Misantrop: Srnonoš 11.

28. září 2018 v 13:29 | Misantrop |  Srnonoš

Úterý 5. června 52
Pokaždé mne jakoby vítá nějaké milé lesní zvířátko, když se vracím z městečka zpátky do svého srnčího pelíšku. Dnes ráno to však nebylo jen takové obvyklé, obyčejnské přivítání, jako spíš rovnou vítězná slavobrána se všemi poctami - mou cestu lemovalo celkem pět srnek!
Před silničkou u pastvin vycházím nakrátko z lesů a rozhlížím se po otevřené, liduprázdné louce. Nikde nikdo, jen tam u silničky, přes niž musím přejít, se pase jedna osamělá srnka. Pomyslil jsem si: "Nedá se nic dělat, ale asi tě, milá zlatá srnečko, budu musit vyrušit."
Šel jsem dál, blíže se k ní, ale ona nic. Neutekla! Zvedla jen hlavu, napjala slechy a klidně se na mne dívala. Myslil jsem si: "Dobrá, ale až půjdu kolem ní, tak přede mnou určitě uteče."
Ale ani potom neutekla! Pokojně za mnou jen postupně otáčela hlavu jako slunečnice každým dnem otáčí se za sluncem - ale neutekla. Neutekla! To je nádhera! Vůbec se mne nebojí tento plachý lesní tvor a klidně a s důvěrou ve mne nechá mne projít v těsné blízkosti okolo ní! Vpravo ode mne srnka na louce a vlevo v lese další.
Jsem poctěn. Nevěřím svému štěstí. Jdu tedy bez zastavení dál s hlavou pokorně sklopenou a jen po očku se dívám na tu srnku.
Posléze přecházím pomezní silničku a konečně vstupuji do mého lesa. A tu hned vpravo blízko u cesty stojí klidně mezi stromy další srnka a s důvěrou se na mne také dívá, aniž by se plašila a utíkala! Neuvěřitelné štěstí!
Se stejným chováním pokračuji dál k včelínu a k tůňce, kde v poli u kraje lesa zase stojí ten malý srnčí běloušek. Jeho matka opodál přechází přes cestu, načež dlouhými skoky vbíhá do lesa. Žádná z těch srnek se neplaší, nepovykuje, nevyhlašuje křikem poplach (jako předevčírem večer před tím neznámým člověkem), ale s důvěrou, klidně a beze strachu mne přijímají mezi sebe. Mne, neobyčejného člověka! Moje vysněné přání a neuskutečnitelná touha se po letech strávených v lesích konečně naplnily. Ony se mne nebojí! Stal jsem se jedním z nich, stal jsem se srncem, stal jsem se jejich důvěrně známým přítelem, soudruhem a běžným spoluobyvatelem jejich lesa, na kterého jsou zvyklé a kterého bez obav přijímají mezi sebe vědouce, že jim neublížím. Ach, to je pocta, to je štěstí!
Jak milé je být po jednom dni stráveném mezi lidmi opět v lese mezi mlčenlivými stromy a němými zvířaty! Neboť ti, kteří jsou nadáni lidskou řečí, mne často rozčilují tím, co říkají, a popuzují mne svou hloupostí. Například včera jsem zůstal naprosto otřesen nad tím, že mnozí dnešní Čechové neumějí správně česky a že už dokonce ani nerozumějí významu některých českých slov. Vždy jsem sice věděl, že lidé jsou blbci, ale po včerejším poslechu pořadů Svobodného vysílače jsem seznal, že jejich blbost se čím dál víc prohlubuje a že nezná mezí. Nejhorším otřesem však bylo, jak říkám, pro mne zjištění, že Češi nerozumějí česky. Nejméně ve dvou rozhlasových pořadech se dohadovali s posluchači i hosty nad významem českého slova "zpovykaní". To je pro ty blbce cosi neznámého, nad čím musejí přemýšlet, zatímco pro mne je nepochopitelné, že to neznají, a tím spíš mne to bolí, ježto právě já to krásné české slovo "zpovykaní" - přídavné jméno pro otravné, protivné lidi, kteří stále dělají nějaký povyk čili řvou a jsou hluční - často a rád používám ve svých spisech. Otřesné dvojnásob je tudíž pro mne zjištění, že vzácní moji čtenáři možná ani netuší, o čem vlastně píši (i když moji pravověrní čtenáři snad nejsou takoví blbci), a číst mne mohou jen s obtížemi anebo s výkladovým slovníkem češtiny. Kdyby ti blbci neznali význam některého přejatého cizího slova, dalo by se to ještě pochopit a vysvětlit nedostatkem vzdělání, ale že Češi nerozumějí ryze českému slovu a všelijak mylně si je vysvětlují, mnohdy i ve zcela opačném smyslu, to je nadmíru zarážející a varující.
Myslím, že je to tím, že naši lidé už nečtou knihy starších českých spisovatelů, a tak postupně mizí používanost a pochopitelnost některých méně obvyklých slov. Považuji to do budoucna za mimořádně nebezpečný jev. Neboť takto postupně by se mohlo z povědomí Čechů vytrácet slovo za slovem, až bychom nakonec neznali, nepoužívali a nerozuměli češtině vůbec, čímž by ovšem náš krásný jazyk zanikl a náš národ s ním, což by byla, myslím, věčná škoda. Čeština má totiž tu zázračnou moc, že převedou-li se do ní naráz všecky ty rádoby učené tlachy našich rádoby učenců se všemi těmi jejich ismy, jakož i všecky nejnovější cizácké výrazy, přejímané bezmyšlenkovitou nápodobou naším bodrým lidem, zjistíme, že to jsou ve skutečnosti všecko směšné nesmysly a prázdná slova bez obsahu. Řekni to česky, vole! A nemůžeš-li, tak drž hubu!
Proto stále zdůrazňuji potřebu nového národního obrození, jakož i nutnost číst staré české knihy s bohatou českou slovní zásobou a více používat češtinu na úkor cizích slov i v naší běžné řeči a psaném projevu. V tomto smyslu jsou všechny nové a nejnovější knihy, noviny, časopisy, filmy, televize, rozhlas, internet a dokonce i příliš časté naslouchání řečem současných lidí a účast v jejich hovorech stejně zhoubné. Však již teď nemohu vystát číst a poslouchat tu současnou podivnou, zmatenou směs angličtiny a češtiny, která se vydává v důmyslném přestrojení za naši mateřštinu, za jazyk český, jenž kdysi dávno byl krásným a bohatým jazykem, a vracím se pravidelně pro potěchu i pro útěchu k ohmataným stránkám starých knih našich českých národních buditelů. Neboť probudit bys, národe český, už věru potřeboval jako sůl!
Odpoledne, příjemně vyspán, odpočat a zklidněn lesním tichem, potuluji se nahodile mezi stromy. Srnečkovy bídné ostatky leží opět o krok dál, jak je rvaly na kusy a cloumaly jimi hladové čelisti neznámého dravce. Od původního místa skonu tak byla mršina přesunuta už o dobrých dvacet kroků. Zbývá z ní teď sotva o málo víc než kostra potažená děravou seschlou kůží se zbytky srsti. Druhá zadní noha je též oddělena od trupu, vyžraného zezadu až po hrudní koš a páteř, která vyčnívá jako ocas. Smrad je přesto stále odporný.
Využívám stále ještě uzavřené pusté silnice a jdu se lesem podél ní nenápadně podívat k bráně továrny na výbuchy, zdali před ní pořád stojí tank s pouštním krycím nátěrem. Jde se k ní pěkným a prostorným vysokým lesem, který by byl jinak vhodný k pravidelným procházkám, ale odrazuje mne jednak ta silnice, a zadruhé přílišná blízkost továrny včetně obytných budov. Lidé, kteří za továrními branami bydlí, mají psy, takže je sem mnohdy chodí venčit. Je to tu sice pěkné, ale neměl bych tady potřebný klid, protože bych se bál, že mi někdo znenadání vpadne do zad. A až znovu otevřou tu silnici, pro hluk od projíždějících vozidel se zde nebude dát být už vůbec.
Došel jsem pěkným malebným lesíčkem a úzkou pěšinkou až k bráně závodu. Tank je tam. Mohu se obrátit a uspokojen jít zase zpátky. To už se pomalu slunce kloní k západu. Byla to hezká procházka, byl to hezký den. Škoda, že tak rychle uplynul, jako by to byl sen.


Středa 6. června 52
Je hezky, je slunečno a teplo. Většinu dne jsem strávil v úkrytu, kde jsem úplně nahý střídavě spal, četl si nebo se bos procházel v trávě v okolí stanu. Nikam jinam dál se mi jít nechtělo, cítil jsem se unaven a nevyspán. Už jsem na tom skoro jako táta. Životní síly ubývají i mně.
Ale když se nad tím pořádně zamyslím a zavzpomínám, tak zjistím, že jsem byl takový odjakživa. I před lety, i v mládí a dokonce i v dětství. Vždy jsem byl takový usedlý, lenošný a málo do světa. Máma mi říkala už jako dítěti, že budu mít domáckou povahu. O mnoho se nezmýlila; jen si určitě nepomyslila, že to "doma" nebude jednou v domě, v bytě s ženou a s dětmi, zkrátka s rodinou, nýbrž v lese pod stanem a se srnkami.
K večeru, když jsem se pomalu potuloval lesem, jsem viděl dvě srnky "se namlouvat". Srnec uháněl srnku. Ani na to jsem já nikdy nebyl. Nikdy jsem žádnou holku neuháněl. Připadalo mi to vždy nedůstojné a trapné a styděl jsem se, že bude na mně znát, o co mi jde a o co jde všem lidským mužům a zvířecím samcům. Nebyla-li vyhlédnutá dívka vstřícná, milá a povolná, neuháněl jsem ji, neprosil, nežadonil, neponižoval se, nedobýval, ale nechal ji být. A ponořil jsem se zase zpátky do svých myšlenek, do svého uzavřeného světa.
To neustálé hloubání šlo se mnou od narození. Často se stávalo, že jsem se zahloubal do svého nitra třebas i během družného hovoru a lidé ze společnosti pak na mne zírali jako na podivína, který se dívá do neurčité dálky a vůbec nevnímá, co se povídá nebo co se děje.
Tento povahový rys je mi nejvlastnější. Pro mne neplatí žádná světovost, žádná otevřená společnost. Já byl, jsem a budu vždy uzavřený, vždy budu vyhledávat společnost uzavřenou, například přísně uzavřenou společnost lesních srn.
Měl-li jsem kdy nějaké přátele a známé, vždy to byla opět uzavřená společnost, která stála v nesmiřitelném protikladu k otevřené společnosti vnější. Přesto ani pak jsem se necítil dobře v mnohočlenném kruhu známých či blízkých lidí, načež družil jsem se výhradně jen s jedním z vybraných přátel, který měl povahu podobnou mé.
A pak jsem objevil kouzlo naprosté samoty. Bylo to, jako by ze mne spadla všecka tíž. Zdálo se mi, že teprve nyní začínám konečně žít. Samota, ach ta samotinká samota! Toť můj živel z nejvlastnějších! V samotě jsem našel svobodu, nerušený klid k přemýšlení a bezmeznou mlčenlivost.
A rušil-li mne i potom neklid domova, druhým zázračným objevem byl pro mne tichý, liduprázdný les, přísně uzavřený svět, obývaný jemnými tvory, kteří jsou stejně plaší jako já.
Ach, jak je tady krásně! Jak krásné je sedávat na sklonku dne pod starou borovicí a pozorovat odtud mlčky, jak srnky opouštějí úkryty a vydávají se za pastvou či proběhnout se v bezpečí snášejícího se večera, v němž mladí dva srnečci se za dohledu srnčí mámy škádlivě trkají dosud bezparůžkatými svými hlavičkami!
Bude se mi po nich stýskat, až půjdu po půlnoci do rodného městečka na nutnou jednodenní návštěvu. Už abych byl zase zpátky!


Pátek 8. června 52
Ráno po čtvrté hodině vstávám a odcházím do lesa. Dnes mi to připadá, jako kdybych šel spíš do práce, protože za naším sídlištěm už poněkolikáté téměř narážím na jakéhosi mladíka, který zřejmě vstává také ve čtyři. Nesnáším pravidelně potkávat stále tu jednu stejnou držku! Nesnáším tu otravnou pravidelnost! Nesnáším potkávat jakékoli lidské držky! Příště to zkusím o pět minut déle. Nakonec by mne ještě začal zdravit, mluvit na mne nebo by se dokonce rádoby přátelsky začal zajímat, kam pořád chodívám tak časně v maskáčích a s batohem na zádech! Tak to tedy ne!
Kromě toho mladíka dál už není nikdo. Mým jediným souputníkem je ubývající čtvrtka měsíce.
Raději bych byl doma, kdyby nebylo venku tak neodolatelně hezky a teplo. Pokaždé, když přijdu domů, tátovi se na tváři šťastný úsměv rozzáří a je rád, že jsem s ním, promluvím s ním vlídného slova a starám se o jeho zábavu, o něho samého i o jeho potřeby. Zase si, chudák, spletl záchod s odpadkovým košem, musil jsem to umýt, a máma ho není schopna uhlídat, poněvadž i ona na tom bude brzy podobně jako on. I ona už občas vyvádí podivné věci, ale sama neudělá skoro nic. I ona je už téměř ve všem závislá na cizí pomoci; beze mne si sama nezapne už ani podprsenku. Jak budu jednou moci žíti bez mého drahého srnčího lesa, až budu mít na krku starosti o oba nemohoucí staroušky, to nechci vidět. Proto jsem rád, že jsem mlád a že zatím ještě mohu s mírnými obavami na nadcházející tři dny opustit dům a staré rodiče a v lesích si užívat volnosti, bezstarostnosti a krásného počasí.
Dnes je ovšem zataženo a dokonce i chvilku drobně zapršela nějaká ta příslovečná Medardova kápě, když jsem právě bosky v trávě pod břízkami pozoroval protahující hejnko sykavě švitořících sýkorek.
Vyjasnilo se až k večeru, když jsem se probudil ze spánku, protože se mi v protikladu ke skutečnosti, leč v souhlasu s pokročilou hodinou, zdálo, že se stmívá a že zmeškám vhodnou dobu k procházce. Vyšel jsem na průzkum.
Srnečkovy bídné ostatky leží netknuty na témže místě v neměnné poloze a v málo změněném stavu, připomínajíce tím ty dvě staré seschlé a zčernalé slupky od banánů, které jsem před časem pohodil blízko stanu a které se také dál nijak nemění. O srnečkovy ostatky se nezajímají už ani ty hladové čelisti neznámého masožravce; podléhají již jen velmi pozvolna působícímu zubu času. Mršina už alespoň tolik nezapáchá na dálku, jen zblízka. Hnilobný pochod tedy dosud úplně neustal a tudíž ani život. Avšak nyní lze očekávat již jen velice pozvolné trouchnivění, kdy nejdrobnější částečky srnečkových ostatků budou kousek po kousíčku, okem neznatelně, po dlouhou, předlouhou dobu opadávat a měnit se v základní hmotné jednotky, z nichž se opět za velmi dlouhou dobu utvoří prsť, z prsti rostlina a z rostliny opět zvíře, například nový srnec nebo další takový srnčí muž, jako jsem já. Tento průběh čeká na každého, i na mne i na tátu.
Často si představuji svou vlastní mrtvolu tlející na posvátné lesní půdě, ožíranou hmyzem, šelmami a nekonečným časem. Hltavé čelisti věčného času mne ohlodávají, ale mně je to lhostejné, poněvadž nemám vědomí. Ztratíte-li vědomí, může vám být všechno lhostejné a vy jste zrovna tak lhostejní všem. Se ztrátou vědomí se vytrácí i všechen soucit s bytostí takto nevědomou. Soucit je v tu chvíli bezúčelný, leda by byl návrat k vědomí, a tím i k životu, opět možný. Nevědomí jsou i živí.
Často si představuji i vyhaslý tátův pohled a nevědomou jeho mrtvolu. Není to obtížné, nemá k tomu daleko. Odcházení je postupné, ale nezadržitelné.
Je špatné vidět v živých mrtvé? Nebo jinak: Je špatné vidět v současnosti budoucnost?
Ne, není to špatné! Vždyť všechno živé vidí svou budoucnost. A všechno živé se děsí této budoucnosti, protože budoucností všeho živého je smrt.
Svoji budoucnost zná i malá lesní myška, která jakoby vesele běží nekrytým územím k nejbližší houštině, aby se v ní schovala před smrtí, jež číhá všude a jež si ji stejně jednou najde. Úprk do dočasného bezpečí vypadá roztomile a vesele, ale hnací silou je smutný strach o život. I srnka se běží schovat, protože co kdyby přece... A hned po ní schovám se v lese i já, v šeru na sklonku dne i života bloudící tulák. Strach máme všichni, neboť víme, co přijde, co jednou musí přijít.
Snáší se tma a lesní ptáčci si za zpěvu písní večerních hledají bidýlka. Noční motýl přilétá na mé sepjaté ruce a saje z nich dychtivým sosáčkem výživné soli vylučované mou pokožkou. A za chvíli přilétá další! Mezi plujícími temnými mraky prosvítá lesklá Večernice, jasná hvězda života. Strach z budoucího, to je život - ale též štěstí!


Sobota 9. června 52
V předjitřním šeru už je v lese zase veselo, blízko nad stanem zpívá drozd nápěv znějící jako rozverný pozdrav "Dobrý den, dobrý den!" a v dálce se radostně ozývá kukačka. Blýská se, načež dlouho po zablýsknutí jakoby celé ještě tmavé oblohy zazní sotva slyšitelný hrom. Nebe je posléze pokryto mrakem, od něhož se na zem odráží světlo vycházejícího slunce, vytvářejíc sytě žluté zabarvení celého lesního prostředí. Je to úchvatný pohled.
Neprší, je teplo a svítí ranní sluníčko. Vystavuji síle jeho paprsků svoje sluneční sběrače k dobíjení kapesního počítače a zalézám zpátky do stanu dospat příliš krátkou noc a lenošit.
Ve čtrnáct hodin se hlásí další bouřka a začíná též trochu krápat. Vstávám, abych před deštěm schoval sběrače - již ostatně nabité - a vtom jsem si hned vedle svých bosých nohou všiml právě do úkrytu zalézající zmije. Beru tento možná znepokojivý objev naprosto klidně a bez vylekání. Vida ji, zmiji, je tu pořád! Ono je to tu tak krásně prosluněné místečko - ostatně proto na ně pokládám sluneční sběrače -, a tak není divu, že se tu vyhřívá a sbírá sílu od slunce i tahle zmije.
Tak vida, je tu stále, a já ji ani v trávě neviděl, dokud se sama nepohnula, buď přede mnou nebo před deštěm se schovávajíc. Ale asi zalezla spíš kvůli mně, protože spadlo několik kapek a bylo po dešti. Ačkoli jsem velmi opatrný, zmiji jsem přesto přehlédl, maje obrovské štěstí, že jsem na ni nešlápl a ona že mne na oplátku neuštkla. Ale já mám štěstí neustále, tedy pokud nemám právě smůlu, a tu mám také neustále.
Nelekl jsem se, nedostal jsem strach. Ono se to špatně vysvětluje, ale já prostě cítím, že ta zmije mi neublíží, protože já nic neudělám jí. Je to buď zvyk, nebo jakási nevyslovitelná vzájemná důvěra. Spíš je to zvyk. Zvyknout si lze na všecko - i na soužití s nebezpečnými zvířaty. Snad jediné, na co si nikdy nezvyknu, je soužití s lidmi; ti jsou mnohem nebezpečnější a zákeřnější než nějaká celkem neškodná a v podstatě velice plachá lesní zmije. Kdepak, kam se hrabe jedovatá zmije na jedovaté řeči lidí a otravné jejich chování! Zmije je mnohem příjemnější sousedka než sousedé lidští!
Bouře přešla, aniž by vydatněji zapršelo, a svítí znovu sluníčko, dokonce prudčeji než předtím. O to prudčeji stoupla teplota uvnitř stanu, a tak musím ven. Chvíli se procházím nahý a bosý v osvěžujícím vánku a polostínu lesa a pak si stelu v trávě pelíšek - oboje samozřejmě jinde než v blízkosti zmijího pelechu, nejsem blázen. Dlouho mi to ale nevydrželo, protože za další chvíli se přihnala další bouřka a další, tentokrát už silnější, déšť. Zalézám zpátky do útulného a bezpečného stanu. Máme to ale bláznivé počasí, máme to ale bláznivý den!
Po dešti jsem se oblékl a šel jsem se projít po lese. Nenapršelo toho tolik - pod stromy je stále sucho. Nicméně jsem rád, že většina mých tajných cestiček vede suchým hustým lesem, a ne deštěm zkropenou travou.
Procházeje okolo velkého širokokmenného smrku, cosi na mne juklo zpoza buku - vlastně smrku. Zastavil jsem se a vidím, že se na mne zpoza toho širokého kmene dívá jakási malá hlavička. Byla to veverka! Malá veveřička nejprve zvědavě kouká a pak šplhá odvrácenou stranou kmene výš až nahoru po vysokém smrku.
Usadil jsem se do jednoho z mých pelíšků, vysezeného pod statným stromem. Opět hřmí a zatahuje se nebe černými mračny. Zezadu se ke mně neslyšně připlížil jakýsi srnec, zpozoroval mne a nyní pádí houštinami pryč. Dává se znovu do deště, tentokrát sice méně prudkého, zato však mnohem vytrvalejšího. Medard letos nastal na den přesně. Vracím se spěšně do stanu. Den končí skoro stejně jako začal, tedy medardovskou kápí.


Neděle 10. června 52
Ve čtyři ráno - nějak jsem si zvykl probouzet se ve čtyři - vstávám na záchod. Je ještě tma, ale ptáčci už zpívají, nejvýrazněji z nich drozd. Les je zvlhlý, lesní půda je cítit vlhkostí a se stromů skapávají kapky deště. Po zemi i po stěnách stanu se plazí slimáci různých velikostí i druhů. Na mém záchodě trůní ropucha. Obsazeno. Jdu jinam.
V poledne se vyjasňuje, a tak dávám na slunce nabíjet sběrače. A zase je tam! Zase se tam vyhřívá do klubíčka stočená zmije! Pátral jsem po ní očima tak dlouho, až jsem ji objevil. Ona je v lesní trávě celkem nenápadná, dokud se nepohne, a je tedy možné, že okolo ní chodím nic netuše a často i bos, aniž bych si jí všiml. Nikdy na mne přesto nezaútočila - proč by to také dělala, že? Ani já na ni neútočím, ani ji neodháním, ale chvilku ji zblízka pozoruji. Dávno o mně ví a dívá se na mne. Vtom zřejmě vycítila můj pohled a hbitě zalezla do úkrytu v husté trávě pod smrčkem. Má ze mne strach.
Nasazuji si klobouk na hlavu, za opaskem nůž a jdu se projít. No, ona to není procházka, spíš si najdu nějaký hezký lesní koutek a tam sedím nebo postávám, naslouchám kukaččinu lásky hlasu a tiše si přemítám. Je nedělní poledne, je klid - klid v tom smyslu, že nejsou slyšet a neruší žádné lidské zvuky -, z pole vyčnívají dva vždy pozorné srnčí slechy a já letos poprvé ochutnávám první červenou lesní jahůdku a první černé borůvky. První sladké lesní plody chutnají tím víc, že je to ovoce divoké a že je trhám sám a vlastnoručně.
Nakonec jsem se usadil v pelíšku pod vysokým smrkem na kraji rozkošné světlinky. Tady je nejpříjemněji. Ale zavírají se mi oči a chce se mi spát. Zanedlouho se stejně zase ozývá hřmění, živlové se katí a nebe se pokrývá tmavými mračny. Nacházím se nedaleko od stanu, a tak se vracím právě včas, abych se schoval pod střechou před dalším červnovým deštěm. Kapky deště pleskají o střechu stanu, v dálce hřmí a do toho se někde blízko nádherně rozezpíval kos. Je tady krásně, i když tak často prší. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu dnes v noci domů.
K večeru jsem se šel ještě jednou a naposledy projít. Procházím kolem srnečkových ostatků. Zase s nimi někdo pohnul, ožral celý srnečkův hřbet až na samu holou páteř a odtrhl od zbytku těla další úd: přední nohu - tu nepostiženou - i s lopatkou. Ze srnečka tak už mnoho nezbývá: malá hlavička na hubeném krčku, páteř, jedna zkomolená noha a hrudník obalený děravou vypelichanou kůží. Žalostný zjev. Silný zápach už není cítit, ale celý okolní lesík páchne takovým neurčitým pachem jako v chlévě nebo jako doma u lidí, kteří chovají psa - v tom případě v chlívku.
Zanedlouho začíná opět pršet. Vracím se otráveně zpátky pod střechu, třebaže pod stromy také neprší. Ale procházku ten deštík přece jen kazí. Začíná to být otravné. Tady máte to vaše sucho! Tady máte ten váš ukradený déšť! Já to věděl, že nastane vyrovnání a že až se rozprší, nebude vědět, kdy přestat. Tady to máte. Možná mi tím moudrá příroda nabízí příležitost pobýt doma s tátou o trochu déle.
Po západu slunce jdu přeci ještě jednou na malou procházku, tentokrát už pro dnešek opravdu poslední. Je dosud světlo a číst ani podřimovat mne nebaví. Ptáčci teď zvesela cvrlikají jako o závod a kukačka se za den nakukala tolikrát, že jestli mi tím předpovídá tolik let života, půjdou ty roky do tisíců a dočkám se ještě pěkných věcí - míněno s úsměškem, ale i bez něj. Nejlépe je na tom ten, kdo věří v dobro a v pánaboha - ten to má nejjednodušší. Lidé ho nechávají na pokoji, ať si, blázen neškodný a ničím jiným zajímavý, myslí svoje, tím lépe pro nás, protože naše darebáctví jeho dobrácké podivínství nijak neohrožuje, a nic po něm nikdo nechce, jenom to, aby zůstal dál takovým hloupým pacholetem, s kterým nikdo nemá žádnou velkou práci - zblbne se sám.
Prošel jsem se, tma za mnou padá, jako kdybych zhášel světlo všude, kudy projdu, a nalétávají na mne obtížní kloši. Mám toho dost. Nebe je přeplněno mračny natolik, že jedno odstrkuje druhé. Jsem zvědav, jaké počasí a jaké časy přinesou příští, snad lepší, snad horší dny. Nejjednodušší je na nic nemyslit, neptat se, nebýt zvědav. Ale to nejjednodušší bývá pro mne právě tím nejnesnadnějším.


Pátek 15. června 52
Po čtyřech dnech strávených doma kráčím s jistými obavami do lesa. Bouře v noci z pondělí na úterý, kdy už jsem byl přichystán na cestu, byla tak silná a déšť tak prudký a vydatný, že jsem očekával les plný louží a loužiček i plný stan. Leckde v naší české zemi padaly kroupy a stromy pod náporem rozkacených živlů, rozvodňovaly se toky, jen můj srnčí les je naprosto v pořádku a stan též.
Tady máte to vaše sucho, blbečci - ale v povodních! Jako kdybych to neříkal, že to tak dopadne! Natolik už znám lidský nerozum, že vím dopředu naprosto přesně, jak se bude za určitých okolností projevovat. A že se vskutku opět dle očekávání projevil! Lidský nerozum je jako kolovrátek, který jednou roztočen otáčí se silou setrvačnosti dál, ačkoli jej už vůbec nic nepohání. Zní to neuvěřitelně, ale i v těch nastalých povodních jsem přesto zaznamenal nejméně další dva články v novinách, které tvrdošíjně dál jako ten kolovrátek pojednávaly o suchém počasí. A připojil se v tomto směru, žel, i náš pan starosta Martinů se svým trapným a už dávno zastaralým příspěvkem. Blbec Martinů, který nechává přeměňovat ornou půdu na stavební pozemky, dovoluje provozovat v městě mohamedánskou kebabárnu, kam stejně nikdo nechodí, což správný vlastenecký panovník, jako byl například Karel IV., netrpěl, snaží se stále rozšiřovat a zvětšovat město, lákaje do města škodlivý průmysl a cizí lidi, dělá ostudu jménu svého slavného jmenovce a našeho políčského rodáka, s kterým krom toho příjmení a místa narození nemá jinak už vůbec nic společného - a to nemám na mysli jen hudební nadání. Těším se, až jednou všichni takoví a jemu podobní vlastizrádci stanou před lidovým soudem národní očisty a budou se zodpovídat a pykat za své protinárodní přečiny. Člověk se musí umět na něco těšit. Neříkám, že náš starosta Martinů je z nich nejhorší, to je dáno výší postavení, ale není ani nejlepší. Přijde doba, kdy nebude stačit nebýt nejhorším člověkem, a nebýt nejlepším z lidí bude málo pro výkon veřejného povolání.
Kráčím k lesu jako k záštitě nerozborné jistoty a přirozeného řádu. Vítají mne dvě plaché srnky a dva dovádiví zajíčci. Jak milé shledání po čtyřech dnech strávených doma!
Táta se zase vychcal do koše na odpadky, místo do záchodové mísy, máma u všeho střídavě ječí, brečí a naříká, jaký už je mrzák, že nic nezvládá a že ji všecko bolí, motá se jí hlava, při žehlení spálila stůl, pak jej marně čistila octem, já nestačím hlídat tátu, u toho hlídat ještě i mámu a okřikovat ji a napomínat, aby se chovala k tátovi slušně, jak si zaslouží, a připomínat jí, aby se o něho jak náleží starala, když nejsem doma. Začíná to být šílené.
Jakým ostrůvkem klidu, pohody a zdravého rozumu je mi potom úkryt v srnčím lese, to je, myslím, zbytečné vyzdvihovat. Horší se teď jaksi všecko najednou: mezinárodní stav věcí společenských, naše národní svébytnost, a do toho všeho i poměry rodinné. Nejhorší potíže jsou ty nejbližší, tedy rodinné. Je to hrozné. Mým přirozeným útulkem se mi stává jako vždy les. V něm nalézám nezbytný pokoj k odpočinku i k přemýšlení; a v něm jako vždycky naleznu správné východisko ze všech potíží a trápení.
Táty je mi líto - a teď už i mámy - a v myšlenkách jsem s nimi. Léto je krátké, musíte se ještě tři měsíce beze mne obejít. Pak se pln lesní moudrosti a osvěžen samotou navrátím a vše bude hned snazší. V lese načerpám sílu, se kterou společně překonáme nejtěžší období života. Vydržte!
Včera bylo v Moskvě v Lužnikách zahájeno mistrovství světa v kopané úvodním zápasem mezi domácím mužstvem a Saúdskou Arábií. Koukali jsme na přímý přenos s tátou u mne v pokojíku na počítači. Hrála nejlepší země na světě s jednou z těch nejhorších. Rusové rozdrtili svého soupeře pět nula. Rusko s převahou vítězí na bojišti i na hřišti. Měl jsem radost z jejich vítězství, jako kdyby to byli naši borci. Pro mne to jsou naši - nebo skoro jako naši. Moskevské hřiště v Lužnikách se jmenuje skoro stejně jako hřiště v brněnských Lužánkách, v jehož ochozech jsme často s tátou stávali, přihlížejíce zápasům místní Zbrojovky. Kde jsou ty staré dobré mladé časy...
Kde jsou také ty časy, kdy byli rodiče mladí, milovali se a věčnou lásku si slibovali! Nyní se už jenom nenávidí, přičemž musím zasahovat já, plod jejich nerozvážného spojení, aby se vzájemně nepovraždili. Pokud je mi známo, ten marný a nesplnitelný slib věčného věrného milování skládají všichni mladí snoubenci. Že však ten bláhový slib nikdy nikdo nesplní, je jen dalším příkladem jejich kolovrátkového nerozumu. Měli to vědět dopředu, jakou nenávistí jednou skončí jejich věčná láska, ale oni na to nemyslili, protože jejich roztočenou mysl nic tehdy nezastavilo. Nic v podobě zdravé nevíry je neupozornilo, že nic - ani věčná láska - netrvá věčně. Nic takového se mně nikdy nemohlo stát. Vždy myslím u každé věci hned na to nejhorší: při lásce myslím na nenávist, při zdraví na nemoc a za života myslím na smrt. Přestože jsem se nikdy neuvázal k žádnému vztahu k lidské bytosti, zůstav sám, nevyvázal jsem se právě tím z pouta rodinného. Není to směšné? Ve snaze zůstat sám, zůstal jsem s rodiči - k mé smůle a k jejich štěstí. Nemrzím se kvůli tomu. Ať unikáte čemu chcete, stejně neuniknete něčemu jinému. Všecko neštěstí i štěstí si vás nakonec najde. Já před oním neštěstím unikám do samoty a do lesa. Neštěstí jsem našel mezi lidmi. Štěstí jsem potkal v lese.
Srnečkovy ostatky byly za ty čtyři dny mé nepřítomnosti v lese opět přemístěny o trochu dál od původního místa skonu. Nacestovaly se dost. Nyní z nich zbývá již jen ohlodaná kostra s údy rozházenými po okolí. Okousaná jsou žebra, páteř zlomena, kůže sežrána, krom malé části hřivnaté srsti na krčku, jen lebka s vyhozenými čelistmi a ta postižená přední noha stále drží při těle, tu jedinou nohu jaksi pudově nechce nikdo žrát. Zvláštní, jak je to nezdravé sousto rozpoznáno a odmítáno! Nejzachovalejší části srnečkových ostatků jsou nadále odtržené nohy s černými kopýtky - ty stále vypadají jako živé. Smrad ustal, hnití ustalo, život ustal. Je konec všemu.
Nad jasným západním obzorem pohasíná sluneční zář. Končí se další krásný a teplý jarní den. Na nebi již září Večernice a viditelný je už i nový měsíc v podobě úzkého obloučku jakoby tam vtištěného konečkem nehtu. Odkudsi zdálky zaznívá venkovní hudba počínající páteční noci. Tohle nemám rád. V lese má být ticho a zpívat by v něm měli jen ptáci. Lidi nemám rád. To je nenávist, která se neskončí láskou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm