťanské náměty a zvyky, vydávané pomýleně za naše národní dědictví. Není to pravda. Křesťanství není naším původním náboženstvím, stejně jako jím není islám, který nám teď vnucují. Naší původní vírou je soustava pohanská, keltská, slovanská, germánská a antická, nikoli židokřesťanská! V tomhle bodě neznám žádné žerty. Neboť za tisíc let by s tímhle přístupem k dějinám mohli naši potomci tvrdit, že naším národním dědictvím je víra arabského Mohameda, pokud se vládcům světa podaří přimět nás k nedobrovolnému přijetí islámu, jak zamýšlejí a jak se hodně, ale opravdu hodně snaží.
Pro zábavu jsem si také zkusil vyplnit jednoduchý test, zda a v jaké míře jsem připraven na nečekané krizové okamžiky, například na nenadálé zhroucení civilisace. Neočekával jsem od výsledku nic určujícího nebo směrodatného - jen jsem se chtěl pobavit. Dopadl jsem samozřejmě špatně, jako ve škole, s nejmenším možným počtem bodů, a bylo mi oznámeno, že "sami, bez cizí pomoci, nejspíš nepřežijete." - Bez ohledu na to, že mým úmyslem není přežít za každou cenu, nýbrž důstojně žít, nic jiného jsem ani nečekal, v lepší výsledek ani nedoufal. Nemám totiž doma nezbytnou lékárničku z esenciálních olejů pro první pomoc, včetně tea tree oleje (dobrá Přírodo, to jsou blbci, vždyť to není ani česky!) a tymiánového oleje, nemám vysílačku, nemám v nádrži osmdesát litrů paliva, protože nemám nádrž ani vůz, nemám doma zásoby jídla na rok a déle, nemám pušku a neumím a ani nechci umět zpracovat zvíře na maso.
Co se týče té poslední podmínky k přežití, musil bych totiž být přesvědčen, že můj život je cennější než život onoho zvířete, které mám umět zpracovávat na maso. Dejme tomu, že bych byl schopen obětovat neškodné zvíře pro své přežití. Ale právě proto bych to asi neudělal, protože o mé nadřazenosti nad zvířetem nejsem úplně přesvědčen. Co jsem já, aby kvůli mému dočasnému životu umíralo nevinné zvíře? Kdežto obyčejný člověk, o kterém jsem naprosto přesvědčen, že jeho život není cennější než život zvířete, by to udělal beze všeho. On by to zvíře bez výčitek klidně zabil, zatímco já ne. Jsem zkrátka břídil, který sám, bez lidské společnosti, nepřežije. Pobavil jsem se dobře, díky! Ale něco vám, lidé, řeknu: Radši zemřu sám, než abych přežil s vámi!
Odpoledne jsem se šel projít po lese, ale opatrně, abych nepotkal žádné lidi a nemusil s nimi přežívat. Je sobota, volný den, jistě se tu budou někteří z nich potloukat. Na žádné dobře přístupné cesty dnes vůbec raději nevstupuji. A vyplatilo se. Právě od toho nově dlážděného průseku jsem slyšel ženské hlasy. Ještě že nedokážou být chvilku zticha - moje výhoda, moje přežití.
Srnečkovy ostatky znovu za mé nepřítomnosti někdo posunul a něčí ostré hladové čelisti je trhaly na kusy. Šel jsem blíž, ale najednou jsem se leknutím zarazil - málem jsem šlápl na utrženou, až na kost ohryzanou srnčí zadní nohu! Válí se tu na deset kroků od zbytku srnečkovy rozkuchané zdechliny. Takhle postupně úd po údu bude mršina mizet. Ale řeknu vám: už aby to bylo, protože smrad z ní se linoucí je tak strašlivý, že blíž už tentokrát nejdu. Ještě horší zápach je cítit po větru. To je něco tak hrozného, že na zpáteční cestě jsem se tomuto místu hrůzy raději velikým obloukem vyhnul. V nejsilnějším bodu výskytu toho strašlivého smradu to zapáchá jako nejhnusnější hnilobné výkaly, které kdy vysral na tento svět masožravý člověk - smrdí to úplně stejně.
Nedaleko odtud jsem vyplašil ve vysoké trávě spící srnku. Utekla směrem k zdechlině. Zajímalo by mne, co si asi taková srnka pomyslí, ucítí-li pach rozkládající se soudružky a uvidí-li ji mrtvou. Nejspíš asi to, co bych si pomyslil já, kdybych ucítil a uviděl tlejícího člověka: že je to hnusné a že chci být odtud honem pryč. Ale protože jsem víc srnčí muž než člověk, soucítím víc se srnci než s lidmi. A proto pociťuji větší bytostnou úzkost nad jednou mrtvolou srnce než nad miliardami mrtvých lidí.
Večer jsem se šel ještě jednou projít. Srnečkovu zapáchajícímu pohřebišti se vyhýbám. Kdybych byl věděl, jak hrozně bude jeho mršina smrdět, byl bych ji ještě začerstva odtáhl někam hodně daleko, kam nikdy nechodívám. Naštěstí jsou na světě pořád ještě lepší věci než smrt a smrad, a tak vonné kvítky čtyř lesních vrbovek mně dávají zapomenout na pach rozkladu. Možná proto se mrtvým hážou do hrobů květiny.
Vyhlížím po západu slunce z okraje lesa do dálky, kde se proti obzoru rýsuje Buchtův kopec. Nedaleko odsud vidím na poli dvě srnky. A vida, je to náš známý běloušek s maminkou! Les je malý a všichni se tu známe, že?
Při dojemném pohledu na ty dvě nevinné srnky jsem si znovu zkusil představit, že musím zabít zvíře, abych přežil. Zabít třeba tyhle dvě srny, abych já mohl žít. Já na úkor jich. Ne, to je prostě nepředstavitelné, to je nemožné. Nezabil bych a nesnědl srnku, tak jako by člověk nezabil a nesnědl druhého člověka. Jenže lidé se mezi sebou vraždí a z hladu či při úchylném náboženském obřadu druh druha i sežere. To já ne. Tohle já bych svým bližním srnkám a vůbec všem zvířatům nemohl udělat. To bych radši spásal trávu jako ty srnky.


Neděle 3. června 52
Brzo ráno o půl páté, sotva se v lese trochu rozednilo, jsem vstal a šel do Liboháje ke studánce pro vodu.
Je to ale krása ten jitřní les! Čím to asi bude? Aha, už vím: to je tím, že tu ještě nejsou žádní lidé. Zato může člověk vidět mnoho různých zvířat, neboť já i zvířata ze zkušenosti víme, že takhle brzo ráno bývá příroda zpravidla ještě liduprázdná. Vidět lze dokonce i mne.
Je tak krásně v jitřním lese! Ptáci v tuhle časnou dobu nejvíc zpívají, a někteří se nebojí zapět mi i hodně zblízka do napjatého ouška. Za lesem na posečené louce, zčásti ještě zamžené, sedí na zadečku jako poslušný pejsek liška číhající na kořist u nějaké myší díry. Ale jakmile mne uviděla, dala se na rychlý úprk k nejbližšímu lesu. O kus dál na téže louce se s klidem prochází srnka, mne si nevšímajíc a já si nevšímaje jí; odbočuji totiž na lesní pěšinku, která vede k Šibeničnímu vrchu a dál přes sjezdovku až k prameni.
Na vrcholu té sjezdovky jsem svým příchodem vyplašil zajíčka a krátce jsem se tam zastavil, abych se odsud rozhlédl po otevřeném východním obzoru. Mé rodné městečko je odtud vidět jako na dlani. Slunce ještě zpoza oblačnosti nevyšlo.
Konečně scházím do Liboháje ke studánce. Ale těch nedopalků co je všude po zemi poházených i ve studánce! Jaký příšerný nepořádek tady ten dobytek kuřácký udělal! Sběř! Hovada! Zkrátka lidé.
Mou nejvážnější námitkou proti hnusnému zlozvyku kuřáctví není snad jeho škodlivost pro zdraví kuřáků - na to upřímně kašlu, že je někdo tak blbý, že se dobrovolně ukašle k smrti, ať chcípnou třeba všichni -, ale vadí mi to, jaký nepořádek po sobě ti kuřáci nechávají. To máte všude; všude se po nich válejí špačky a prázdné krabičky od cigaret. Nejvíc to však bolí nacházet je v čistém lese a v neporušené studánce. Tam by to být nemělo. Hnusní, odporní kuřáci!
Mohl bych ty nedopalky vylovit alespoň ze dna studánky, ale je jich tolik, že jsem to prostě vzdal. Navíc je hnusné sahat na ně a se štítivostí mně vlastní před vším lidským je hnusné si představovat, že je drželi v uslintaných tlamách lidští dobytci. Ať si tady žijí sami ve svých vlastních hnusech, ti dobytkové, já sem až tak často nechodívám! A ať se ukouřejí, ať chcípnou, ať se zalknou ve vlastní špíně a rakovině!
Co to je vůbec za smradlavý druh, ti kuřáci? Někteří jsou tak blbí, že si dokonce myslejí, že kouření není tolik škodlivé, jak se povídá, nebo že je naopak zdraví prospěšné, vonný dech, štíhlost postavy, myšlení a soustředění podporující. Jiní jsou ještě blbější, když tvrdí, že nemohou přestat kouřit, poněvadž jsou na tom závislí. Já jsem také jako mladý a blbý kouřil, ale když jsem dostal rozum, beze všeho jsem prostě přestal a žádnou potíž či závislost jsem nepociťoval. Nejblbější jsou ovšem ti kuřáci, kteří jsou přesvědčeni, že tím, že kouří, se vlastně bouří proti těm, kdož teď kouření všude zakazují, a že provozují vlastně jakýsi odboj proti zvůli vrchnostenské. A to jsou tak blbí, že je nenapadne, že třeba proto vrchnost zakazuje kouřit, aby tím zvýšila přitažlivost kouření a ochotu platit za cigarety čím dál vyšší a vyšší ceny? Zamyslete se nad tím. A nad sebou. Já osobně kdybych kouřil, tak by mně překáželo v požitku asi nejvíc také to, že na mém blbém, dobrovolném ničení si vlastního zdraví za mé velké peníze někdo jiný, kdo ty hřebíky do mé rakve vyrábí a prodává, vydělává velké a ještě mnohem větší peníze a že tím pádem získává i velkou moc - nade mnou, nad mou zemí, nad národy. Tomu se po staročesku říká "tučné svini řiť mazat". Nebo se snad bláhově domníváte, že tato tučná a mocná nadnárodní svině, která svou mocí ovládá i vlády, by se nechala jen tak nějakými zákazy připravit o své tučné zisky? Přemýšlejte o tom ještě jednou!
Kuřáci jsou zkrátka odporný špinavý dobytek a blbá hovada, která si nezaslouží moji účast. A proto naplňuji své dvě prázdné láhve vodou (snad čistou), snažím se nedívat na ty upatlané špačky, abych se hnusem, odporem a štítivostí nepozvracel, a stoupám zase klidně zpátky.
Jaký krásný je dnes ten jitřní les! Hned nad studánkou se cosi malého štíhlého mihlo v podrostu. Asi kuna nebo veverka. Ptáci pořád tak snažně zpívají - a někteří i hodně zblízka -, že je radost procházet se tímto liduprázdným lesem. U rozcestí ještě vidím jednu poslední srnku a pak už nic, ani na lukách. Zvířata i já se zase postupně vytrácíme a mizíme ve svých lesních úkrytech. Jen ti ptáci stále krásně zpívají...
Po obědě konám malou procházku po okolí. Fouká to studeně od západu, ale otepluje se. Svými tajnými cestičkami jsem se dostal až k srnečkovým ostatkům. Zase s nimi někdo pohnul. Něčí silné čelisti ukously konec kosti z utržené nohy volně se povalující opodál a zbytek těla dál někdo okusuje. Blížím se k smrduté zdechlině se zacpaným nosem. Brzy to bude víc kostra než maso. Zezadu skrz kýty se čelisti prokousávají k vnitřnostem. Hlava nebohého srnečka je zvrácena a ústa otevřena, jako by chtěla vykřiknout: "Dost! To bolí! Nervi mne a netrhej, já chci zase žít!" Ale na život už je pozdě. Už nemá jak a čím žít. Už ho nic nebolí. Už ho nic neoživí. Už nevstane. Bývalé krásné srnečkovo tělo je již jen chudým kusem ohyzdné, neúplné flákoty s oddělenými údy.
Obešel jsem pomalu v klidném rozjímání svůj lesní okrsek a vracím se do stanu. Pro větší pohodlí jsem ze sebe sundal veškeré šatstvo, vybral z kůže přisátá drobná klíšťátka a úplně nahý a spokojený se začítám do nejnovějšího čísla časopisu Šifra. Je věnované zázrakům přírody. O těch bych já mohl vypravovat také své... Proto čti dál, milý čtenáři tohoto mého deníčku, já ti budu vyprávět.
Při závěrečné večerní procházce pozoruji srnce vycházet z denních úkrytů a mířit ven z lesa k pastvinám. Já též na konci dne usedám pod starou borovicí na západním kraji lesa a loučím se s pohasínajícím světlem.
Najednou ve směru od silničky začal povykovat vyplašený srnec! Ale jak! To nebyl povyk, to byl přímo poplach! I já jsem se znepokojil, vždyť jsme jedné krve, a začal jsem sledovat přístupovou cestu, neblíží-li se po ní nějaký člověk, například myslivec. Ale zíral jsem dlouhou dobu do šera lesní cesty nic podezřelého nevida. Srnec asi na někoho narazil u té silničky a teď ještě dlouho poté huláká na celý les. To má z toho, že k té silničce chodí. Já tam ve dne nechodím už dávno, protože jsem tam také několikrát potkal lidi a vyplašil se tím a rozčílil jako tenhle srnec. Měl se zeptat na radu zkušenějšího srnce, já bych ho varoval.
Vypadá to, že už jsem lepší, moudřejší a zkušenější než některá zdejší zvířata - to je co říci. Na tu silničku bych vkročil leda hodně brzo ráno, jako dnes, když jsem šel pro vodu, nebo až po půlnoci, tak jako o dnešní půlnoci, až půjdu domů pobýt na jeden den s rodiči, nakupovat, vykoupat se, vyčistit zuby a převléci se do čistého.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm