Misantrop: Srnonoš 13.

28. září 2018 v 13:41 | Misantrop |  Srnonoš

Středa 27. června 52
Zůstal jsem. Zůstal jsem a vyplatilo se. Ráno neprší, v poledne dokonce vykouklo sluníčko a vylákalo mne na procházku. Je ale chladno a fouká studený vítr.
Ze srnečkových ostatků zbývá již jen několik žeber, několik páteřních obratlů, dvě čelisti a ta jedna zatrápená zkřivená přední noha, která způsobila srnečkův předčasný skon. Nic už z něho skoro nezbývá. Ani jeho lebku jsem už nikde v okolí nenašel.
Prošel jsem mokrým nevlídným lesem křížem krážem, všude foukal studený vítr, až jsem došel na prosluněný palouček, chráněný před větrem ze všech stran hustým lesíkem. Tady jsem si sedl do pelíšku zády opřen o široký kmen vysokého smrku a slunil se. Příjemný odpočinek, tiché lesní zákoutí a vlídný slunečný svit mi dohromady přivodily lehkou ospalost. Zavíraly se mi blahem i malátností oči, a tak jsem si šel zase do stanu lehnout.
Nadlouho jsem sladce usnul a pak jsem si četl Lucernu z Pohádek za oponou. Je to hezká knížka. Nad takovými se kdysi o zimním slunovratu pod ozdobeným stromečkem poznání scházívala celá rodina i s dětmi, například ta naše, a s úctou, jaká knihám náleží, společně listovala jejími vzácnými stránkami jako při nějakém tajemném obřadu. Pro nás děti to byl skutečně obřad, alespoň tedy pro mne, a dobrá kniha byla vždy pro mne tím nejcennějším dárkem, jaký jsem mohl dostat. Dnes děti dostávají místo kdysi levných, avšak hodnotných knížek drahé telefony, počítače nebo psy, ale to jim ani zdaleka nedá to, co nám tehdy dávaly knihy. Ten starý rodinný obřad, kdy se celá rodina pospolu sešla nad jednou vzácnou knihou a společně si ji prohlížela a nahlas z ní předčítala, ten se musí jednoho dne zase bezpodmínečně vrátit, ten musí být jednou slavnostně obnoven, až padne vláda národní zrady a jejích nepřirozených zvráceností! Anebo možná že právě tyhle staré dobré rodinné zvyky, které z dětí vychovávaly zanícené čtenáře knih, z kterých čerpaly obyčejné životní moudrosti a z jejich stránek smysl pro čest, hrdost a spravedlnost, možná že právě tyhle návyky jednou přivodí pád vlastizrádných vlád a panství všemožných úchyláren, jež dnes převládají. Kdyby lidé četli knihy, kdyby rodiče svým dětem předávali návyk číst a hloubat v knihách, kdyby je učili brát si z nich ponaučení a osobním příkladem je učili vážit si nesamozřejmých životních hodnot - a dobrá kniha je právě takovou hodnotou -, nebyl by svět dospěl k takovému mravnímu a hodnotovému úpadku, jakého jsme dnes svědky, kdy z dětí se vychovávají úplatní vydíratelní slaboši a zbabělci, namísto pevných železných mužů, kteří se pod žádným tlakem nezlomí ani neohnou.


Kniha - jaká vzácnost! Jaké vzácné umělecké dílo! Jaký zvláštní výtvor lidského ducha a lidských rukou! Pro dobrou knihu jsem schopen usmířit se načas s lidstvem. Jaký duch to musí být, který vymyslí a napíše knihu, především dobrou knihu! Jaký nelidský duch to musí být; vždyť ne každý člověk dovede napsat knihu, dnes už vůbec ne, jak lidstvo postupně hloupne. Dnes nikdo nedovede napsat bez chyby ani jednu smysluplnou větu, natož celou knihu. Panuje navíc takový převrácený stav, že ti, kdož píší pravdu, píší špatně a s chybami, zatímco jedině lháři píší dobře a bez chyb. Přesto ještě stále zbývají v myslích lidí jakési poslední zbytky úcty a vážnosti pro knihy a pro ty, kdož je dovedou sepsat, i když je většina lidí vůbec nečte. Napsat dobrou knihu je vskutku asi jakási záhadná schopnost nadlidská, vzbuzující dodnes nevysvětlitelnou úctu obyčejných lidí. Vzpomínám, s jakou úctou onehdy ode mne brala do ruky objemný balíček poštovní úřednice, když si přečetla, že je určen vydavatelskému domu, a jak nezvykle uctivě potom se mnou jednala! Lidé si stále tak nějak váží vzdělaných a nápaditých lidí. Tyto poslední zbytky nevysvětlitelné úcty se možná jednou stanou prvním základem pro obnovu vzdělanosti, správných mravů a pravých hodnot. Bez vzdělanosti, bez moudrosti a bez mravních zásad je lidstvo jen nahodilá sebranka opilých násilníků, škůdců a budižkničemů. Když si čtu Pohádky za oponou, které se svým obsahem vymykají všemu dnešnímu, mám právě takový silný pocit. Ale nejspíš je to, žel, jen pocit můj, který nesdílím a ani nemohu sdílet s ostatními lidmi. Propast mezi námi je veliká a stále se prohlubuje.
Večer začíná opět pršet. Tady máte to vaše sucho! Vstávám jen proto, abych se na chvilku protáhl a prošel po lese v bezprostředním okolí stanu. Je tady stejně hezky, ačkoli hezky není. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu po půlnoci do města pro nové zásoby. Snad se mezitím zlepší počasí.


Pátek 29. června 52
Tentokrát se vracím do lesa už v noci, přesně o jedné hodině s půlnoci. Stará dobrá jistá pustá noc. Ráno bývá v ulicích příliš mnoho lidí, což nemám rád. A stejně jsem i v noci po cestě viděl a slyšel lidi, které jsem vidět nechtěl. Zapomněl jsem, že je Den lidských hovad a že ve skutečnosti už vlastně začaly prázdniny. Haranti už ráno do školy zřejmě nejdou, soudě podle řevu, který se ozývá z nájemné chaty, poslední to výspy lidství, okolo níž jsem chtěl projít do lesa. Ale když jsem zdálky slyšel ten řev, raději jsem se obrátil a vzal jsem to oklikou přes liduprázdný a klidný Liboháj. Prázdniny jsou tady, zachraň se, kdo můžeš! Já se snad zachráním v osamělém lese.
Vzpomínám na mé poslední dny školy, kdy se rozdávalo vysvědčení. Pamatuji si stále velmi dobře na mé první vysvědčení, jako by to bylo včera. Dostal jsem tenkrát jednu velkou jedničku, s níž jsem se šel pochlubit mámě do krejčovské dílny, v které byla zaměstnána jako švadlena. Vybavuji si vždy onu vůni nových látek, po kterých voněla celá dílna, pokaždé když nyní čichám nějaký nový kousek zakoupeného šatstva. Máma měla z mé jedničky velkou radost, já také. Malý čiperný hoch s rozzářenýma očima míval tehdy i svátek, jmeniny, neboť bylo Petra a Pavla a mne rodiče pojmenovali Pavlem. Byl to tedy svátek dvojnásobný. V pozdějších letech, kdy jsem potom dostával na vysvědčení horší známky, mne ty moje jmeniny trochu chránily před rodičovskou zlobou. Máma po letech s jistou nadsázkou tvrdívala, že to moje úplně první a žel i poslední krásné vysvědčení jí přineslo největší štěstí v životě. Není to strašné? Je neštěstí, že naše štěstí závisí na našem hodnocení někoho cizího, v tomto případě učitelky. Naštěstí jsem se i tohoto předsudku záhy zbavil. Ani ty jmeniny už dávno neslavím, ani svátky nikoho jiného, třebas mého nejbližšího příbuzného, a samotné jméno Pavel je mi protivné a používám je pouze v úředním styku. Já jsem prostě sám pro sebe Misantrop, a to je mé svobodné i umělecké jméno.
Jsem rád, že už se mne netýká ani to vysvědčení, ani ta škola, ani nic lidského, a že mohu mít vlasy dlouhé, jak chci, a že si mohu dělat, co chci, i když to tehdejší mládí bych teď znovu bral, i dobu, v které jsem vyrůstal a dospíval. U moci byli komunisti, štvaly mne jejich pitomé prázdné kecy, štvalo mne, že není žádná umělecká svoboda a že musím do práce a na dva roky na vojnu, ale ve srovnání s dneškem to byl ráj. Dnes, když slyším ze všech stran hnusné pokrytecké lži o svobodě, která není, a o lidskosti, která rovněž žádná není; když vidím, v co se zvrhlo takzvané svobodné umění, v jakou odpornou přehlídku všemožných úchyláren, pak chápu, že to komunisti po pravdě považovali, odsuzovali a trestali jako podvracení a pobuřování. Dnes bych šel rád třebas i na tu vojnu, kdyby vláda zavelela k obraně našich hranic před cizáky, ale dnes už to nikdo neudělá. Tehdy jsem rozumem nechápal, že obrana naší vlasti je nutná povinnost, tak jak to chápu dnes. Tehdy ovšem nebyly české země a náš národ samotný ani zdaleka v takovém ohrožení jako dnes, a ať byli komunisti jakkoli špatní v jiných věcech, nebyli to alespoň zaprodaní vlastizrádci, kteří jdou proti vlastním lidem, jako dnešní vládci. Naše země byla silná, bohatá, soběstačná, žili jsme si v klidu a míru, v dostatku, v bezplatné špičkové péči a všechno potřebné bylo levné. Co nám chybělo? Mně nic. A ostatním, kteří teď nejvíc řvou, jak to bylo dřív špatné a jak je to nyní výborné, těm asi nejvíc chyběla právě ta beztrestná možnost hrabat prachy pod sebe, okrádat a ničit tím životy lidí a zrazovat vlastní zemi. Snad už brzo začne někdo dělat konečně pořádek. Ale ten někdo bude mít hodně a hodně práce a bude musit mít hodně pevnou a tvrdou ruku.
Ráno je v lese krásně, slunečno a teplo. Brzo odpoledne, když jsem se už dost vyspal, se jdu projít. Posadil jsem se nadlouho na lesním paloučku, až jsem dostal hlad. Místo svačiny, sestávající z tmavého chleba a rostlinných pomazánek, které mám s sebou ve stanu, jsem dostal chuť na zdejší plané višně a třešně, které rostou v nedalekém lesíku nad Hloušovým rybníkem. Byly ještě lepší než minule; byly zralejší a bylo jich víc. Nemusil jsem je tentokrát sbírat ze země, protože rudými plody obtížené větve se samy skláněly pohodlně na dosah ruky. Lekl jsem se, že tráva pod stromy je zválená a pošlapaná od lidí, ale byly tu jen srnky, divoká prasata a kuny. Hlouš nemá naštěstí o této úrodě ani potuchy, jinak by určitě všechnu očesal sám, a na mne, na ptáky a na ostatní lesní zvířátka by nezbylo nic, a ještě by ji, hrabivec, prodával lidem v městě na trhu za přemrštěnou cenu, jak ho znám. Já jsem si těmi výtečnými višněmi a třešněmi nacpal mlsné bříško až k prasknutí, že jsem mohl sotva chodit, a ještě zbylo dost pro ostatní i pro příště. Odvalil jsem se s plným žaludkem zpátky na palouček, aby mi tam trochu slehlo než půjdu dál. Myslím, že dnes nebudu ani večeřet.
Srnečkovy ostatky jsou už tak nepatrné a tak rozházené po lese, že nemá smysl je hledat. Jsou pryč. I ta zkřivená noha kamsi zmizela. Zbývá tu kousek páteře, čelisti, jedna kost a dvě žebírka - víc jsem nedohledal. Tak končí život lesního zvířete; z jeho strojově dokonalého těla, které bylo řízeno vůdčí oduševnělou myslí, nezbylo po krátké době po úmrtí téměř nic. Jen ten zápis v mém deníčku bude svědčit o dřívějším srnečkově výskytu na tomto světě. Stejně tak jednoho dne skončím i já; nic po mně nezbude, kromě prchavých vzpomínek těch, kdož mne znali, a kromě mých spisů, které snad nikdo nebude číst, a kromě několika snímků, které si nikdo možná neprohlédne. Zaniknu zcela a zmizím z paměti současníků i budoucích. Totéž ale víceméně platí o každém, dokonce i o největších, nejslavnějších a zdánlivě nejnezapomenutelnějších tvůrčích duších lidstva. I oni, ti velikáni, pozvolna upadnou v zapomenutí a zbudou po nich jen hluchá jména bez obsahu a života. Po mnohých řeckořímských velikánech nezbyla ani podobizna, obrázek či socha, a z jejich často všestranného a obsáhlého díla se zachovaly pro současnost jen chatrné zlomky. My tyto duchy hodnotíme podle dochovaných zbytků, ale nic víc o nich nevíme. Jsou pro nás jako kolemjdoucí, které bez zájmu míjíme, krátce jim pohlédneme v bezvýraznou tvář a okamžitě na ně zapomenuvše kráčíme dál. Hérákleita si potom lehko pleteme s Hérákleem a jeden jediný vzletný výrok vytržený ze souvislosti přisuzujeme jednou Platónovi, podruhé Sókratovi, třebaže jde ve skutečnosti jen o starodávné přísloví, jehož původce nebyl znám už tenkrát ani jednomu z nich. Ač se o vzpomínkách, o odkazu říká, že jsou věčně živé, přece jsou mrtvé jako ten, na nějž jsou odkázány naše dočasné blednoucí vzpomínky. Je hodně špatné, zbude-li po nás jen neživé jméno kdesi zapsané a nanejvýš občas někým o výročích připomínané, ale co chceme víc? Na víc nemáme větší nárok než neznámé bezejmenné zvíře, které vypustí duši v rodném lese a zanedlouho jeho mrtvé tělo stráví hniloba, hlad a neúprosný čas. Zbudou jen tvrdé kosti, které nakonec pohltí zem a přetvoří je po nekonečně dlouhé době v základní stavební kameny věcí příštích. Naším náhrobkem je však nicota a zapomnění.


Sobota 30. června 52
Sedmašedesáté výročí narození nejznámější české vražedkyně Olgy Hepnarové. Ještě tu s námi mohla být, kdyby… kdyby se věkem uklidnila, usadila. Jaká by asi byla, kdyby nezabila, ale kdyby se vdala, měla milujícího manžela, hodné děti, později vnoučata a v důchodu chatu či dům někde na samotě v ústraní, kde by její nenávist k lidem nebyla tak vražedná? My ji soudíme podle toho, co kdysi zamlada tak neuváženě provedla, podle knížky, která byla o ní napsána, či dokonce podle jednoho velmi nepovedeného filmu, který byl o ní natočen a v němž byl její obraz značně překroucen, ale o mnoho víc o ní vlastně nevíme. Já o ní také neznám nic bližšího než to, co mi bylo zprostředkováno a co jsem si dotvořil svou představivostí a citem. Co vím však jistě, je to, že lidská paměť dokáže zločince přetvořit v lidumila a z mírné plaché bytosti dokáže udělat krvelačnou saň. Některé osobnosti našich i světových dějin jsou tak již navěky možná vnímány úplně jinak, než jaké byly ve skutečnosti, takže například Ježíš, ten údajně jediný čistý a poctivý člověk, který kdy žil na této zemi, byl možná právě proto tím největším darebákem a podvodníkem všech dob, zatímco nezpochybnitelný zloduch a válečný zločinec Hitler byl možná největším dobrodincem lidstva. Kdo ví? My nevíme nic, přiznejme si to. Víme jen to, co nám někdo jiný namluvil. Ježíš nic nenapsal. U lidí, kteří nic nenapsali, máme důvodné podezření, že neměli žádné vlastní myšlenky, které by stály za zaznamenání. Ježíš možná proto nic nenapsal, abychom z jeho vnitřně vyprázdněných žvástů o lásce, dobru, odpuštění, Bohu a lidskosti nezjistili, že to byl docela obyčejný hlupák, zato však neobyčejný podvodník a lhář. My jsme ho neznali, my jsme je neznali, ani jednoho z nich jsme nepoznali, nebyli jsme u toho a nemůžeme se v tomto spoléhat na lidi, kteří celý život od kolébky po rakev bez ustání lžou a jejichž paměť je děravá, klamná, nestálá a plochá jako mínění davu. Často neznáme pořádně ani sami sebe, v paměti držíce jen to dobré, co jsme vykonali, leč zlé skutky z paměti vytěsňujíce. Naše paměť je stejný bezostyšný lhář a podvodník jako náš jazyk. Nevíme nic, neznáme nic než to, co je právě teď. A to, co je právě teď, uplynulo okamžitě do zapomnění, takže je úplně zbytečné chtít to jakkoli věrně zaznamenávat. Přesto pokračuji dál v psaní mého deníčku. Nebude-li v něm stát věrná pravda, bude z něj aspoň pěkné vyprávění s mravním ponaučením. S jakým? Inu, to už přece záleží jen na tobě, můj milý vzácný čtenáři, co si z četby odneseš, co si zapamatuješ, co zapomeneš a co jako obvykle lživě překroutíš! Já nemohu dělat nic než přemýšlet a pokračovat v psaní.
Jak bylo včera teplo, tak je dnes celý den zima. Fouká ledový vítr a letní sluníčko nehřeje. Vůbec je letos celkově chladněji, ale přitom s dostatkem slunečního svitu, a také proto se tolik daří ovoci. Už jsem ochutnal i první maliny. Byly slaďoučké.
Odpočívám ve stanu, čtu si Pohádky za oponou a spím. Jsem jako ten hloupý Honza, který byl ve skutečnosti chytrý, jen pro hlupáky byl hloupý, jenž "žil ve spaní a snění krásnější život než v bdění". Tak nás nevědomky už od dětství utvářejí pohádky a určují naši povahu. Jaká moudrost nachází se v obyčejných - řeklo by se - pohádkách pro děti, ale nejen pro ně! Baví mě to. Líbila se mi i pohádka Labutí jezero, kde lidé jsou zlým kouzlem proměněni v krásné bílé labutě a jen láska může toto kouzlo zlomit a z labutí se opět stanou lidé. U mne je to však zcela opačně. Já jsem naopak jakýmsi zlým nedopatřením zaklet v lidském těle a jen nenávist mne může proměnit zpátky v krásné a svobodné zvíře, například v lesního srnce.
Večer vycházím z úkrytu na pravidelnou procházku. Beru si na sebe zimní kabátek, aby mi nebylo chladno. Ostatní srnci také opouštějí své denní pelíšky a vycházejí na pastvu. Obešel jsem celý les, pohladil na okraji pole dlouhé osiny ovesných klasů, rozhlédl se po kopečcích rodné vrchoviny a šeřící se tmou mířím k západnímu obzoru. V žitném poli zde plove hřbet skákajícího srnce a na tmícím se nebi září jasná večerní hvězda. Kdesi v dálce se ozývá rámus z nějaké taneční zábavy, nepatřičná hudba, která mne ruší. Je to naštěstí jediný dnešní příznak začínajících prázdnin; do lesa nepáchla žádná lidská noha, žádní výletníci ani houbaři, nikdo lidský, kdo by narušil můj klid a mou samotu, mou nekonečnou, báječnou samotu, která mne svým kouzlem chrání před zakletím do lidské podoby.


Neděle 1. července 52
Včerejší ledárna pokračuje i dneškem, kdy začíná v průměru nejteplejší měsíc v roce a první prázdninový. Na pěšinkách v lesní trávě okolo stanu vyhledávám spolu s motýly bělásky prosluněná místa, kde bych se trochu ohřál. Ale jakmile rychle letící bílý mrak zakryje sluníčko, vracím se z léta rovnou zpátky do lednice - ne však do toho půvabného jihomoravského zámku s mohamedánskou vížkou, kterou prý nad ním kdysi vztyčili, aby se zavděčili blížícím se tureckým vojskům. Asi i tehdy jako dnes byli mezi námi takoví ústupní vlastizrádci a předposraní poraženci, kteří místo nedobytných hradeb před nepřítelem mu stavějí uvítací slavobrány.
Já se dnes úzkostlivě také držím za nesnadno prostupnou hradbou vnitřního lesa, neboť vnější nepřátelé - všichni lidé - obcházejí jistojistě kolem. Jednou až ke mně donesl ledový vítr ohlas jejich hlasů, z nichž mrazí stejně jako z toho větru. Ale byl to naštěstí jen ojedinělý závan a víc už jsem nic neslyšel. Za mými lesními hradbami jsem v bezpečí a v klidu před každým nepřítelem, který by se opovážil vniknout dovnitř se svou známou lidskou neomaleností. A znám takové ťulpasy, kteří musejí jít do lesa na houby, i kdyby žádné nerostly, jen proto, aby svým smýčením v houštinách lekali lesní zvěř a vyháněli škodolibě srnce z úkrytů - a mne s nimi. Dnes je však zatím klid.
Musím se mít na pozoru a držet se za hradbami stromů. Všichni lidé jsou mými nepřáteli, ať věřící či nevěřící, nikdo z nich nemá pochopení pro mou srnčí víru. Vím, jak zacházejí s ostatními srnci; jak je střílejí ze zálohy a jak si potom zdobí stěny svých lidských slují srnčími parůžky a jak pak také žerou jejich maso. Já nejsem člověk; já bych nikdy žádné maso do úst nedal - stejně jako ti srnci.
Uvnitř mých lesních hradeb je tak bezpečno a milo! Za souseda mám černého kosa, který má blízko odtud také své hnízdečko. Zpočátku z něho přede mnou s křikem poplašeně vylétal, ale nakonec si zvykl na neškodného srnčího muže, který mu neublíží, a na oplátku mu zpívá z vrcholových větví okolních stromů veselé písničky, které se linou po celém lese. Krásně je mi v tomto lese.
Zanedlouho tudy protahuje hejnko štěbetavých sýkorek a já mohu pozorovat na sluncem osvícených stěnách stanu jako v nějaké rozpustilé stínohře mihotavé obrysy těch milých ptáčků, kteří jako poslové dobrých zpráv obklopili můj pelíšek a hrají si na větvičkách, provázcích i na střeše mého plátěného příbytku. Je nám tady spolu hezky.
Na procházku vycházím až večer se srnkami. Dnes běhají ve východním vysokém lese. Jsou dvě a dlouhými plavnými skoky se přede mnou utíkají schovat do houští. Koukám, že už mají krásnou lesklou zlatohnědou letní srst, která jim moc sluší. Je zbytečné přede mnou utíkat a bát se mne. Ale ony se mne možná nebojí, ony třeba jenom nesnášejí lidi, tak jako já je nesnáším.
Veškeren ruch ustal. On tedy žádný nebyl, ale večerní ticho je v lese vnímáno tak nějak mocněji. Ach, jak je tady krásně! Zabydlil jsem se tu jako doma. To není les, to je obora; to není obora, to je zahrádka - a jestli máš srdce, tak to musíš cítit.
Nad západním obzorem září Večernice. Pod starou borovicí sedím opřen zády o její široký kmen a pozoruji netopýra proti tmavnoucímu nebi. Z úst vydechuji páru horkou jako má zvířecí krev. Nebude se mi chtít dnes v noci do města pro nové zásoby. Už abych se zase vracel.


Úterý 3. července 52
Liduprázdnou měsíčnou nocí se vracím do svého srnčího lesa. Cestou tam i zpátky mne vždy provázívají jen toulavé domácí kočky, které sledují mé kroky svýma velkýma nehybnýma očima. Ale toho nepořádku a odpadků v lese, co tam přes den zanechali lidé, to je něco strašného! A to vidím jen to nejbližší, co osvětluje má svítilna! Neblahé období prázdnin a dovolenek se projevuje a mně drsným způsobem připomíná i takto. Každý rok je to stejné. Jak se dostanou lidé ven z měst a vesnic do přírody, je to slovem jedna hrůza. Láteřím na celé lidstvo a nejraději bych je vyhladil celé. Nebo bych aspoň zavřel všechny lidi do těsné ohrady a nepouštěl je z ní vůbec ven. Dříve jsem snil o svobodě pro všecky lidi (i pro zvířata), snil jsem o bezvládí, které jednou nastane, až se podaří lidi převychovat tak, aby se z nich staly ušlechtilé bytosti, které samy od sebe, úplně přirozeně a samozřejmě, nebudou škodit samy sobě, ostatním lidem, zvířatům ani přírodě - ale z takových neuskutečnitelných snů jsem dávno vystřízlivěl. Lidé jsou prostě chamraď; škodlivá, hloupá, zlá a nebezpečná sebranka potvor, kterou nikdo nikdy nepředělá a neudělá lepší. Kdo by tu lidskou chamraď mohl někdy v budoucnu vychovat k něčemu lepšímu, ne-li rovnou k šlechetnosti, jakou oplývám já? Oni sami? Ale oni sami jsou lidé, nikoli plaché lesní bytosti, jako jsou srnky anebo já! Jak by taková blbá, neuvažující lidská chamraď mohla sama ze sebe vychovat ušlechtilé tvory, nad kterými by nemusily dohlížet sbory najatých ozbrojenců, aby se lidé aspoň trochu chovali slušně, nezničili zemi docela a nevyvraždili se navzájem? Jak by to taková sebranka mohla dokázat? Co by ji k tomu přimělo? Co by se musilo stát, aby se lidé změnili k lepšímu? Vždyť po celé dějiny vidíme právě jen pravý opak; totiž to, že se lidstvo stále jen století za stoletím znatelně zhoršuje! S lidmi je to už k nevydržení, ale jejich náprava je přitom zhola nemožná. Musili by jedině přestat být lidmi nebo přestat být úplně; a k tomu se mají až příliš v lásce. - Počkat! Co jsem to řekl? "V lásce"? Ne, to ne, oni se nemilují, oni vlastně ani netuší, co to ta láska je, ačkoli o ní neustále hovoří, považujíce ji za nejvzornější projev svého lidství. Láska - kdo potřebuje tu jejich strašnou lásku? Jen lidé ji potřebují, jen potvory špatné a zlé, jen bezcenní slaboši, kteří nedovedou být sami se sebou o samotě i se svými klady a zápory. Lidé nemají žádné klady a přednosti, nic cenného a hodnotného v sobě nemají - proto tolik potřebují lásku; proto tolik potřebují jeden druhého; ale ne proto, aby pěstovali jakousi lásku, nýbrž jen proto, aby vespolek pouze zmnožovali své záporné vlastnosti a nectnosti, svou ubohost a zlost. Tímto způsobem se ovšem z lidí nevychovají ušlechtilé bytosti. Prvním krokem k jejich polepšení není tedy žádná láska, nýbrž nenávist ke své lidské podstatě a ke všemu lidskému. Kde jedině lze činit takové polepšující kroky? Jedině v naprostém osamění uprostřed nejhlubšího lesa, o který se nikdo nestará a kam za celý den nepáchne ani jedna lidská noha. A právě takový les a právě taková samota jsou mým domovem i skrýší. Tady přestávám být člověkem a stávám se ušlechtilou bytostí. Tady zahazuji všechno lidské a měním se v plachého srnce.
Dnes nám přeje i počasí: je jasno, slunečno a příjemně teploučko. Odpoledne jsem se nakrátko dokonce i svlékl donaha, protože mi bylo uvnitř stanu horko, a šel jsem se projít bos lesní travou, protáhnout své po všech stránkách osvobozené tělo a pookřát na hřejivém sluníčku.
Ukojiv takto své tělesné potřeby, zalezl jsem zpátky do pohodlí stinného příbytku, kde dál podřimuji, čtu si pohádky, přemýšlím, ale i jinak rozvíjím svého ducha k nelidské dokonalosti. Je to krásný úkol, jejž jsem si uložil, šlechetné životní zaměstnání. Přál bych sám sobě, nikoli lidem, aby i lidé na sobě takto pracovali. Jen kvůli sobě; měl bych větší klid. Ale vím, že to je zcela nesplnitelné přání - lidé jsou totiž chamraď, od které nebudu mít pokoj nikdy.
K večeru jsem se šel toulat lesem. No, ono to nebylo ani tak toulání, jako spíš pomalá zamyšlená chůze, doprovázená tichou samomluvou, přecházení od jednoho pelíšku k druhému a od jednoho kraje lesa k druhému. Svým mimořádně citlivým sluchem zachytávám ze všech směrů vzdálené řvaní lidských hovad, která mají naneštěstí pro mne prázdno a volno - prázdno v hlavách a volný čas to prázdno naplno rozezvučet. Mám sto chutí říci nějakému svému podřízenému, podobně jako ve veselohře Postřižiny: "Kdo to tam tak lidsky řve? Jděte tam a vyřiďte mu, ať je zticha!" Ale protože nemám nikoho, koho bych tam s takovým nevděčným rozkazem poslal, a ti řvouni by mne stejně neposlechli, nedá se proti tomu nic dělat. V tom lidském řvaní, které zvenku doléhá až do mého tichého lesa, i ti ptáci nějak nápadně umlkli a už to není ten radostný hlahol, jaký naplňoval celý les a celou přírodu na jaře. Se začátkem prázdnin se rozeřvali lidé a umlkli ptáci. Jako vždycky. Ale až dnes mi napadlo, že to snad nemůže být souvislost pouze náhodná, nýbrž příčinná, a že ti ptáci umlkají vždy o prázdninách právě proto, že lidé tehdy tolik řvou. Nedivil bych se tomu. Když lidé kvílí, vzdálí se víly. Slyšet je teď sotva vrkání lesních holoubků, sem tam ještě pěnkava, nějaký ten kos a budníček, k večeru smutné nápěvy červenek a tiché tikání lejska, toho malého drobného ptáčka, který kolem mne, sedícího na kraji lesa, poletuje a zvědavě si mne prohlíží hned z téhle větévky, hned z tamté anebo z oné. Zdá se, jako by mi chtěl projevit svou účast touto družností a vyjádřit jí, že mám pravdu, že mne chápe, že mi rozumí a že má stejné pocity jako já. Je to od něho milé a potěšující. Na oplátku se snažím vypadat také tak přátelsky jako ten malý lejsek. Snad si toho povšiml.
Lidé venku řvou, ale celý les je jenom náš, sem nejdou. Ochutnávám trochu prvních zralých malin, překračuji na cestě velkého spěchajícího střevlíka a potulku zakončuji při západním okraji lesa. Svým příchodem jsem vyrušil srnku, která rychle odběhla do houští. Také tam za chvilku půjdu za ní, poněvadž slunce již dávno zapadlo, na nebi září Večernice a oči mne už dnes pálí od přílišné námahy. Těším se do pelíšku, kde své bolavé oči v nadcházející noci konečně zavřu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm