Misantrop: Srnonoš 12.

28. září 2018 v 13:35 | Misantrop |  Srnonoš

Sobota 16. června 52
Noc byla chladná, musil jsem si obléci zimní letecký kabátek, abych se zahřál. Stejně jsem nemohl zimou dlouho usnout.
Ráno je však zase teplo a jasný slunečný den. Střídavě spím a čtu si předplacený časopis Fakta a svědectví - zajímavé články, ale opět hanebný sloh i pravopis. Lidstvo hloupne čím dál víc; kdo je bude chtít jednou vzít pořádně do ruky, ten bude mít věru velmi mnoho těžké, záslužné, ale též nevděčné práce. Někdy mi připadá, že už jen já dovedu psát správně hezky česky. Všichni ostatní pisálci - a to i ti nejchytřejší, nejvzdělanější a nejuznávanější současní vlastenci, kteří se snaží o opak - jen patlají náš kdysi tak krásný český jazyk, takže číst po nich, co napsali, je doslova zoufalé. Potíže jim dělají i ty nejzákladnější věci, jako je třeba skloňování. Jak se potom domlouvají v běžném styku? Jak vůbec žijí? Ne, to je prostě zoufalost. Ty časopisy už nechci. Vracím se zpátky ke starým dobrým knihám, najmě k mým vlastním spisům. Těším se na ně. Člověk se musí na něco těšit...
Teprve večer vycházím opatrně z úkrytu - je sobota. Ale je to dobré, nikdo do lesa ani nepáchne. Mlsám letošní výjimečně bohatou úrodu borůvek a nad hlavou mi přelétávají divoké hrdličky. Ani žádný myslivec neboli bouchal tu dnes večer nestřehne na nevinnou kořist. Určité obavy mám pod posedem, že se v něm otevře okénko, vysune se z něho hlaveň pušky, třeskne ohlušující výstřel a ten srnec, který právě teď pluje jako ponorný člun v moři zelených klasů, padne mrtev. Raději ať utíká zpátky do lesa přede mnou, než aby zde přímo naproti střeleckému hnízdu pytláka uvykl klamnému pocitu bezpečí. V dostřelu člověka není nikdo jist svým životem - ani já ne. Necítím se tu dvakrát dobře - je přece jenom sobota -, tuším, že zlý člověk nespí. Zlý člověk totiž nikdy nespí...
Stmívá se a snáší se noc. Člověk-nečlověk, srnčí muž, jde spát. Dobrý člověk spí. Člověk, který spí, je vždycky dobrý. Srnčí muž Cernunnos je však dobrý zcela samozřejmě, i když právě nespí. A dobrý muž přirozeně nenávidí zlého.


Neděle 17. června 52
V noci jsem opět nemohl dlouho usnout, tentokrát kvůli horku. Teprve až jsem si svlékl kalhoty a zul ponožky, dosáhl jsem toho správného pohodlí, jež mne ukonejšilo k spánku.
Ráno je oblačno, ale teplo. Pavouk křižák rozvinul svou síť v předsíňce stanu. Tož takhle ne, papeženče! Takhle jsi ovíjel sítěmi naše husitské Čechy v patnáctém století a dnes je kolem mé vlasti ovíjejí jiní zákeřní pavouci - a znovu v zločinné součinnosti s papežem!
Nezbývalo než protrhnout tu lepkavou síť, jako ji byli protrhli husité a jako ji protrhneme zas; však on si ten pilný soukeníček najde jiný koutek, kde by mohl nerušen přebývat, tak jako si našla záhyb ve stěně stanu veliká motýlí housenka, aby se tam mohla v klidu a v ústraní zakuklit.
Celý den držím se důsledně na svém pevném ostrůvku jistoty. Chodím nahý a bosý jen okolo stanu po pěšinkách v lesní trávě - se zvýšenou opatrností, neboť se tu vyskytují zmije! - a sbírám do úst borůvky. Jako dítěti obarvily se mi jejich sladkou šťávou konečky prstů a jistě i rty. Takhle bez bot i bez veškerého šatstva je můj pocit zvířeckosti při mlsání lesních plodů ještě více umocněn. Jsem svobodný, naprosto svobodný!
Zmije nevidno. Jediným zástupcem plazů, který sleduje mé bosé nohy, je neškodná ještěrka. Poletují zde motýli a zpívají ptáčci. I sluníčko se na čas ukáže a zprudka zasvítí do mé rajské zahrady svými zářivými paprsky. Nakonec si sednu na vyvýšený břeh svého ostrova, odkud jako trosečník nebo spíš poustevník spokojen vyhlížím do moře překypující zeleně, nádhery a svobody. Jsem zcela volný, zbaven všech pout lidskosti - takového, a ne jinakého, mne chtěla mít Matka Příroda! A takového mne věru také dostala!
Dočetl jsem konečně všechny časopisy a začal číst to, na co se už dlouho těším: slavné Protokoly sionských mudrců, spis, o jehož pravosti se vedou spory. Před nedávnem jsem si toto záhadné dílko stáhnul ze sítě do svého kapesního počítače. Ještě nikdy jsem to nečetl, tak jsem zvědav, co to bude, protože v současnosti se říká, že je to jakýsi jízdní řád, podle kterého se řídí celosvětová nadnárodní moc. Prý je to ale podvrh. Zda je to skutečně podvrh nebo padělek, to mne zatím nezajímá; své si k tomu jistě řeknu až po přečtení poslední řádky. Tvrzení, zmiňované v úvodu, že jistě to podvrh není, protože židovské noviny tvrdí, že to podvrh je, je velice silná námitka, nicméně nijak směrodatná pro můj vlastní názor, který si hodlám utvořit sám, když dovolíte. Podle prvního dojmu z prvních řádků to na mne působí opravdu jako padělek; ale i kdyby byl, přece jde o dílo mimořádně pozoruhodné. Mně se líbí hutný sloh a tvrdé pravdy bez příkras. Začal jsem už pořizovat výpisky, ale brzy jsem toho nechal, poněvadž obsah tohoto spisu je tak dobrý, že jej asi uveřejním celý - ovšem až po nezbytných opravách a úpravách. Zatím se to čte jedním dechem.
K večeru vycházím na pravidelnou procházku po lese. V moři zelených klasů opět pluje podvodní loďka srncova. Blíží se ke mně a ví o mně, a je proto zbytečné se jakkoli schovávat; srnci tohle schovávání nemají rádi, myslejí si potom, že skrývám vůči nim zlé úmysly, a právě tehdy kvůli tomu tropí největší povyk. Stále se učím pokojnému soužití s těmito plachými lesními zvířaty. Budu za nimi pospíchat zpátky, až zítra ve městě obstarám všechno potřebné.


Úterý 19. června 52
Co to bylo dnes ráno za výtržnost? Jakému nepřístojnému chování jsem to byl vystaven? Jakého narušení obvyklého pořádku jsem se stal svědkem a snad dokonce i terčem, na nějž se zaměřil ten tajemný vůz?
Ubíral jsem se jako vždy o čtvrté nad ránem ospalými předměstími směrem k lesu, a protože nesnáším tak časně brzy vídat lidi, vztekám se potichu na každé vozidlo, na každého náhodného chodce i na každý lidský hlas, který zaslechnu linout se z pootevřených oken. Za jedním z těch oken je slyšet první ranní kuřákův odporný kašel, cestu mi zkřížila k pověrečné smůle jakási lehce oděná ženština, projel první dělník na motokole a první vůz.
S klamným pocitem osvobození se konečně blížím k uzavřené silnici, za níž se již prostírají blažené lesy. Ale kdyby byl na celém světě jediný vůz, pojede naschvál právě po této prázdné opravované silnici a zrovna v té jediné chvíli, kdy ji hodlám překročit, abych unikl nenáviděnému městu lidí a vnikl do šera milovaného lesa srn!
Konečně jsem zdánlivě osvobozen a na pastvině u lesa mne již vítají první dvě srnky. Procházím těsně kolem nich, ale tito krásní plaší tvorové, mí bližní, se mne nebojí a neutíkají! Jedna menší a mladší zvedla hlavu a dívá se na mne, zatímco ta druhá starší a zkušenější se nevzrušeně pase dál. Neutíkají! Nač by také utíkaly? Vždyť už mne přece znají!
Jenže pak tuto snovou poklidnou selanku narušil příjezd toho tajemného černého vozidla. Včas jsem je uviděl přijíždět po lesní silničce spojující továrnu na výbuchy, hlavní silnici a nedalekou obydlenou samotu, takže jsem ustoupil ze stezky při okraji lesa do šerých houštin, kde jsem se schoval.
Zde, zpoza stromů, jsem sledoval ten tajemný vůz a jeho podivné chování. Řidič nejprve zastavil na křižovatce a tam se zřejmě chvilku rozhlížel nebo rozhodoval, kudy jet dál. Zvolil si cestu vlevo nahoru k samotě, ale v půli se zastavil a couval zpátky. Otočil vůz a dojel až na stezku, po níž jsem před malou chvílí kráčel já. Jaký účinek měl tento postup na ty dvě srnky, to jsem ze své skrýše neviděl, ale mně se tím náhle otevřel vítaný volný ústup lesem přes onu silničku dál do nepřístupné hloubi domovského lesa, kam za mnou vůz nemohl a odkud jsem pozoroval další jeho chování.
Vůz se opět otočil a s nepořízenou odjel, kudy přijel. Konečně je pryč, konečně mám na dva dny od každého člověka na této zemi svatý pokoj! To zase byla výtržnost, to zase byla kličkovaná a hra na schovávanou a tajná odbojová činnost!
Přemýšlím, co to mělo znamenat. Co to bylo? Kdo to byl? A co chtěl? Byla to jen hloupá smůlovatá náhoda, anebo ten neznámý člověk sedící uvnitř toho tajemného velkého černého vozu šel přímo po mně, sledoval právě mne, pátral, stíhal a pronásledoval? Možné je všecko. Možná to byl tentýž vůz, který mi křížil cestu již dole na té uzavřené silnici, kde snad řidiče upoutal můj zvláštní zjev, a tak nemaje, zvrhlík, nic lepšího na práci, jal se mne pro zábavu honit a štvát. Věru, že se mu to povedlo - opravdu mne naštval a zahnal na plné dva dny do mé tajné lesní skrýše!
S jakou osvobozující úlevou jsem tentokrát doputoval po mé vlastní soukromé pěšince ku svému srnčímu pelíšku, to nelze ani vypovědět - to se musí zažít! Otevřel jsem stan, vyhodil z předsíňky toho drzého papežence, který ji opět obetkal pavoučí sítí, a s dosud rozrušenými čivami jsem se zaposlouchal do blahodárného ticha lesní samoty. Ze směru od té silničky je slyšet psí štěkání. Napadla mi ne až tak nemožná možnost, že mne snad pronásledují jako divou (lépe řečeno svobodnou) zvěř, nasadivše na mou stopu honicí psy. Ale vzdálený psí štěkot brzy ustal, načež se rozhostilo uklidňující ticho, ozvučené jen šepotem vánku a písněmi lesních ptáčků. Konečně mám zasloužený pokoj! Nejméně dva dni nechci lidi ani cítit, natož vidět! Ó jak je nenávidím!
Spím až do oběda. Pak musím jít na záchod, a tak si říkám, že mám-li už vstát, půjdu si aspoň na chvilku sednout na blízký palouček. Dopadlo to ale nakonec tak, že jsem se zváben liduprázdným lesem, volnou přírodou a čerstvě požatou loukou zatoulal až k jinému lesíku, kde jsem objevil planou višeň. Její do černa zralé sladké plody mi přišly neobyčejně k chuti. Jejich jako krev rudá a lepkavá šťáva mi třísnila ruce, když jsem je sbíral spadlé pod stromem i trhal z nejspodnějších větví. Nejchutnější byly ty spadlé na zem, už trochu navinulé. Najedl jsem se jich dosyta, až jsem už nemohl. Objevil jsem blízko té višně i zplanělou třešeň, ale třešničky nebyly tak dobré jako višně - a stejně už jsem měl dost. Díky, dávný moudrý hospodáři, který jsi sem tyto ovocné stromy před mnoha a mnoha lety tak prozřetelně zasadil!
Otvírá se odsud krásný výhled na kopce, stráně, lesy a políčka nad Korouhví, nad vsí, kde v minulém století stejně moudře a prozřetelně hospodařil můj dědeček. Dlouho, předlouho poté jsem na lesním paloučku přemítal o kráse volné přírody, o moudrosti a prozřetelnosti dávných českých hospodářů a o starých dobrých časech a mravech, o kterých ti současní, ze zdravého národního kmene vykořenění, nevychovaní a zhýčkaní úchyláci a zvrhlíci nemají sebemenší potuchy.
Ale ono to přijde. Dokud to bude žít v myslích lidí, jako jsem já, je obroda stále ještě možná. Věřím, že i díky mně se nad touto zemí vznáší ochranitelský duch, který nedá natrvalo zahynouti žádným zdravým a moudrým věcem. Jest to duch mých dávných předků, který nepůsobí jen na mne, ale i na všechny, kdož jsou nadáni touto vnímavostí. Až jednoho dne nastanou opravdu zlé a krušné časy, které v sutinách sebezáhuby pohřbí všechno choré a úchylné, ten duch obrody se naráz bez odporu rozklene a spojí v mohutnou sílu, jíž nikdo a nic neodolá. Lidé jsou slabí. Příroda je mocná.
Vrátil jsem se do stanu, chvilku jsem si v něm poležel, a už abych šel zase ven projít se dnes ještě naposledy po lese, než padne tma.
Se srnečkovými nebohými ostatky znovu někdo pohnul, ale nepřemístil je o mnoho dál, spíš je jen poněkud přetočil. Zbývá z nich už jen hromádka kostí. Jen ta jedna postižená přední noha je stále netknuta. Jak to ten mrchožrout pozná, že s tou nohou není něco v pořádku? Všecko sežral kromě kostí a té zkřivené nohy. Asi ji také dobře viděl, což by znamenalo, že k ostatkům nechodí v noci, nýbrž za denního světla, a že je navíc také značně vyběračný, vyhýbaje se všem podezřele znetvořeným soustům - takže je to zřejmě i tvor velmi rozumný. Třeba budu mít štěstí a někdy tu záhadnou šelmu spatřím. Avšak mnoho příležitostí už mít nebudu, neboť už vlastně nemá k čemu by se vracela - k žrádlu tu už opravdu mnoho nezbývá. Ještě se tu téměř netknuty válejí tři srnčí nohy, z nichž tu přední oblézají ve velkém počtu jakési svinky nebo stínky.
Pokračuji dál. Z cesty mi uskakují zpod nohou dvě malé žabky skokana hnědého; nejdřív jedna a o kousek dál další.
Docházím na konec obchůzky. Na tmícím se nebi již září půlměsíc. Pálí mne oči. Potřeboval bych si je už pro dnešek zavřít, aby si odpočaly, a pořádně se vyspat.


Středa 20. června 52
Je zataženo, ale příjemně teplo. Se stoupající teplotou během dne postupně rozepínám spací pytel, pak svlékám svrchní oděv, potom spodní oděv a nakonec zůstávám jenom tak, jak mne byla stvořila veliká matka nás všech, to jest úplně nahý.
Držím se úzkostlivě pouze v nejbližším okolí stanu, ale převážně v něm. Spím anebo si čtu Protokoly sionských mudrců. Je to určitě podvrh. Slovo "protokol" přece znamená zápis z nějakého jednání, z čehož by člověk usuzoval, že ten zápis bude veden ve společném duchu; ale tady pisatel tak často sklouzává k osobnímu vyjadřování, až je to podezřelé. Zájmeno my (sionští mudrci) se tak často mění v (pisatel), že už to by mělo stačit jako pádná námitka proti pravosti oněch Protokolů. Nepsal je Žid a troufám si tvrdit, že ani mudrc. Nezáleží ovšem vůbec na tom, komu patří hodinky nebo kdo je vyrobil, jako spíš na tom, zda ukazují správný čas. A také lze podle značky výrobce spolehlivě určit, půjdou-li ony hodinky správně či se budou zpožďovat, předcházet, zda půjdou proti směru hodinových ručiček nebo se zastaví úplně. Žel, ani v tomto požadavku nejdou Protokoly plně s dobou a současně stejně tak příliš často nevidí jasnozřivě do budoucnosti, jak by asi měly. Určitá velmocenská klika, která tak rádoby vědecky s podrobnou znalostí lidských slabostí postupuje podle předem daného a zjeveného rozvrhu, by se nezmýlila a brzo by dosáhla zmiňované světovlády - což se zatím děje jen částečně. Ještě nemají vyhráno. Mimoto zcela ovládnout lze jen tupý a nevýznamný dav, kdežto vzpurné jedince - například mne - nikdy. Podezřelé je mi též zdůrazňování náboženství či šlechty, jako jediné obrany vůči celosvětovému židovskému spiknutí a jediné možné záchrany před krutou světovládou mezinárodního Žida. To není židovský úhel pohledu, nýbrž gojímský. Nezapomeňme, že právě vznik křesťanství byl umožněn skrze mazanou židovskou lest, a že tedy přijaté náboženství bílého Árijce není záchranou ani obranou před židovským spiknutím, ale naopak jeho přímým důsledkem a porážkou původního árijského pohanství. Nelze se přece ubránit Židům tím, že slepě převezmeme jejich zvrácenou hodnotovou soustavu, určenou ovšem jen pro nás, nikoli pro ně! A všechna árijská šlechta byla a je tak hloupá a zkažená, že jim v tom vědomě i nevědomě napomáhala a napomáhá, často jdouc v čele spiknutí proti ní samé a proti jejímu lidu, za zády vždy majíc nějakého toho papežského černokněžníka jako všudypřítomný dozor.
Takovýchto podivností je v celém spisu povícero, což na mne činí dojem trapného pokusu o bláhové přednesení židovské otázky. Židé jsou však mnohem mazanější, než se domnívá pisatel tohoto zjevného podvrhu.
Slohově jsou Protokoly nevytříbené a český překlad dělal někdo, kdo neumí sestrojit kloudnou větu, přičemž potíže mu činily i větší srozumitelnost těch vět, jakož i zcela základní a jednoduché věci, jako je například skloňování, velká a malá písmena či správné oddělování vedlejších vět čárkami.
Jsem v četbě zatím zhruba za polovinou, ale už teď vím, že jsem trochu zklamán. Některé části nejsou tak dobré, abych je zveřejňoval celé. Pomýšlím na to, že z celého spisku udělám pouze výpisky z toho nejlepšího, co v něm najdu, a jazykově i slohově je upravím do nové, lepší, češtější a čtivější podoby. Myslím, že i tak bude těch výpisků až dost.
Celý den jsem nemohl spát. Stále mne budily otřesné výbuchy různé síly a neustálé ohlušující rachocení stíhaček. Obojí nesnesitelný rámus tak jen dokonale dokresloval četbu o celosvětovém spiknutí proti všemu přirozenému a klidnému žití, o spiknutí proti mně. Není to ale spiknutí pouze židovské, nýbrž všelidské. Všichni lidé jsou spiknuti proti mně! Já však vzdoruji proti nim!
Večer panuje stále krásné teplíčko, a je mi tudíž nepříjemné obléci si znovu šaty a nazout boty, abych se trochu prošel. Je to špatná procházka. Je mi horko a obtěžuje mne hmyz.
Přes cestu mi právě přeběhla kuna. Je to kousek od srnečkových ostatků. V okolním lese to od nich stále páchne jako v lidožroutské jeskyni Kyklopově. Zdá se, že to je právě ta kuna, kdo se na mrtvole přiživuje. Ta kuna chodí i kolem mého stanu, soudě podle trusu, a chodí i po mých tajných cestičkách - bylo to ostatně první zvíře, které jsem spatřil, když jsem se loni v létě usadil poprvé na současném místě.
Letošní léto začíná hned zítra po poledni. Čeká nás významný pohanský svátek slunovratu. Tehdy se vždy po lesích rozlétnou světlušky, celé roje světlušek. Jednu ojedinělou světlušku už jsem viděl před několika dny, víc zatím ne. Asi to bude tím, že chodím brzo spát. Jak to ale ty svítící mušky poznají, že je slunovrat a že mají vylétnout? To je záhada...
Letos, tak jako vloni, hodlám oslavit letní slunovrat slavnostní nahou koupelí v přírodním rybníce a vyfocením se v městských sadech u sochy Svatopluka Čecha. Ale to bude až zítra.


Úterý 26. června 52
Pět dní jsem zůstal doma kvůli špatnému počasí! A přitom ještě v den letního slunovratu bylo venku u vody, u rybníku, tak nádherně... Ani se mi nechtělo domů. Bylo teplo, slunečno, a já, široko daleko sám a sám, jsem se zcela nahý a svobodný na břehu rybníka opaloval a v jeho vodách koupal. Bylo to tak krásné a volné, že jsem se jen nerad loučil a znovu oblékal do protivných šatů.
Tentýž den večer už se ale počasí zkazilo. Po slunovratu a po začátku léta začal spíš podzim. Ochladilo se nejméně o deset stupňů, zatáhlo se a začalo často pršet. Tady máte to vaše sucho! A víte, že jsem v těchto studených a deštivých dnech přesto objevil alespoň jednoho pitomce, který dál jako kolovrátek psal o suchu? To jsou neuvěřitelní blbci!
Ani dnes brzo ráno před svítáním, když jsem procházel předměstími k lesu, jsem se blbcům nevyhnul. Vyrazil jsem kvůli nim o dalších pět minut dřív, bylo ještě tma, ale i tak časně jsem přesto potkal jednu ženskou, jdoucí do práce, jednoho blba v krátkých spodních kalhotkách, venčícího psa, a ovšem na dovršení všech pitomců, kteří se mi ráno pletou do cesty, znovu osobní vůz, jedoucí po uzavřené (!) silnici. To jsou neuvěřitelní blbci!
Chtěl bych někdy zabít člověka. Proč bych ho nemohl zabít? Že je to trestné? Lidem prochází beztrestně věcí, které jsou trestné, a stejně je dělají. Že má svůj nedotknutelný život? Mnoha jejich životů se už někdo dotknul, a také se mu nic nestalo. Že má svou rodinu? Zvířata ji také mají, a přesto jsou vražděna jako nic. Že cítí bolest a strach? To cítí i zvířata, a přesto je zabíjejí úplně běžně a bez výčitek svědomí. Že i rostliny cítí, a stejně je trhají, žerou a ničí? To je také pravda, ale tím vším není řečeno, proč bych nemohl zabít člověka - alespoň mně to tedy nestačí.
Dny se už zase po slunovratu zkracují, noci prodlužují, a já pomalu vidím, že kvůli těm blbcům, které pořád potkávám, budu musit chodit do lesa nakonec zase v noci jako dřív.
Konečně překračuji uzavřenou, ale nikoli prázdnou silnici a vstupuji do lesa. Tentokrát mne vítaly už na louce pod lesem dvě srnky a jeden zajíc, ale ten vůz všechen dobrý dojem zkazil. Lidé vždy všechno zkazí...
Ospalý putuji deštěm zkropeným lesem a slzí a pálí mne oči. Těším se, až je zavřu. Uléhám do měkkého pelíšku uvnitř stanu a za ranního zpěvu ptáků konečně usínám.
Ke čtení jsem si vzal knížku, kterou jsem objevil doma v obývacím pokoji v naší rodinné knihovně. Tento zapomenutý zastrčený klenot nese název Pohádky za oponou a napsal ji český spisovatel Kamil Bednář podle našich i světových oper a baletů. Hned mne to zaujalo. Je zde zpracován pohádkový příběh o rusalce, zhudebněný Antonínem Dvořákem, je zde krásná česká pohádka Sůl nad zlato, dále Lucerna podle Aloise Jiráska, Wagnerův Bludný Holanďan, Pohádka o Honzovi, Prodaná nevěsta podle opery Bedřicha Smetany, je tu i ruská pohádka Labutí jezero podle Čajkovského slavného baletu, je zde převyprávěna stará slovanská pověst o králi Svatoplukovi a jeho třech prutech, dále Weberův Čarostřelec, Cervantesův Don Quijote, Smetanova Libuše, Mozartova Kouzelná flétna, zbojnická pověst o Jurovi Jánošíkovi, dále známá pohádka Čert a Káča či Těsnohlídkova Liška Bystrouška zhudebněná Leošem Janáčkem. Samé klenoty, které dobře znám i hudebně, takže jsou mi blízké. Pověst o Svatoplukovi jsem už začal doma opisovat jakožto dodatek pro mé stránky Starých pověstí českých, které provozuji. Stejně tak hodlám opsat a zveřejnit na síti i Libuši a Jánošíka.
Kde se skrýval tento přehlížený skvost? No přece u nás, v naší rodinné knihovničce! Co všechno tam ještě asi najdu?
Kniha je sama o sobě skvostným dílem, nejen písmem, ale i obrazem: doplňují ji krásné barevné malby a černobílé kresby Věry Brázdové. Knihu vydalo hudební (!) nakladatelství Panton v roce 1967, samozřejmě poctivě postaru vázanou v tvrdých deskách, nákladem 20 000 výtisků a za cenu pouhopouhých čtyřiadvaceti korun československých. To byly skvosty, to byly ceny! Mně byly tehdy jen dva roky, když tato nádherná knížka vyšla; možná jsme ji já anebo moje o pět let starší sestra Miroslava dostali k narozeninám, k svátku nebo k vánocům, a možná mi z ní předčítali před spaním, dokud jsem se záhy sám nenaučil číst. Kdo už si dnes přesně vzpomene, jak to tenkrát bylo? Jisté je však to, že láska ke krásnému písemnictví takhle nějak začíná již v dětství. Teď, po padesáti letech, si v ní čtu sám o samotě a v klidu lesa - a znovu rovněž před spaním. Nic nevadí, že jsou to báchorky pro děti. Pravé pohanské pohádky nikdy nebyly určeny jen pro malé děti, nýbrž i pro dospělé. Vyžadují jiný, stručnější, hutnější a jednodušší způsob vyjadřování než dlouhé, nudné a složité eposy a ságy, ale tím jsou také čtivější. Je v nich obsažena obyčejná lidová moudrost, zbylá po prastarém národu, který ještě žil podle přírody; žádné novodobé převrácené úchylárny zkaženého lidstva, které je ovládají dnes.
Žít a myslit podle přírody; být moudrý jako sama příroda - to už jsou dnes téměř nadlidské požadavky a naprosto nelidské mravy. Kdo tak prostě žije a myslí, tomu to dávají ostatní úchyláci citelně pocítit. Tak žiji a myslím já; tak se topím a trpím v bezedném bahně lidských zvrhlostí i já. Jen hluboko v lesní skrýši se samoten nořím do stránek prastarých pohádkových příběhů, abych se jimi občerstvil jako živou vodou.
Živá voda padá i s nebe. Počasí nám nepřeje. Prší. Sice drobně, zato však vytrvale. Dnes už se na procházku lesem nedostanu. Kdyby mělo takhle celý den pršet i zítra, bylo by to velmi nepříjemné.
Stmívá se, den jsem z větší části prospal. Na vrcholku stromu, pod nímž bytuji, zpívá drozd. Kolem stanu dupají a mručí tajemná divoká prasata. Drobný deštík dál vytrvale zkrápí střechu mého osamělého lesního příbytku. Tak nevím; mám se kvůli dešti vrátit domů, nebo zkusit vydržet do zítřka a doufat v lepší počasí? Nevím. Je zde tak krásně, i když prší... Nebude se mi odsud chtít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm